Komerční prezentace
Registrace uživatele

Přihlašte se k odběru informací, novinek, získejte přístup do diskuzního fóra.

Vesmír č. 10
Vesmír č. 10
Toto číslo vychází
2. 10. 2017
Novinky
Zdarma jedno celé číslo Vesmíru v pdf.
• Říjnové číslo Vesmíru
reklama

Kdo se směje pod vousy a co už k smíchu není

Publikováno: Vesmír 73, 156, 1994/3
Rubrika: Diskuse

Když by se mne někdo zeptal, co si myslím o vědě, ještě nedávno bych mu odpověděl asi takto:

„Náš ne příliš vzdálený prapředek běhal po stepi či bydlel v jeskyni, sbíral kořínky, bobule a vajíčka, i nějakého malého živočicha si dopřál jako zákusek. Nelítal, utíkal jakž-takž, zuby a drápy nic moc, srst chabá, krunýř žádný aniž žlázy jedové. Co mu tedy pomohlo nejen přežít, ale zaplavit povrch Země jako žádný jiný druh, a navíc pretendovat na dominanci nad ostatními tvory? Myslím si, že to byly ony ‘malé šedé buňky’ a jejich produkt – vědění. To mu umožnilo se závratně vyvíjet a on se postaral, aby i vědění se vyvíjelo s ním. Teď je v problému ekologicko-společenském. Jsem přesvědčen, že existuje jen jedna zbraň v boji o přežití druhu Homo sapiens sapiens, která je schopna ho z dnešní šlamastiky vyvést – opět onen produkt osvíceného rozumu, kterému dnes říkáme věda. Věda jako kontinuum od neeuklidovských světů a kvarků přes DNA až k ekonomii a politologii. Lidský mozek sice kromě ní vytvořil mnoho krásného a povznášejícího – náboženství, umění, filozofii –, ale jelikož se člověk označil jako dvojnásob moudrý, postará se napřed o přežití svého druhu, a pak se oddá neomezenému rozvíjení svého duchovna.“

To bych řekl nedávno. Dnes bych raději neodpověděl. Poučen o tom, jak se věda usmívá pod vousy, bych si připadal s takovýmto názorem jako neotesánek deroucí se do ofrakovaného a proparfémovaného klubu zasvěcenců.

Mám pocit méněcennosti, že na rozdíl od svých kolegů – členů klubu – se mi nikdy nepoštěstilo spatřit živého vědce. Původně jsem se domníval, že jsem jich potkal řadu: profesory O. Jírovce, R. Brdičku, J. Heyrovského, Jaroslava Kouteckého, Barneta Rosenberga, O. Wichterleho – jenže ouha! nejsou to vědci. Kolegové filozofové mne poučili, že základním znakem vědce je hledání a hlásání „univerzální pravdy“. Ať namáhám svou pamět sebevíc, na nikoho takového si nevzpomínám. Profesor Wichterle chtěl najít polymer co nejpřátelštější lidské tkáni, Barny mi dokazoval, že to, co dělá z krátkých buněk Escherichia coli dlouhé „špagety“, bude také léčit rakovinu (což jsem mu něvěřil, leč pravdu měl on), přítel Koutecký se za našeho společného pobytu na Michiganské státní univerzitě snažil urputným trápením počítače vyladit koeficienty v kvantově chemických rovnicích tak, aby energetické hladiny odpovídaly naměřeným spektrům, profesora Heyrovského jsem měl na praktika z fyzikální chemie, naučil nás mnohým chytrostem a šikovnostem, ale o univerzální pravdě nic. Dodnes tedy nevím, kde pravý vědec žije. Ejhle problém!

