Komerční prezentace
Registrace uživatele

Přihlašte se k odběru informací, novinek, získejte přístup do diskuzního fóra.

Vesmír č. 10
Vesmír č. 10
Toto číslo vychází
2. 10. 2017
Novinky
Zdarma jedno celé číslo Vesmíru v pdf.
• Říjnové číslo Vesmíru
reklama

Každý prodžekt má svou kost

Obrana vědeckého myšlení v jazyce mateřském

Publikováno: Vesmír 94, 172, 2015/3

Dočkáme se doby, kdy jazykovědci budou v grantové přihlášce psát o Babičce Boženy Němcové jako o The Grandmother? Proč se německá filozofie stala významnou až poté, co filozofové přestali psát latinsky? Je důležité psát vědu i česky?

Jsou témata, která se předem jeví jako naprosto ztracená, neboť ten, kdo se jimi začne obírat, se už předem dostává do pozice bytosti ujeté a naprosto zpátečnické, která nechápe, kam svět směřuje a čeho si doba žádá. Jedním z takových témat nepochybně je i problematika užívání jazyka mateřského ve vědě, což je věc, kterou může hájit snad jenom poslední obrozenec a trapný národovec, který k nám omylem zabloudil z devatenáctého století. Každý přece ví, že nejenom velká věda, ale obecně vše světově důležité se dělá výhradně v angličtině, z čehož přirozeně také plyne, že co není právě v tomto jazyce, ani nemůže být věda. Jenže co si má počít ten, který celý svůj život zasvětil vědeckému oboru, v němž toto tak úplně neplatí?

O lidech a mimozemšťanech

Větu, která se stala impulsem k mým následným úvahám a dala jim také název, tedy větu „Každý prodžekt má svou kost“ pronesl před časem reprezentant jedné české badatelské instituce v okamžiku, kdy chtěl říci, že každý projekt má svou hodnotu. A pronesl ji zcela spontánně v projevu, v němž si stěžoval, že jakési české ministerstvo po jeho týmu chce, aby vědecký projekt písemně prezentoval v češtině. Svůj údiv nad tímto neslýchaným požadavkem opíral o dva vzájemně propojené argumenty. První: povinnost formulovat zprávu o projektu jinak než anglicky znamená naprosto zbytečnou práci s překladem, neboť skuteční vědci v jiném jazyce nemyslí. Druhý: špičková věda dnes pracuje s jevy, které česky nelze ani popsat.

Nic proti tomu, v některých vědách tomu tak asi opravdu je a logika takového přesvědčení se tedy jeví jako neprůstřelná. Ztotožníme- li si totiž veškerou vědu právě s takovými obory, což se zhusta děje, tak skutečně platí, že užitý jazyk je věcí čistě fakultativní: nezbytnou, nicméně zaměnitelnou součástí dané odbornosti. Nesouvisí s předmětem bádání, ani s jeho cílem, tedy s vlastními vědeckými objevy, které jsou de facto „bez státní příslušnosti či národnosti“. Věda tohoto druhu má ze své podstaty globální dimenzi a platí v ní, že pojmenování nemění pojmenovaný jev. Určitý objev je tudíž platný, ať už je formulován v jakémkoliv z lidských (nebo i případně mimozemských) jazyků.

Jen zdánlivým paradoxem přitom je, že právě v takovýchto vědeckých oborech existuje velmi silný tlak na užívání jednoho jediného jazykového kódu. Což je ovšem dáno čistě praktickou a pragmatickou nutností se domluvit: funkčně komunikovat uvnitř relativně malé, uzavřené a kvalitativně hierarchizované obce učenců, kteří se tomu či onomu oboru napříč mnoha zeměmi věnují a kteří tak ve své profesi stojí mimo běžnou populaci dané země. V minulosti takovou lingua franca byla latina; to, že je to dnes právě angličtina, ovšem neznamená, že ekonomie sil nemůže na stejnou pozici jednou povýšit například španělštinu nebo čínštinu.

Nakolik této lingua franca rozumějí také laici, tedy de facto všichni mimo svůj obor (neboť mimo vlastní profesi jsme všichni maximálně středoškoláci), je sekundární. Vědecký jazyk je ze své povahy specializovaný, což s sebou prvek nesrozumitelnosti nese vždy. Ať již proto, že se pohybuje ve sférách, v nichž je nutné hledat adekvátní a zároveň exaktní slovní vyjádření pro velmi komplikované záležitosti, anebo také proto, že jako každý jiný profesní slang má i „vědština“ přirozenou tendenci demonstrovat profesní kvality a vysokou zasvěcenost mluvčího. Neboť jen tak se může stát znakem, symbolem příslušnosti k vybrané komunitě těch, kdo „vědí“.

