Komerční prezentace
Registrace uživatele

Přihlašte se k odběru informací, novinek, získejte přístup do diskuzního fóra.

Vesmír č. 10
Vesmír č. 10
Toto číslo vychází
2. 10. 2017
Novinky
Zdarma jedno celé číslo Vesmíru v pdf.
• Říjnové číslo Vesmíru
reklama

Jetel luční

Rostlina, která změnila evropské zemědělství

Publikováno: Vesmír 91, 642, 2012/11

Inspirativní kniha Thora Kjaergaarda vypráví příběh z Dánska, které jako původně úrodná země v důsledku přelidnění a zbrojení v 18. století nadměrně využívalo svá pole a lesy neudržitelným způsobem. Díky tomu se Dánsko ocitlo spolu s dalšími evropskými zeměmi v ekologické krizi způsobené větrnou erozí, záplavami, vyčerpáním půdy a nemocemi dobytka. Krizi překonalo zelenou revolucí, která změnila celý zažitý systém zemědělství. Na pole byl zaveden jetel luční a přibližně ve stejné době bylo dřevo jako energetický a konstrukční materiál nahrazeno uhlím a železem. Kniha nastiňuje pozadí ekologických problémů současnosti a je pokusem o porozumění historii časně moderní Evropy z ekologického pohledu.

Středověké zemědělství

Ve většině evropských zemí bylo po celý středověk uplatňováno přibližně 1000 let úhorové hospodaření. Veškerá orná půda vesnice, popř. panského velkostatku, byla rozdělena do velkých honů (nejčastěji tří – odtud název trojhonný systém). V méně příznivých přírodních podmínkách se užívalo zpravidla dvouleté až tříleté úhoření, u pozdějších pokročilejších systémů se naopak přistupovalo k úhoření až po čtyřech či pěti letech. Pole byla postupně osévána ozimou obilovinou (nejčastěji žitem a pšenicí), jarní obilovinou (ječmenem a ovsem) a následně byla rok ponechána ladem. Sklizeň byla nízká, v průměru připadla na jedno vyseté zrno čtyři zrna nová (dnes 20–50). Úhořené pozemky neležely zcela ladem, neboť byly využívány k pastvě drůbeže (většinou hus), hovězího dobytka, ovcí a prasat. Dále se na části úhoru pěstovalo „vaření“ (zejména zelí, řepa, mrkev, hrách, čočka a bob). Úhor byl třikrát ročně přeorán v přibližně stanovených lhůtách, jejichž přesné termíny se řídily rozvojem plevelových společenstev a termínem výsevu ozimů.

Nedostatek živin

Hlavním faktorem, který zvyšoval produkci obilovin, bylo používání chlévského hnoje. Protože množství hnoje nebylo velké (zvířat bylo málo, protože chyběla píce, většina slámy se zkrmovala), začalo se využívat také hnojení lidskými exkrementy z městských oblastí. V roce 1750 se Kodaň s 85 000 obyvateli stala největším dánským městem a produkce dusíku z exkrementů použitelná pro růst rostlin dosáhla 450 tun, což dostačovalo pro výživu pozemků v okruhu 10 km okolo města dávkou 20 kg dusíku na hektar. To bylo výrazné navýšení k dosavadním 20–30 kg z chlévského hnoje a zemědělská produkce oblasti se výrazně zvýšila.

Dusík ze vzduchu

Už ve starověkém Římě se doporučovalo pěstování rostlin z čeledi bobovitých, zejména vikve, vojtěšky, bobu, čočky a hrachu, které měly schopnost zlepšovat půdu. Tyto rostliny vytvářejí na svých kořenech drobné hlízky, v nichž žijí bakterie rodu Rhizobium, které poutají vzdušný dusík (podle produkce hostitelské rostliny 50–300 kg dusíku na 1 hektar v podmínkách střední Evropy). Dusík je velmi důležitá živina pro všechny živé organismy, ale molekuly plynného dusíku v atmosféře neumí žádná rostlina využívat přímo. Dokážou to pouze některé mikroorganismy, které poskytují dusík rostlině výměnou za organické látky z fotosyntézy. Průmyslová výroba dusíkatých hnojiv byla objevena až počátkem 20. století, do té doby naprostá většina dusíku v zemědělství pocházela od bakterií poutajících vzdušný dusík na kořenech bobovitých, z volně žijících bakterií rodu Azotobacter (na rozdíl od předešlé skupiny vážou jen 2–5 kg dusíku na 1 ha) a z elektrických výbojů v atmosféře (do 10 kg dusíku na 1 ha za rok).