A pak moje primitivní názory! Když jsem viděl snímky kamení na Marsu, nebo zjistil, že karcinom varlat má o několik desítek procent vyšší naději na zhojení než před málo lety, považoval jsem to naivně za pokrok a produkt osvíceného rozumu. Dnes jsem se poučil, že chci-li se zařadit do „naší, nyní již globální civilizace“, musím zásadně změnit své hodnotové zaměření a že vím zcela bezpečně, že rozhodně nepreferuji „osvícený rozum s jeho vírou v pokrok“. To se člověk o sobě doví věci! Ale nejen špatné se mi zjevuje. Mé sebevědomí se trochu vylepší, když zjišťuji, jak zásadně zasahujeme do filozofie. Třeba na vědecké radě Přírodovědecké fakulty projednáváme habilitaci z geologie a vzápětí na ni navazující demografické studie. Vůbec si ve své nevzdělanosti neuvědomujeme, že stírajíce hranici mezi tradiční „sciences“ a humanities“ vlastně budujeme ideu jakéhosi zvláštního druhu vědy – prý postmoderní. Odmítání „fragmentace vědění do oborů“ je tvrdá realita, kterou častujeme studenty při bakalářských zkouškách a nevíme (zaplať pánbůh, oni také ne), že je to „zajímavý pokus o plně postmoderní vědu“. Vytváříme sice novou vědu, ale nestihli jsme si z toho zatím udělat problém.

Jenže to je jen slabá náplast na mou image doktora Vacouna. To, že Apollo dosedlo na Měsíc a Voyager na Mars, bylo pro mne důkazem, že věda, která vyvinula materiály, paliva, regulace, motory, vypočítala dráhu atd. atd., dost slušně odrazila realitu. Jenže takové kritérium vědeckosti je předpotopní. Kolegové Bělka a Neubauer (Vesmír 71, 283, 1992/5) mne přesvědčují, že estetická stránka jako kritérium vědecké pravdy má nezastupitelnou roli. Škoda že nevím, jestli mám vzít estetiku evropskou, tibetskou nebo afrických nomádů. Snažil bych se představit si, jak by se podle ní navrhovalo účinné cytostatikum nebo tunelová dioda. Asi je to „problém“. Lze ho nejspíš vyřešit tak, že budeme považovat „svět za rétoriku založenou na dění, které je samo rétorikou“. Potom nezbývá než věřit, že kamení na Marsu a šlápoty na Měsíci natočili někde v Hustonu v ateliéru a pustili nám to do televize.

Zajímavý je další návrh obou autorů (bohužel, nikoli originální; pamatuji jistého profesora s cvikrem, který hlásal totéž zakládav ČSAV): zavést do vědy „demokratické zásady“, aby konečně věda dala na hlas lidu, zjišťovaný třeba výzkumem Gallupova ústavu. Stálo by za to zkusit takový postup nejprve na kultuře: Smetana a Stravinský, nebo Aleš a Miró.

Když Planck rozstříhal nit toku energie na malé kousky, když Schrödinger rozmazal planetky–elektrony obíhající poslušně kolem jádra-slunce do mlhy pravděpodobnostních oblaků, když nám Heisenberg rozmluvil víru v neomezené možnosti změření impulzu a polohy a Einstein zpochybnil i tak nespornou představu, jako je současnost dvou dějů, – fyzika se ani nezhroutila, ani neúpěla nad bolestivostí svého přerodu. Ale nyní shledávám, že přechod od lineární kauzality k deterministickému chaosu, od jedno-jednoznačných soudů k “fuzzy“ logice je div ne historický zlom tisíciletí. Ve své naivitě jsem to považoval za zcela přirozený vývoj vědy, ale on je to „problém“, a to nemalý, protože se na něm uživí hned několik měkkých, tvrdých i nejtvrdších škol.

A tak zcela omámen postmodernisty, novou vědou, intertextualitou a jinými pařížskými parfémy, hledám záchranu mezi těmi, co mapují chromozom nebo si lámou hlavu, jak definovat „net economic welfare“, aby zaručil udržitelný vývoj naší společnosti. A žasneme spolu, jak z “problémů“ lze utkat krajkoví, a dokonce se do něj zahalit.

A když se nás někdo zeptá, co si myslíme o vědě? – Usmíváme se pod vousy.

Jenže jsou názory, kde přestává smích. Ivan Havel (Vesmír 71, 63, 1990/2) deptaje scientizmus, chopil se argumentu nedávné totalitní minulosti v náznaku, že k takovýmto nebezpečným koncům může dospět určitý názor vědců. Stejnou logikou ideologové oné totality setnuli hlavu lidské genetice a Malthusovu učení, protože ony prý vedly Židy do plynových komor. Každá vědecká myšlenka se dá zneužít. A je velice nepoctivé takovéto zneužití obrátit proti ní místo proti zneuživatelům. Ti potom vypadají jako svedení nevinní.