Naplno do kontaktu s širší – nevědeckou – societou, tedy s lidstvem, či chcete-li s obyčejnými lidmi, tento typ badatelské obce ovšem nevstupuje svými texty, ale zprostředkovaně: tím, co bylo jejich prostřednictvím „vybádáno“ a co došlo materiálního naplnění. Tedy patenty a aplikovanými výsledky výzkumu, novými prakticky upotřebitelnými předměty, technologiemi a metodami, která nám mají umožňovat lepší, bohatší a delší život – a které jsou opět bez jazyka a národnosti. (Pokud si je nepřivlastní stát a armáda.)

O učencích moudrých a směšných, vědštině a lidštině

Mnohým učencům toto stačí. Ti prozíravější si ale uvědomují, že i ta nejvědečtější z věd musí se zbytkem společnosti komunikovat, a to nejlépe prostřednictvím řeči. Když už pro nic jiného, tak proto, že sama sebe neuživí, a je tedy třeba laiky přesvědčit, že nárokované peníze jsou vynakládány na něco skutečně užitečného. Existuje totiž velmi úzká hranice mezi tím, kdy nesrozumitelnost učencových promluv v laicích ještě generuje posvátnou úctu, tradiční obdiv vůči něčemu, co mne vysoce překračuje, a tím, kdy už začíná být vnímána jako směšná. Což je malér, neboť její nositel se tak v očích veřejnosti z nosiče světla poznání mění v parazita, jenž svou hloupost a zbytečnost maskuje pseudoučenými slovy. Vztah veřejnosti k vědění ostatně mezi těmito dvěma krajními možnostmi jeho hodnocení balancuje už odpradávna. Dokladem jsou postavy ctihodných učenců, ale také, a to mnohem častěji, postavy komických mudrlantů, které se v rozmanitých uměleckých dílech objevují už od antiky. Viz například figura Doktora v Komedii dell’arte nebo figury alchymistů v Císařově pekaři.

Proto si také globální vědecké obory vygenerovaly profesi popularizátora, tedy toho, kdo má obstarávat komunikaci s laiky. Ve vědách exaktních a přírodních se popularizátory nejčastěji stávají badatelé, kteří danému oboru velmi dobře rozumějí, ale zpravidla nepatří k jeho špičce. Jejich úkolem je přeložit „vědštinu“ do „lidštiny“, a tedy i do konkrétního národního jazyka. A to ze dvou důvodů. Za prvé úkolem popularizátorů je vysvětlit laikům užitečnost vědeckého bádání, a to i tehdy, kdy se zdá, že „zatím“ nepřináší žádané praktické a ekonomicky využitelné výstupy; za druhé pro každý obor je důležité přivést k vědě mladou generaci, a zajistit si tak vlastní pokračování.

O identitě a paměti

Připusťme ale, že výše popsaný typ vědy není jediný a není ani normou, neboť – řečeno Heideggerovými slovy, každá věda má svá vlastní kritéria čili svou „přísnost“, jež je daná jejím „předmětným okruhem“. Jinak řečeno, jsou vědecké obory, které se z podstaty svého zkoumání nezabývají vesmírnými a globálními jevy, ale lidskou společností a jejími historicky a místně proměnnými projevy. A nesměřují k produkci výrobků, technologií a metod, ale pouze a jenom a výhradně k vytváření textů, tedy jazykem zaznamenaných myšlenek.

Jakkoli i v těchto vědách existují skupiny duchamorců, které se rády opájejí vlastní exkluzivitou a výlučností a deklarují to také volbou nesrozumitelného jazyka, vlastním smyslem existence živého vědeckého myšlení tu není přinášet všeobecně platné objevy, jako spíše vést před zraky co nejširší veřejnosti diskusi o otázkách obecného společenského zájmu, a tak pěstovat, pojmenovávat a formovat „naši“ řeč, identitu, sebereflexi a paměť. Myšlenky tu tak nejsou prostředkem, ale de facto cílem: nabídkou široké veřejnosti, jak by určitý problém její existence bylo možné vnímat či řešit, jak by se měla a neměla chovat, co by o sobě měla vědět. A jako takové se tedy tyto vědecké obory snaží tuto společnost a její jednotlivé členy pokud možno co nejvíce zasáhnout.

