Aktuální číslo:

2024/4

Téma měsíce:

Obaly

Obálka čísla

Kaktus kvete každý rok

 |  5. 7. 2001
 |  Vesmír 80, 403, 2001/7
 |  Seriál: Kaktusy, 7. díl (PředchozíNásledující)

Dneska o vymítání bludů: Jen málo biologických polopravd mají lidé pod kůží tak silně jako tu, že kaktus zásadně kvete jednou za pět, sedm či padesát let. V očích nezasvěcené veřejnosti to snad má dokonce být ústřední kaktusářské dogma. Kde se to asi vzalo? Příčiny vzniku téhle pověry jsou hned tři.

Předně lidi do kaktusů počítají i jiné sukulenty – co je zelené, dužnaté a píchá, je prostě kaktus. Takže si do představy o kaktusech přenesli ideu rodů jako agáve či juka, u kterých to tak opravdu funguje. Jsou to rostliny hapaxantní, tj. rostou si vegetativně tak dlouho, dokud to na ně nepřijde, pak všechnu sílu vrhnou do květu, a vzápětí celá plodící rostlina odumírá, což u statných druhů vypadá dramaticky a málem tragicky (z našich rostlin mívají tuhle strategii třeba divizny, a kvetou a cepení si celkem bez povšimnutí a bez povyku básníků). Ty agáve a juky jsou ovšem příbuzensky úplně odjinud než kaktusy, a sice z jednoděložných rostlin z okruhu liliovitých, takže nezaměňovat! – A našim bratrům z mokré čtvrti ještě připomínáme důtklivě: tequilla a mezcal jsou taky kořalky z čeledi liliovitých, totiž taky právě z těch agáve, a ne z kaktusů, jak se často myslí.

Pak také každý ví, že kaktusář vždycky strašně skáče, když mu nějaký kaktus vykvete – však si to najděte v Zahradníkově roce. Takže to asi musí být nějaká neopakovatelná událost, ne? Zahradník zdaleka tak nejásá, že mu každoročně vykvete rebarbora.

A konečně příčina poslední: Nám, co to neumíme, kaktusy kvetou skutečně jednou za sedm až padesát sedm let – ale to je náš problém, a ne problém těch kaktusů. Prostě je-li tomu v reálu opravdu tak a kaktus nekvete každoročně, svědčí to především o špatném pěstování druhu, ale víceleté periody kvetení rozhodně nemají nic společného se samotným biologickým naprogramováním kaktusu.

Samozřejmě že kaktus nekvete hned po vyklíčení! Věk a velikost, ve které kaktusy dosáhnou pohlavní dospělosti, se druh od druhu liší. Záleží také na podmínkách, v nichž kaktus roste, a tak je většinou rozdíl i v době, za kterou kaktus vykvete v přírodě a ve skleníkových podmínkách. Mohli bychom si myslet: no jasně, kaktus ke květu potřebuje svobodu a nefalšovanou poušť, kdežto skleník je jen ubohou náhražkou a vězením k týrání rostlin. Jenže ono je to obráceně: na exponovaných přírodních stanovištích trvá fáze růstu k prvním květům o poznání déle než ve sklenících, kde zkrátka už umíme kaktusy pěstovat málem jako rychlený salát. Pravokořenné kaktusy rodu Rebutia vykvétají ve sbírce obvykle již druhým rokem a roubovaný Turbinicarpus flaviflorus na podnoži Pereskiopsis spathulata stihne dospět již za pouhých šest měsíců! Opačným extrémem jsou ovšem ony gigantické druhy kaktusů, které skleník neskleník ukážou první květy teprve za mnoho desítek let. Nejčastěji však kaktusy dospívají do deseti let od vyklíčení, což je čas přijatelný i pro pěstitele těchto rostlin – ona pověstná kaktusářská trpělivost má totiž také své limity.

Květy kaktusů jsou zpravidla velké, víceméně nálevkovité, nápadně zbarvené, plné pylu a znamenitě vonné; hmyzosnubné totiž. Jejich stavba je poměrně jednoduchá a s řadou vývojově dosti konzervativních, archaických znaků. Kalich a koruna nejsou diferencovány, čili květ je opatřen jen nerozlišeným okvětím. Jednomu velkému rodu kaktusů říkáme ovšem Gymnocalycium, což by znamenalo rostlinu s holým kalichem, ale to je básnická licence – autor jména tím myslel trubkovitě formovaný květ, jehož vnější šupinovité okvětní lístky připomínají kalich. Okvětí a tyčinky jsou vysokého a nestálého počtu a jsou uspořádány ve spirále, přičemž vnější krátké a kalichovitě zbarvené lístky postupně přecházejí v prodloužené a barevné lístky vnitřní.

