Komerční prezentace
Registrace uživatele

Přihlašte se k odběru informací, novinek, získejte přístup do diskuzního fóra.

Vesmír č. 10
Vesmír č. 10
Toto číslo vychází
2. 10. 2017
Novinky
Zdarma jedno celé číslo Vesmíru v pdf.
• Říjnové číslo Vesmíru
reklama

Když se vlk nažere a kozu sežere

aneb Komu slouží záchranné přenosy?
Publikováno: Vesmír 87, 471, 2008/7

Ochrana přírody na našem území se v mnoha ohledech neubírá správným směrem. Není to způsobeno pouze zákony, ale spíše nekompetentním přístupem odpovědných institucí, jež ochranu přírody ztotožňují s ochranou jedinců, a navíc jen těch zvláště chráněných. Rozhodování o zásazích do cenných biotopů si pak často zjednodušují pouhým nařízením záchranných přenosů vybraných druhů. V rukou investorů se takový přístup stává univerzálním klíčem odemykajícím dveře k udělování výjimek a umožňujícím (za nevýznamnou sumu) devastaci celých biotopů. Na první pohled se záchranné přenosy zdají být vyhovujícím řešením – vzácní živočichové nebo rostliny jsou zachráněni, ochrana přírody nebrání ekonomickému rozmachu, investor je veden k ekologickému smýšlení a ochranáři si vydělají nějakou korunu na svou bohulibou činnost. Když se ale podíváme pozorněji, zjistíme, že negativa tohoto přístupu jasně převažují nad pozitivy, že „kompromis“ vždy znamená pouze ústupek ochrany přírody a že jediný, kdo vychází spokojen, je investor. Jak říká titulek – vlk se nažere a kozu sežere. A pasáček – tedy státní ochrana přírody – se nestačí divit.

Úřední aparát a správní řízení
Současný úřední aparát jednoznačně dává přednost ochraně jedinců před ochranou jejich biotopů, a navíc si všímá pouze druhů, které měly to „štěstí“ a byly zařazeny mezi zvláště chráněné. To má však dva zásadní nedostatky: jednak v seznamu rozhodně nefigurují všechny druhy, které si to „zaslouží“, jednak většinou nemá smysl chránit jedince, aniž jsou přinejmenším stejnou měrou chráněny jejich biotopy. Přitom v příslušném zákoně 1) je jasně řečeno, že chráněn je nejen jedinec, ale i jeho biotop. Zřejmě mělo být každému jasné, že tyto dvě komponenty od sebe sice oddělit lze, ale obráceně: budeme-li chránit biotop, nemusíme většinou chránit jedince. S tím souvisí zásadní rozdíl v obecném přístupu orgánů ochrany přírody k jednotlivcům, kteří chtějí manipulovat s několika jedinci vybraných druhů za účelem nepřinášejícím osobní prospěch (pedagogové, výzkumníci), a k velkým investorům, kteří devastují celé lokality pouze s vidinou vlastního finančního zisku a nabízejí za to jako kompenzační opatření přemístit zvláště chráněné druhy na jinou lokalitu.

Součástí naší společnosti jsou různé ochranářské spolky, jejichž členům nelze většinou upřít snahu a nadšení motivované touhou pomoci přírodě. To ale často nestačí. Mnohé problémy v ochraně přírody vyžadují přístup širokého spektra odborníků, jimiž tyto organizace většinou nedisponují. Komplikace pak nastává ve chvíli, kdy příslušné orgány ochrany přírody vnímají taková sdružení jako odborné partnery, popřípadě když se stávají účastníky správních řízení, v nichž mohou navrhovat a poměrně tvrdě prosazovat nevhodná opatření, která pak často i sami realizují (např. záchranné přenosy).

Nemalým problémem ochrany přírody je paradoxně i fakt, že se zde pohybují zajímavé sumy peněz určené na vybrané aktivity. Za nimi samozřejmě míří mnoho těch, kteří je chtějí využít způsobem, jenž nemá s ochranou přírody mnoho společného.

