Kniha o vodě, klimatu a krajině

Vedoucí autorského kolektivu předkládané knižní publikace Michal Kravčík bývá označován jako „inženýr kataklyzmat a zmaru“, „hlasatel ekologických jeremiád“, či naopak „vodohospodářský inženýr z Košic, který se obrátil proti dřívějším kolegům z branže, neboť dospěl k poznání zhoubnosti své činnosti“. Nepochybné však je, že se tato kniha zabývá problémy, jež nenechávají nikoho lhostejným. Oslovuje jak vědecké a odborné pracovníky, tak politickou sféru i ostatní. Obsahuje řadu encyklopedických informací o vodě a pasáží, v nichž si čtenář zopakuje základní hydrologické poznatky. Lze ji proto doporučit i studentům či odborníkům z jiných oborů.

V titulu použili autoři termín paradigma. Rozumějí jím souhrn základních postojů, domněnek a předpokladů vztahujících se k chování vody v krajině a ke klimatu. Zpracování knihy je prodchnuto kultivovaným přístupem. Čtenáře nesmí zaskočit citace z děl Homéra, Thaleta z Milétu, Hérakleita z Efesu, Hérodota, Archiméda, Platóna, Aristotela ze Stageiry, Gaia Plinia Secunda, Epiktéta z Hierapole, Diogéna Laërtia, Alberta Einsteina, Isaaca Newtona, Thomase Samuela Kuhna a dalších.

Pokusím se o zhuštěný výtah z knihy: Již od neolitické revoluce člověk odvodňuje využívaná území. Největšími úbytky vláhy jsou postiženy obrovské urbanizované plochy, rozsáhlá území se zprůmyslněnou monokulturní zemědělskou výrobou, zdecimované lesy a regulované toky. Především tam se obrovské toky sluneční energie pro nedostatek vláhy nemohou v dostatečné míře transformovat na latentní teplo výparu, a proto se přeměňují na teplo zjevné. V důsledku toho se postupně mění podnebí. Převahu nad dříve ustálenými malými vodními cykly nabývají velké vodní cykly. Část globálních klimatických změn, které jsou důsledkem lidské činnosti, spadá tedy na vrub odvodňování. Průvodními jevy rozpadu malého vodního cyklu jsou i narůstající extrémy počasí – častější povodně, prodlužování období sucha a prohlubování nedostatku vody. Nápravu nepříznivého stavu lze docílit opatřeními zaměřenými na „nasycování“ malého vodního cyklu tím, že se zadržuje dešťová voda v krajině, umožňuje se její vsak a výpar. Autoři zdůrazňují, že těmito opatřeními je možné zásadně příznivě změnit i tolik diskutovaný současný trend klimatického vývoje.

K publikaci jistě lze uvést řadu drobností. Například že vodní bilanci je nutno vztahovat nikoliv ke kalendářnímu roku, ale k roku hydrologickému, že pro úplnost by bylo vhodné vedle latentního (skupenského, utajeného) tepla vypařování pojednat i o latentním teplu sublimačním a latentním teplu tání, že vnikání vody do půdy je podstatně složitější proces než jen vsakování čili infiltrace (viz Vesmír 87, 310, 2008/5). Vhodné není ani paušalizované používání termínu odvodnění. Jsou-li v publikaci tímto termínem popisovány jak extrémní stavy vodního režimu pouští a polopouští, tak např. i odvodněné těžební plochy Mostecka či novodobě odvodněných 82 000 ha v Třeboňské pánvi a stejně i šetrné úpravy vodního režimu uskutečněné odvedením pouze přebytečné vody z půdního profilu sporadickým odvodněním, je to obsahově a věcně nepřijatelné. Takové terminologické zevšeobecnění nejenže jistě vzbudí nevoli vodohospodářských odborníků, krajinných inženýrů, zemědělců a lesníků (znalých existujících odborných názvoslovných norem), ale je zavádějící a matoucí i pro ostatní čtenáře.

Předložené nové vodní paradigma přitom nespočívá na nových převratných poznatcích. Pod tímto označením se skrývá soubor poměrně jednoduchých úprav, opatření a zařízení agrotechnické, biotechnické či technické povahy, ať již jsou v knize prezentovány jako vodoholdingy či technologicko-preventivní hospodářská opatření. Ostatně i koncepce hydrologických armatur krajiny, uváděná v učebních textech Fakulty životního prostředí ČZÚ v Praze, má s novým vodním paradigmatem překvapivě velké množství styčných ploch. Dlužno vyzdvihnout, že autoři knihy nastiňují řešení až do (cituji) managementu povodí, developerských realizací, designérských společností, činností kompetičních center a potřebných úprav legislativy.

Proto, pokud slepě nepropadneme stoprocentní víře v namyšlená tvrzení, např. že realizace opatření zahrnovaných pod nové vodní paradigma mohou vyřešit trend globálních klimatických změn na této planetě, lze konstatovat, že v naprosté většině případů jde o opatření rozumná, užitečná a krajině prospěšná.

Jsem rovněž přesvědčen, že se nepříznivé důsledky globálních klimatických změn musí začít řešit lokálně a že právě tento přístup bude ve svém souhrnu velice významný. Shodneme se jistě i na tom, že proti ničivým účinkům takových důsledků globálního oteplování, jakými jsou zvýšené výskyty ničivých bouří, vichřic, tornád apod., mají opatření krajinného inženýrství omezené možnosti. Ovšem proti řadě nepříznivých důsledků globálních klimatických změn zdaleka tak bezbranní nejsme.

Půda je schopna zásadně ovlivnit vodní režim krajiny. Z hydrologického hlediska rozhoduje o příjmu, tranzitu a distribuci vody z atmosférických srážek, a tím o tvorbě podpovrchových vod. Z těchto funkčních hledisek lze půdu označit za rozhodující médium krajinného inženýrství. Péče o půdu a o krajinu, především posilování jejích retenčních, akumulačních, influkčně-infiltračních, drenážních a protierozních funkcí se musí stát neopomenutelným nástrojem, jímž můžeme očekávané důsledky negativních klimatických změn zmírnit.

Mimořádný význam a klíčové funkce vody pro veškerý život i existenci civilizací na této planetě jsou neoddiskutovatelné. Jsou tak mimořádné, že v konečném důsledku vždy jde, a především půjde, o více nežli jen o vodu.