Komerční prezentace
Registrace uživatele

Přihlašte se k odběru informací, novinek, získejte přístup do diskuzního fóra.

Vesmír č. 10
Vesmír č. 10
Toto číslo vychází
2. 10. 2017
Novinky
Zdarma jedno celé číslo Vesmíru v pdf.
• Říjnové číslo Vesmíru
reklama

Jazyk jako anonymní moc

Publikováno: Vesmír 79, 592, 2000/10
Obor: Různé

Odkud se bere starostlivost, jakou o jazyk projevuje politická moc, když podporuje jeho vědecké zkoumání, nebo je dokonce bere za své? Jak to, že je normalizování jazyka a reformování jeho slovníku politickou aktivitou, a nikoli pouze nevinnou hrou milovníků vět a slov? Proč jsou jazyky tak často příčinou prudkých sporů, jako tomu bylo dříve i zcela nedávno v Řecku, Indii a Belgii, máme-li zůstat pouze u příkladů 20. století? Jazykové profese nejsou bezproblémové: íránský historik a filolog A. Kasravi, který navrhoval očistit část perského slovníku od arabských prvků, byl v roce 1946 zavražděn jako nepřítel islámu. Stalin dal v roce 1936 popravit jazykovědce E. D. Polivanova, jehož považoval za příliš nakloněného turkickým jazykům a nesmířeného s tehdy vládnoucími dogmaty marrismu. Tentýž Stalin napsal jako úvod k článku, který v roce 1950 prostřednictvím odpovědi na otázky „skupiny mladých soudruhů“ odstranil právě Marrovo panování (viz kap. 11) tato slova: „Jelikož nejsem jazykovědec, nemohu samozřejmě dát soudruhům zcela uspokojivou odpověď. Pokud však jde o marrismus v lingvistice, je to stejně jako v ostatních společenských vědách záležitost, která se mě dotýká osobně.“

Stalin tedy překvapivě tvrdí, že je veden svým zcela osobním zájmem o jazykovědu. Odkud se může takový zájem brát? Ze zvláštního zájmu o jazyk jako jev, o jazyk jako takový. Sovětský režim, který lze charakterizovat jako „logokracii“, je toho také nápadným příkladem. Stačí totiž provést lingvistickou analýzu onoho slavného „dřevěného jazyka“ definovaného v různých zdrojích jako styl, jímž si moc zajišťuje všeobecnou kontrolu maskováním skutečnosti pomocí slov. Orwellova novořeč, jež byla ovšem fikcí, měla za úkol vykořenit jakoukoliv neortodoxní myšlenku cestou zavrhování samotných pojmenování, která mohla sloužit jako její médium. Slova se v novořeči stávala svými vlastními referenty. V sovětských oficiálních textech lze ve vztahu k podstatným jménům odvozeným od sloves konstatovat nápadně malý počet sloves použitých jako takových. Jde o typ nominalizace, který je v ruštině bohatě rozšířen. Velký počet takových nominalizací umožňuje vyhnout se v projevu střetu s realitou, jíž by odpovídalo použití sloves. Tak je možné prezentovat jako očividné a uskutečněné věci, které nejsou ani očividné, ani uskutečněné. Vezmeme-li si francouzský příklad, vidíme, že při přechodu od mes thèses sont justes („moje teze jsou správné“) či les peuples luttent contre l’imperialisme („národy bojují proti imperialismu“) k la justesse de mes thèses („správnost mých tezí“) či la lutte des peuples contre l’imperialisme („boj národů proti imperialismu“) přecházíme od tvrzení k implicitnímu tvrzení. Mluvčí se tak vyhýbá jak zodpovědnosti, tak možným námitkám. Může-li se totiž posluchač snadno vložit do projevu na konci věty mes thèses sont justes, může tak učinit mnohem hůř po části nedokončené věty la justesse de mes thèses.