Tím se stírá i rozdíl mezi špičkovým vědcem a popularizátorem. Ideálním badatelem je ten, který umí na nejvyšší úrovni dostát své vědě a přitom komunikovat s co nejširší veřejností a přímo formovat její názory a postoje. Humanitní a sociální obory jsou si totiž vědomy, že přítomnost a budoucnost každého sociálního subjektu vyrůstá z jeho představy o sobě samém a o vlastní minulosti. A prostřednictvím publikovaných textů tudíž svádějí o tuto představu veřejný zápas.

Esenciální propojení vědeckého myšlení s konkrétními sociálními subjekty (tedy nejčastěji se státy, národy či náboženstvími) je rovněž příčinou, proč výstupy v těchto vědách mohou jen v omezené míře nabývat celosvětového charakteru. Lidstvo jako celek je totiž z jejich pohledu abstraktum nejvyššího řádu, které se skládá z mnoha skupin, jež si uvědomují vlastní identitu a specifičnost a snaží se ji také prostřednictvím vědění a vědy pojmenovat a odůvodnit. Což neznamená, že uvnitř takových oborů nemohou být i oblasti, které mají spíše globální charakter. Použiji- li příklad z mého vlastního oboru, tak v rámci literární vědy má k němu blízko literární teorie, zejména pak ta její část, která pracuje s tak vysokou měrou zobecnění, že ztrácí z dohledu jedinečnost konkrétních literárních děl a procesů.

O národních odlišnostech

Pokud ale vědci začnou brát v úvahu jedinečnost lidských činů či děl jakož i historicitu procesů konstruujících jednotlivá lidská společenství, tak se předmět jejich bádání zužuje na určité konkrétní regiony či národy. Příklad: Základem způsobů, jakými se představa o literatuře formuluje například v Anglii, Česku, Francii, Venezuele, Číně, popřípadě v kterékoli jiné zemi, je vždy důraz na konkrétní národní tvorbu, na její specifičnost a význam pro danou národní komunitu. V každé ze jmenovaných zemí přitom přirozeně existuje i určitá představa literatur cizích a jejich vazeb k literatuře národní. A existuje také vize společné literatury nadnárodní, světové, globální – v každé zemi je ale tato představa více či méně odlišná, daná geografickým umístěním a zvláštnostmi tamní historie, kultury a způsobu vzdělávání. Proto také centrem plnohodnotné vědecké komunikace o té které literatuře je vždy a zcela přirozeně právě země, v níž je tato literatura doma. Naproti tomu vědecké „výpady do ciziny“ mají spíše popularizační charakter a účel.

O grantových podivuhodnostech

Nahlíženo takto, tak stejný imperativ, který nutí badatele v exaktních oborech komunikovat v lingua franca, vede rozumné vědce společenskovědních oborů k preferenci jazyka mateřského. To není nevědeckost, ale přísně vědecký ohled na předmět poznávání, ale i na adresáta, s nímž komunikuji.

Ano, pokorně přiznávám, že jsem přesvědčen o existenci fenoménu zvaného národ, byť se to dnes příliš nenosí. A třebaže si jsem vědom, že nebyl stvořen ani Bohem, ani Přírodou, nýbrž jen a jen lidmi, nepovažuji jej za umělou fikci, ale za reálně existující kolektivum, které má přirozenou tendenci konstruovat svou subjektivitu a v jejím jméně myslet i jednat. A je mi proto trochu líto, když tento fenomén berou dnes v této zemi v úvahu jen mezinárodní prodejní řetězce typu Kaufland, které k nám přenášejí zkušenost ze svých domácích centrál, v nichž vědí, že národní povědomí reálně existuje, a prostřednictvím sloganů typu „Z lásky k Česku“ chtějí své zboží prodat širokému okruhu zákazníků.

Myslím, že i vědění je svého druhu „zboží“, které je nutné „prodávat“ konkrétním adresátům. Považuji proto za absurdní, když například Grantová agentura ČR v posledních letech zrušila výjimku pro projekty, které se věnují specificky české problematice, a deklarovala, že čeština je jazyk pro vědu nevhodný. Dospěla totiž k direktivě, že grantové přihlášky se musí podávat výhradně v angličtině, a to například i v případě, že by šlo o výzkum předmětem a adresátem zcela český, analyzující například proces zrovnoprávňování češtiny a němčiny v 19. století nebo české drama století dvacátého.

