Komerční prezentace
Registrace uživatele

Přihlašte se k odběru informací, novinek, získejte přístup do diskuzního fóra.

Vesmír č. 10
Vesmír č. 10
Toto číslo vychází
2. 10. 2017
Novinky
Zdarma jedno celé číslo Vesmíru v pdf.
• Říjnové číslo Vesmíru
reklama

Je třeba vylepšovat člověka?

Hledání filozofie pro medicínu třetího tisíciletí
Publikováno: Vesmír 81, 25, 2002/1
Obor: Filozofie

Bylo by zvrhlým optimizmem myslet si, že člověk je zvíře natolik dokonalé, že není třeba jej vylepšit.

Jean Rostand


Člověk nemusí být vylepšen.

Hans Jonas

Zdá se, že povaha univerza je evoluční. Systémy podléhající evoluci nacházíme všude. Jedním z evolučních systémů je nepochybně i kultura, která může být definována jako způsob života, akumulace tradic, poznatků a zvyků předávaných z jedince na jedince a z generace na generaci skrze nápodobu (mimezi) a učení.

Každá kulturní epocha (v rámci určitého kulturního okruhu) se vyznačuje specifickými otázkami a problémy, před které je postavena a se kterými se musí vyrovnat. Tyto problémy ji zároveň i definují.

V posledních desetiletích se začíná stále ostřeji rýsovat nový trs nanejvýš naléhavých a pravděpodobně vysoce kulturotvorných otázek, které načrtává vývoj věd o životě a člověku.

Ve 20. století jsme se stali svědky hned několika „kulturních revolucí“. Kromě permanentní revoluce v elektronice a v posledních desetiletích i ve výpočetní a sdělovací technice náš život snad nejvíce poznamenaly revoluce terapeutická a biologická.

Revoluce terapeutická počíná rokem 1937 objevem sulfamidů, které daly člověku po tisíciletích bezmoci zbraň proti fatálním nemocem, jimiž byly tuberkulóza, syfilis, těžké sepse, záněty endokrinních žláz apod.

Novější a z určitého hlediska důležitější je revoluce biologická, jejímž symbolem je rozluštění struktury DNA na počátku padesátých let a úspěšné dokončení projektu Lidský genom o půl století později. Tato revoluce má dalekosáhlé důsledky pro celé lidstvo a dotýká se samotné podstaty člověka. Kvůli biologické revoluci jsme nuceni od základu předefinovat naše pojetí lidství a znovu promyslet naše hodnoty. Ne náhodou je jeden z šesti hlavních bodů tohoto bohatě dotovaného projektu určen filozofům: Identifikace a formulace hlavních etických, legislativních a společenských dopadů projektu a vývoj vhodných opatření k jejich prosazování do společnosti.

Začínáme být schopni ovládnout tři velké oblasti našeho života: reprodukci, dědičnost a nervový systém. 1) Již se nemusíme tak úplně sklánět před zákony biologična – jeho přirozeným výběrem zatracujícím slabé a nepřizpůsobené – již nemusíme pasivně poslouchat pravidla vnucená nám naším biologickým dědictvím. Vždyť neslouží bezpodmínečně životu člověka, nedbají vždy na něj – jsou to jen slepé (jakkoli dokonalé) mechanizmy a principy. Konečně se můžeme proti těmto „přirozeným“ zákonům vzbouřit. Mocný štít proti někdejší nutnosti nám do rukou vkládá medicína se svými biotechnologiemi a v první řadě genové inženýrství.

Starý a nový eugenizmus
V současnosti jsou známy tři postupy somatické genové terapie.

  • Mimo organizmus. Genová terapie ex vivo spočívá v tom, že jsou pacientovi odebrány cílové buňky, jež jsou pomocí genového vektoru geneticky modifikovány a následně přeneseny do pacientova těla. Metoda je vhodná zejména pro krevní buňky, které se snadno odebírají a znovu vracejí.
  • Na původním místě. Při genové terapii in situ je vektor vpraven přímo do cílové tkáně: například do průdušnice a průdušek pacientů s mukoviscidózou (onemocněním, při němž je změněná viskozita hlenu), injekcí genu pro toxin do nitra nádoru nebo injekcí vektoru nesoucího gen pro dystrofin přímo do svalu pacienta postiženého svalovou dystrofií.
  • V organizmu. Metoda, nazvaná in vivo, spočívá v injikování vektoru nesoucího terapeutický gen do krevního oběhu.

