Komerční prezentace
Registrace uživatele

Přihlašte se k odběru informací, novinek, získejte přístup do diskuzního fóra.

Vesmír č. 10
Vesmír č. 10
Toto číslo vychází
2. 10. 2017
Novinky
Zdarma jedno celé číslo Vesmíru v pdf.
• Říjnové číslo Vesmíru
reklama

Je možná věda o vědomí?

Publikováno: Vesmír 75, 123, 1996/3
Obor: Různé
Rubrika: Úvodníky

Takto jsem nazval svůj úvodník právě před čtyřmi lety. Mezitím se mnohé událo, objevilo se několik knížek - jak o vědomí, tak i o tom, zda vědomí může být věcí vědy -, máme již nejméně dva speciální časopisy 1) , o konferencích a sympoziích ani nemluvě. Zrodil se tak nový obor; zda je to věda, záleží na tom, co je to vědomí a co je to věda.

V tomto čísle (Vesmír 75, 163, 1996/3) najdete zprávu o nové knize, která vyjde v českém překladu s přitažlivým názvem „Věda hledá duši“. Autor knihy, Francis Crick, laureát Nobelovy ceny z r. 1962 2) , se v ní snaží, hlavně na příkladu vizuálního vnímání, podpořit hypotézu, že k výkladu vědomí je nutné a stačí porozumět hromadnému brebentění neuronů v mozku. Crick není jediný, kdo podobnou hypotézu zastává, lze však i čekat kritické hlasy - ať už k hypotéze samotné, či ke Crickově verzi její obhajoby (jeden takový hlas citujeme v rámečku na s. 163).

V dotyčném úvodníku jsem se pokusil upozornit na základní problém, s nímž se každá budoucí věda o vědomí, a právě ona, bude muset vyrovnat. Jde o to, že vedle věcí, jako je mozek a jeho neurony, které jsou - aspoň principiálně - přístupny objektivním metodám vědy, existuje sféra našeho vnitřního, subjektivního prožívání, o níž víme jen proto, že máme vědomí, a bez níž by nebylo možno o vědomí mluvit, protože by nebylo o čem.

Ihned bokem poznamenávám, že pro část účastníků dnešních divokých diskusí je to pseudoproblém. (Říkám ,divokých‘, protože například nedávnou výměnu názorů mezi filozofy Johnem Searlem a Danielem Dennettem jinak nazvat nelze. Proč pseudoproblém? Protože každý prožitek má mít, jak říkají, svůj korelát v podobě aktivity těch či oněch neuronů - proč tedy nepovažovat právě tuto aktivitu za vědomí? A pokud takový korelát není, pak nemůže být ani vědomí, rozumí se pro vědu.

Čím divočejší je debata mezi učenci, tím spíš se dá její zdroj hledat ve špatné volbě pojmů a slov, či lépe řečeno, ve špatné domluvě o tom, co se vlastně těmito pojmy a slovy míní. Z pole významů slova vědomí si vědec či filozof vybere podle toho, odkud, kam a kterou cestou se chce ubírat. Napadají mě aspoň tři takové cesty.

První cesta, prožitková, staví na přirozené subjektivní zkušenosti. Existenci vědomých prožitků není třeba dokazovat, protože je všichni máme - aspoň ti z nás, kdo nejsou roboti anebo náměsíčníci. Já je mám. O vědomí v tomto pojetí lze však mluvit pouze v první osobě. Nedá se objektivně popsat, protože objektivní popis je nezná. To je ten problém, na který jsem tehdy chtěl upozornit.

Druhou cestu bychom mohli (nepřesně) nazvat objektivisticky psychologickou. Vědomí se tu pojednou stává předmětem vědeckých studií, ba i experimentů. Zkoumá se, kdy člověk něco dělá, říká, vnímá, cítí a myslí vědomě a kdy nevědomě či podvědomě. Je to spíše vědomí něčeho než vědomí jen tak, a hlavně lze o něm mluvit v třetí osobě 3) . Takže je přípustné se též ptát, zda i oslíci a kocourci mají vědomí 4) .

Třetí cesta je fyziologická. „Jazyk mozku je jazykem neuronů,“ píše zmíněný Crick v přesvědčení, že porozumíme-li tomuto jazyku, zmizí všechny záhady myšlení i vědomí. Zajisté, k dnešnímu dni se toho ví bezesporu víc - co do objemu dat - o člověku na úrovni neuronů než na úrovni nálad. Avšak dosud se velice málo ví, jakým jazykem a o čem to vlastně neurony spolu hovoří a kdo další se jim do toho hovoru třeba ještě plete (narážka na článek Petra Jirounka na s. 150). Zatím lze jen doufat, že se časem vyvinou metody zkoumání, které nebudou omezeny jen na neživé nebo nemocné nebo zvířecí mozkové tkáně.

Uvedl jsem tři cesty k porozumění vědomí a vidím, že každá mluví trochu o něčem jiném. Neumím nic říci o tom, zda se tyto tři cesty někde sbíhají, či zda se míjejí a posléze rozbíhají. Jistou konvergenci lze očekávat u cesty druhé a třetí: je možné, že brzy budeme umět jazykem neurofyziologie odpovídat na otázky položené v jazyce objektivní psychologie (což Crick pěkně předvádí a je to vlastně program, který prosazuje). Klást a řešit takovéto otázky je však v jistém (metodologickém) smyslu „lehkým problémem“.

Lehkým je totiž ve srovnání s tím, co kognitivní vědec a filozof David Chalmers označuje jako „těžký problém“ 5) (což podle mého názoru je stále ještě označení optimistické): Jak vůbec fyzické (chemické, biologické) dění v mozku způsobuje mé subjektivní prožívání? Čím dochází k tomu, že například při světle určité vlnové délky je činnost zrakové části mého mozku navíc doprovázena mým (a právě mým) prožitkem žlutosti - mozek by přece mohl řídit mé chování (včetně zvolání: „Ó, jak krásná žluť!“) i bez tohoto prožitku, podobně jako je (asi) řízeno chování včel a automatů, ale i moje vlastní chování, když si je zrovna neuvědomuji.

Myslím, že zápletka současných debat vězí ve špatném rozlišování mezi „těžkým“ a „lehkým“ problémem.

Poznámky

1) J. of Consciousness Studies (Imprint Academic); Consciousness and Cognition (Academic P.)
2) Spolu s J. D. Watsonem za objev struktury DNA (viz Vesmír 42, 81, 1963/3)
3) K tomuto pojetí vědomí se vztahuje anglický výraz awareness (na rozdíl od consciousness).
4) Viz můj úvodník ve Vesmíru 9/1994.
5) D. Chalmers: The Conscious Mind. Oxford University Press, 1996. Viz též „The puzzle of conscious experience“, Scientific American, Dec. 1995, s. 80-86.

Diskuse

Žádné příspěvky