Komerční prezentace
Registrace uživatele

Přihlašte se k odběru informací, novinek, získejte přístup do diskuzního fóra.

Vesmír č. 10
Vesmír č. 10
Toto číslo vychází
2. 10. 2017
Novinky
Zdarma jedno celé číslo Vesmíru v pdf.
• Říjnové číslo Vesmíru
reklama

K recenzi knihy Rudné a uranové hornictví ČR a také ke knize samotné

(Ad Vesmír 82, 707, 2003/12)
Publikováno: Vesmír 83, 66, 2004/2

Přiznám se, že jsem si v této rozsáhlé kolektivní publikaci (Anagram, Ostrava 2003) prohlížel s nostalgickými pocity pamětníka hlavně obrázky, spíše než abych hodnotil její obsah. Až recenze Václava Cílka mne přinutila také si něco přečíst, neboť mne vyděsily některé jeho extrapolace.

Recenzent se obává „hrozivých množství kadmia“ na odkališti kutnohorského dolu Turkaňk a obavy dokládá výtěžností kadmia ve výši 0,23 %. Na s. 231, odkud údaj pochází, jsou uvedeny průměrné obsahy některých složek koncentrátů vyjádřené ve váhových procentech. Zároveň jsou uvedeny i průměrné úpravenské výtěžnosti 1) pro hlavní složky zpracovávané rudy. U kadmia je uveden jeho průměrný obsah v zinkovém koncentrátu ve výši 0,23 %, nikoliv jeho výtěžnost. Pro úplnost dodávám, že kadmium je v kutnohorských rudách vázáno téměř výhradně na sfalerit, což je přírodní sirník zinečnatý s krychlovou souměrností krystalové mřížky. Výtěžnost zinku byla v letech 1985–1991 ve výši 87–89 %. Je proto jisté, že přibližně 90 % kadmia přešlo rovněž do zinkového koncentrátu, nikoliv na odkaliště. Kolik je kadmia na odkališti, není známo. Obsahy kadmia v této rudě totiž nebyly (z ekonomických důvodů) průběžně sledovány. Rovněž v koncentrátech bylo kadmium analyzováno v průběhu těžby nepravidelně, v závislosti na požadavcích odběratele koncentrátu. Z mineralogické a geochemické znalosti ložiska lze odvodit, že se obsahy kadmia v těžené rudě pohybovaly řádově ponejvíce v tisícinách procenta. Obsahy kadmia na odkališti, vzhledem k uváděné vazbě na sfalerit a k výtěžnosti zinku, jsou nejpravděpodobněji o řád nižší. Zda je to málo či mnoho, zde neposuzuji, neboť např. ministerské normy pro obsahy škodlivin v půdě či těžebních odpadech vycházejí většinou z fázové analýzy vzorku, nikoliv z celkového obsahu složky v něm.

Netuším, jak recenzent došel k množství „až 200 000 tun uranu“ na příbramských haldách. Pokud vyjdu z údajů na s. 309 recenzované knihy, obsahovalo uranové ložisko Příbram 50 000 tun uranu. Z nich bylo vytěženo necelých 49 000 tun uranu obsaženého v asi 15 milionech m3 rubaniny v rostlém stavu a odvezeno do úpraven. Průměrný obsah uranu v těžené rudě byl tedy mírně nad 0,1 %. Celkový objem odvalů hlušiny je na příbramském ložisku 30 milionů m3 (viz s. 477 v knize). Uvážíme-li pro jednduchost objemovou hmotnost odvalu 1,5 t/m3, vyjde nám, že na odvalech je asi 45 milionů tun hlušiny pocházející nikoliv z těžebních, ale z přípravných podzemních prací. Pokud by tyto odvaly skutečně obsahovaly 200 000 tun uranu, byla by průměrná kovnatost haldoviny okolo 0,5 % uranu, tedy podstatně více, než byla průměrná kovnatost vytěžených rud. Podle kondic (ekonomických podmínek dobyvatelnosti, těžitelnosti či využití ložiska – vyberte, co je libo) uvedených na s. 337 by tyto veškeré odvaly byly vynikajícím ložiskem. Tolik k téměř poplašným zprávám recenzenta Václava Cílka.

