Komerční prezentace
Registrace uživatele

Přihlašte se k odběru informací, novinek, získejte přístup do diskuzního fóra.

Vesmír č. 10
Vesmír č. 10
Toto číslo vychází
2. 10. 2017
Novinky
Zdarma jedno celé číslo Vesmíru v pdf.
• Říjnové číslo Vesmíru
reklama

Kdyby cenzorů nebylo

Jaroslav Hašek jako satirik cenzury

< předchozí | seriál: Cenzura | další >
Publikováno: Vesmír 95, 362, 2016/6

V česky psané literatuře první poloviny 19. století se setkáváme spíše jen s rozptýlenými narážkami na cenzuru, přítomnými například u Františka Matouše Klácela či Františka Ladislava Čelakovského. Situace se změnila až v průběhu druhé poloviny století, kdy se prosadil liberální model cenzury, který tematizaci cenzury v zásadě nepostihoval.

Bohatou žeň satir na cenzuru nalézáme především v tehdejších satirických časopisech od šedesátých let 19. století, ovšem skutečně umělecky nosnou satiru cenzury a jejích představitelů nabídly až počátkem 20. století prózy Jaroslava Haška. Nejfrekventovanějším námětem Haškovy satiry na cenzuru byly osoby, které cenzurní dohled vykonávají. Postava cenzora se v první řadě vyznačuje nezměrnou loajalitou vůči nadřízeným autoritám; v povídce Pohádka o tom, jak byl cenzor odměněn Hašek zobrazil cenzora jako toho, kdo pro svého pána udělá vše a nakonec je za to náležitě odměněn:

Ministr vnitra navrhoval, aby se cenzorovi udělilo vévodství a darovalo osmdesát čtverečních kilometrů půdy. Ministr spravedlnosti zase navrhoval, aby cenzor byl prohlášen za nedotknutelného a dána mu správa princových pokladů. Přijat byl konečně návrh ministra veřejných prací a po zvláštním poslu oznámeno šlechetnému cenzorovi: „Náš milý pane cenzore. Ministerská rada, porokovavši o Vašich zásluhách v obraně nedotknutelnosti státního zařízení a přihlížejíc zejména ke skvělému Vašemu poslednímu vystoupení v otázce zlaté noční nádoby našeho nejmilostivějšího prince, usnesla se doručit Vám toto jmenování a povýšení: Náš milý pane cenzore, budete vynášet nejvyšší zlatou noční nádobu po každém nejmilostivějším upotřebení…“ Cenzor byl tak loajální, že omdlel, až když posel odešel.

Hašek zpravidla pracoval s tradičními stereotypy, spojenými s postavou cenzorů, líčil jejich hloupost, zlomyslnost, poklonkování moci atd., nezvyklá je však jeho groteskní nadsázka a smysl pro absurditu. Stereotypní představa o hloupém cenzorovi je přítomna v povídce Interview s panem cenzorem. Na úvod titulní postava smířlivě, až pokorně vysvětluje, proč se občas opravdu dopouští hloupostí: „Psali o mně,“ pravil, „že jsem v mládí spadl ze stromu a udeřil se hlavou o zem, že jsem spadl na hlavu, ale to není pravda. Hlava mně byla zmačknuta krátce po porodu, neboť krátkozraký lékař se mně posadil na hlavu, a od toho to typické zmáčknutí mé lebky. Původně měli za to, že nevydržím, a když, že budu velice slabomyslný, ale chválabohu přečkal jsem to všechno a dnes jsem cenzorem.“

Poté ale cenzor začíná líčit různé kauzy, kdy musil zasáhnout, rozohňuje se, jeho agresivita roste. Finále povídky tvoří nenávistný výpad: Vzal ze stěny velkou tužku, která jako ozdoba visela pod obrazy, a pravil: „Podívejte se na tu tužku. To je všechno. Takový chlapík má inkoust a péro, ale já mám tužku, setsakramentskou tužku. S tou to všechno rozpráším, přeškrtám a já je naučím, jak s nimi zatočím.“ Opustil jsem ho rychle, poněvadž mně tou tužkou šermoval pod nosem a já jsem viděl, že by mne bez milosti také s ní přeškrtl.