Heslo? Alibizmus!
Záchranné přenosy vybraných druhů jsou často považovány za plnohodnotné opatření, jsou-li devastovány celé biotopy. Na základě tohoto alibistického přístupu je však ve finále ničeno mnohem více lokalit – škodlivé zásahy totiž zpravidla nejsou zakazovány, ale pouze podmíněny provedením záchranných přenosů, nařizovaných beztak jen pro zvláště chráněné druhy. Tím je však zároveň legalizováno nenávratné ničení celých biotopů s nepřeberným množstvím často mnohem ohroženějších organizmů a z naší přírody se tak postupně vytrácejí celé ekosystémy. Přemístění rostlin nebo živočichů navíc většinou provádějí amatérští ochranáři. Často neumějí vybrat náhradní lokalitu, neberou v úvahu úživnost prostředí ani vnitrodruhové a mezidruhové soupeření (kompetici). Neuvědomují si, že přemístěním stovek jedinců na lokalitu, kde již populace téhož druhu žije, je patrně nezachrání. Nebude totiž stačit kapacita prostředí a početnost populace klesne v rámci vnitrodruhového soupeření na úroveň blízkou původnímu stavu. Nebo se naruší rovnováha mezi populacemi různých druhů, a za čas z lokality zmizí jiný vzácný druh. Při přenosu jedinců na jinou lokalitu také riskujeme šíření chorob, například račího moru nebo chytridiomykózy, smrtelného plísňového onemocnění obojživelníků. Podcenit nelze ani důsledky genetického znečištění hostitelských populací. Vazby na daný typ prostředí se totiž mohou odrazit i v genomu, a když takové jedince přeneseme na jiné místo, kde se prokříží s původní populací, může to mít nedozírné následky.

Potřebujeme nové kategorie ochrany
Ochrana přírody by se měla zaměřit především na účinnou ochranu celých biotopů. K tomu by přispěl seznam, v němž by biotopy byly rozděleny podle stupně ohrožení – podobně jako je tomu dnes u druhů. Jelikož řeku nebo vzrostlý lužní les se vší flórou a faunou lze těžko přenést jinam, frekvence „záchranných“ přenosů by automaticky klesla na minimum a zůstaly by zachovávány celé biotopy. Na druhé straně by se nemohlo stát, že bude důležitá veřejně prospěšná stavba blokována kvůli nálezu jednoho zbloudilého chráněného brouka, sloužícího jako záminka k ždímání peněz z investora za jeho záchranný přenos. Systém druhové ochrany je třeba revidovat zavedením nových kategorií ochrany druhů (a jejich biotopů):

  • Druhy, jejichž výskyt je geograficky omezený (popř. endemický) a významně ohroženi jsou jak jedinci, tak jejich biotop. Ochrana těchto druhů by mohla být podobná jako u dosavadních kriticky a silně ohrožených druhů.
  • Druhy, které neobývají jasně definovatelný biotop, ale přísná ochrana jedinců je nezbytná pro přežití populací. Jde především o velké (a konfliktní) druhy, jako jsou velké šelmy, bobr evropský, ohrožení draví ptáci, popř. druhy, jimž hrozí vyhubení na rozsáhlém území.
  • Druhy, kde pro ochranu jedinců stačí dosavadní podmínky obecné ochrany, ale významně ohrožen je jejich biotop. Patřila by sem bezpochyby většina aktuálně chráněných druhů bezobratlých, ryb nebo obojživelníků, ale i některé rostliny.

S nastíněnou reformou druhové ochrany pochopitelně souvisí informační tok o lokalitách jednotlivých druhů, který by měl být v rámci celé ČR sjednocen a využíván.

Další prostor pro nápravu současného stavu nám nabízí systém udělování výjimek z ochranných podmínek zvláště chráněných druhů.

Kdy udělovat výjimky?
Navzdory podnikatelskému záměru by měla být při udělování výjimek vždy na prvním místě snaha zachovat biotop v celé jeho rozmanitosti. Pokud se nenajde kompromisní řešení, které by to umožnilo, musí mít orgán ochrany přírody odvahu škodlivý zásah nepovolit. Vyhýbat se takovému rozhodnutí nařízením záchranného přenosu několika druhů nelze – ten musí zůstat ojedinělým aktem, využívaným pouze v krajních případech. Navíc jej musí připravit odborníci, aby byla vyloučena veškerá známá rizika (úhyn několika jedinců je přijatelnější než zavlečení smrtelné choroby na jinou lokalitu). Prospěšným, popřípadě alternativním řešením může být záchranný přenos v situaci, kdy jsou ohroženy skutečně vzácné druhy nebo populace výjimečné hodnoty a kdy prokazatelně neexistuje jiné řešení. Lze k němu přistoupit i v situacích, jako jsou pomalé otravy toků, nebo tam, kde biotop není zničen definitivně a zachráněné organizmy se do něj za čas mohou vrátit. Užitečné je určitě i přenášení obojživelníků přes silnice v době jejich reprodukčních migrací.

V některých situacích mohou být důvodem k záchrannému přenosu i pohnutky etické a výchovné, a to zejména tam, kde by bylo z pohledu celých populací daných druhů usmrcení několika jedinců bezvýznamné (tak lze opodstatnit například přenosy raků při lokálních zásazích do morfologie koryt). I takový přenos však musí proběhnout podle jasně nastavených pravidel.