Zatím se somatické genové terapie kvůli některým nedořešeným problémům neprovádějí. 2) Dozajista se však prosadí, jestliže se ukáže, že oproti tradičním lékařským technologiím lépe mírní utrpení.

Daleko větší rozpaky a nevoli (nebo snad daleko větší naděje a očekávání?) budí druhá rovina genových manipulací, manipulace germinální, tj. zasahování do genetické výbavy buněk zárodečných – vajíček a spermií. Takový zásah by mohl změnit potencionální individuum od základů, včetně jeho struktury psychické. A především – tato změna by byla trvalá a přenosná na další generace. Jde však o zásah do dědičných vlastností „někoho“, kdo nemá možnost volby a kdo bude nosit změněný gen na základě rozhodnutí někoho jiného – třeba rodičů. 3) Není proto divu, že pouhá zmínka o těchto možnostech ve většině z nás jitří ty nejsilnější negativní emoce.

U somatických genových manipulací jde o „medicínu“, u manipulací germinálních o „eugenizmus“. Jakkoli je rozdíl mezi oběma těmito rovinami genetických transplantací značný, je skutečně tak zásadní i z etického hlediska? Neboť jestliže jsme usoudili, že určitá vada je nežádoucí, a děláme vše, abychom postiženou osobu tohoto neduhu zbavili, proč bychom měli dopustit, aby stejná vada postihla s neúprosnou nutností i jeho potomstvo? Není logické postihnout příčinu již na úrovni linie germinální?

Určité možnosti by tu byly. Je například myslitelné udělat u embryí oplodněných in vitro předimplantační diagnostiku a do dělohy budoucí matky pak implantovat dle její volby embryo „nejzdravější“.

A nejen to. Alespoň teoreticky je možné získat libovolně geneticky modifikované vajíčko transgenezí – tj. přenesením nových genů buďto do gamet před oplodněním, nebo (ještě lépe) do samotného právě oplozeného vajíčka. Transgenezí, ať již substitutivní (nahrazením nežádoucího genu genem jiným) nebo aditivní (přidáním zcela nového genu), by bylo možno nejen odstranit nežádoucí rys, ale i přidat rys žádoucí již v nejranějších stadiích embryonálního vývoje. To znamená dokonce ještě před tím, než se embryo uhnízdí v děloze. Byla by tak naplněna vize nositele Nobelovy ceny Hermanna J. Mullera, který požadoval, aby se negativní eugenizmus netýkal v žádném případě celých organizmů, tedy lidí, nýbrž pouze jejich genů. Tím se již sice dostáváme od aktuálního k možnému, avšak krok z první do druhé říše je v tomto případě jen nepatrný.

V roce 1989 jedna italská výzkumná skupina ohlásila, že se jim velmi jednoduchým způsobem podařilo úspěšně vpravit cizí geny do spermatozoidu myši. Zrající spermatozoidy jsou schopny během čtvrthodiny vstřebat geny, které jsou v jejich blízkosti, a potom tuto novou molekulu DNA předat vajíčku, které oplodní. 4)

Do zygoty se podařilo vnést cizí geny ještě dříve. V roce 1982 tak byly „vyrobeny“ slavné obří myši. Tehdy Ralph Brinster a Richard Palmiter mikropipetou vpravili do čerstvě oplozeného myšího vajíčka krysí geny. V 25 % případů se gen ujal a zrodily se transgenní myši dvojnásobné velikosti. 5)

V minulosti byla snaha zvýšit kvalitu dědičnosti vzata „smrtelně“ vážně v nacistickém Německu. U 400 000 lidí uznaných za neplnohodnotné byla provedena sterilizace a kolem 200 000 mentálně chorých bylo „exterminováno“ (z čehož 75 000 byli starci). Běžnou praxí bylo i tajné ozařování rentgenovými paprsky při vyplňování různých formulářů. Odhaduje se, že takto měla být „ošetřena“ asi pětina populace. Svými eugenickými experimenty v Březince obzvlášť neblaze proslul Joseph Mengele – bývalý asistent autora Principů lidské dědičnosti a rasové hygieny a zároveň ředitele berlínského Ústavu pro antropologii Eugena Fischera, jehož pilným čtenářem byl i samotný Hitler. 6)