Rakouskou cenzuru opozičních periodik ironizoval Hašek na půdorysu tradiční alegorie Rakouska jako evropské Číny, ale s potměšile útočným humorem. V próze Konfiskační praxe (Z vypravování Jong-Senga, Číňana z velkoobchodu Staňkova v Praze) například natrefíme na groteskní motiv cenzora, jenž identifikuje závadné časopisy podle hýkání osla:

V provincii Čtvero Údolí vychází 3 737 časopisů. Z těch je 3 732 vládních a pět vydávaných občany, stojícími mimo vládu. […] Lao-Ting dobře o nich věděl, neboť na ty časopisy upozorňovalo ho vždy hýkání oslíka Hu-Peho.

V dějové pointě využil Hašek komický efekt metafory „osel cenzorem“ a především zde ironizoval rozpor mezi zrušením předběžné cenzury, deklarovaným ústavou, a skutečným stavem při uplatňování svobody tisku:

„Tak se osel Hu-pe a cenzor Lao-Ting,“ pravil ke mně se slzami v očích Jong-Seng, „po smrti setkali v muzeu a od té doby z úcty k oběma předkládají v provincii Čtvero Údolí všechny časopisy k cenzuře jen oslům. Vy, běsové od západu, tohle všechno asi nechápete, poněvadž u vás neznáte cenzury.“

„Zajisté že ne,“ řekl jsem k Jong-Sengovi, „neboť v našich krajinách byla cenzura zrušena již roku 1848, milý ďáble od Žlutého moře!“

V několika Haškových textech je postava cenzora tematizována už v názvu (např. O jednom cenzorovi, Svědomitý cenzor Svoboda). Jako cenzorova modlitba byla stylizována báseň Cenzor uvažuje o Ferrerovi a o vzdělání, vztažená k historické postavě španělského pedagoga a anarchisty Franciska Ferrera y Guardia, kterého v roce 1909 španělská vláda odsoudila k trestu smrti. Obdobné téma má i sarkastická báseň Cenzor uvažuje na počátku nového ročníku Karikatur, kde Hašek přirovnal poměry v rakousko-uherské monarchii k tehdejšímu despotickému režimu ve Španělsku. I v této básni se objevil motiv licoměrnosti cenzora:

„Sám směji se a obsah se mně líbí, jen soukromě však, navenek jsem hrozný.“

Satirik tu ironicky využil ich-formy, jíž postava cenzora sama prozrazuje vlastní pokrytectví, a v druhém plánu potvrdil i správnost satirické linie listu Karikatury – Haškův cenzor říká: „uznával jsem, co tam stojí psáno“.

Svědomitý cenzor Svoboda

V dosavadním výkladu jsme viděli, že Haškovy povídky s cenzurní tematikou jsou charakteristické zaměřením na detail, myšlení postav je často zachycováno formou vnitřního monologu. Současně se však jedná o prózy dějové, často s neočekávaným rozuzlením. Za nejlepší Haškovy prózy tematizující cenzuru pokládáme ty, které v absurdní metafoře zobrazují cenzora, jenž „škrtá“ sám sebe. V Haškově groteskní vizi se smrt, kterou na sobě zpravidla vykonává sám cenzor, stává novou, absolutní formou (sebe)potlačení. Smrt jako krajní formu (auto)cenzury lze vhodně ilustrovat na příkladu Haškovy satiry Svědomitý cenzor Svoboda, již uveřejnil v roce 1911 v časopise Karikatury pod pseudonymem Jan Kopýtko. Činnost cenzora je v této povídce zobrazena v absurdní nadsázce. Hlavní postava trpí nemocí z povolání, tzv. konfiskační horečkou, označenou pseudolatinským označením „delirium confiscationicum canonicum“, komického efektu je dále docíleno opakováním ikonického slovesa „škrtat“. Klíčové postavení však má slovní hra s cenzorovým příjmením. Hašek na této hříčce založil pointu své prózy, v níž se cenzorův zákrok nezastaví u slova svoboda, ale má za následek i jeho vlastní smrt:

Jisto je, že časopisy budou psát, že to všechno konfiskoval „Svoboda“.

A tak slovo Svoboda rozběhne se po časopisech a vnikne i do nejvzdálenější chýšky a on to nebude moci zkonfiskovat. Nebude moci zkonfiskovat svobodu!

Bylo to hrozné pomyšlení, srdce mu bušilo úzkostí, v hlavě mu hučelo. A tu pevně rozhodnuv zavolal na sluhu Petráska: „Sie, Petrasek, zde máte pět korun a kupte někde břitvu.“

Za čtvrt hodiny se Petrásek vrátil s pěknou břitvou.