Od konce 16. století začal jeden druh bobovitých hrát vedoucí roli mezi zemědělskými plodinami v Evropě. „Novou rostlinou“ byl jetel luční (označovaný jako červený), o němž Kjaergaard tvrdí, že „měl větší vliv na civilizaci než brambory a mnohem větší než jakákoli jiná pícnina“.

Historie domestikace jetele lučního v Evropě

Ve středověku zůstával jetel neznámou plodinou, neboť existoval v plané, málo výnosné formě, kterou dodnes můžeme najít na květnatých loukách a pastvinách. Změna nastala až po jeho domestikaci, která byla doprovázena řadou mutací. Na rozdíl od svých planě rostoucích předků vykazoval šlechtěný jetel bujnější růst, větší velikost a toleranci k nepříznivým klimatickým podmínkám. Ve Vlámsku byl domestikovaný jetel zmiňován už r. 1563. V Lombardii započala přesvědčovací kampaň pro větší využívání jetele jako pícniny po roce 1550. První důkazy o pěstování kultivovaného jetele lučního však pocházejí od středověkého botanika Alberta Magna. V knize De vegetabilibus z doby před rokem 1270 popisuje (pravděpodobně andaluské) pole s jetelem takovým způsobem, že jde bezpochyby o jetel domestikovaný. Andalusie (tehdy maurská) je s největší pravděpodobností místem domestikace jetele lučního. Lombardie a Nizozemí, odkud pocházejí zprávy o kulturním jeteli lučním z 16. století, byly v té době pod nadvládou Španělska.

Rozdíl mezi planým a kultivovaným jetelem lučním byl markantní. Zakladatel Dánské královské zemědělské akademie P. E. Lüders r. 1760 uvedl: „Domácí [planě rostoucí jetel] nemůže být vůbec srovnáván se španělským. Na rozdíl od něj roste mnohem pomaleji a nedorůstá do takové výšky.“ V roce 1763 neznámý autor popsal rozdíl mezi planým a kulturním jetelem takto: „Cizí jetel roste silně a porost je rovnoměrný, zatímco planý je od dávných časů keříčkového charakteru, kdy jsou rostliny rozmístěny tu a tam, na většině plochy vůbec nejsou. Cizí jetel poskytuje takovou produkci mléka a másla jako žádná jiná pícnina, čehož důkaz nám dává třikrát denně.“ (Krávy se tehdy dojily třikrát.)

Okolo roku 1620 bylo poprvé exportováno osivo jetele z Nizozemí do Anglie a sir Richard Weston o 14 let později popsal zázračné zemědělství s jetelem na chudých půdách ve Vlámsku. V Německu byl kultivovaný jetel zaznamenán r. 1645, kdy bylo nabízeno osivo v Mohuči. Během následujících 100 let se rozšířil ve všech německy mluvících zemích.

Revoluční význam nové plodiny

Nově kultivovaný jetel byl bezpochyby nejdůležitější zemědělskou inovací od starověku. Vzhledem ke svému pomalému počátečnímu vývoji byl vyséván do obilovin. Po prvním přezimování se sklízel jetel na seno a pak byl ponechán na pastvu. Zpočátku byl pěstován jen na malých zkušebních plochách, mimo jiné proto, že osivo bylo velmi drahé, a tak se nakupovalo jen v malém množství. Trvalo pouze několik let, než byla propracována domácí technologie produkce jetelového osiva. Jetel poskytoval velmi vysokou produkci píce, pokud nebyla půda silně kyselá či zamokřená. Během krátké doby se pokusná políčka rozšířila na ohromné plochy jetele. Louky, které byly do té doby hlavním zdrojem píce, se staly zbytečnými a byly rozorávány. To vedlo k dalšímu nárůstu ploch jetele na úkor občin (společných obecních pastvin). Množství poutaného dusíku odpovídalo 50 kg na hektar orné půdy, což byl více než dvojnásobek množství dodávaného do systému před zavedením jetele. Současně se výrazně zvýšila produkce píce, odhadem na čtyřnásobné množství. Populace skotu v Dánsku se v letech 1770–1805 zvýšila o třetinu. Nejenže se nesnížila úroveň krmení, ale zvířata byla naopak krmena lépe než kdykoliv dříve. Výrazně stoupla produkce mléka i másla a na dvojnásobek vzrostla produkce obilovin (díky předplodinové hodnotě jetele a větší produkci hnoje). V krajině se najednou objevila v zelených a žlutých odstínech obilovin pestrá mozaika kvetoucích jetelových polí, kde nacházeli dostatek potravy i čmeláci a včely a zvýšila se tak i produkce medu.