Při listování knihou mne však zarazila jiná věc, a to značné podcenění těžebních a průzkumných aktivit na Českomoravské vysočině a v přilehlé části středních Čech od počátku 20. století do let šedesátých. Na tuto skutečnost doplatilo snad nejvíce ložisko zlata Roudný, na němž bylo mezi roky 1904–1930 vytěženo téměř 6 tun zlata. Je pravda, že ložisko těžila anglická firma a že s originální dokumentací je problém. Na druhé straně existuje řada publikací geologických i montánních, které bylo možné zpracovat. Báňský průzkum ložiska byl znovu zahájen r. 1941 a pokračoval do r. 1956. Stručná historie povrchových a báňských prací i jejich výsledků ve 20. století by vydala na několik tiskových archů. V rejstříku knihy jsou však u hesla Roudný uvedena jen čísla dvou stran (pochopitelně je v knize o ložisku psáno na více místech, např. na s. 109, 120, 470 a snad i dalších). Podrobnější zpracování by si ložisko zasloužilo, neboť lze v něm odhadnout (nikoliv vypočíst, to je rozdíl!) různě velké zásoby zbylých rud někde v intervalu mezi jedním milionem tun zásob s obsahem 8–10 g/t zlata a 10 miliony tun zásob s obsahem 2–3 g/t zlata.

Skutečným environmentálním problémem, o kterém se Václav Cílek v recenzi nezmiňuje a který zbyl z prvé poloviny 20. století, je odkaliště dolu Roudný známé pod jménem Danica (viz též Vesmír 77, 325, 1998/6). Na ložisku Roudný byla snad poprvé v Čechách použita v průmyslovém měřítku kyanizace, nyní ve světě nejdůležitější metoda získávání zlata, u nás od nedávných let zákonem zakázaná. Nesanovaný, pouze vodou propraný písčitý odpad po kyanizaci byl na ložisku používán na tvorbu hrází odkaliště, v němž sedimentovaly odpadní kaly z úpravny. Vzniklá halda zvaná Danica (o rozměrech asi 250 × 250 m a několik metrů vysoká) nebyla nijak izolována od podloží ani nebyla zajišťována stabilita jejích svahů. Po ukončení těžby byla halda ponechána osudu – postupně zarůstala travinami a náletovými dřevinami, které stabilizovaly svahy. Podle staršího vrtného průzkumu obsahují odpady v haldě necelé dva gramy zlata v tuně písků a kalů a přesněji nedefinované množství arzenu a zbytkových kyanidů.

Rudy obsahovaly až několik procent arzenu, který byl převážně vázán na arzenopyrit. Sulfidický koncentrát, obsahující i zlatonosný arzenopyrit, však byl zpracováván pyrometalurgicky. To znamená, že většina arzenu původně obsaženého ve vytěžené rudě neskončila na odkališti Danica. Obsahy arzenu v hlubších částech odkaliště Danica se nejpravděpodobněji pohybují v řádu setin procenta, tj. vysoko nad hodnotami, které jsou ještě únosné podle norem. Obsahy zbytkových kyanidů byly nedávno orientačně zjišťovány ve vzorcích odebraných z povrchu haldy, který je vystaven povětrnostním vlivům. Celkové obsahy kyanidů dosáhly v píscích čela haldy a vnitřních hrází až 18 mg/kg, v kalech byly nižší. Výsledky případné fázové analýzy a obsahy komplexotvorných mi nejsou známy.

