Komerční prezentace
Registrace uživatele

Přihlašte se k odběru informací, novinek, získejte přístup do diskuzního fóra.

Vesmír č. 10
Vesmír č. 10
Toto číslo vychází
2. 10. 2017
Novinky
Zdarma jedno celé číslo Vesmíru v pdf.
• Říjnové číslo Vesmíru
reklama

Josef Charvát a jeho svět

Úryvky z deníků a pamětí, část 13.
< předchozí | seriál: Z deníků a pamětí | další >
Publikováno: Vesmír 74, 168, 1995/3
Rubrika: Eseje

Neděle, 1. ledna 1956
Po dvou měsících opět sedám k tomuto deníku . Na štěstí většinu událostí hned zapomenu. Mám na mysli události takové, jaké zajímají novináře a detailisty, po případě detektivy, zkrátka drobnomalbu. Pamatuji si už jen velké věci, globály. Je to přednost, nebo nevýhoda? Pro můj denní provoz, tj. akrobacii mezi několika židlemi, je to výhoda. Pro jakékoliv memoáry je to nevýhoda, protože ten, kdo bude chtít jednou rekonstruovat motivy rozhodování, nenajde prameny, z nichž velké nebo zdánlivě velké rozhodování vlastně vycházelo. Občas přijdu právě k těmto drobným pozadím, kde hraje úlohu malost lidí, žárlivost, mocichtivost a co já vím, a kde jim vidím do karet. Bohužel (bohudík?) se nedostanu k papíru pokud to je čerstvé, a pak po čase mi to už nestojí za vzpomínání.

A tak mi z posledních dvou měsíců uvázlo v paměti jen málo. Předně moje návštěva ve východním Německu. Došlo k ní (jako dnes obvykle) zcela překotně, tj. telefonicky, a musel jsem jet, ač jsem se vzpíral. Nejprve jsem vůbec nevěděl, oč jde. Že prý zasedá v Halle Academia Leopoldina a že se musí vyslat delegace. A že tam budu já a Kurz (okulista). Abych to zkrátil: ve čtvrtek dne 10. listopadu odjížděl motorový rychlík z Masarykova nádraží kolem 2. h odpolední. Přišel jsem na nádraží a neměl jsem ještě ani pas, ani jízdenku, ani peníze, a nevěděl jsem vůbec nic. V poslední chvíli se přihnala Brajerová z Ministerstva školství a to už také kromě mne a Kurze tam čekal matematik Schwarz ze Slovenské akademie a rektor univerzity v Praze Katětov, taky matematik. V poslední chvíli tedy delegace narostla a k mé úlevě byl v ní rektor, jenž byl tak automaticky jejím vedoucím. A už se jelo. Ve vlaku jsme dávali dohromady, co vlastně se děje. Pochopil jsem to až v Německu a půjdu rovnou do toho. Academia Leopoldina byla založena ve Schweinfurtu 1652, tedy brzy po Westfálském míru, kdy bylo Německo nejen rozdrobeno na řadu států a státečků, ale ještě také hmotně a mravně po třicetileté válce rozvráceno. Podle tehdejšího zvyku to byla učená společnost nikoliv lékařská, nýbrž přírodovědecká, pěstovala se v ní historia naturalis. Tato akademie dodnes trvá a je vlastně nejstarší německou učenou společností. Měla celkem za svého trvání víc než 8 000 členů z celého světa, i když ovšem převážně Němce. Patřili mezi ně např. Darwin, Faraday, du Bois-Reymond, Przewalski, Hopkins, Pavlov, z Němců Max Planke, Einstein, Wirchov, Abderhalden aj. Putovala po několika městech, až od roku 1878 sídlí už trvale v Halle. Za války prakticky přerušila činnost, rozdělením Německa po válce utrpěly styky, v roce 1952 se slavilo 300. výročí jen prezidiálně a deklarativně, a nyní vlastně po delší pauze byla první opravdu pracovní schůze, s veškerou pompou, jakou dovedou udělat Němci. Jsou na tuto akademii právem hrdi. Je to vlastně nejstarší i světová akademie (anglická královská společnost byla založena o 10 let později než Leopoldina!). Ale teď do toho vcházejí ti zakopaní psi .

