Komerční prezentace
Registrace uživatele

Přihlašte se k odběru informací, novinek, získejte přístup do diskuzního fóra.

Vesmír č. 10
Vesmír č. 10
Toto číslo vychází
2. 10. 2017
Novinky
Zdarma jedno celé číslo Vesmíru v pdf.
• Říjnové číslo Vesmíru
reklama

KEVIN N. LALAND, GILLIAN R. BROWNOVÁ: Sense and Nonsense. Evolutionary Perspectives on Human Behaviour

Oxford University Press 2002, 369 stran
Publikováno: Vesmír 82, 290, 2003/5
Rubrika: Nobelovy ceny

Použít evoluční přístup k tomu, abychom lépe porozuměli lidskému chování, je nepochybně dobrý nápad. Darwinizmus je vzrušující tím, že inspiruje k překvapivým hypotézám. Dobrý nápad však sám o sobě nestačí. Hypotézu je třeba také ověřit – a s tím už bývá strastiplná práce. Je proto rozumné podívat se, kolik práce se na tomto dobrém nápadu zatím odvedlo a s jakými výsledky. Právě tímto velmi potřebným způsobem hodnotí kniha K. N. Lalanda a G. R. Brownové dosavadní produkci evolučního výzkumu našeho chování.

Laland a Brownová především ukazují, že vědci, kteří se do evoluční analýzy lidského chování opravdu pustili, se značně rozcházejí v názorech na to, jak evoluční analýzu správně a užitečně uskutečnit.

  • Lidská behaviorální ekologie. Její zastánci se domnívají, že chování člověka je (ještě ve větší míře než u jiných zvířat) velmi pružný soubor strategií, který umožňuje zvolit v daných ekologických podmínkách chování, jež je z hlediska reprodukčního úspěchu nejvýhodnější. Tento předpoklad dokládají studiemi, v nichž porovnávají předpovědi modelů optimálního chování (odvozují např. velikost loveckých skupin nebo přechod od monogynie k polygynii) s kvantitativními daty zaznamenanými pomocí etnografických metod.
  • Evoluční psychologie vychází při analýze lidského chování z výrazně odlišných předpokladů. Evoluční psychologové se domnívají, že lidské chování je poskládáno z velkého počtu doménově specifických psychologických mechanizmů, které se podle této teorie vyvinuly v podmínkách lovecko-sběračských tlup doby kamenné a od té doby nedoznaly změn. Dnes žijí lidé v jiném prostředí, a proto zděděné mechanizmy mohou vést k maladaptivnímu chování. Evoluční psychologové používají dotazníky a psychologické experimenty k tomu, aby existenci specifických psychologických mechanizmů doložili.
  • Memetika. Vychází také z mechanizmu přírodního výběru. Usuzuje však, že poměrně pomalý proces genetické evoluční změny byl v případě chování člověka předstižen mnohem dynamičtějším procesem šíření memů. Memy jsou jednotky informace (teorie, tvrzení, zvyky, způsoby chování, melodie apod.), které nebojují o místa na chromozomech jako geny, ale soupeří o místa v lidských mozcích. Za rozhodující faktor lidského chování považují memetici schopnost napodobovat, tj. převzít chování a myšlenky od druhých lidí a předat je dál. Úspěšné jsou memy, které dovedou tuto lidskou schopnost využívat k svému šíření lépe než jiné. Memetici zatím hlavně srší nápady, jak by se mnohé fenomény lidské kultury a chování (např. náboženství, ale i obecně rozšířený koncept vědomí, „já“) daly vysvětlit jako vedlejší produkty selekčního tlaku na co nejvyšší „šiřitelnost“ memů. Na empirické ověřování těchto hypotéz se stále spíše čeká.
  • Genově-kulturní koevoluce. Ke skupině vědců zkoumajících lidské chování z tohoto hlediska patří i autoři knihy. Předpokládají (na rozdíl od evoluční psychologie), že se změny v genetických základech lidského chování nezastavily v pleistocénu, ale probíhají dodnes. Zároveň přisuzují (shodně s memetikou) významnou roli kulturnímu přenosu norem a způsobů chování. Podle této teorie působí na lidské chování zároveň genetická a kulturní evoluce, což z něj činí fenomén, který v přírodě nemá obdobu. Hlavní metodou zmíněného výzkumného směru jsou matematické modely (bohužel z podstaty věci složité, proto skupina těchto vědců není početná). Empirických testů je zatím poskrovnu.

V poslední kapitole si autoři neodpustili miniaturní memetické porovnání všech přístupů. Jako nejpopulárnější z něj vychází evoluční psychologie se svými chytlavými náměty typu „obvod pasu a boků“ a „odhalování podvodníků“, zatímco koevoluční teorie je se svými lavinami klepet, hadů a rohů (∑, ∫, Δ) pro většinu biologů příliš těžkým kalibrem, a proto se v jejich myslích ujímá jen ztuha.

Kniha končí smířlivým závěrem, že se jmenované přístupy nejen nevylučují, ale mohou mít užitek ze vzájemné spolupráce. Všichni zastánci evolučního přístupu by se zřejmě víceméně shodli na společném rámci výzkumné práce: Zděděná (geneticky či kulturně) informace pomáhá budovat psychologické mechanizmy, které předurčují chování odpovídající na podněty z prostředí, což má důsledky pro přežívání a rozmnožování, a tím je ovlivněno, která informace se zdědí apod. Zmíněné školy se liší v tom, na kterou z příčinných vazeb se soustřeďují, a mohou se tedy navzájem pěkně doplňovat. Zároveň se však radikálně rozcházejí v tom, jaký charakter přisuzují předávání informací, a zejména psychologickým mechanizmům.

Je zásadním psychologickým mechanizmem, který určuje chování člověka, pružná volba strategií podle ekologických podmínek (dle lidské behaviorální ekologie), souhrn poměrně strnulých specializovaných psychologických mechanizmů (dle evoluční psychologie), schopnost přijímat a šířit memy (dle memetiky), nebo učení směrované částečně evolučně zděděnými sklony a částečně kulturními procesy (dle koevoluční teorie)? Dost možná že každý z těchto pohledů může být pravdivý pro jiné typy lidského chování v určité situaci. Z praktického hlediska je ale velmi důležité, který z uvedených mechanizmů je určující v klíčových oblastech lidského chování, jako jsou rozhodování o počtu dětí či o relativní investici do práce, partnerství a rodiny, výchova dětí, ekonomické chování za nadbytku a nouzové chování v kritických obdobích, identifikace s „etnikem“ či „kulturou“, násilí a homicida, vznik válek. To zatím nevíme.

Soubory

Článek ve formátu PDF: 2003_V285-292.pdf (313 kB)

Diskuse

Žádné příspěvky