Jenže, jak správně říká Jacques Testart, „neohrožují nás genetické manipulace, nýbrž pouze kvalifikace“. 7) Eugenizmus může být i demokratický. Otázka legitimity „nového eugenizmu“ se staví právě opačně, než se stavěla v první polovině minulého století. Dnes již problém nezní, jestli je správné někoho nutit, aby proti své vůli podstoupil eugenická opatření typu sterilizace. Stojíme před opačným problémem, totiž ve jménu jakých kritérií lze někomu bránit, jestliže se rozhodne pro eugenicko-terapeutické zásahy na sobě samém či svých budoucích dětech. Žádný demokrat nemůže zůstat necitlivý ke klíčové otázce: Jak a kdo může pro nadcházející roky fixovat limity a omezení pro stále se množící individuální žádosti po kvazieugenických opatřeních? 8)

Klasický eugenizmus se zdobil a zaklínal univerzalistickou rétorikou o spáse či povznesení lidstva a podobně. Nezajímal se o individuum. Byl pouze statistický a makropolitický. Galtonovskému eugenizmu nešlo o vylepšení každého člověka, nýbrž pouze o vylepšení lidské rasy, v prvé řadě pak populace anglosaské.

Nový eugenizmus je naopak přísně individualistický, mikropolitický, a především svobodomilný. Nové eugenice nejde o změnu člověka obecně, nýbrž o změnu jedincova osudu dle jeho vlastní volby. Každý by rozhodoval o sobě, popřípadě o svých dětech. Z toho ovšem pochopitelně plynou i rizika. Problém nového eugenizmu tedy není v totalitarizmu, nýbrž (možná) naopak v přílišném liberalizmu. V souvislosti s výběrem embryí se spíše ukazují meze demokracie než hrozba demokracii. Je nutné hledat principy limitující volnou poptávku po eugenice.

Neuromanipulace
Kromě možnosti ovládat reprodukci a dědičnost se zdá být perspektivní i možnost ovládnout náš nervový systém. Neurovědy jsou dnes v plném rozkvětu. Medicína mění a napravuje. Alespoň teoreticky je možné měnit a napravovat i lidský mozek. 9) Cesty k tomu jsou tři: metodami psychosomatickými (hypnózou, sugescí, placebem, výchovou apod.), metodami biochemickými a neurochirurgicky. Zmíním se jen o poslední z nich.

Za neurochirurgii byla r. 1949 udělena Nobelova cena lisabonskému chirurgovi Egasi Monizovi. Jako první začal „léčit“ některé psychické poruchy „prefrontální leukotomií“ (přetnutím drah mezi frontálními laloky a středním mozkem) a provedl ji na dvaceti pacientech. V roce 1936 o svých výsledcích publikoval monografii, která vzbudila obrovský zájem. Vůbec největší ohlas našel Moniz v USA, kde neurolog Walter Freeman zavedl nový hrůzyplný zákrok, který nazval transorbitální lobotomie. Popsal jej takto: „Je založen na šoku, který je [tj. pacienty] položí, a dokud jsou v ,anestezii‘, zabodne se jim kousek ledu mezi oční kouli a víčko skrze vrchol očního důlku přímo do čelního laloku mozkového a provede se řez tak, že se tou věcí pohybuje ze strany na stranu. Jednoho pacienta jsem tak udělal oboustranně a jednoho na jedné straně bez jakýchkoli komplikací. Jen v jednom případě se udělala velká modřina. Možná nastaly později nějaké komplikace, ale vypadalo to na lehký případ – jen velmi nepříjemný na pohled.“ 10)

Komplikace později skutečně vznikly. Původní aktivní symptomy léčených poruch sice ustaly, ale pacient upadl do stavu trvalé pasivity, lhostejnosti až jakési duševní smrti. K zdraví měl stejně daleko jako předtím, až na to, že nový symptom byl již nevratný. Vyvrcholením této kroniky hanby jsou desetitisíce operací, které byly provedeny začátkem padesátých let. Toto psychické pustošení bylo zastaveno až nástupem chemoterapie, která se ovšem od lobotomie v důsledcích často příliš neliší.

