Komerční prezentace
Registrace uživatele

Přihlašte se k odběru informací, novinek, získejte přístup do diskuzního fóra.

Vesmír č. 10
Vesmír č. 10
Toto číslo vychází
2. 10. 2017
Novinky
Zdarma jedno celé číslo Vesmíru v pdf.
• Říjnové číslo Vesmíru
reklama

Kolébka učení o psychické deprivaci

Z historie neznámého ústavu, v němž vznikla známá teorie
Publikováno: Vesmír 80, 346, 2001/6

V roce l950 jsem byl jako psycholog přijat do pražského Sociodiagnostického ústavu. Jeho jméno asi málokdo vůbec kdy zaslechl a o jeho pracovním týmu se v dějinách vědy zřejmě příliš psát nebude. Byl to malý ústav s malým pracovním týmem. Jeho úkolem bylo vyšetřovat děti vystavené ze sociálních příčin určitému ohrožení zdravého psychického vývoje, stanovit, co by se s takovými dětmi mělo dělat, dále je sledovat, pomáhat k dobrému a předcházet zlému. Týkalo se to dětí vyrůstajících v dětských domovech i jiných zařízeních tzv. kolektivní výchovy, dětí s nejrůznějším postižením pohybovým, smyslovým a mentálním, dětí s problémy výchovnými a vzdělávacími, mladistvých delikventů.

„Vědecká“ kolektivní výchova
Z ideologických důvodů byla u nás r. l950 zrušena pěstounská péče a mnoho dětí ze svých náhradních rodin nuceně přecházelo do dětských domovů. Ve velkém stylu byl budován systém kolektivní výchovy dětí, a to „vědecky“, racionálně, diferencovaně podle věku (zvlášť děti do jednoho roku, zvlášť do tří let, pak děti předškolní, děti školní, mladiství), ale i podle stupně mentální retardace, stupně „výchovného narušení“ ad.

Později jsme ve své argumentaci proti ústavní a kolektivní výchově využívali paradox, který nám toto dělení poskytovalo. Stávalo se totiž, že dítě prošlo na státní útraty soustavou kolektivních zařízení od kojeneckého ústavu až po státní věznici, aniž kdy poznalo něco jiného než „vědeckou“ kolektivní výchovu. Ptali jsme se tedy, co by se stalo s dítětem, kdyby se mu během prvních šesti let života čtyřikrát změnili oba rodiče, všichni sourozenci a pokaždé se ještě přestěhovalo. Každý soud by dítě z takové rodiny zajisté odebral a umístil... Kam? Do ústavu!

Vyvážený tým
Vedoucím Sociodiagnostického ústavu (SDÚ) byl lékař Oldřich Říha, nesmírně vzdělaný muž velkého kulturního rozhledu a s dobrým odhadem příštích potřeb společenské praxe. Neměl žádnou uznávanou medicínskou specializaci, v dnešní terminologii by byl nejspíše „sociální pediatr“. Byl vynikajícím učitelem, inspirátorem mnohých idejí, milým společníkem, velkou osobností, ale bohužel nepsavec. Z jeho rukou vzešlo pár článků a zpráv o činnosti ústavu v nevýznamných časopisech, nic víc. Všechno, co věděl a uměl (a bylo toho dost), investoval do svých spolupracovníků a žáků – nikoliv procesem vyučování, nýbrž procesem „sdílení“. V teoretických koncepcích byl eklektik, ne doktrinář, což jeho podřízeným dávalo velkou svobodu samostatného rozletu, ba i úletu.

Navazoval na plodné dědictví předválečného Pedologického ústavu. Organizační schéma a ideu týmové práce převzal od svého přítele Cyrila Stejskala, tehdy už politicky proskribovaného, a pak i dlouhá léta internovaného snad ve všech věznicích, co jich v republice bylo. Dětská psychologie v poválečné společenské praxi sledovala v Praze dvě linie. Jednou z nich byla linie psychiatrická, které stál v čele Josef Appetauer, druhou byla linie sociální v čele s Oldřichem Říhou. Jeho pražský Sociodiagnostický ústav byl prvním a svým způsobem modelovým zařízením, jaká pak vznikala (bohužel jen na krátkou dobu) ve všech krajských městech.