Hloupým argumentem pro takový postup je, že jedině takto budou schopni kvalitu podávaných grantů posoudit nezávislí zahraniční, tudíž angličtinou mluvící odborníci. Bohužel ale nikoho nenapadlo, že grant analyzující proces zrovnoprávňování češtiny a němčiny v 19. století, popřípadě české drama století následujícího, může adekvátně posoudit jen ten, kdo o tomto tématu něco ví a zná česko-německé reálie, čili musí také umět česky. Pro takového posuzovatele, byť zahraničního, je anglické znění přihlášky spíše překážkou.

Přitom by podávání grantů bez problémů mohlo být nastaveno s ohledem na pravidla přirozeně platící v tom kterém oboru. Projekty, které ve výsledku budou publikovány anglicky, by tedy byly podávány v tomto jazyce, zatímco projekty, jejichž konečný adresát je český, kupodivu česky. Ovšem s tím, že součástí projektu by vždy byla i dostatečná charakteristika v „druhém“ jazyce pro případné další zájemce.

O neoddělitelnosti myšlení od jazyka

Důraz na místní jazyky ve společenských a humanitních vědách není dán jen tématem nebo ohledem na adresáta, ale rovněž vědomím toho, že jsou sféry, v nichž je lidské myšlení od způsobu jeho jazykového vyjádření těžko oddělitelné. Naprosto v nich tedy neplatí Shakespearovo „Co je po jméně? Co růží zvou, i zváno jinak vonělo by stejně“.

Nejzřetelněji je to doložitelné ve sféře myšlení filozofického, které se zdánlivě dotýká věcí tak obecných a abstraktních, že by měly být vyjádřitelné libovolným jazykem. Pravý opak je ovšem pravdou, protože jazyk v nich není sekundární formou prezentace, ale samým nástrojem myšlení. Různé jazyky přitom pro ně poskytují různé možnosti a limity, neboť pracují s poněkud odlišnou strukturou vyjadřovacích prostředků a vazeb mezi nimi. Je tudíž obecně známou skutečností, že filozofové jednotlivých národností chtě nechtě uvažují trochu jinak. Například německá filozofie dospěla ke svému významu až poté, co opustila univerzální latinu a dokázala naplno využít možností, které myslitelům nabídla němčina.

Což neznamená, že jejich texty nelze převádět do jiných jazyků. Překlad jazykově jedinečného vyjádření však není mechanickou záležitostí, ale má opět charakter poznávacího, osvojovacího procesu, během něhož jsou konfrontovány možnosti myšlení v odlišných kódech. Jazyky se tak vzájemně obohacují, protože se vzájemně učí pojmenovat obtížně pojmenovatelné. Jinak řečeno pro společenskovědní obory je důležité naplno využít možností vlastního jazyka, ale také vést skrze překlady aktivní dialog s odlišnými způsoby formulování a myšlení. Svět pragmaticky zglajchšaltovaný na jeden – ať už jakýkoli – jazyk je nuda a dobrovolně se vzdává mnoha svých možností. Upadá do konvenčního stereotypu.

Nepochybně se to projevuje i ve výše uvedené grantové praxi, při níž lidé, kteří chtějí práci napsat česky, musí svůj projekt zformulovat anglicky, což je řeč – a to si přiznejme – v níž jsou jejich vyjadřovací schopnosti zpravidla menší než v češtině. Nutně se tak při formulaci projektu potlačují originálnější a složitější formy uvažování a uchylují se k jazykově snadno vyjádřitelným myšlenkovým šablonám. Což má nejen negativní důsledky pro samotné projekty, ale zároveň to také posuzovatelům grantu znemožňuje odhadnout, jaká je skutečná profesní úroveň žadatele o grant, neboť ta je tu s jeho jazykovou schopností přímo spjata.

O světoobčanství

Když jsem před nedávnem o tomto diskutoval s jedním z kolegů bohemistů, uklidňoval mne, že jde o problém jen dočasný, neboť všichni skuteční vzdělanci se v příštích generacích naučí tak dobře anglicky, že v ní budou schopni psát nejen přihlášky, ale i samotné práce, čím se česká literární věda konečně stane vědou opravdovou a světovou, neboť naše práce o české literatuře se otevřou všem opravdovým učencům kdekoli na Zemi. Obtěžovat výsledky naší práce české laiky je ostatně stejně hloupost, neboť národ je téměř mrtvou kategorií a naší povinností je pěstovat své středoevropanství, evropanství a světovost. Odkud a jak se tito světoví zájemci o českou literaturu budou rekrutovat, když jim bude chybět znalost jazyka, v němž je tato literatura napsána, to mi už nevysvětlil.