Opět jeden neslavný začátek. Dnes probíhá mezi lékaři diskuse, zda se má v psychochirurgických operacích za současného stavu znalostí pokračovat. Je to ovšem bludný kruh – bez operací se naše znalosti nezvětší.

Spíše než na vyjímání či vyřazování částí mozku jako v případě lobotomie se dnešní neurochirurgie zaměřuje na transplantace – ať již mozku jako celku, nebo jen jeho částí. (V souvislosti s transplantací celého mozku se klade otázka, zda nejde spíš o transplantaci těla než mozku.)

Transplantovat mozek jako celek je dnes nemožné. K obtížím imunologickým, společným u všech transplantací, se přidávají problémy se spájením neuronů a cév, které dosud nebyly vyřešeny. Přesto se provádějí některé „experimentální akrobacie“, jako je transplantace hlavy z jednoho živočicha na druhého.

Lépe jsou na tom transplantace pouze určitého počtu nervových buněk. Transplantovaná nervová tkáň je snadněji tolerována než jiné tkáně, pravděpodobně proto, že lymfocyty a ostatní buňky odpovědné za imunologické reakce jsou v centrálním nervovém systému zastoupeny poměrně řídce. Transplantované neurony si i po transplantaci zachovávají své neurotransmisní vlastnosti. Například Parkinsonova nemoc je způsobena odumřením neuronů v oblasti, která se jmenuje substantia nigra. Je možné získat nepoškozené kmenové buňky třeba z embryí vzniklých v rámci oplodnění in vitro a jejich transplantací chorobu zmírnit, či dokonce vyléčit.

Potíž klasické neurochirurgie tkví v tom, že mozek je celistvý holistický orgán, takže se změnou některé jeho části dojde k proměně celku, ke změně celkové osobnosti pacienta. Tyto změny jsou navíc většinou nevratné a škodlivé, takže klinická praxe se v současnosti kloní spíše k psychofarmakologii. Je to však potíž nepřekonatelná? Není možné se spíše než na destrukci určitých regionů mozku soustředit na nedávno objevenou schopnost neurogeneze kmenových buněk v mozku? 11)

Člověk stroj
Je zřejmé, že genovými manipulacemi či neuromanipulacemi se budeme moci vyvázat z područí biologična jen částečně. Touto cestou se pravděpodobně nikdy nezbavíme nutnosti živit se organickou stravou ani nedosáhneme triumfu nad nutností jednou zemřít. Proto je nutné k reflexi nad zmíněnými dvěma možnostmi přidat i možnost třetí, tj. možnost stvoření „umělého života“ či „umělého intelektu“, kterou před nás staví řada disciplín zrozených z lůna kybernetiky.

O této možnosti věděl již v 18. století lékař a filozof Julien Offray de La Mettrie, autor spisu Člověk stroj. 12) Jestliže není na člověku nic nadpřirozeného, tedy jestliže je strojem, pak je možno předpokládat, že až pochopíme veškerá tajemství jeho organizace, budeme schopni vyrobit i člověka umělého. „Takový stroj se už nemůže považovat za nemožný, zejména ne v rukou nějakého nového Prométhea.“ 13) Jaké by asi La Mettrie cítil uspokojení, kdyby se dověděl, že v roce 2001 běhají po světě již dva lidé s umělým srdcem!

Je však pravděpodobné, že eventuální přechod k postbiologické formě života by se stal formou postupné přeměny, jakousi kyborgizací lidského těla, tj. cestou postupné symbiózy lidského těla a stroje, biologie a techniky. Sotva dnes ještě existuje nějaká tělesná funkce, kterou nelze ovlivnit protézami a opravnými zásahy, jako jsou transplantáty či implantáty. Technika proniká do nitra těla a tisícileté protiklady mezi „přirozeným“ a „umělým“, „biologickým“ a „technickým“, „živým masem“ a „mrtvou hmotou“ začínají být zcela zastaralé.