První zvláštností SDÚ bylo, že tu již tehdy důsledně fungovala týmová práce, i když oficiálně se o ní začalo mluvit až o hodně později. Byli zde čtyři psychologové, čtyři sociální pracovnice, dva lékaři, z nichž jeden byl puncovaný pediatr a druhý spíše „sociální lékař“, jedna dětská sestra a k tomu dva nebo tři administrativní pracovníci. Byl to tedy velice vyvážený tým.

Každé dítě bylo vyšetřeno psychologicky, sociální pracovnice zpracovaly podrobnou anamnézu a lékař vyšetřil dítě vskutku od hlavy až k patě. Samozřejmou součástí anamnézy byl rodokmen dítěte a hodnocení sociální funkce rodiny. Než lékaři a psychologové začali vyšetřovat, věděli toho dost o dítěti, rodičích, babičkách, o konstelaci sil v rodině a mnoha jiných věcech. Sociální pracovnice měly v týmu ústavu velmi vysoký pracovní i společenský status. Nikdy později jsem už takovou pracovní souhru, která se stala mým ideálem pro budoucnost, nezažil.

Stejně tak tomu bylo s tělesným vyšetřením dítěte – antropologický popis, hodnocení somatotypu (souhrnu tělesných a povahových znaků), funkce smyslů, lateralita (přednostní užívání jednoho z párových orgánů), řeč, neurologické vyšetření, sledování všech možných nálezů od vrozených vývojových vad až po jizvy, modřiny a spoustu jiných, které vstoupily do obecného povědomí teprve v letech osmdesátých pod názvem CAN (child abuse and neglect). Nejde však jenom o důkladnost jednotlivých vyšetření, nýbrž o jejich syntézu. Nad každým dítětem se pracovníci scházeli, domlouvali, uvažovali. Závěrečnou poradu s rodiči měl zpravidla psycholog. Ten také formuloval závěr pro zprávu, která se posílala nejrůznějším zájemcům – školám, sociálním institucím, lékařům, soudu, policii atd.

Doba nejistoty
Jakápak sociální práce, jakápak psychologie, když už je všechno vyřešeno! Začátek let padesátých byl dobou zlého ideologického tlaku. Zrušeno bylo ministerstvo sociální péče, náš Sociodiagnostický ústav přešel pod ministerstvo školství, to jej však později shledalo nepotřebným. Asi půl roku jsme přežili, ani nevím jak, a v r. l954 nás převzala dětská psychiatrie Kraje pražského, která se formovala pod vedením primáře Otakara Kučery. Než se tak stalo, zemřel náhle Oldřich Říha na infarkt. O. Kučera, muž rovněž vysoce vzdělaný, a navíc i noblesní, byl natolik moudrý, že strukturu Sociodiagnostického ústavu, náplň jeho práce i personální obsazení zachoval, takže zavedený pracovní postup pokračoval dalších deset let pod jinou firmou.

To bylo tedy pozadí, na němž vznikal hlavní předmět mého svědectví – totiž hned několik začátků toho, co bylo dále rozpracováno jinde, co je dnes už víceméně samozřejmou součástí dětské psychologie, sociální pediatrie, sociální práce a některých dalších oborů, přičemž o samotných začátcích se toho už moc neví.

Řekl jsem, že jsme v Sociodiagnostickém ústavu sledovali vývoj dětí v zařízeních kolektivní výchovy. Kolektivní výchova byla z hlediska výzkumné metodologie vlastně jeden velký „přirozený experiment“ (i když v daném případě povýtce „nepřirozený“). Tak tomu bylo ve všech tehdejších socialistických zemích. Jen v jediné však z toho vzešlo – zásluhou Josefa Langmeiera z SDÚ – učení o psychické deprivaci, založené na solidním teoretickém základě. Poprvé o tom J. Langmeier přednášel na pediatrickém sjezdu v Bratislavě r. l96l. Jeho koncepce základních psychických potřeb dítěte (vlastně i dospělého člověka) je nosnou základnou, o niž se dnes opírají výzkumy různých aspektů socializace dítěte, rodinných vztahů, typických a netypických rodinných konstelací aj. Dle mého soudu je to opravdový přínos vědě, přínos, který bezprostředně slouží.