Složitější je to s osovou symetrií květů. Květy jsou, jak už víme, stavěny spirálně, takže mají přesně tu symetrii, kterou má spirála. Ale ta spirála je silně zkrácená a s mnoha otáčkami, a tak celek dělá docela věrný dojem kruhového uspořádání se souměrností dokonale paprsčitou. Některé rody však mají i tuto už druhotnou souměrnost ještě znovu porušenou. Květ je při pohledu zepředu mírně protažen podle vertikální osy, a tím nabývá dvoustranné souměrnosti. Bezesporu nejznámějším kaktusem s touto bilaterální symetrií květu jsou všechny nabízené kultivary rodu Schlumbergera známé pod lidovým označením „vánoční kaktus“. Stejně typickým příkladem jsou však i zástupci některých jihoamerických cereusů, jako např. Cleistocactus, Loxanthocereus nebo také kulovité kaktusy rodu Matucana.

Převážná většina kaktusů je cizosprašná a k přenosu pylu využívá služeb létavého hmyzu, který zas využívá služeb kaktusů ohledně nektaru a pylu. Ty nejmenší květy měří při plném rozevření méně než 1 cm, největší květy kaktusů pak mají při rozvinutí průměr více než čtvrt metru. Nejvíc kaktusů je závislých na denním hmyzu, a proto otevírají květy přes den, ale známe i mnoho takových, které opylují hlavně noční motýli. Tyto květy se otevírají teprve za soumraku a ráno se zavírají nebo uvadají (např. u druhů rodu Echinopsis, Trichocereus nebo Discocactus) a celý jejich vzhled odpovídá potřebám opylovačů: jsou zpravidla velké (lišajové jsou taky habáni), bílé a intenzivně voní (aby se daly dobře najít ve tmě) a jsou vystrčeny daleko do prostoru mimo dosah ostnů (opyluje se za letu).

Proti opylení vlastním pylem se kaktusy (stejně jako spousta cizosprašných druhů jiných čeledí) brání jednoduchou fintou zvanou protogynie: prašníky se v květu otevírají teprve tehdy, když blizna přestane být funkční a zasychá. Krajním příkladem je Echinocereus huitscholensis. Blizna nesená čnělkou se objevuje přibližně dva dny před před tím, než se květ vůbec otevře, čili k opylení dochází už v poupěti, dávno před tím, než se tyčinky plně rozvinou. Právě opačnou strategii, totiž samoopylení, má rod Frailea. Ten má kleistogamní typ květů – vůbec se neotevřou a opylí se bez opylovače, prostým kontaktem prašníků s bliznou uvnitř květu. Pro kaktusáře je ovšem takové poupě celkem neatraktivní – rovnou se mění v plod, aniž kdy rozkvete.

Barevná škála kaktusových květů je velmi pestrá, ale zároveň jde o typ barevnosti, který se opakuje u mnoha rodů nebo čeledí s květy o mnoha barvách. Podobá se totiž škále růží, rododendronů, chryzantém či jiřin: povoleny jsou zde v zásadě všechny barvy spektra, a navíc bílá a všechny přechody k bílé. Vyloučena je jediná barva, a tou je jasná modř. Modrý kaktus není, stejně jako modrou chryzantému najdeme jen v Čapkově povídce.

Obrázky

Ke stažení

OBORY A KLÍČOVÁ SLOVA: Biologie

O autorech

Libor Kunte

Jiří Sádlo

Doporučujeme

Přírodovědec v ekosystému vědní politiky

Přírodovědec v ekosystému vědní politiky uzamčeno

Josef Tuček  |  2. 4. 2024
Petr Baldrian vede Grantovou agenturu ČR – nejvýznamnější domácí instituci podporující základní výzkum s ročním rozpočtem 4,6 miliardy korun. Za...
Od krytí k uzavření rány

Od krytí k uzavření rány

Peter Gál, Robert Zajíček  |  2. 4. 2024
Popáleniny jsou v některých částech světa až třetí nejčastější příčinou neúmyslného zranění a úmrtí u malých dětí. Život výrazně ohrožují...
Česká seismologie na poloostrově Reykjanes

Česká seismologie na poloostrově Reykjanes s podporou

Jana Doubravová, Jakub Klicpera  |  2. 4. 2024
Island přitahuje návštěvníky nejen svou krásnou přírodou, ale také množstvím geologických zajímavostí, jako jsou horké prameny, gejzíry a aktivní...