Halle, sídlo akademie, je ve východním Německu. Většina členů je však v Německu západním. V Berlíně se založila nebo lépe předělala akademie po sovětském vzoru a její nynější Akademie der Wissenschaften zu Berlin je vybavena podle vzoru sovětské (i naší) akademie vlastními instituty, její členové jsou placeni, a ovšem politicky kádrováni. Tato berlínská akademie se považuje za jedinou pravou a Leopoldinu, která je akademií osvíceneckého typu, neuznává. Ta ovšem zase naopak nebere na vědomí berlínskou komunistickou akademii. Východní režim dlouho nevěděl, co s tím má dělat. Na jeho půdě se sejde Leopoldina, přijede spousta Němců z Německé spolkové republiky, snad přijedou i cizinci z USA a čert ví odkud. Mám, či nemám? Jak se k tomu mají tvářit? Nota bene nynější prezident Leopoldiny je současně profesor Univerzity v Halle, čili zaměstnanec východního režimu, známý botanik Mothes. Nakonec se v poslední chvíli rozhodli, že to vezmou na vědomí, ba co dím, že se postarají o ubytování a zaplacení celého provozu. Aby rozřadili západnické vlivy, rozhodli se vyslat zcela oficiálně na zasedání nejen svého státního sekretáře für Hochschulwesen, ale i rektora Lutherovy univerzity v Halle Sterna (komunistu), a dokonce prezidenta Akademie v Berlíně Friedricha (taky komunistu) a vymohli, že v poslední chvíli byly pozvány delegace z SSSR, Polska, ČSR, Maďarska, snad i Rumunska, Bulharska. Žádná jiná delegace ze zemí sovětského bloku však nepřijela, kromě naší.

Díval jsem se s nesmírným zájmem, jak se situace vytváří. Bylo poučné, jak se skutečně také vytvořila. Předně nás vítal východní režim opravdu vzorně. Ač jsme jeli na poslední chvíli a přijeli do Halle až v půldruhé ráno (po dvojím přesedání, a pak z Lipska už jen nočním osobním vláčkem), čekali nás na dráze s kytkou, auty, a dokonce tlumočníkem. Hotel byl chatrný, ale čistý, jídlo a posluha vzorné, dostali jsme Taschengeld atd. atd. - žádná stížnost. Taky univerzita se o nás starala, konkrétně rektor Stern, u něhož jsme měli zvláštní přijetí a jenž nám daroval i vědecké knihy atd. Státní sekretář z Berlína dokonce s námi poseděl dlouho do noci při koňaku a jídle. Bankety byly výborné. Zato Leopoldina nás nevzala prostě na vědomí. Pro ni jsme byli vzduch. V soukromých hovorech byli přívětiví, úředně však jsme neexistovali. Pominu slavnostní zahájení, kde bylo přes 800 lidí, hrál se Beethoven a Mozart, udělovaly se medaile. Zlatý hřeb byly však proslovy. Prezident akademie Mothes za přítomnosti státního sekretáře, rektora, prezidenta komunistické akademie berlínské a na východním území předně prohlásil, že věda je svobodná, nemá do ní co mluvit ani stát, ani politická strana. Na plnou pusu chválil Mendla s jeho genetikou, Wirchova atd. O Pavlovovi se zmínil jen potud, že byl taky členem společnosti (čestným). Ohradil se proti tomu, aby se věda přenášela z univerzity do výzkumných resortních ústavů. Ohradil se ostře proti nesmyslnému zkoušení studentů (zřejmě měl na mysli marx-leninizmus atp.), proti rozdělení Německa, řekl že se 4 velmoci dosud nepoučily - prostě řeč sice elegantní, ale nebojácná, přímo útočná, na kterou přítomní reagovali obrovským potleskem, dupáním, prostě vyslovenou politickou manifestací. Přivítal sumárně hosty ze Západu, pak jednoho Japonce, který přiletěl na zasedání až z Tokia, pak delegaci z Vídně, o nás ani muk, ač jsme zastupovali 1. Karlovu univerzitu, 2. Československou akademii věd, 3. Slovenskou akademii věd. Byl jsem zvědav, co řeknou zástupci východního režimu, kteří byli také přihlášeni ke slovu. Ani muk! Jak státní sekretář, tak rektor, tak prezident berlínské akademie předně zdvořile oslovili Meine Damen und Herrn (slovo Genosse nepadlo ani jednou), za druhé ani slovíčkem se neohradili proti nehorázným útokům a jen učesaně mluvili o deutsch Wissenschaft apod. (v soukromých hovorech však zuřili!). Měl jsem smíšené pocity. Převládal zájem, chtěl jsem vidět a slyšet. Zato rektor byl rudý v obličeji a Schwarz přímo nahlas soptil a chtěl, aby se hned jelo domů. Tady si Němci ze západu a východu nahlas říkali, že je jim docela jedno, jaká je politická hranice, oni ji prostě neberou na vědomí a jednají i na půdě východního území zcela nebojácně, a rozhodně ne komunisticky, vysloveně západnicky. Ostatně také všech 5 velkých přednašečů (Butenandt z Tübingenu, Frisch z Mnichova, Weber z Heidelbergu, Schmidt z Giessen, Heitz z Tübingenu) bylo ze západního sektoru. Kolik bylo návštěvníků ze Západu, nevím, ale spousta.