Co jsou to ony základní psychické potřeby? Potřeba náležitého přívodu podnětů (v patřičném množství, kvalitě a proměnlivosti), potřeba styčnosti v podnětech (jež umožňuje učení a dává světu dítěte potřebný „řád“), potřeba životní jistoty, pozitivní identity (čili přijetí sebe sama ve svém sociálním okruhu) a potřeba otevřené budoucnosti (jež byla k předchozím čtyřem přidána dodatečně).

Psychická deprivace
Učení o psychické deprivaci změnilo naše rodinné zákonodárství a ovlivnilo nejrůznější opatření ve prospěch dětí i jinde na světě. Po vydání v Austrálii, USA a Německu se monografie Psychická deprivace v dětství dočkala r. l983, tedy třicet let potom, co byly tomuto učení položeny základy v pražském SDÚ, stotisícového nákladu i v Sovětském svazu.

Sociální psychologie dětství však dostala z tohoto malého pracoviště další dva impulzy.

Předně z poznatků o psychické deprivaci logicky vzešla otázka, jak ji napravovat. Z toho pak neméně logicky vzešly snahy o terapeutické využití náhradní rodinné péče. Rozšířeny byly možnosti adopce, znovu zavedena individuální pěstounská péče (25 let poté, co byla zrušena), budovala se první, a pak druhá SOS dětská vesnička. Dnes máme nový zákon o rodině a za dveřmi je zákon o sociálně právní ochraně dětí.

Také sledování dětí vyrůstajících ve vlastních tzv. normálních rodinách, v zařízeních nerodinných (v dětských domovech) a v náhradních rodinách (pěstounská péče ve svých několika formách) volalo po srovnávání. A z tohoto srovnávání bylo možno odvodit několik základních principů rodinné výchovy hodné toho jména, a potom hledat i cesty, které tyto principy podporují.

Měl bych v této souvislosti připomenout, že náš ústav sídlil v budově nazývané tradičně Nalezinec, což bylo v našem případě nomen omen. Rukama našeho pediatra Karla Macka už dříve prošlo hezkých pár desítek dětí předávaných z porodnice do adopce. Naše sociální pracovnice Jindra Melicharová předtím (za války) vedla celou adopční agendu města Prahy. Na pracoviště za ní pak přicházely nevěsty v bílém, vojáci v uniformách a maturanti s vysvědčením či vysokoškoláci s diplomy, neboť ona byla ta „dobrá víla“, která spojila osud opuštěného dítěte s osudem manželů toužících po dítěti. A takto se jí dostávalo poděkování. Nemohlo být lepší školy života pro všechny začátečníky vstupující v té době do psychologické a sociální služby.

Lehké mozkové dysfunkce
Další pozoruhodný přínos, který vzešel ze Sociodiagnostického ústavu, pochází z druhého konce spektra řešené problematiky, tj. z oblasti biologické. Karel Macek byl u nás zřejmě první, kdo objevil to, co je dnes obecně známo pod názvem „lehké mozkové dysfunkce“ a co v mezinárodních klasifikacích nemocí vystupuje pod značkou ADHD (attention deficit hyperactivity disorder) s celou řadou diferencujících a blíže určujících přívlastků. Po shrnutí nálezů z komplexního vyšetření dítěte občas dospěl k závěru, že jde o „drobné poškození mozku“. A poněvadž jeho pediatrický nález byl v souladu jak s anamnézou zpracovanou sociálními pracovnicemi, tak s nálezy psychologů, nebylo těžké dospět k představě mozkové dysfunkce, která může, ale také nemusí předznamenávat mnohé další obtíže, jejichž původ se mylně hledal ve spojitostech sociálních.