Zlaté období

V 18. století byla pole s jetelem velmi vychvalována. Například pravý červený holandský jetel bylo možno kosit pětkrát ročně a rostl dobře po dobu pěti let. Současné odrůdy jsou sečeny obvykle jen dvakrát až třikrát a vytrvalost porostů je maximálně tři roky. V dalších zprávách se píše, že jetel téměř v každé seči dorůstal do výšky dvou stop. V soudobém tisku se psalo, že jetel díky svým mimořádným schopnostem „změnil danou oblast na nový biblický Kanaán, kde poteče mléko a med“. Na základě mnoha nezávislých zpráv o skvělých výnosech jetele v 18. století existuje důvod věřit, že prvních 50 generací kultivovaného jetele muselo představovat zlaté období.

Úpadek

Unikátní úspěch kultivovaného jetele byl nicméně také zdrojem jeho úpadku. Jeho popularita vedla ke zvýšení podílu na orné půdě až na 60 %, ba někde i na 70 % osevních ploch. To už bylo ale příliš mnoho a po řadě lokálních projevů nových chorob došlo v Dánsku po roce 1790 k všeobecnému selhávání jetele. Příčinou zkázy jetelových polí byly nejčastěji houba Sclerotinia trifoliorum (rakovina jetele) a stonková háďátka. To se po roce 1805 projevilo poklesem podílu jetele v osevních postupech a hledáním náhrady. Byla zkoušena vojtěška setá, vičenec ligrus, štírovník růžkatý, trávy a jiné druhy pícnin. Ačkoliv byl dříve jetel luční pěstován často na nadpolovičním podílu orné půdy, od této doby se jeho podíl snížil na 10–15 %.

Počátky pěstování jetele lučního v českých zemích

Planá forma jetele lučního se odedávna vyskytovala v lučních porostech a dodnes je to nejčastější bobovitá rostlina v travních porostech ve střední Evropě.

První nákupy osiva kulturního jetele lučního na našem území jsou zaznamenány z roku 1738 na statcích hraběte Sweerts-Sporcka a doporučení jeho pěstění se objevuje již v roce 1730. A. Janda (1930) dokonce uvádí, že první jetel luční byl na našem území záměrně pěstován již r. 1712 na libochovickém panství. Kniha o dějinách cen v panství Zákupy v Čechách, sepsaná k vídeňské výstavě v roce 1873, uvádí, že r. 1726 byly ceny jetele 12 krejcarů za žejdlík, r. 1752 klesly na 10 krejcarů a r. 1781 na 6 krejcarů, protože osivo jetele bylo stále dostupnější.

Do padesátých let 20. století sloužila píce nejen pro produkci masa, mléka a vlny, ale také jako náhrada fosilních paliv v dopravě i v zemědělství, kdy koně a skot představovali hlavní zdroj tažné síly. Nedostatek píce byl pravidelně kompenzován zkrmováním obilné slámy, ale i té se často nedostávalo, což vedlo ke snížení hmotnosti skotu, jeho chronické podvýživě a nízké užitkovosti během celého středověku až po začátek 20. století.

