Komerční prezentace
Registrace uživatele

Přihlašte se k odběru informací, novinek, získejte přístup do diskuzního fóra.

Vesmír č. 10
Vesmír č. 10
Toto číslo vychází
2. 10. 2017
Novinky
Zdarma jedno celé číslo Vesmíru v pdf.
• Říjnové číslo Vesmíru
reklama

JOZEF KELEMEN: Strojovia a agenty

Edice “Filosofia do vrecka″, Archa, Bratislava 1994, 109 stran
Publikováno: Vesmír 74, 403, 1995/7
Rubrika: Nad knihou

Práce pojednává o vývojových tendencích v umělé inteligenci. Není však úzce vymezena, má významné přesahy jak do počítačových či kognitivních věd, tak do filozofie.

Už sám titul práce provokuje. Autor chtěl zdůraznit odlišnost strojů i agentů, o nichž pojednává, od strojů a agentů v běžném významu slova. “Strojovia – to sú umelé, človekom vytvorené systémy, ktoré však nadobudli atribút životnosti, dokonca akejsi poľudštenosti.″ (s. 36) [...] “agent je vlastne ten, kto určitým zpôsobom koná″, [...] sledujúc určité vopred dané ciele svojho konania na základe vnímania svojho prostredia″. [...] “z hľadiska svojho prípustného významu prestalo byť [slovo agent] viazané na ľudí, ba aj na živé bytosti. Práve tento posun naznačuje plurál agenty – posun od živého k umelému″ (s. 37).

Hlavním tématem knihy je zvýraznění rozdílu mezi tradiční umělou inteligencí a novou umělou inteligencí. Tomuto rozlišení jsou věnovány nejen dvě ústřední kapitoly (III. a IV.), ale svým způsobem i kapitola závěrečná (V.).

Práce začíná úvahami o podobách strojů (I. kapitola). Hlavní rozlišení je mezi stroji “silnými″ a ″šikovnými″. J. Kelemen v této souvislosti upozorňuje na naši vázanost na stroje a dokládá na příkladu expertního systému G2, který asistuje při řízení raketoplánu, že takovéto stroje se mohou za určitých okolností stát pro člověka nezbytností nejen tím, že ho nahrazují, ale i tím, že významnou měrou přesahují některé jeho schopnosti.

Je zřejmé, že vše spočívá na našem rozhodnutí. Chceme-li, aby člověk nesl za vše odpovědnost, pak můžeme konstruovat jen takové stroje, které v každém okamžiku ovládáme. V takovém případě se však musíme vzdát některých svých aktivit, jakými jsou lety do vesmíru, hustota provozu na některých letištích, některé léčebné zákroky aj. To je otázka, před níž stojíme. Stroje nám v tomto smyslu nekompromisně nastavují zrcadlo, skrze které se lépe poznáváme. Domníváme se, že právě v této souvislosti je zapotřebí neustále zdůrazňovat význam kultury, která může rozvíjet naše emoce jako protiváhu rozvoje vědecko-technického rozumu při rozvoji civilizace.

Práce končí citátem z J. Šafaříka: “Dilema člověk – stroj pro člověka, kterého stroj živí, je fatální a představuje mučivou šarádu a nejtěžší úkol, jaký kdy spočinul na bedrech lidí. Na jednom však se, myslím, shodneme všichni; společnosti, která si přivodí těžkosti tím, že chce být nejen strojová, ale i lidská, budou ty těžkosti přičteny k slávě, nikoli haně.″ (s. 109)

II. kapitola je věnována problému stroj – myšlení. J. Kelemen zde vychází z Descartových a Hobbsových úvah o povaze myšlení. Úlohu kognitivních věd vidí v odpovědi na otázku povahy mysli, která by byla nejen spekulativně zdůvodnitelná, ale i empiricky rozhodnutelná. Mysl je přitom chápána jako systém řízení chování organizmu v jeho složitých interakcích s dynamicky se měnícím prostředím (s. 30). Uumělou inteligenci chápe jako disciplínu soustřeďující se na poznání všeobecných vlastností racionálních agentů s rozmanitými úrovněmi racionality (s. 40).

V čem především je rozdíl mezi tradiční a novou umělou inteligencí? Tradiční přístup vycházel z předpokladu symbolické reprezentace poznatků a prostředí a z existence mechanizmu plánování aktivit na základě reprezentovaných poznatků (s. 105). Jde tedy o snahu vytvořit “vnitřní obraz (reprezentaci) vnějšího prostředí″ a vybavit systém schopností rozhodovat o akcích za účelem dosažení určitých cílů. Tento přístup předpokládá centralizovanou jednotku, do níž se sbíhají všechny zakódované poznatky a která obsahuje i algoritmy rozhodování o aktivitách.

Nová umělá inteligence vychází z decentralizace a J. Kelemen ji charakterizuje (s. 64) třemi základními principy:

  • emergentní funkcionalitou, tzn. tím, že racionální fungování agentů může vzniknout samovolně v rámci intenzivních interakcí s prostředím;
  • dekompozicí na úrovni úloh, což znamená, že systém je rozložen na komponenty, které jsou zhotoveny jen pro určitý úkol, za jehož splnění zodpovídají;
  • reaktivitou, která je bezprostřední reakcí na aktuální stavy prostředí.

V souvislostech mezi tradiční a novu umělou inteligencí jsou zde také rozebírány problémy intencionality (s. 74 – 77) a emergence (s. 79).

Po přečtení těchto kapitol se vynořuje otázka o povaze mysli, kterou ostatně autor formuloval již v prologu nebo subkapitole “Stroj ako zrkadlo″. Má naše mysl blíže k tradiční umělé inteligenci, nebo v ní převažuje subsumpční architektura uplatňovaná novou umělou inteligencí? Je naše chování uskutečněním plánů centrální jednotky, nebo v něm převládá reaktivnost na měnící se prostředí, která nám pomáhá k dosažení cílů?

Závěrečná kapitola se zabývá společenstvími. Hlavním tématem zde je Minského charakteristika mysli jako “organizovaného společenství komunikujících agentů″ (s. 84), která je srovnávána se dvěma typy společenstev: “diferencujícím společenstvím a integrujícím společenstvím.″ Diferencující společenství je ilustrováno Rjepinovým obrazem “Burlaci na Volge″, kdy členové společenství ztrácejí některé své vlastnosti, aby dokázali efektivněji plnit svěřené úkoly (s. 87). Integrující společenství je připodobněno k Seuratovu obrazu “La Grande Jatte″, kdy si členové navzájem slouží, přičemž žádný z nich nic neztrácí a společenství existuje ve prospěch jednotlivce (s. 88).

Kelemenova práce dává v koncentrované podobě dobrý přehled o základních problémech umělé inteligence a jejím vývoji, ale zároveň přináší mnoho podnětných myšlenek. “Kelemenova lienka″ (viz Vesmír 73, 494, 1994/9), způsob reprezentace i její reakce ve srovnání s pobřežním slimákem a racionálním jednáním člověka (a chtělo by se nabídnout – s realizací posthypnotického raportu) jsou jednou z nich.

Diskuse

Žádné příspěvky