Jiné dojmy z cesty: Drážďany jsou dosud rozbity. Taky to, co bylo rozbito v Halle, je dosud rozbito (např. kolem nádraží je dosud pustina). Jsou tam ještě potravinové lístky. V celém městě jsem neviděl za výklady máslo, kávu. Látky jsou bídné. Dobré boty, sklo a porcelán je dovoz od nás. Zato jsou vynikající a levné přístroje (např. počítací mašiny, psací stroje atd.) a optika (kukátka, dalekohledy, drobnohledy) a dále věci z umělých hmot (silon, nylon). Mléko jsme nedostali, resp. ano, ale jen kondenzované. Lid oblečen jen středně. Těžko soudit, jak se jim žije. Vše klape, vlaky jedou přesně, jsou čisté, Němci jsou zdvořilí - to byli ostatně vždy a pořádek měli také vždy. Ale měl jsem takový dojem, že se tam nikdo nesměje. Byl jsem na I. interní klinice, přijali mne dobře, i když nesporně všichni byli vyslovení západníci. Na klinice si dělají, počínaje profesorem, všichni soukromou praxi, ač jsou ve srovnání s námi mnohonásobně lépe placeni, a ač mají výhody o nichž se nám nezdálo (např. profesor Cobet má ročně 20 000 marek v západních valutách k dispozici pro nákup literatury z celého světa! uvažme, že východní marka se rovná asi našim 3 korunám!!). Kdyby jim soukromou praxi netrpěli, odešli by prostě do západního Německa. Vzdělanecká třída ve východním Německu si prostě diktuje podmínky (ostatně totéž dělají umělci, a vůbec všichni, kdo něco dovedou). Tak jako tak jim co chvíli někdo přejde na západ, bez ohledu na to, že má tak vysoký plat - zažili jsme takovou příhodu: v naší přítomnosti hlásili zástupci státního sekretáře, že jim zase odešel primář, kterého nedávno jmenovali za vynikajících platových podmínek. Zástupce sekretáře, Dr. Müller z Berlína, se ze vzteku nato ožral koňakem). Na druhé straně jsem mluvil se dvěma lidmi, kteří se nedávno vrátili ze západního Německa. Povídají jiné věci, než se tu čte v novinách: všude se staví, všude plno zboží, platy vysoké, žádná nouze atd. Jedna západní německá marka se počítá asi za našich 15 Kčs (podle toho by americký dolar nebyl 7 Kčs, jak je náš přepočítávací úřední kurs, ale asi 70 - 80 Kčs!)

Diskuse

Žádné příspěvky