V Českých zemích převažoval až do poloviny 19. století trojhonný systém. Zásady střídání plodin byly ale českým správcům panství známy již v polovině 18. století. Čile korespondovali se švýcarskými kolegy, kde byl tento způsob zemědělství používán dříve. Byl znám systém pěstování jetele lučního a jeho přínos pro krmení zvířat i pro zlepšování půdní úrodnosti. Problém spočíval v tom, že do poloviny roku 1848 byl zemědělský pokrok kvůli robotnímu systému soustředěn na velkostatky a mezi menšími zemědělci vládlo heslo: „jak to staří dělávali, dělejme my též“. Výhodné ceny ovčí vlny na počátku 19. století způsobovaly na řadě míst návrat k úhorovému hospodaření, kde se ovce pásly na úhorech. Jetel se tedy u nás plně uplatnil až po roce 1860, kdy se díky dovozům levného obilí ze zámoří zlepšila rentabilita živočišné produkce. Tehdy se výrazně zvýšil počet dojnic, které vyžadovaly dostatek kvalitní píce. Vyšší poptávka po osivu jetele vedla k rajonizaci semenářských oblastí v okolí Jičína a Třebíče, kde vznikaly první krajové odrůdy přizpůsobené místním podmínkám.

Současná situace

Během uplynulých 20 let plochy jetele lučního na orné půdě v České republice výrazně poklesly. Souvisí to zejména s poklesem počtu skotu – současné stavy představují pouze 40 % oproti roku 1990. Plochy jetele lučního se zmenšily ještě výrazněji a dnes zaujímají ve srovnání se stejným rokem pouze 23 % (kvůli nárůstu ploch trvalých luk a pastvin). Zájem o pěstování jetelovin v celé Evropě vzrostl po roce 2002, kdy bylo zakázáno zkrmování masokostní moučky hospodářskými zvířaty a následkem toho vzrostla i cena bílkovinných krmiv rostlinného původu. Dalším důvodem pro zvýšený zájem o jeteloviny je úspora minerálních dusíkatých hnojiv, jejichž výroba je energeticky značně náročná. Na ploše 1 hektaru dokáže jetel luční pomocí hlízkových bakterií poutat až 300 kg dusíku za rok, což znamená úsporu 1200 kg emisí CO2. Pěstování jetelovin je velmi přínosné pro ekologicky hospodařící zemědělce, kteří nemohou používat minerální dusíkatá hnojiva a cení si vysokou produkci jetelovin a jejich schopnost zvyšovat úrodnost půdy.

Šlechtění jetele lučního je v České republice na vysoké úrovni a v současnosti je registrováno 33 českých odrůd z pěti pracovišť. Nové odrůdy se vyznačují vyšší vytrvalostí, což je spojeno s vyšší odolností vůči chorobám. Produkce osiva jetele lučního má u nás dlouhodobou tradici a většina je určena k exportu na trhy EU i do zámoří. Producenti osiva jetelovin se v současnosti potýkají zejména s nedostatkem opylovačů (blanokřídlého hmyzu) v krajině, což je dnes nejčastější limitující faktor pro dosahování rentabilní produkce semen jetele lučního.

Poděkování: Příspěvek byl zpracován s podporou Výzkumného záměru č. MSM6215648905.

Literatura

Janda A.: Dějiny stavu rolnického v Čechách od nejstarších dob do r. 1848. Libochovice, Nakladatelství rolnických příruček, Ant. Novák, 1930.

Kjaergaard T.: The Danish Revolution, 1500–1800: an Ecological Interpretation. Cambridge University Press, Studies in environment and history, 1994.

Kjaergaard T.: A Plant that Changed the World: the Rise and Fall of Clover 1000–2000. Landscape Research, 28, 41–49, 2003.

Lom F.: Život a dílo J. Ch. Schubarta z Kleefeldu. Věstník ČAZ, Praha, XIII, č. 6.–7., s. 1–18, 1937.

Lom F.: Organisace zemědělského podniku před rokem 1848: Příspěvek k vývoji provozních soustav v zemědělství českých zemí. Brno, Ústav zemědělské ekonomiky Vysoké školy zemědělské, 1948.

Taylor N. L., Queesenberry K. H.: Red Clover Science. Kluwer Academic Publishers, 1996.

Soubory

článek ve formátu pdf: 201211_642-646.pdf (544 kB)

Diskuse

Žádné příspěvky