Vzpomeňme si jen na jednoho známého kyborga: skládá se z jakési elektrické hi-tech židle se dvěma reproduktory, sady baterií v dřevěných boxech, jednoho monitoru a zkrouceného trpasličího tělíčka mužského pohlaví. Vychrtlá lidská část ve vybouleném hnědém tvídovém obleku slabě dýchá přes tubus, jenž mu trčí z otevřené dýchací trubice. Kapalina, která se mu shromažďuje v hrdle, je odsávána dírou v šíji. Z jeho končetin je plně funkční jen jeden prst levé ruky. Strnulá pravá ruka dokáže díky strojové inteligenci a pomocí ovladače ještě tak ukazovat přes ohromené jeviště. Pro veškerou písemnou a ústní komunikaci i pro pohyb je vybaven služebním digitálním mozkem. Tento kyborg-génius přijíždí na bostonské pódium, poslední pohyblivý prst levé ruky se dotkne monitoru a sálem se rozezní pomalý, mechanicky znějící syntetický hlas, který říká „Vstupujeme do nového věku, věku vědomě řízené evoluce“, načež následuje přednáška o těch největších tajemstvích vesmíru. 14)

Tento kyborg, jímž není nikdo jiný než fyzik Stephen Hawking, prorokuje, že dříve nebo později si jednotlivci najdou způsoby jak pomocí computerové a genové techniky přetvořit sebe sama v nestárnoucí superlidi. Prorokuje, že tyto vyšší bytosti – kyborgové jako on, jen lépe vybavení – převezmou vládu nad Zemí a zahájí osídlování vesmíru. Druh člověka, k němuž patříme, ztratí podle Hawkinga bleskurychle svůj význam a odejde ze scény.

Normální a patologické
Pokud bude existovat poptávka po terapii některých biologických neduhů, žádný zákaz ani seberiskantnějším terapeutickým pokusům v dlouhodobé perspektivě nezabrání. Neboť není kvalitativní rozdíl mezi „normální“ touhou po zdraví a „patologickou“ touhou po nesmrtelnosti a dokonalosti. Neexistuje žádná ostrá hranice mezi „šílenými experimenty jak překonat vlastní tělo“ a „konzervativním odstraňováním nedostatků“. Jakmile jednou přistoupíme na to druhé, nemáme důvod vyhýbat se prvnímu. Má se slepému navrátit zrak na 50 %, nebo na 100 %? Ale proč ne třeba na 115 %, aby viděl lépe než před nehodou? A kdo by nechtěl prodloužit lidský život nebo například zvýšit kapacitu vlastní paměti?

Jakkoli se dnes proti „prométheovství moderního člověka“ staví veřejné mínění, nemusí to v posledku mnoho znamenat. I ono se totiž v důsledku toku informací vyvíjí. Což svého času nebylo rozhodně proti „umělému oplodnění“, „krevním transfuzím“, „povinnému očkování“, „porodu při anestezii“?

Sociolog Victor Scardigli 15) rozlišuje tři sukcesivní fáze obvyklé při sociální difuzi nějaké inovace. První etapou je období výzkumu a vývoje, které je provázeno fantazmaty katastrofizmů, nebo naopak spasitelských vizí, jež proti sobě staví dva znepřátelené tábory popíračů a vyznavačů nové technologie. Následuje etapa využití v praxi, která ukáže skutečný význam inovace a její dopad na sociální realitu. V naprosté většině případů jsou primitivní očekávání a spasitelské naděje příznivců i apokalyptické obavy popíračů z drtivé části nenaplněny. Ve třetí fázi je pak nová technologie banalizována a asimilována kulturou – tak jak si to přáli její příznivci ve fázi první.

Možnosti transgrese
V této souvislosti lze hovořit o možnostech transgrese. Transgrese je překračování nějaké hranice. Do filozofického slovníku ho na francouzské půdě vnesl Georges Bataille. Ovšem Bataillova transgrese je něčím zcela jiným, než jak tento pojem používáme my. Bataillova transgrese je úzce svázána se zkušeností sexuality, je překračováním sexuálních tabu a v širším slova smyslu i tabu morálních.

Přesto má transgrese sexuálních tabu s transgresí biologické podmíněnosti cosi společného, totiž jistou dávku perverznosti. V encyklice Evangelium vitae papež Jan-Pavel II. pranýřuje „nové hrozby“, které se vznášejí nad lidským životem a ohrožují lidskou důstojnost: všechny ty antikoncepce, potraty, umělá oplodnění, eutanazie… Mluví dokonce o konspiraci proti životu, o „jakémsi druhu prométheovství člověka, jenž věří, že se může stát pánem života a smrti“.

