Komerční prezentace
Registrace uživatele

Přihlašte se k odběru informací, novinek, získejte přístup do diskuzního fóra.

Vesmír č. 10
Vesmír č. 10
Toto číslo vychází
2. 10. 2017
Novinky
Zdarma jedno celé číslo Vesmíru v pdf.
• Říjnové číslo Vesmíru
reklama

Komu věnovat knihu?

Publikováno: Vesmír 76, 177, 1997/3
Obor: Různé

Ve společnosti vzdělaných a hloubavých lidí se přihodilo, že jeden z přítomných chtěl druhému věnovat svoji knihu. Autor ani ostatní jeho přátelé si najednou nebyli úplně jisti, jak by správná dedikace měla znít. Problém nastal hned dvojí: které členy řady dativních tvarů obdařit tou delší z možných koncovek a jak skloňovat samotné jméno obdarovaného, zda měkce či tvrdě.

Odhlédněme zatím od toho, jaký měl dárce k obdarovanému vztah (tj. do jaké míry potřeboval v dedikaci respektovat oficiální tituly svého kolegy) a zvažme nejprve mezní možnosti zcela oficiálního věnování. Teoreticky mohl autor věnovat svou práci váženému panu profesoru doktoru Danielu Nováku, kandidátu věd, členu komise pro XY, anebo váženému pánovi profesorovi doktorovi Danielovi Novákovi, kandidátovi věd, členovi... atd. Vidíme, že ani jedna z možností není v pořádku, musíme proto hledat nějaký kompromis.

V dativu singuláru má většina životných maskulin (nestojí-li v řadě) typické zakončení -ovi a krom toho (s výjimkou těch, která se skloňují podle nepříliš frekventovaného vzoru předseda) mají též další možnosti, a to -u (maskulina zakončená v nominativu na tvrdou či obojetnou souhlásku) nebo -i (zakončená v nominativu na měkkou souhlásku). Například u měkkých typů mívají obecná podstatná jména v dativu spíš koncovku -i (dejte to otci), kdežto vlastní jména dávají přednost -ovi (napiš Tomášovi). U křestních jmen (měkkých) se koncovka -ovi jeví jako vhodnější zejména tehdy, zabraňuje-li nežádoucí homonymii s tvarem vokativu (voláme Tomáši!, tudíž dáváme spíš Tomášovi, aby se to nepletlo).

Jestliže ovšem životná maskulina tvoří řadu dativních tvarů, musíme jejich koncovky nějak upravit. Obvykle se -ovi-u (-i) střídají, u posledního slova je však vždy -ovi: panu profesoru (nebo profesorovi) Danielu Novákovi. Převládat by měly kratší tvary. Jednoduchý způsob je nechat -ovi pouze u posledního slova složeného pojmenování, může to ale někdy (ve velmi dlouhé dativní řadě) znít násilně. Vůbec dost záleží na tom, jak je řada dlouhá (resp. je-li to vůbec řada).

V našem příběhu se dárce spontánně zeptal: „Mám dát knihu Danielu, Danieli, nebo Danielovi?“ Bez dlouhého přemýšlení jsme mu poradili, aby ji dal Danielovi. Neuvažovali jsme o tom, jak dalece jsou si dotyční blízcí, zda jim k vyjádření postačí pouze rodné jméno. Dárce si ale s obdarovaným vyká, neoslovuje ho rodným jménem, proto chtěl v dedikaci uvést jméno i příjmení. Věnovat knihu Danielovi Novákovi mu však připadalo těžkopádné. Může mít pravdu. Do estetických otázek se pouštět nebudu, rozdíl mezi věnováním Danielovi Novákovi a Danielu Novákovi je nepatrný a mnohé příručky připouštějí obě možnosti (cituji příklad ze Šmilauerovy Nauky o českém jazyku: profesoru doktoru Josefu i Josefovi Charvátovi).

A proč nenabízím dativní podobu na -i (Danieli)? Protože dnes už starozákonní jména jako Ábel, Daniel, Raguel, Samuel (El je v hebrejštině Bůh) víceméně přestala v češtině kolísat a ustálilo se skloňování tvrdé (Daniel, Daniela, Danielovi nebo Danielu), ovšem ve vokativu dosud používáme tvar na -i (voláme Danieli!). A to nás plete. Krom toho nás znepokojuje, že např. některá neživotná maskulina končící na -l (plevel, kužel) dosud kolísají, přestože i ta mají tendenci přiklonit se spíš k tvrdým vzorům. Zřejmě se tím však trápí málokdo. Když jsem se dotyčného vědce, rodným jménem Daniela, zeptala, zda se skloňuje tvrdě nebo měkce, zachoval se jako člověk vybraného chování. Nezaťukal si na čelo, ba ani údiv nedal najevo, jen obratně změnil téma hovoru.

O dedikaci teď víte první poslední, zbývá už jen napsat knihu. Kdybyste některé z uvedených vysvětlení zapomněli, věnujte své dílo ženě. Je to totiž – z jazykového hlediska – mnohem jednodušší.

Diskuse

Žádné příspěvky