Přenést je můžeme, ale kam?
V rámci záchranných přenosů se často manipuluje se značným množstvím jedinců. V případě krátkodobých nedevastačních zásahů (ja ko jsou např. rychlé překopy vodních toků) je nejvhodnější vypustit je co nejdříve zpět na místo odchytu. Jestliže zásahy trvají měsíce (například odbahňování rybníků), ale lokalita zůstane pro dané organizmy vhodným biotopem, lze jim vyhledat na přechodnou dobu náhradní lokalitu. Problém nastává, když zásahy trvají dlouho nebo jsou původní stanoviště definitivně zničena. Pak se nabízejí tři možnosti (přednost dáváme té první): přemístit jedince v rámci stejné lokality (populace), přemístit je na jinou lokalitu s výskytem téhož druhu, která by měla být k původní lokalitě co nejblíže, 2) popřípadě využít přenášené jedince pro znovuoživení vhodných lokalit, na nichž se tyto druhy dříve vyskytovaly a z nějakého důvodu, jehož opakování již nehrozí, z nich vymizely.

Dva příběhy v rámečcích, zasazené do imaginární vesnice, jsou sice smyšlené, ale vycházejí ze zkušeností naší ochranářské praxe. Jejich cílem je upozornit s trochou nadsázky na problémy, s nimiž se potýká ochrana přírody v ČR.

Poznámky

1) Zákon 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny.
2) Důležité je rozptýlit přenesené živočichy tak, aby populace nebyly přehuštěny. Vhodné je kombinovat záchranný přenos s dalšími podpůrnými opatřeními, jako je zakládání tůní či revitalizace toků a jejich niv, a tím zvýšit kapacitu lokality.
3) Tedy o povolení odchytu a krátkodobého přechovávání vybraných zvláště chráněných druhů za účelem jejich prezentace během výuky.
4) Dle §49 a § 50 zákona 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny.
5) Podmínky byly zcela ve shodě s požadavky ochranářů přihlášených do správního řízení.

ČOLEK VE ŠKOLE ANEB KDO NIC NEDĚLÁ, NIC NEZKAZÍ
Vesnický učitel přinesl do hodiny přírodopisu v 5. A živého čolka, kterého cestou do práce vylovil z velké kaluže u lesa. Chtěl tak změnit více či méně pokřivený vztah svých žáků k obojživelníkům, potažmo všemu živému. Žáci byli nadšeni – většina z nich viděla živého čolka poprvé, přestože kolem kaluže chodili do školy denně. Hned odpoledne se část z nich vydala s učitelem vypustit čolka zpět a až do setmění zde pozorovali několik druhů obojživelníků a poslouchali učitelovo vyprávění o jejich životě. Pro mimořádný zájem dětí zde učitel strávil ve svém volném čase ještě řadu hodin.

Za 10 dnů ale přijeli do školy dva zástupci České inspekce životního prostředí prošetřit anonymní udání, že je zde bez povolení manipulováno se zvláště chráněnými živočichy. Učitel nezapíral a vysvětlil inspektorům své pohnutky. Ti se s jeho názory sice ztotožnili, nicméně mu museli dát alespoň symbolickou pokutu. Zároveň mu vysvětlili, jak by měl své počínání legalizovat.

Učitel se pokutou nenechal odradit a povzbuzen nečekaným úspěchem své praktické výuky, zažádal kompetentní orgány ochrany přírody o udělení příslušné výjimky. 3) Přestože předpokládal, že jde o formalitu (efekt takové činnosti snad musí být jasný úplně každému), dočkal se po několika týdnech překvapivého zamítnutí žádosti s odůvodněním, že v rámci této činnosti hrozí živočichům újma a že zde nepřevažuje veřejný zájem nad zájmy ochrany přírody. Zároveň mu orgán ochrany přírody poradil, aby využíval ve svých hodinách učebnice a praktické pomůcky, například plastové modely obojživelníků. V podobném duchu se jako přihlášený účastník správního řízení písemně vyjádřil i předseda místní ochranářské organizace (jeho vyjádření bylo v odůvodnění zamítavého stanoviska řádně ocitováno).

Znechucený učitel již živé čolky do svých hodin nenosí, drží se platných osnov a v kabinetu vyhrabal 90 let starý lihový preparát nevábného vzezření, vyvolávající v žactvu místo zájmu o obojživelníky spíše dávivý reflex. Ve volném čase po práci začal raději jezdit na kole. Za měsíc se v místním tisku objevila zpráva o tom, jak se žáci 7. třídy u nedalekého rybníka bavili hromadným upalováním žab. A tůň s čolky? Tu po půl roce někdo zavezl odpadem ze stavby jakéhosi autosalonu.

