Komerční prezentace
Registrace uživatele

Přihlašte se k odběru informací, novinek, získejte přístup do diskuzního fóra.

Vesmír č. 10
Vesmír č. 10
Toto číslo vychází
2. 10. 2017
Novinky
Zdarma jedno celé číslo Vesmíru v pdf.
• Říjnové číslo Vesmíru
reklama

Jedy divokých národů

| seriál: Jedy divokých národů | další >
Publikováno: Vesmír 1, 14, 1871/2

Kdybychom se tázali některého lučebníka, zdaž při nynějším pokroku vědy vyskytují se ještě jedy nějaké, které by v pracovně lučebnické a pod sklem zvětšovacím z nejtajnějších zhoubných látek svých nebyly se zdokona vyzpovídaly, odpoví nám zajisté: ano, a do přední řady těchto skrytých škůdců s nejstrašnějším účinkem pro zvíře i člověka patří bez odporu povrchně jen známé jedy šípové divokých národů.

Každý národ divoký v Africe, Australii a Americe, zejmena pak Indiani v Americe jižní připravují od nepaměti ze všelikých rostlin, ze zubů jedovatých hadů a z rozemletých na prášek pavouků, mravenců i skorpionů zvláštní tekutiny a kaše, kterýmiž hlavně šípy své otravují.

Vynalezení jedů šípových tvořilo mezi národy divokými jakési nové občasí pokroku, tak jako v Evropě druhdy vynalezení prachu střelného a bezprostředné potom zhotovování pušek a děl. - Bylyť zbraně divochů zprvopočátku zajisté velmi jednoduché, jakých umění a důmysl lidský, na nejnižším stupni vývoje se nalezající, sestrojiti dovedl.

Národové střední Afriky a na ostrovech auttralských ku př. používali za zbraň přišpičatělých tyčí, kterými po nepříteli vrhali, později pak nasazovali na konec jejich broušené nebo ostré kameny a kosti, a když konečně poznali železo, kuli zbraně své z kovu tohoto.

Nalézáme zde týž postup a pokrok v zlepšování zbraní, jako prvotně u národů vzdělnaých, kde ovšem zdokonalování nepoměrně rychleji se dělo. Teprvé myšlenka, máloškodnou zbraň napouštěti látkami smrtícími, již divoši přirozeným spůsobem vydlužili si od jedovaté zvěře krajin jižních, roztrhla onen jaksi společný proud vývoje, poněvadž u národů ve vzdělanosti pokročilých odpudivou hrůzou svojí a v nadbytku jiných praktických zbraní nikdy k plnému rozkvětu se neujala. Za to ovšem tím bujněji vzmáhala se u divochů, šíříc se od kmene ku kmeni, od národu k národu.

Jakých jedů se prvotně k otravování zbraní užívalo, nelze nyní juž určitě vyzpytovati, avšak zdá se, že byly to jedy čistě zvířecí, zvláště pak jedy strašných hadů.

Příprava jedů rostlinných a smíšených padá v dobu mnohem pozdější a vyvinula se teprv na základě blížšího poznávání všelikých bylin jedovatých.

Tímto spůsobem stávaly se zároveň jedy jednotlivých kmenů čím dále tím různějšími, neboť každý z nich hleděl ostatní předčiti v přípravě jediných svých prostředků obranných.

I kuchtění jedovatých látek zůstávalo následkem toho tajemstvím jen několika vyvolených a vynikajících osob celého kmene a dělo se skrytě, aby tak snadno záhady jeho rozřešiti se nemohly. Podnes ještě není zdokona vyšetřeno připravování všech jedů divošských, ačkoliv četní cestovatelé vší mocí a lstí v zákulisí jeho vniknouti se snažili. Jen některým odvážlivcům zdařilo se v posledních letech terpvé seznati leckterou jedotvornou kuchyň Indianů, kteří výhradně skorem užívají tak zvaného jedu "Kurare". Název tento nepřísluší jistému toliko druhu jedů divošských, nýbrž je jakýmsi společným příjmím pro všecky jedy indianské, jež mezi sebou zvláštními sloučeninami dosti značně se rozeznávají.

Různí kmenové v jižní Americe užívají ovšem také jiných jedů, jako na př. Woorara, Ticuna, Upas a t. d., ale cestovatelé tvrdí, že i tyto jsou sloučeniny připravené na spůsob "Kurare" z jedů rostlinných i zvířecích. Zkoušky lučebnické a drobnohledné nepodaly nám doposud spolehlivého vysvětlení v ohledu tomto což opět přičítati se musí hlavně tomu, že v každé osadě divošské skorem zvláštním a od ostatních valně rozdílným spůsobem jedy šípové se vaří, tak že k nám sotva dva druhy "Kurare" neb "Woorara" nebo jiné úplně totožné lze by bylo dostati.

