Komerční prezentace
Registrace uživatele

Přihlašte se k odběru informací, novinek, získejte přístup do diskuzního fóra.

Vesmír č. 10
Vesmír č. 10
Toto číslo vychází
2. 10. 2017
Novinky
Zdarma jedno celé číslo Vesmíru v pdf.
• Říjnové číslo Vesmíru
reklama

Ještě k „Neveselým kapitolám“ prof. Poupy

(Vesmír 78, 10, 1999/1)
Publikováno: Vesmír 78, 124, 1999/3

Je potěšitelné, že paměti Otakara Poupy vyvolávají v dnešním čtenáři, který nemá na rok 1848 vlastní vzpomínky, alespoň „určité rozpaky“ (a že o tom dokonce napíše). A stejně potěšitelné je, že Vesmír obojí otiskuje. K dokreslení historického pozadí mám několik poznámek, jež doplňují svědectví V. Wagnera: 1. Milana Haška jsem osobně znal z Ústavu pro obecnou biologii, kam jsem nastoupil na konci r. 1946. Hašek byl velmi nadaný pracovník, s neobyčejnou inteligencí a smyslem pro humor (tehdy), jak o tom svědčil jeho skeptický postoj a úsměv, s nímž přijímal názory Lepešinské a Lysenka. Zejména poté, když se vrátil z první cesty ze Švédska, ze které však nikterak vědecky netěžil. Po únoru byl opatrnější – snažil se prokázat vliv zevních faktorů na dědičnost pakobylek (což mi sdělil rovněž s úsměvem). 2. V roce 1948 jsem byl (v rámci akce proti prof. Bělehrádkovi) spolu s několika kolegy vyloučen z Ústavu a přechodně i ze studia na základě fingovaného udání mladšího kolegy (J. S.), který později nastoupil akademickou dráhu. Roku 1990 se J. S. dostavil před rehabilitační komisi zrovna v den, kdy byl předvolán též jeden z nás, které roku 1948 udal. To na potvrzení toho, o čem píše V. Wagner, a v pamětech ovšem O. Poupa. 3. Nadání a schopnosti M. Haška uznával i J. Bělehrádek, který jej přijímal do ústavu, i někdejší jeho přímý šéf Bohumil Sekla. Od něho též vím, že o Haškových rozhodujících výsledcích se s uznáním vyslovil i sám P. B. Medawar. Hašek však udělal tu chybu, že se pokoušel o interpretaci svých pokusů v souhlase s tehdejším sovětským pojetím biologie. 4. O vědecké úrovni některých akademiků (a jejich ústavů či některých spolupracovníků) nebylo v podstatě pochyb. Jejich práce měla kontinuitu s první republikou a někteří ještě dnes žijí (a pracují). Zasloužili se o vědecký pokrok, a nezdiskreditovali se ani projevy s „neuvěřitelnými partiemi“, ani kolaborací, jejíž závažnost by bylo možno měřit a eventuálně omlouvat srovnáváním s tím, jak se chovali „třeba umělci a vlastně celá společnost“. 5. Doc. Hořejší sám považuje za příznačné, že skoro všichni byli po roce 1968 svých pozic zbaveni. Nebo odešli – jako O. Poupa a mnozí jiní – protože se nemohli smířit se stávající situací a měli potřebu dále tvořivě (svobodně) pracovat a myslit, psát etc. Současný stav, který V. Hořejší sám označuje za smutný („protože se naše věda z onoho šoku dosud nevzpamatovala“), ba ani ostatní společnost – dovoluji si dodat – lze odvodit z toho, co zjevně začalo únorem 1948 – v době, na kterou se nepamatuje. V politickém dění ovšem už předtím – prokazatelně v době války. Je na místě si to uvědomit, rozmyslit a vyvodit z toho důsledky. V. Hořejší si je zjevně vědom, že „období komunistického režimu bylo zlé“. Tak zlé, že O. Poupa je rozhodně nemůže „ještě uměle přičernit“. Paměti profesora Poupy, který se zasloužil o dobré jméno české vědy i v zahraničí, mohou jedině pomoci pochopení nejen oné minulosti (mnohdy až neuvěřitelné), ale i současné (smutné) situace.

Tím, že se minulost zamlčuje, že „se udělá čára“, že se „jako“ zapomene, že nikdo vlastně za nic nemůže, protože to jinak nešlo apod., se nic nevyřeší, jak se denně přesvědčujeme. Po celé Evropě si zejména střední a mladá generace klade otázku, jak to opravdu bylo a proč tomu tak bylo. Ve Švýcarsku, Německu, ve Skandinávii, Holandsku, Francii i Španělsku, prostě všude. Domnívá se snad inteligence a akademická obec v České republice, že se lze minulosti bez následků vyhnout? Něco zamlčet? Historie nás učí, že nikoli.

Soubory

Článek ve formátu PDF: 1999_V124.pdf (181 kB)

Diskuse

Žádné příspěvky