Jedno řešení by ovšem existovalo: stačilo by, kdybychom se už konečně vzdali toho hloupého zvyku, že Češi mezi sebou mluví česky, a po vzoru popmusic si svobodně zvolili nějaký významnější jazyk, napadá mne třeba ta angličtina. A těch pár česky psaných knížek, co se zatím ještě zkouší u maturit? To by se snadno přeložilo – a měli bychom pokoj. Ostatně The Grandmother nebo The Good Soldier Švejk zní rozhodně světověji. Nic by nám už pak nebránilo stát se světovými světoobčany světa, a to automaticky a už od prvních žvatlavých slov.

O češství, které neskáče

Nevím, možná že v dnešní prudce se globalizující době skutečně nastává konec národních jazyků. Nicméně faktem je, že v našem prostoru stále ještě existuje většinová komunita zvaná národ, která mluví jazykem, jenž sám sebe označuje slovem čeština. Připustíme- li si to, máme vlastně jen dvě možnosti, jak s vědomím národní subjektivity zacházet.

Buď je budeme kultivovat tak, aby se češství stalo identifikací s plnohodnotnou a sebevědomou kulturou, která není konstruována proti ostatním národům, nevzdává se však své osobitosti. Což znamená také pěstovat a užívat „náš“ jazyk tak, aby byl schopen pojmenovávat a vyjadřovat cokoli a v jakémkoli oboru lidského myšlení a cítění. Tedy i ve vědách. Už proto, že fungující demokracie by neměla vytvářet umělé bariéry mezi elitou a většinovou společností, včetně těch jazykových.

Anebo se rozhodneme, že čeština je řeč vhodná tak maximálně do hospody, kuchyně, postele a na stadion, kde se tak báječně křičí (mimo jiné): „Kdo neskáče, není Čech.“ Čímž její pěstování de facto přenecháme primitivním nacionalistům, kteří ostatně jazyk pěstovat ani nepotřebují, neboť při propagaci jejich idejí by jim příliš kultivovaná řeč jen překážela. Jedinými ochránci češství se tak stanou vyznavači rasismu a xenofobie skrývající se za hloupé heslo „Nic než národ“.

O komunikaci

Důležitost faktu, že by se neměly příliš rozevírat již tak existující nůžky mezi vědci a „obyčejnými lidmi“, si uvědomují i v anglosaských zemích, které by tento problém zdánlivě neměly mít, neboť rozmanité varianty jimi užívaného národního jazyka vytvářejí současnou lingua franca. Přesto, či spíše právě proto, je v nich tradičně popularizaci vědy věnována nemalá pozornost. A právě v nich se tak zrodila myšlenka, že úspěšná komunikace vědců s veřejností nesmí být jen jednostranným tokem informací od těch, kteří vědí vše (a jsou občas ochotni něco sdělit), k těm, kteří by se od nich měli sem tam něco dovědět.

Úkol vysvětlit užitečnost vědeckého bádání laikům a zároveň je přivést k vědečtějším formám myšlení se totiž podaří naplnit pouze v případě, že mezi vědci a „lidmi“ dojde ke vzájemné interakci, v níž se stanou partnery a jako takoví také budou mít zájem se s těmi druhými dorozumívat. Proto je nutné nejen lidem něco sdělovat, ale také hledat a kultivovat nástroje adekvátní komunikace, včetně kódu vzájemného dorozumívání; tj. jazyka, jenž by laikům dával šanci pochopit, aniž by odborník měl pocit, že vědu profanuje. Takový jazyk je ovšem životaschopný jen v případě, že se v něm také pravidelně a soustavně na špičkové úrovni myslí, neboli v případě, kdy jeho uživatelé cítí potřebu a povinnost hledat adekvátní výrazové prostředky k vyjádření obtížně vyjádřitelného.

A takovým jazykem zjevně může být každý národní jazyk, jenž má aspiraci fungovat jako plnohodnotný dorozumívací prostředek schopný obstát v jakémkoli typu komunikace. Stačí, když si jej jeho nositelé zařadí mezi hodnoty, jež je třeba rozvíjet, nikoli umrtvovat.

Inu, každý prodžekt má svou kost.

Soubory

článek ve formátu pdf: V201503_172-175.pdf (327 kB)

Diskuse

Počet příspěvků: 1