Co se týče poznání šípových jedů amerických v Evropě, stalo se dosti pozdě, ačkoliv cizinci ze starého světa již od prvých cest Kolumbových měli časté neblahé potěšení v potyčkách s tuzemci americkými účinky kalených šípů na vlastním těle snášeti.

Indiani střežili se velmi pilně, aby bělochům nedostalo se do rukou jedu šípového a teprvé na sklonku šestnáctého století (okolo roku 1595) přivezl Sir Walther Raleigh ze svých výprav na Guyanu několik jedem "Kurare" napuštěných šípů do Evropy, kdež okazovány na odiv zvědavcům.

Teprvé věhlasnému Humboldtovi zdařilo se na veliké vědecké výpravě do jižní Ameriky (r. 1799-1804) pozorovati skutečnou přípravu jedu "Kurare". Z popisu jeho vysvítá, že děje se tato co rok a sice pravidelně na podzim. Divoši sbírají s velkou bedlivostí jedovaté rostliny, zejmena z řádu strychninovitých (Liana juvias), a shromáždí se pak ku společné slavnosti pod šírým nebem, podobné asi našim obžinkám, při níž do jednoho řádně se opijou. Když všichni usnuli spánkem hodovním, odstraní se z kruhu jejich mistr čaroděj, služebník božstev, na místo osamělé a nepřístupné, kde mezi dvěma kameny roztírá nastrádané čerstvé liany, sbíraje z nich opatrně všecku šťávu do svaté nádoby. Pak vaří mok ten nad posvátným ohněm tak dlouho, až se z něho odpařováním stane hustá kaše, kteráž dle potřeby usušiti a ztvrdnouti se dává.

Dle náhledu Humboldtova bylo by tedy "Kurare" jedem čistě rostlinným, s čímž také cestovatelé Roulin a Boussingault souhlasí, kteří viděli přípravu jedů šípových u jiných kmenů asi o 25 let později.

Avšak novější pozorování, která činil přírodozpytec Watterton, dokazují naopak, že k zmíněné kaši přidává se ještě jed ze zubů chřestýšů a roztlučení jedovatí mravenci.

Tento spůsob přípravy je prý všem skoro kmenům divochů jihoamerických znám, ale neužívá se všude podle stejného receptu, jelikož někteří kmenové kuchtí jedy mnohem silnější, jiní opět slabší.

Nejobšírnější zprávu, kterou dosud o dělání "Kurare" máme, podala vědecká výprava středoamerická, podniknutá od mnohých výtečných přírodozpytců v letech 1843-1847. Pravíť mezi jiným, že někteří kmenové uvnitř jižní Ameriky nečiní teď již pražádného tajemství o přípravě svých jedů šípových, ba že na požádání a za všeliké trety velmi ochotně se uvolují "Kurare" veřejně vařiti, avšak jen z listí a kořínků rostlinných. Páni divoši zajisté nepřiznali pravou barvu a upřeli Evropanům přismíšeniny jedů zvířecích naprosto. Ostatně netřeba tu dlouhého sporu, zdaž "Kurare" je jedem čistě rostlinným neb smíšeninou tohoto s jedy zvířecími, neboť, jak jsme shora podotkli, jsou druhy jeho příliš různé, než aby pro všecky společné nějaké pravidlo platilo. Nám dostačí úplně, známe-li sloučeniny jednoho druhu, jehož se v Evropě zvláště k vyskumům vědeckým a co prostředku léčivého užívá.

A to alespoň částečně již se zdařilo. Claude-Bernard objevil, že hlavní účinkující látkou jedu "Kurare" je "Kurarin", který lze velmi snadno v hlatích vyloučiti a bez něhož by Kurare úplně neškodným bylo. Toto platí zvláště o jedu, který nyní v obchodu evropském se vyskytuje a od kmenů Mesayaských a Novogranadských se připravuje. Divoši tito pozbyli vší bázně a vaří "Kurare" ve velkém množství na odbyt za zbraně střelné, za prach, náboj, sekery, nože a t. p. Jejich jed přiváží se k nám v malých hliněných hrnečkách a je černý, podobný černé pryskyřici nebo smůle, průlom má lesklý a ve vodě, v krvi a jiných zvířecích tekutinách snadno se rozpouští. Rozmočíme-li ho v čisté vodě, zkalí se tato velmi brzy množství drobounkého prášku, který není nic jiného, než zbytek z vypěchovaných jedovatých rostlin a látek zvířecích, který při známé nečistotě kuchařů indianských do odvaru se přimísil. Z počátku domyšleno se, že právě tento prášek je tím pravým jedem, avšak zkoušky dokázaly pravý původ a nevinnost jeho, neboť i nejčistší scezený roztok "Kurare", v němž ani nejmenšího prášku není, má rovněž účinek smrtící, obsahuje-li skutečný "Kurarin."