Musím ovšem připomenout, že v té době se povinně věřilo na sociální a výchovnou podmíněnost všech odchylek mentálního vývoje u dětí, a že tedy diagnóza vyslovená doktorem Mackem byla ideologicky víc než podezřelá, nepatřičná, ba zavrženíhodná. Jenomže právě v těchto případech sociální pracovnice nenacházely v rodinném prostředí nic, co by odchylky vysvětlovalo, navíc nejrůznější nerovnoměrnosti a nevysvětlitelné podivnosti nacházeli u těch samých dětí i psychologové. Syndrom mozkové dysfunkce byl originálně na světě! Teprve dodatečně jsme se z literatury dověděli, že k témuž objevu došlo v téže době v USA a snad i jinde. (Podobný příběh jako s Divišovým hromosvodem.) Poněvadž ale u nás došli k tomuto objevu samostatně a originálním způsobem, byly vypracovány i vlastní pomocné a nápravné postupy, nebylo třeba nic přebírat z ciziny.

Když primář O. Kučera r. 1954 přijímal náš ústav pod svá psychiatrická křídla, ptal se, co tam máme za zvláštnosti a čím bychom se mohli pochlubit. Uvedl jsem „drobná mozková poškození“, což O. Kučera přijal pochopitelně s nedůvěrou. Avšak již r. l96l vydal se svými spolupracovníky z bývalého SDÚ a z léčebny v Dolních Počernicích monografii pod názvem „Psychopatologické projevy při lehkých dětských encefalopatiích“, což byla v Evropě nepochybně práce průkopnická. Pro její anglickou verzi se bohužel nepodařilo získat ani politický souhlas, ani finanční podporu.

Z té doby pochází také památný výrok primáře Kučery, který se mi hluboce zapsal do srdce a který svým způsobem vyjadřuje ducha onoho pracovního společenství pod zkratkou SDÚ. Jeden významný dětský neurolog té doby vytýkal primáři Kučerovi, jak to, že on, psychiatr, a navíc známý jakožto psychoanalytik, se zabývá mozkem, který je přece výhradní doménou neurologie. „A máte dojem, že když někdo namaluje Hradčany od Karlova mostu, že by se na ně někdo jiný nemohl podívat od Pohořelce?“ zněla Kučerova odpověď.

Dyslexie a specifické poruchy učení
Dnes je ohled k dětem s lehkými mozkovými dysfunkcemi zakotven v našich školských výnosech a směrnicích, včetně těch klasifikačních. Každý ředitel školy, natož školský inspektor, by měl vědět, o co jde.

Totéž platí o dalším „objevu“, který vzešel z onoho podivného sociodiagnostického pracoviště. Byla by ostuda, kdyby dnes některý učitel, ředitel, inspektor, ale i dětský lékař, neurolog či psychiatr nevěděli, co to je dyslexie a co jsou to jiná dys- a tzv. specifické poruchy učení. Byl to opět J. Langmeier, který u nás zřejmě první (r. l952) vyslovil tuto diagnózu u jednoho chlapce z dětského domova. Dva roky poté se terapie dyslektiků stala nedílnou součástí pracovní náplně dětské psychiatrické léčebny v Dolních Počernicích (pod vedením primáře Kučery) a r. l959 byl na psychiatrickém kongresu v Lisabonu přijat referát o první stovce našich dyslektických pacientů. O dyslexiích se v té době něco vědělo v USA, něco v Anglii, v Dánsku a snad něco málo i v jiných zemích – ale Dolní Počernice měly v mnoha směrech primát. Však se sem pak z různých konců světa sjížděli návštěvníci, kteří se později proslavili na světové úrovni ve vědě i společenské praxi. Do Polska byly naše znalosti o dyslexii a specifických poruchách učení importovány se vším všudy, a jestliže se třeba v Litvě můžete setkat s naším testovým článkem „Zajíček“ pod názvem „Šiškutis“, je to zajisté povznášející.

Málokdo si při tom vzpomene na starý SDÚ v letech padesátých. Své zasloužilé předky bychom však měli ctít, i když jejich jména a tváře nutně upadnou v zapomnění. Bylo mnoho pracovišť nikoli vědeckých, ale přece pro vědu mimořádně užitečných, a mnoho bezejmenných pracovníků, kteří, třeba nevědomky, inspirovali pozdější vědecké objevy, mnohdy světodějné. SDÚ byl jedním z nich. 1)

Poznámky

1) Předneseno na schůzi České učené společnosti v Praze dne 20. 7. 2000; redakčně upraveno.

Soubory

Článek ve formátu PDF: 2001_V343-349.pdf (1 MB)

Diskuse

Žádné příspěvky