Komerční prezentace
Registrace uživatele

Přihlašte se k odběru informací, novinek, získejte přístup do diskuzního fóra.

Vesmír č. 10
Vesmír č. 10
Toto číslo vychází
2. 10. 2017
Novinky
Zdarma jedno celé číslo Vesmíru v pdf.
• Říjnové číslo Vesmíru
reklama

JOHN ZIMAN: Real science. What it is, and what it means

Cambridge UP 2000, 320 stran
Publikováno: Vesmír 82, 51, 2003/1
Rubrika: Nad knihou

Lidé, kteří se chtějí poučit o postavení vědy v současné civilizaci, by si tuto knihu měli určitě přečíst. Autor, známý a úspěšný fyzik, jenž se sociologii vědy začal věnovat až v druhé polovině své kariéry, jistě nemůže být jednoduše odbyt přívlastky „postmodernista“, „filozof“ apod. Chce ukázat, co má organizace vědy společného s jinými podobnými („ekleziomorfními“, jak by řekl S. Komárek) institucemi a čím se od nich liší. Kniha začíná charakteristikou „legendy“, která se o vědě traduje jak prostřednictvím vědců samých, tak – částečně – filozofií vědy. Její ambicí je rozlišit vědecké a nevědecké poznání, přičemž v silné podobě legendy je sám výraz „nevědecké poznání“ protimluvem; není reality mimo vědu. Podobné názory se mohly udržovat jen naprostým ignorováním toho, že vědu provozují lidé a existuje v jistém historickém, kulturním a jazykovém kontextu. Cílem knihy proto je věnovat se vědě vědecky, tj. sestrojit model, který lze rozebrat a opět složit. Tento „naturalistický“ model má pak nahradit legendu.

Výchozím postojem autorovým je konstatování, že předmětem legendy je vlastně něco anachronického – věda takzvaně akademická, která se ustavila v polovině 19. století na německých univerzitách, byla jako norma přejata celou západní civilizací a přestala existovat zhruba v padesátých letech století 20. Kultura této vědy se dá nejlépe charakterizovat Mertonovými pravidly. 1) Jsou to:

  • komunalizmus – výsledky bádání patří celé komunitě, nikoli badateli,
  • univerzalizmus – výsledky jsou hodnoceny jen a jen kognitivními kritérii – ne podle toho, kdo je jejich autorem,
  • nezaujatost – vědec hledá pravdu, nikoli prestiž nebo peníze,
  • originalita – výsledky nejsou plagiátem ani přežvykováním známých pravd,
  • skepticizmus – výsledky a interpretace jsou podrobeny odosobněnému zkoumání pomocí empirických a logických kritérií.

Ziman důkladně, a přitom velmi vtipným a přístupným slohem provádí analýzu a „dekonstrukci“ tohoto pojetí vědy a přiklání se k obrazu vědy jako složitého sebeorganizujícího se sociálního systému, který se pružně přizpůsobuje měnícím se historickým podmínkám. Této analýze a její konfrontaci s mertonovskými pravidly jsou věnovány kapitoly 3–9. Dozvíme se, jaký druh vědění věda poskytuje, co jsou empirická fakta atd.

Ne každý vědec, zejména pokud je jeho obraz předmětem víry, bude z této analýzy nadšen. Podívejme se například na tuto ukázku: Věda zkoumá objekty přírody vytržené z jejich normálního prostředí. V praxi tedy je vědecké poznání většinou orientováno na to, co se děje s pečlivě sestrojenými artefakty v umělém prostředí. [...] Pokus je strategie jak vyprodukovat empirická „fakta“, která jsou vědeckou komunitou uznávána za relevantní. [...] Empirická vědecká „fakta“ jsou produktem a majetkem vědeckého společenství. Vznikla ale jako produkt zkušenosti izolovaných jedinců – včetně našich předků – a jsou přijímána na základě jejich svědectví. Pozitivisté jsou touto skutečností znechuceni: Pro vědecká svědectví požadují absolutní kritéria. Teorie práva však už před mnoha staletími ukázala, že hledání absolutních kritérií skončí v džungli, ve které každá cestička nakonec vyústí v slogan typu „vždy se mu dalo věřit“ nebo „tak mi to řekli“. Jinými slovy: přijaté konzistentní, ucelené a hodnověrné svědectví od respektovaných a nezaujatých svědků je nezbytnou součástí každého praktického soudu. Vědět jak hodnotit svědectví je základním požadavkem pro členství v kterékoli kultuře.

V knize najdeme i nádherné postřehy o matematizaci poznání, tvorbě pojmů, bezrozporné komunikaci apod. V této souvislosti je velmi názorně rozvinuta metafora vědeckých teorií jako map. Mapa, jak známo, není skutečností samou, zdůrazňuje vždy jen jisté její aspekty, a co je možná nejdůležitější, je téměř nemožné ji popsat slovy, natož matematickým výrazem. Každá mapa je teorií, která vyžaduje interpretaci, teorie je generalizace prováděná za určitým účelem.

Myšlení o vědě, říká Ziman, bylo až do 60. let v zajetí legendy, která popisuje vědeckou činnost jako „objevování“. Široké intelektuální hnutí, které se někdy označuje jako konstruktivizmus, tento jednostranný pohled zpochybnilo a ukázalo, že vědu lze nahlížet jako sociální instituci organizovanou tak, aby poskytovala sociální produkty: Nelze popřít, že teorie jsou „konstruovány“ s cílem sloužit lidským potřebám. To neznamená automaticky, že vědění, které představují, není důvěryhodné. Znamená to jen, že musíme brát v úvahu také zájmy jejich tvůrců. Hlavním posláním této knihy je přesvědčit, že teorie konstruované vědeckými komunitami mají být hodnoceny v první řadě z tohoto hlediska – jako něco, co primárně slouží potřebám a zájmům a celé je to zaobaleno ve vědeckém étosu.

Kniha je prodchnuta srovnáváním takzvané akademické a postakademické vědy; kdo však nemá čas ani chuť studovat 320 stran textu, měl by si přečíst alespoň poslední, desátou kapitolu, která je shrnutím autorových myšlenek. Celou knihu, která nešetří vtipnými metaforami, bonmoty a vůbec je psána velmi přijatelným jazykem, vřele doporučuji všem, kdo rádi přemítají o tom, co je poznání, jak se ho dobereme a jak s tím souvisí věda. V rozporu s legendou není věda jedinou privilegovanou cestou k pochopení věcí, nadřazenou všem ostatním. Její základy nejsou o nic pevnější ani hlubší než základy kteréhokoli druhu lidského poznání.

Poznámky

1) Merton R. K.: The Normative Structure of Science, republished in The Sociology of Science, Chicago University Press, Chicago 1973, s. 267–278.

Soubory

Článek ve formátu PDF: 2003_V047-052.pdf (475 kB)

Diskuse

Žádné příspěvky