AUTOSALON NA LOUCE ANEB JAK (NE)ZACHRÁNIT ŽÁBY A ORCHIDEJE
Investor chtěl postavit prodejnu luxusních automobilů na „zelené louce“ – bohužel šlo o louku vlhkou, květnatou (nejen zelenou), na které rostly desítky druhů rostlin, často velmi vzácných, ale nikoli zvláště chráněných. 4) Mimoto zde rostlo několik prstnatců májových, v dané oblasti celkem běžných, nicméně chráněných orchidejí. Žilo tu nepřeberné množství druhů hmyzu (mimo jiné mnoho druhů mizejících motýlů, kteří tu nacházeli živné rostliny pro své housenky), hnízdil tu silně ohrožený chřástal polní a řada dalších druhů ptáků sem zalétala za potravou. Při samém okraji lokality byla tůň zarůstající vzácnou, nicméně „nechráněnou“ řasou z čeledi Characeae a hemžící se mnoha druhy vodních bezobratlých. Krom toho tam žilo i několik desítek jedinců kriticky ohroženého skokana skřehotavého, představujícího v dané oblasti nejběžnějšího zástupce obojživelníků (část jedinců měla po těle podivné bělavé skvrny).

Investor, ve věci již zběhlý, zažádal o výjimku z ochranných podmínek zvláště chráněných druhů rostlin a živočichů. V odůvodnění neopomněl zdůraznit, že jeho autosalon zaměstná řadu zdejších občanů (ti byli buď na podpoře, nebo pracovali v místním zemědělském družstvu), a jde tedy o veřejný zájem, a že mu nesmírně záleží na ochraně přírody, čímž je ostatně jeho firma známa. Zároveň konstatoval, že je připraven provést jakákoli kompenzační opatření, a rovnou navrhl záchranný přenos chráněných rostlin a živočichů. Orgán ochrany přírody výjimku na základě této žádosti vydal s odůvodněním, že jde o záměr ve veřejném zájmu. Dále konstatoval, že se na lokalitě vyskytují populace tří zvláště chráněných druhů, a povolil zahájit stavbu až po vyhnízdění chřástalů. Druhou podmínkou byl záchranný přenos orchidejí i skokanů na jinou „vhodnou“ lokalitu. 5) Spokojený investor zaplatil téže ochranářské organizaci ze svého pohledu zanedbatelnou sumu, a její členové pak celý víkend místo odpočinku v kruhu rodinném zdarma prohledávali louku, až se jim podařilo vyrýpat všech 15 prstnatců májových, které zde rostly (a přitom nechtěně rozšlapat snůšku chřástala polního). Za účasti médií, která sem pozval investor společně s předákem ochranářů, pak orchideje přesadili do vysoce úživné louky pod místním kravínem. Večer se celý národ z televize dověděl, jak se v dané obci zachraňovaly vzácné rostliny, a mluvčí firmy neopomněl několikrát zdůraznit, že „jeho firmě skutečně na tý ekologii velmi záleží“.

Druhý den se podobná akce opakovala u místní tůňky. Skokani byli téměř do jednoho vychytáni a za účasti médií převezeni reklamním vozem investora o 50 km dále do menší tůňky, zcela zaplněné stejným druhem skokana. A chřástal? Po několika dnech prohledávání louky došly zúčastněné strany k závěru, že tentokrát na louce nezahnízdil a že stavbě již nestojí nic v cestě.

Zhruba po roce vyrostl na místě louky honosný autosalon s parkovištěm ze zámkové dlažby, kde parkovaly drahé firemní vozy zaměstnanců dojíždějících denně z města vzdáleného 150 km. Pod areálem je pohřbena celá louka s desítkami nechráněných druhů rostlin a živočichů. Přebytečným materiálem z výkopu základů byla spolu s posledními zbytky původních porostů při okraji areálu zavezena i místní tůňka. Takto vzniklé plochy byly na základě projektu známé zahradní architektky upraveny renomovanou zahradnickou firmou a osázeny desítkami nádherných květin, keřů a stromů ze všech koutů světa. Přesazené orchideje bohužel ze „záhadných“ důvodů na louce (nebo spíše rumišti) pod kravínem již nikdy nikdo nespatřil a při jarním výletu za „zachráněnými“ skokany ochranáři s překvapením zjistili, že jich je na náhradní lokalitě zhruba tolik, kolik jich napočítali před vypuštěním přenášených jedinců. Navíc se v celém okolí šíří záhadná choroba žab, projevující se výskytem bělavých skvrn na povrchu těla.

Soubory

článek ve formátu pdf: 200807_V471-473.pdf (211 kB)

Diskuse

Žádné příspěvky