Komerční prezentace
Registrace uživatele

Přihlašte se k odběru informací, novinek, získejte přístup do diskuzního fóra.

Vesmír č. 9
Vesmír č. 9
Toto číslo vychází
1. 9. 2017
Novinky
Zdarma jedno celé číslo Vesmíru v pdf.
• Zářijové číslo Vesmíru
reklama

Jiné užití skotského (průmyslového) dědictví

Publikováno: Vesmír 91, 466, 2012/7
Rubrika: Architektura

Stanley Mills nedaleko skotského Perthu patří k neintaktněji dochovaným prvním továrnám na zpracování bavlny ve Spojeném království. Je ale i citovaným úspěšným příkladem na ne vždy bezproblémové cestě k záchraně průmyslového dědictví – provázené obdivem k technickým a vědeckým objevům a hospodářským úspěchům i zpochybňované předsudky a vzpomínkami na pracovní podmínky a dopady výroby na životní prostředí. Až po obraz zmaru a rozkladu a likvidace kdysi vzkvétajícího průmyslu.

Před demolicí Stanley Mills zachránila v roce 1995 vládní agentura Historic Scotland. Tovární budovy převzala do své péče s pomocí grantu z prostředků loterie, Heritage Lottery Fund (tedy institutu, který například zcela chybí v České republice). To byl úvodní impuls. Následně se připojil Phoenix Trust, organizace iniciovaná princem Charlesem, zaměřená na podporu projektů regenerace.

Nejstarší ze skupiny objektů v ohybu řeky Tay, Bell Mill, pamatuje ještě založení továrny v osmdesátých letech 18. století místními obchodníky a Sirem Richardem Arkwrightem, legendou počátků bavlnářského průmyslu. Nyní se využívá pro informační a vzdělávací centrum, nabízí zájmové atrakce, přibližuje pochopení technologických procesů. Je tu i expozice, která připomíná proměnu pracovních a životních podmínek. Například vystavenými stroji, které byly konstruované podle výšky dětské postavy, jelikož ještě ve třicátých letech 19. století víc než polovinu zdejších zaměstnanců tvořily děti pod 18 let. Pozadím současných aktivit je příběh areálu, který se v minulosti střídavě rozrůstal či byl postihován krizí, jak se měnil výrobní sortiment, zrcadlil křivku růstu a úpadku bavlnářského průmyslu, který vyústil v ukončení výroby v Stanley Mills roku 1989. Stačilo pak pět let a prvořadá památka z počátků industrializace díky typickému skotskému počasí, vandalismu a chybějící údržbě zcela zchátrala.

Záchranný program vycházel z pragmatického využití historických objektů pro současné potřeby. Střední a východní továrna areálu, dvě největší budovy, byly z převážné části přeměněny na téměř čtyřicet bytů a rezidencí o různé velikosti a vybavení podle projektu architektonického ateliéru LDN Architects. Cílem bylo nabídnout byty za ceny srovnatelné s cenami v okolí a dostupné místním obyvatelům. V historickém prostředí a přitom pohodlné, moderně vybavené. Z prostředků získaných prodejem se financovaly úpravy a rekonstrukční zásahy, přísně sledované agenturou Historic Scotland, která dál spravuje nejstarší část historické textilky Bell Mill s veřejně přístupnými prostory a muzeem.

Stanley Mills od dokončení konverze v roce 2003 (průběžné úpravy a vylepšení ale pokračují dodnes) získaly řadu prestižních uznání, v roce 2009 například cenu Evropské unie na podporu kulturního dědictví Europa Nostra či ocenění jako nejlepší projekt obnovy památek Skotska. Pozitivně laděné vyrovnávání se s industriální minulostí, podpořené pragmatismem, který propojuje konzervační hlediska s komerční úspěšností investic, je pro projekty konverzí průmyslové architektury v mnohém charakteristické. Platí to i pro ikonickou a nejslavnější industriální památku Skotska, zapsanou do seznamu světového dědictví UNESCO, New Lanark.