Všichni dobře víme, čeho se papež obává. Jako by právě v tomto století došlo k zániku starého světa, který papež oplakává, k naprosté redefinici člověka a lidskosti. Zcela realistická je donedávna tak absurdní myšlenka, jakou je například možnost stát se pomocí biotechnologií babičkou vlastní sestry. Už to by člověka mělo zarazit. Proměna lékařské etiky v „bioetiku“ je vázána na obavu, aby objevy moderní biologie, které jsou po právu vnímány jako revoluční, nevedly k nějakému druhu buněčné Hirošimy. Jak bychom mohli nerozumět těmto obavám, jak bychom je mohli nesdílet, když víme, nakolik živě se armády světa zajímají o všechny druhy „moderních“ zbraní, jak rády by rozšířily svou válečnou zbroj o nějaké to bakteriologické náčiní, píše francouzský neurobiolog Alain Prochiantz a dodává: Tato obava je o to hlubší, že si uvědomujeme, že moderní biologie je skrze genetiku schopna zaútočit na samotnou podstatu individuality, na vás i mě, a přeměnit ji. K chladné, počtářské a krvavé realitě Hirošimy se právě přimíchal starý mýtus o Frankensteinovi. Staré mýty o Prométheovi, Faustovi či Frankensteinovi neztratily nic ze své fascinace a závažnosti.

Ztělesněním Prométhea je dnes pochopitelně badatel, vědec, inženýr či technik. Dnes více než kdy jindy je proto třeba znovu promýšlet a připomínat dávné memento. Tento příspěvek nechce být ničím jiným. Není však skutečným moderním Prométheem ten, kdo se odváží vydat na cestu tázání nejen po povaze zla, ale i po perspektivě dobra? ptá se francouzská filozofka Dominique Lecourtová a dodává: Znovu otvíráme to, co filozofové nazvali „etickým“ tázáním. Neptáme se již jak žít a odvrátit radikální zlo, nýbrž jak žít a nejlépe rozvinout potenciality lidské situace. Vždyť žít lidsky v žádném případě neznamená žít pouze biologicky.

Snad nás neustálý sled člověkem způsobených katastrof 20. století učinil o trochu odpovědnějšími a opatrnějšími. Snad. Nezastíráme si, jak je nebezpečné hrát si na čarodějova učně. Víme, jak snadno lze nevědomky rozpoutat bouři mocných sil, které pak nedokážeme zvládnout. Strach z nepředvídatelných následků našeho jednání je plně oprávněný. Nemůžeme již jen tak lehkomyslně vyhlašovat ono abusus non tollit usum.

Ale přesto: Což můžeme tváří v tvář nezměrnému utrpení bez konce složit ruce do klína a nepokusit se i o zdánlivě nemožné? Což se lze smířit s takovým počtem všudypřítomných vrozených chorob? A není dominance slepě mutujících genů nad člověkem jednou velkou chorobou lidskosti?

Zřejmě ještě jednou bude muset, i po Hitlerovi a Mengelem, proběhnout vážná diskuse o tom, zda máme nebo smíme provádět „umělý“ výběr kvalit a tak vědomě rozhodovat o budoucnosti lidstva, nebo zda je lépe vše ponechat „přirozenému řádu věcí“.