Diktatury nemají zajisté rády, jsou-li odhaleny jako takové. Jak by potom mohly zůstat lhostejnými k jazyku? Zvláštní vlastností jazyka je právě fakt, že je to tajná moc. Není snad taková diskrétnost dostatečně svůdná? Používání jazyka je explicitně nepřiznaný výkon nadvlády. Některá slova o tom hovoří jasnější řečí. Ten, jehož v Mexiku nazýváme „císař“, měl titul tlatoani, tedy „ten, který mluví“, od slovesa tlatoa, „mluvit“. Stejný základ nacházíme u slov vztahujích se k řeči, např. tlatolli, „mluvení“, a u slov, která se týkají moci, velení, jako tlatocayotl, „stát“. Oba významy se pak spojují ve slově tlatocan, označujícím nejvyšší radu, místo, kde se mluví a odkud vychází moc. Vládce je označován jako tlatoani nikoliv náhodou: na začátku jeho moci je umění mluvit, povídání v radě, obratnost a důstojnost jeho okázalých a obrazných projevů, jichž si Aztékové tolik cenili.

I v případě, že o tom jazykové tvary nesvědčí tak jasně jako v jazyce Aztéků, je ten, kdo ovládne jazyk, nadán mocí. Větší mocí než ten, kdo jazyka používá váhavě. Státník, jemuž se jako v Turecku Atatürkovi podaří kontrolovat jazyk v jedné z rozhodujících etap jeho vývoje, znásobuje svou moc jinou, anonymní a účinnou mocí. Proto lingvistický dirigismus ani pojetí jazyka jako přirozeného zdroje (viz níže) nejsou nevinnými teoriemi. Dirigismus by mohl být užitečný, zejména je-li antipuristický a je-li namířen proti fixování jazykových zvyklostí konzervativní menšiny. Jazyk je nicméně politickým statkem. Každá jazyková politika je mocenskou hrou, v níž moc nachází tu nejosvědčenější podporu. Norma, již dirigismus zavádí, není normou ve smyslu statusu, normou vyjadřování vlastního největšímu počtu uživatelů, kterou by bylo možno brát pouze na vědomí. Je to norma ideální. Stírá-li její fiktivní povaha kolísající kontury řeči, slouží zájmům státu. Moc si totiž přeje jednotu jazyka, variace jí vadí. Různé způsoby vyjadřování, které už tak komplikují tok peněz, jsou rovněž různými způsoby myšlení. Ratifikací vládnoucího úzu riskuje jazykovědec, že se chtě nechtě stane zárukou vládnoucí moci.

Má-li být působení lidí na jazyk něčím víc než pouhou vidinou učitelů, musí se rozvíjet nezávisle na jakékoli moci. Pokud to situace dostatečně opodstatňuje, je podíl jazykovědce na plánování a reformě jazyků vedle jejich výuky, překladu a reakcí na výzvu informatiky jednou z důležitých aplikačních cest, díky nimž může jeho aktivita nabýt skutečného vlivu na chod věcí. Nezasáhne-li, přenechává iniciativu těm, kdo se v žádném případě nebudou starat o jeho požehnání k permanentním zásahům do osudu jazyků prostřednictvím tisku, výuky, audiovizuálních prostředků a zákonů. Nechává volné pole působnosti inženýrům, vědcům, právníkům, vymýšlejícím (a často úspěšně prosazujícím) technolekty. Riskuje, že jazyky budou považovány za příliš vážné záležitosti, než aby byly svěřeny lingvistům. V sázce je mnohem víc než prostě technika lingvistického vyjadřování. Přispívají-li jazyky ve značné míře k utváření intelektuálních postupů, pak působit na ně znamená zprostředkovaně působit i na tyto postupy a potažno i na samotné kultury.

Jazyky zajisté nejsou vlastnictvím lingvistů. Ti však mají právo, pokud ne přímo povinnost, aby se vyjadřovali k jejich osudu, a není jim ani zakázáno, aby se občas angažovali v jejich prospěch. Odlišujeme-li u vědních oborů výzkum, založený na potřebě vědět, od praktické aplikace, znamená to, že jde o předpoklad dalšího konání, a nikoliv o úzkostné lpění na čistotě stavěné do protikladu k nečistým postupům, v jejichž rámci bychom se potřísnili kontaktem s hmotou a tím zpronevěřili sami sobě. Tím, že lingvista zaujme místo, které mu v reformování jazyků náleží, může přispět ke zvolení jistějších cest pro jejich osud a snad v určité míře i pro osud národů, jehož jsou příslušné jazyky vyjádřením.

Claude Hagège: Člověk a řeč, Karolinum, Praha 1998, s. 207–210

Soubory

Článek ve formátu PDF: 2000_V585-592.pdf (282 kB)

Diskuse

Žádné příspěvky