Cenzor Svoboda se zavřel v kanceláři. Když po dvou hodinách nemohli se na něho doklepati, vypáčili dvéře a jejich zrakům naskytlo se strašné divadlo.

Na haldě zkonfiskovaných časopisů válela se hlava, kterou si svědomitý cenzor uřízl břitvou, a ležel tam papír, na němž stálo:

„Konfiskuji Svobodu.“

Měl velmi krásný pohřeb na státní útraty.

Povídka o smrti cenzora, který hyne na svoji pedantickou důslednost, končí neskrývaným, potměšile vyjádřeným uspokojením z cenzorova konce. Ani tento text nebyl konfiskován, patrně vzhledem k tomu, že Hašek se zde podle několik desetiletí ustáleného úzu uchýlil k řadě úhybných manévrů, které liberální cenzuře, založené na zákonnosti nařizovaných postihů, neumožňovaly text konfiskovat na základě porušení příslušných paragrafů trestního zákona – nejmenoval konkrétní úřad ani žijící osoby (zde je cenzor dokonce nazván symbolickým jménem Svoboda), kalkuloval s tím, že „cenzura“ podle znění prosincové ústavy z roku 1867 fakticky neexistovala, v jiných textech pak zasazoval karikované skutečnosti do mimoevropských prostředí atd.

Obraz smrti cenzora byl u Haška předznamenán již dříve v povídce O jednom cenzorovi, již lze označit za „studii hlouposti ve službách moci“. Povídka začíná provokativní chválou stávajících tiskových poměrů, jejíž ironičnost se stupňuje k sarkasmu: „V dobách, kdy nebyla ještě taková svoboda tisku jako dnes, za těch časů, kdy se ještě tiskopisy konfiskovaly, což se dnes už nikde na světě neděje, žil v zemi požehnané cenzor, který měl vodu v hlavě.“ V dalším textu se explicitně hyperbolizuje cenzorova idiocie. Cenzor je sám předsedou „Klubu idiotů“, lidí s vodou v hlavě. V klubových přednáškách se tento cenzor „staral […] o duševní rozvoj členů klubu“ a snažil se v nich především vysvětlit, „co jsou to cenzorové, proč jsou cenzorové, proč cenzorové musí být a jak by to dopadalo, kdyby cenzorů nebylo“. Klíčový pak je opět motiv cenzora konfiskujícího sebe samého. Hlavní postava v závěru povídky obdrží anonymní dopis, který ho upozorňuje na to, že ačkoli cenzor potírá veškeré zmínky o „přímé akci“ (odkaz na anarchistické hnutí), on sám takové „přímé akce“ provádí, konkrétně ve smyslu standardních fyziologických úkonů. Toto poznání má na cenzora zhoubný vliv:

Od té doby cenzor zesmutněl. On provádí přímou akci! On, který konfiskoval tolikrát to proklaté slůvko. Jí, chodí na záchod, pije a podobně.

A tu umínil si, že se zkonfiskuje. Nejedl, nepil, nechodil na záchod, a když už to nemohl vydržet, otevřel okno a skočil dolů z třetího patra.

Zabil se, zkonfiskoval se v nové formě.

Krve z něho vyteklo jako z vola a z hlavy mu vyteklo tolik vody, že se v ní kolemjdoucí starý vysloužilec utopil…

Závěr se vyznačuje haškovskou drastickou komikou. Její součástí je tu i nečekané zmnožení smrti, když se v posledním řádku objevuje zcela nová postava náhodného chodce, která rovněž umírá.

Haškovy satirické reprezentace cenzury lze chápat jako příklad produktivního působení cenzury, kritických protiakcí, které cenzura vyvolává. Tradiční motiv hloupého cenzora Hašek rozpracoval v komplexní téma; pohledem na cenzuru „zevnitř“ literatury podával obraz Rakouska-Uherska a jeho úředního aparátu jako byrokratické evropské Číny. Hašek však nezůstával u přímé kritiky aktuálního dění, jeho groteskní obrazy cenzorů cenzurujících sebe samé mají nadčasovou platnost a náleží mezi přední ukázky Haškovy drobné prózy.

Literatura

Přemysl Blažíček: Haškův Švejk, Praha 1991. Jaroslav Hašek: Galerie karikatur, Spisy Jaroslava Haška sv. 8, Praha 1964.

Radko Pytlík: Kniha o Švejkovi, Praha 1983.

Soubory

článek ve formátu pdf: V201606_362-363.pdf (328 kB)

Diskuse

Žádné příspěvky