Poznámky

1) Srv.: Bernard J.: De la biologie à l’éthique, Buchet-Chastel 1990.
2) První klinický pokus o genovou terapii proběhl v září 1990. V roce 1998 v sobě již více než 3000 pacientů nese geneticky modifikované buňky. Genová terapie může totiž být využita při léčbě řady patologií. Navíc se zdá, že celá procedura je jen málo riskantní. Přesto neexistuje (podle údajů v roce 1998) žádný přijatelný důkaz toho, že by genová manipulace vyléčila nějakou lidskou chorobu (La Recherche 315, prosinec 1998, s. 53).
3) Opět je třeba udělat jedno ontologické rozhodnutí. Je v případě necitlivého embrya třeba ctít ne aktuální stav, ale jeho potenciální budoucnost? Objevují se vcelku rozumné snahy, aby se k deklaraci o lidských právech přidala pasáž, že každý má právo na genetické složení, které bez jeho souhlasu nesmí být měněno (Jones S., Jazyk genů, Paseka, Praha/Litomyšl 1996, s. 243).
4) Lavitrano a kol., Cell, 2. 6. 1989 (uvedeno z Testart J.: Le désir du gene, Flammarion, Paříž 1994, s. 143).
5) Blanc M.: L’ère de la génétique, La Découverte, Paříž 1986, s. 178–180.
6) Pichot A.: La société pure de Darwin à Hitler, Flammarion, Paříž 2000
7) Testart J.: Des hommes probables, Seuil 1999, s. 37.
8) Ferry L.: Tradition ou argumentation? Des comités de „sages“ aux comités de délibération, Pouvoirs 56, 1991.
9) Naději, že lze cíleně ovládat nervovou soustavu, silně posiluje fakt, že to dokáže i obyčejná motolice (Dicrocoelium dendriticum). Životní cyklus tohoto parazitického červa probíhá ve třech hostitelích: v ovci, v suchozemském plži a v mravenci. Celý cyklus začíná v plži, v němž se larva motolice nepohlavně namnoží na klon asi 50 cerkárií, které jsou společně v podobě jakési slizové koule vypuzeny z dýchacího otvoru plže. Kouli, která ulpí na povrchu trávy, sní mravenec, v jehož těle se jednotlivé cerkárie uvolní a diferencují v jiný typ larvy – tzv. metacerkárie. Jedna z nich vleze do některého nervového ganglia mravence, kde podivuhodným způsobem přeprogramuje chování svého hostitele. Parazitovaný mravenec v chladném období dne, tj. ráno a večer, šplhá na vrcholky trav, kde se zachycuje kusadly a nečinně čeká, až ho spolkne pasoucí se přežvýkavec – definitivní hostitel motolice. Přes poledne se mravenec ukrývá ve stínu, aby nevyschl, a v noci se vrací do mraveniště. Larva, která sedí v gangliu mravence a celé toto chování řídí, nemá na rozdíl od ostatních larev ze svého počínání žádný užitek, neboť se na rozdíl od ostatních larev neopouzdří a v trávicím traktu definitivního hostitele proto zahyne (Flegr J.: Mechanismy mikroevoluce, Universita Karlova, Praha 1994, s. 31; viz též Vesmír 78, 667, 1999/12).
10) Sacks O.: Antropoložka na Marsu, Mladá fronta, Praha 1997, s. 61.
11) Viz La Recherche 320, březen 2000.
12) Přirovnání člověka ke stroji nesmírně pobuřovalo …a pobuřuje koneckonců dodnes. La Mettrie tím však nemyslel nic více ani nic méně, než že člověk zkrátka je svým tělem (a ne tělo) stejně jako ostatní živočichové, tělem, na kterém není nic nepřirozeného a které lze studovat stejně jako všechny ostatní jevy přírody. Šlo mu především o důkaz, že všechny, i nejvyšší funkce člověka jsou závislé na materiálních procesech organických, což se potvrdilo v plném rozsahu. Ono slovo „stroj“ je pouhá metafora, kterou netřeba brát doslovně. Nesmíme zapomenout, že La Mettrie napsal i jiná díla – například Člověk rostlina nebo Člověk víc než stroj. Titul spisu „Člověk stroj“ je úmyslně přiostřen, aby upoutal pozornost a podráždil obhájce vznešenosti imateriální duše. Strojovostí jsou však rozuměny přirozené procesy fyziologické.
13) La Mettrie J. O.: Člověk stroj, Nakladatelství československé akademie věd 1958, s. 82.
14) Tento sugestivní popis jsem si vypůjčil z prorocké knihy Gundolfa S. Freyermutha „Cyberland“ (Jota, Brno 1997), která velmi populární formou provádí čtenáře současnou americkou kyberscénou.
15) Scardigli V.: Sens de la technique, PUF 1992 (uvedeno z Testart J.: Le désir du gene, s. 267).

Soubory

Článek ve formátu PDF: 2002_V025-028.pdf (158 kB)

Diskuse

Žádné příspěvky