V Evropě stalo se "Kurare" miláčkem fysiologů, kteří s velkým prospěchem ku svým zkouškám na živých zvířatech upotřebují. Nejprvé užil ho asi před 10 roky znamenitý francouzský fysiolog Claude-Bernard dokázav, že jako jiné jedy hadí jeví strašlivé účinky své pouze tenkrát, když bezprostředně s krví se smísilo. V žaludku mírní se následky jeho tak značně, že ho lze požíti bez nebezpečí v dávkách mnohem věších, nežli by jich k otrávení pichnutím neb jinakým přimíšením do krve bylo zapotřebí.

Jeden Kombický jenerál, trpící tak zvanou padoucí nemocí (křečemi epiletpickými), pojídal občas dosti hrubé pilulky čistého "Kurare" proti křečovitým záchvatům, aniž by byl pocítil nějakých příznaků otrávení. Maso kalenými šípy zabitých zvířat požívají Indiáni beze strachu před smrtonosnými účinky a naši evropští cestovatelé, kteří ho okusili, tvrdí, že má výbornou chuť. Humboldt vypravuje ve svých cestopisech amerických, že divoši na pobřeží řeky Orinoko žijící nejedí drůbež jindy, lež byla-li zabita jedovatým šípem. A misionáři v oněch krajinách rovněž dokládají, že maso mívá nejlepší chuť, bylo-li zvíře pomocí "Kurare" otráveno. Páter Foa, společník Humboldtův, zabíjel si sám slepice jedem napuštěnými šípy a uvykl pozvolna na maso otrávené drůbeže tak, že mu jiné ani nechutnalo.

Cestovatelé cizozemští strachují prý se z počátku před požitím otráveného masa, avšak v brzce mu přivykají tak, že se sami náruživě oddávají honbě na zvěř pomocí jedovatých šípů.

Při této zkušenosti nastává tedy otázka, v čem se asi zakládá různý účinek "Kurare" v krvi a v žaludku? Proč pak s potravinami požito neusmrcuje (alespoň ne tak rychle a jistě), kdežto do krve přimíšeno ihned jeví následky otrávení.

Abychom to snáze poznali, představme si dříve povšechné účinky jedu šípového. Dejme "Kurare" psu neb králíkovi s dostatek nasycenému a pak v stejné dávce jinému psu hladovému. U prvějšího budeme pozorovati, že příznaky otrávení, byla-li dávka k tomu sdostatečná, mnohem později a v míře velmi slabé se dostaví, kdežto u psa hladového objeví se dosti záhy s patrnými známkami smrti. Tento rozdíl vysvětlují fysiologové tím, že nakrmený pes jen zpovolna trávením zažité potravy vssál do sebe jed, kdežto žaludek a střeva psa hladového dychtivě jedovaté částky pohlcovaly. Účinek podobný zkoušen bezpočtukráte na různých zvířatech a nebude tudiž od pravdy. Ostatně domnívají se někteří badatelé, že šťáva žaludeční při trávení potravin hojně vylučovaná přeměňuje a ničí záhubné vlastnosti jedu tím spůsobem, že téměř úplně neškodným se stává. Avšak náhled tento je docela nesprávný, neboť jiné zkoušky dovodily, že i žaludeční šťávou otráveného psa lze poraněním jiná zvířata usmrtiti, z čehož patrně vysvítá, že "Kurare" jedovatých vlastností v žaludku nikterak nepozbylo, aniž zmírnilo neb přeměnilo. Podobně nepůsobí na "Kurare" také jiné šťávy a moky zvířecí, jako sliny, žluč a t. d. Aby však záhada úplně se vyšetřila, podniknuto ještě více zkoušek, jimiž mělo se dokázati, že žlázy žaludeční a střevní buď jen velmi slabě do sebe vssají částky jedu, aneb že jich vůbec ani nepřijímají. Úzká sklenice naplněná čistou vodou obvázala se na hoře čerstvou sliznicí ze žaludku právě zabitého psa a nasadila se do roztoku jedu. Po chvíli přibylo obsahu ve sklenici prosáknutím tohoto roztoku skrze slizní blánu, avšak z jedovaté smíšeniny prosákla opět pouze čistá voda a žádný jed, neboť zkouškami na jiných zvířatech dokázalo se, že voda ve sklenici, ač ji valně přibylo, zůstala nezměněna, bez jedu, tedy neškodna. Ovšem že po delší době prosákla též nějaká částka jedu, ale velmi skrovná. Tím vysvětlilo se nejzřejměji, proč "Kurare" v žaludku není škodným aneb teprvé pozdě smrt spůsobuje. Jako sliznice žaludku a střeva, tak i blány slizné, oční, nosové aj. nestřebají žlázami svými "Kurare". Jen jediná sliznice těla zvířecího a sice plicní je tu výminkou.

(Dokončení ve Vesmíru 1, 25, 1871/3)

Diskuse

Žádné příspěvky