Osada s komplexem továrny na spřádání bavlny, založená už roku 1775 Davidem Dalem a rovněž vynálezcem a podnikatelem Richardem Arkwrightem, je dnes slavná víc než uplatňovanými vynálezy a technickými novinkami především jménem Roberta Owena, myslitele, průmyslníka a sociálního reformátora, který New Lanark usilovně a cílevědomě měnil na modelovou průmyslovou komunitu a v jejím životě a fungování, ale i v řízení továrny ověřoval a uplatňoval své ideje a zásady, důraz kladl na vzdělání a respekt k lidské důstojnosti.

Owenův odkaz je tu znát všude. New Lanark je muzeem opět jen zčásti. Vedle nezbytných turistických atrakcí je vlastně institucí orientovanou na vzdělání i racionální hospodaření; vedle historické expozice tu jsou dílny rozvíjející dětskou tvořivost, informační centrum zaměřené na okolní přírodu, střechu jedné z továrních budov pokrývá největší střešní zahrada ve Skotsku, v provozu je vodní elektrárna využívající původní náhony, vodní tunely a turbíny; některé prostory, které prošly přestavbou, jsou komerčně pronajímány. Část areálu továrny je využita na pohodlný, oblíbený a cenově dostupný hotel s rozhledem do údolí řeky Clyde (autoři Crichton, Willis + Galloway Architects).

Dalším příkladem je bývalý textilní areál v Paisley nedaleko Glasgow. Především konverze někdejší úpravny Anchor Mill z roku 1886, která je působivým až okázalým pozůstatkem časů zaniklé průmyslové slávy. Stojí na nepřehlédnutelném místě nad řekou, s bohatě zdobenou fasádou členěnou červenými cihlami a pískovcovými balustrádami. Dominovala kdysi rozsáhlému areálu továren na rozloze 51 akrů, z nichž se po uzavření výroby v osmdesátých letech 20. století zachovalo jen pár.

První návrhy konverze předložil ateliér James F. Stephen Architects už v roce 1995, podařilo se je však realizovat až po deseti letech, když se i tento projekt stal součástí iniciativy Phoenix Trust Prince z Walesu a Historic Scotland. To vedlo k zapojení dalších soukromých investorů a podařilo se nastartovat regeneraci celého okolí. Anchor Mill se doslova stal kotevním místem rozvoje rozsáhlého území bývalých továren, jsou v něm kanceláře a byty, opět je ekonomicky soběstačný.

Podobně je tomu i s další kultovní skotskou industriální stavbou, Templetonovou továrnou na koberce v Glasgow, založenou v osmdesátých letech 19. století. Je připomínkou jedné z mnoha technických inovací textilní výroby, kterou patentem Axminsterských žinylkových koberců nastartoval průmyslník James Templeton. Stavbu své továrny, v níž novou technologii rozvíjel, pak pojal jako trojrozměrnou reklamu výrobků. Fasáda se časem a přibývajícími přístavbami proměňovala podle měnícího se dobového vkusu, stejně jako design textilních výrobků. Když dnes tovární blok obcházíte, začínáte u inspirace benátským Dóžecím palácem, pokračujete pestrou orientální barevností až k art deco či pozdějšímu strohému modernismu.

To, co bylo vývěsním štítem pro obchod s koberci, se v 21. století stalo reklamou pro realitní trh. Právě s tímto záměrem byla konverze nepřehlédnutelného továrního bloku včleněna do městského plánu regenerace území, realizovaného Skotskou rozvojovou agenturou (SDA). Za proměnlivou fasádou jsou nyní kanceláře, studia, různé menší firmy, je tu i pivovar, restaurace.

Důležité je, že použitou strategií obnovy ve všech zmíněných případech, byť jsou různorodé, byla regenerace prostřednictvím historických hodnot, které se daří zachovat jejich novým, současným využitím. Pokaždé byl také rozhodující onen první, iniciační krok – vstupní veřejná investice, pobídka nejen finanční, často hlavně morální a prestižní a činí projekty důvěryhodnějšími a udržitelnými pro další ekonomické využití, je ovšem především závazkem, aby ve výsledku komerční využití, na něž se spoléhá, nesměřovalo proti veřejnému zájmu.

Obrázky

Soubory

článek ve formátu pdf: 201207_466-468.pdf (433 kB)

Diskuse

Žádné příspěvky