Komerční prezentace
Registrace uživatele

Přihlašte se k odběru informací, novinek, získejte přístup do diskuzního fóra.

Vesmír č. 10
Vesmír č. 10
Toto číslo vychází
2. 10. 2017
Novinky
Zdarma jedno celé číslo Vesmíru v pdf.
• Říjnové číslo Vesmíru
reklama

Jiná malebnost

Publikováno: Vesmír 82, 538, 2003/9

Četl jsem si v letošním horkém létě eseje pražského rodáka Viléma Flussera, velkého teoretika médií a technických obrazů, které z pozůstalosti psané v portugalštině přeložila a k vydání připravila paní Edith Flusserová. 1) V eseji o dešti jsem našel toto pěkné vymezení protikladu přírody a kultury: Je příjemné pozorovat déšť za okny. Tam venku zuří přírodní síly a krouží dokola jako vždy beze smyslu. Koho toto kroužení zachvátí, je bezmocně vystaven mocnému víření a neovladatelným silám. Zde uvnitř jsou ve hře jiné procesy. Kdo je uvnitř, řídí události. Pocit bezpečí má původ v jiném pocitu, totiž že se během nesmyslného překotného přírodního dění nacházíme v dějinách a v kultuře. Větrem hnané kapky, dopadající na okenní sklo, představují vítězství kultury nad přírodou. Pozorujeme-li déšť přes okno, nenacházíme se jen vně tohoto deště, nýbrž v situaci protikladné. Tato situace charakterizuje kulturu, totiž její schopnost pozorovat přírodu z odstupu.

Kultura jako odstup od přírody, schopnost vyčlenit se z přírody a zaujmout vůči ní stanovisko. Mluvíme-li o přírodě, vždy už zaujímáme nějaké stanovisko zděděné, naučené, kulturně podmíněné, zkrátka stanovisko, do nějž jsme se přirodili, a jen zřídka se někomu podaří nalézt stanovisko nové. V tomto smyslu není žádná příroda o sobě a hesla typu návrat k přírodě znamenají vždy buď návrat k nějaké dřívější perspektivě, dřívějšímu odstupu, nebo vytvoření varianty nějakého takového odstupu. Stejně tak snahy o zpřírodnění přírody (např. proměny francouzských geometrických parků na romantické přírodní krajiny anglické nebo některé snahy ochránců přírody) jsou jen změnou odstupu a vnucením tohoto postoje přírodě. I takzvané přírodní národy mají propracovaný svůj odstup od přírody, většinou jak ukazuje sociální a kulturní antropologie odstup (kulturu) rozhodně ne primitivní.

Odstup od přírody je vlastní jak vědě, tak umění, a odstupy - perspektivy se v průběhu dějin proměňovaly. V oblasti výtvarného umění tyto proměny těsně souvisejí s proměnami estetického vnímání přírody.2) Dějiny estetiky přírody, toho, co kdy bylo pokládáno v přírodě za krásné, jsou fascinujícím sledem až nepochopitelných proměn. Od naprosté lhostejnosti k takzvaným krásám přírody přes děs z toho, co pokládáme za zvláště krásné v dané době (např. až do 19. století les nebo velehory). Uvádívá se příklad estetika J. J. Winckelmanna, který se v 18. století při spatření Alp prý pozvracel hnusem. Na Přírodovědecké fakultě UK se nyní realizuje grantový projekt věnovaný právě dějinám a filozofii estetického vnímání přírody a má už některé zajímavé výstupy (např. v knize B. Ptáčkové, K. Stibrala a kol. Estetika do kapsy, Olomouc 2002). Estetická hlediska hrají ovšem významnou roli i ve vědě.

Máme mnoho adjektiv, jimiž vyjadřujeme estetické uspokojení při pohledu na krajinu. Je mezi nimi jedno, které je velmi výmluvné: malebný. Nevyjadřuje ani tak to, že je to krajina, kterou by stálo za to namalovat, jako spíše to, že tato krajina odpovídá té představě krásné krajiny, kterou jsme většinou nevědomě přejali z obrazů vynikajících malířů. Ti přece nemalují malebnou krajinu (to dělají druhořadí a podřadní výtvarníci), nýbrž krajina se stává malebnou až jejich dílem, které je vždy symbolotvorné.

Obrazy Bohdana Hostiňáka jsou neustálým dialogem a zápasem s klasickou krajinomalbou. Jeho starší obrazy se zakládají na šifrách, kódech, symbolech, jimiž se pokoušel uchopit tajemství reality a zároveň tuto realitu i zpochybnit, virtualizovat. Tyto šifry a kódy se pak staly součástí jeho krajin, které jsou zrovna tak realistické jako virtuální. Právě z tohoto spojení symbolického, vznešeného, s klasicky realistickým, nízkým, vznikají krajiny-příběhy virtuálně-reálné, bizarní, snové, ironické i alegorické. Předvádějí nám jinou malebnost.

Obrázky

Poznámky

1) Vogelflüge, Essays zu Natur und Kultur, Hanser, Mnichov 2000.
2) Je to trochu pleonazmus, neboť slovo estetika je z aisthesis, což znamená právě vnímání, a estetika je vnímavost pro krásu; toto slovo utvořil německý filozof A. G. Baumgarten v roce 1750.

Citát

Vilém Flusser: Zvyk jako estetické kritérium,

Výtvarné umění 34/1996, s. 4451, překlad Jana Maixnerová

Zcela na vrcholu se nachází něco jako pásmo naprosto neobvyklého, pásmo čistého děsu. V tomto stěží patrném pásmu možná sídlí tzv. „posvátné“. Tomuto pásmu spalujícího záření totiž staří říkali hierofanie (zjevování posvátného). Jiným jménem pro toto krajní pásmo, vycházející z estetického univerza, by asi byl „zázrak“. Zda se v tomto pásmu nacházejí vůbec nějaká umělecká díla, se odtud zdola, kde jsou umělečtí kritici, nedá zjistit, přestože i tito kritici rádi příležitostně mluví o „zázračném umění“.

Všechno nové děsí, nikoli proto, že je takové a ne jiné, nýbrž proto, že je nové. Stupeň děsivosti může sloužit jako míra novosti. Čím děsivější, tím novější. [...]

Kdo prožil otřes krásou (to znamená každý), intuitivně chápe,

jak to s děsivostí nového je. [...]

Soubory

Článek ve formátu PDF: 2003_V538-540.pdf (218 kB)

Diskuse

Žádné příspěvky