Bělka a Neubauer ve zmíněném článku už nezůstávají u náznaků, ale explicitně činí za umlčení diskuse za vlády marx-leninismu odpovědny vědce, „neb občas skutečně takto uvažují“. Ukazuje se zřetelně, že máme velký dluh v seriózním neemocionálním zhodnocení minulosti naší vědy a biologie zvláště. Ostatně to ukázal i nedávný oslavný článek o Milanu Haškovi (viz Vesmír 69, 288, 1990/5).

Celé pojetí „případu Mims“ s doprovodnou karikaturou svědčí o tom, že Bělka a Neubaer naprosto scestně mísí vědecké a politické roviny. Cožpak jsou skutečně tak naivní, že v těch, co podpalují hranice, vidí vědce? Stokrát ano paní Scottové: musíme dohlédnout, zda jde o vědu, nebo o politickou rovinu. Ona karikatura ze Scientific American vážně varuje před jejich mísením. Tady končí úsměvná diskuse a nastupuje povinnost hlasitě protestovat.

Hořící hranice jsou totiž vždy nástrojem politickým. Profesora Seklu neumlčel doktor Hašek–scientista, ale soudruh Hašek–komunista. Přenesl do roviny vědy tehdejší pravidla roviny politické. Mohu však kolegy Bělku a Neubauera jako pamětník ujistit, že „v kontextu a celkovosti tehdejší skutečnosti“ byly postoje Milana Haška v souladu s jeho svědomím. Tenkrát se totiž projevovalo to, pro co oni horují: „různé oblasti se překryly a hranice kontextů se prolnuly“. Poválečná euforie, která ve svobodných volbách vynesla KSČ do politického čela, se „prolnula“ do vědy. Hašek, Málek, Hořavka, Hejný i já jsme se postavili na stranu mičurinské biologie. Jenže mnozí z nás brzo poznali, že naše euforie byla iluzí a že věda má svá pravidla hry, že ne „prožitek“, ne „svoboda svědomí“, ale ona dohodnutá tvrdá pravidla dělají vědu vědou. Někdo, třeba profesor Vladimír Novák, zůstal u té svobody svědomí a skončil ve vědecké izolaci.

Jakmile se do celosvětově dohodnutých pravidel vědy, neustále ověřovaných a upřesňovaných, začnou prosazovat, nebo dokonce nad ně povyšovat „svoboda svědomí“, estetické hodnoty, hlas lidu nebo zájmy akcionářů, končí diskuse v rovině vědy a přesouvá se do roviny politiky, náboženství, umění nebo komerce s jejich vlastními pravidly. Každá z oněch rovin má svou svébytnost a strukturu, svá kritéria, motivace, algoritmus a je neštěstím, kdykoli se je někdo snaží promíchat.

Politické nebo náboženské přesvědčení, umělecké cítění, hlas lidu nebo tlak trhu může být motivem toho, co se bude vědecky zkoumat, ale ne kritériem jak zkoumat a už vůbec ne kritériem vědeckosti nebo vědecké pravdy. Násilné přenášení těchto rovin do vědy v nejlepším případě vyústí v pavědu bez ohledu na úmysly těch, kdo tak činí. Tady je zdroj pavědeckosti lysenkizmu, ideologie plynových komor i umlčování vědců. A tady je nutnost si vyjasnit názory, abychom byli imunní proti recidivám. Přeji Vesmíru, aby tomu byl nápomocen.

Citát

L. BĚLKA, Z. NEUBAUER, Vesmír 71, 283-285, 1992/5

... objektivita, ověřitelnost a konzistence jsou předpokladem jakéhokoliv poznání, , nejen (Přírodo)vědeckého. Nejen fyzika, biologie atp. nýbrž i teologie či estetika, mají svá kritéria pravdy – její objektivity, dokazatelnosti a tudíž závaznosti. Rozumí se: v rámci svého kontextu...

... dobře víme, že pravdu nelze relativizovat ani bagatelizovat, že pravda není věcí názoru a že se k ní nedospívá hádáním či hlasováním. Dobře cítíme, že za pravdu jsme zodpovědni a že svoboda přesvědčení neznamená právo na podvod či lež. Požadavek dr. Scottové, že k diskusi je možno připustit jen stejně hodnotné ideje, je v zásadě naprosto oprávněný. Bez společných východisek a uznávaných pravidel hry je plodná debata nemyslitelná...

Diskuse

Žádné příspěvky