V současné době jsou svahy haldy – podle znaleckého posudku – v metastabilním stavu. Může je porušit větší dešťový příval či slabé otřesy půdy způsobené např. pohybem techniky při těžbě dřeva. Po děšťovém přívalu by následovala kontaminace Ramenského potoka a říčky Blanice, která slouží jako zdroj pitné vody pro Vlašim. Halda Danica je v současnosti rezervací brouka z rodu svižníků a podle studie V. Ložka lze vhodné životní prostředí pro brouka zajistit jen odlesněním části (čela) haldy. Navštívíte-li toto místo, zjistíte, že odlesnění již zčásti proběhlo, ale Správa CHKO Blanicko se k němu nezná. Jádro pudla je v otázce, kdo by měl haldu sanovat a jak, neboť je stále vedena jako ložisko vyhrazeného nerostu. Je tedy včetně zlata, arzenu, kyanidů a svižníků majetkem státu. V současné době se několik institucí snaží zrušit ložiskovou ochranu nejen haldy Danica, ale celého ložiska Roudný. Snad předpokládají, že nebude-li úředně ložisko existovat, nebude ani problém s arzenem a kyanidy na haldě. Možná se poté podaří i přeřadit haldu ze starých zátěží do přírodních anomálií a bude možné v píscích s arzenem a kyanidy úspěšně a v souladu se zákony chovat svižníky. A když se něco přihodí? Neúmyslné omyly státních úředníků nejsou u nás, pokud vím, trestné. A zná někdo úředníka, který přizná, že se mýlil úmyslně?

V knize jsou jen ojedinělé zmínky o obnovování starých dolů za druhé světové války. Přitom většina ložisek těžených v druhé polovině století byla za války znovu otevřena. Týká se to např. Kutné Hory, Krásnohorska, a zvláště ložisek v bývalých Sudetech. I poválečné průzkumy na Vysočině využily přípravné terénní práce J. Koutka, V. Čecha, F. Kratochvíla, E. Burkarta a dalších z doby okupace. Při revizích starých prací byla koncem padesátých let nalezena ložiska železa a polymetalů, uváděná v mapách recenzované knihy v kategorii těžených či prozkoumaných (např. Bartoušov-Dlouhá Ves, Županovice, Budeč, Vlastějovice aj.), jejich podrobnější charakteristika však chybí. Příkladem opomenutí ze šedesátých let je ložisko zinkových a měděných rud Staré Ransko-Obrázek. Ložisko do té doby neznámé, nevycházející na povrch, zasáhl prvý vrt o Vánocích r. 1961 a během r. 1966 bylo připraveno k podzemní těžbě (pro centrální plánování nezvyklá rychlost uvedení ložiska do těžby).

Celkově na mne však podkapitola o průzkumu ložisek a jejich přípravě pro těžbu působí dojmem, že si autor(oři) zjednodušil(i) práci. Nejspíše mírně přepsal(i) a doplnil(i) čísly odpovídající části z knihy „Cesta československé geologie“. Ta však byla kdysi napsána i jako svého druhu hold dlouholetému předsedovi Českého geologického úřadu. A události z průzkumu rud před jeho příchodem do funkce v ní byly, z vůle autorů „Cesty“, potlačeny. Naproti tomu považuji za zbytečné uvádět množství a kovnatost zbytkových zásob u ložisek uzavřených koncem 20. století. Ušetřené stránky mohly být věnovány právě podrobnějšímu popisu průzkumných a těžebních aktivit do konce šedesátých let.

Souhlasím se závažnou výhradou Václava Cílka ohledně nedešifrovatelného podílu každého ze 79 autorů knihy. Osobně se cítím odpovědný za většinu textu v podkapitolách 8.2 a 8.3, které se týkají vlivu těžby ložisek rud na životní prostředí. Za vynechání Vlastějovic a některých dalších lokalit v těchto částech si sypu popel na hlavu.

Poznámky

1) Úpravenská výtěžnost je poměr váhového množství složky v získaném koncentrátu ku váhovému množství téže složky v prosazené surovině vyjádřený v procentech.

Soubory

Článek ve formátu PDF: 2004_V064-067.pdf (391 kB)

Diskuse

Žádné příspěvky