Komerční prezentace
Registrace uživatele

Přihlašte se k odběru informací, novinek, získejte přístup do diskuzního fóra.

Vesmír č. 10
Vesmír č. 10
Toto číslo vychází
2. 10. 2017
Novinky
Zdarma jedno celé číslo Vesmíru v pdf.
• Říjnové číslo Vesmíru
reklama

Jazyk a obraz

Publikováno: Vesmír 81, 238, 2002/4

Běžně se hovořívá o jazyku výtvarného umění, o tom, že dílo vyjadřuje nějakou myšlenku, představu, pocit, že je odpovědí na nějakou otázku či problém. Je to oprávněné, nebo je to jen nějaká manýra vyjadřování, která stejně skončí tím, že onu myšlenku nelze vyjádřit jinak než právě jazykem výtvarného díla, že každý autor má svůj vlastní jazyk, který nejenže nelze přeložit do běžného jazyka, ale ani do jazyka jiného malíře? Byly činěny pokusy nalézt něco jako gramatiku abstraktní malby, pro niž by základními stavebními kameny, jakousi abecedou či slovní zásobou byly barevné skvrny určitých tvarů, linie různé intenzity apod. Jak beznadějný je to podnik, ukazují už potíže s rozpoznáváním tvarů počítači, které musí být nutně prováděno prostředky čistě syntaktickými, neboť jiné počítač ani nemá. (Tzv. sémantika v počítačích není nic jiného než komplikovanější syntax.) Ostatně nemůže ani existovat nějaké syntaktické kritérium, pomocí nějž by se dalo rozpoznat, zda nějaká data v počítači (nějaký řetězec nula jedniček) „představují“ obraz.

Na takové otázky samozřejmě neodpovím. Nevím dokonce, jakou podobu by odpověď měla mít, takže vlastně ani nevím, zda to vůbec otázky jsou. Místo toho zkusím položit otázky jiné.

Běžně se hovořívá o obrazném jazyku, o tom, že řečí vyjadřujeme nějaký obraz, který si děláme o světě, o nějaké situaci, ději, faktu, že jazykem vyjadřujeme představy, pocity. Je to oprávněné, nebo je to jen nějaká manýra vyjadřování, která stejně skončí tím, že onen obraz nelze vyjádřit jinak než právě jazykem a že každý mluvčí má své vlastní (subjektivní) obrazy, které nelze přímo přenášet. Byly činěny pokusy vytvořit něco jako obrazovou teorii jazyka, v níž by věty byly obrazy (u jiných „odrazy“) nějakých faktů, skutečností, stavů věcí. Jenže když se má ukázat, jaký stav věcí se vlastně zobrazuje, stejně se tento stav musí popsat nějakou větou (ukazováním nic nespravíme, pokud toto ukazování není strukturováno samo jako jazyk). Pochopení nějaké věty ale nakonec stejně znamená, že si uděláme nějaký obraz. To platí i pro tak abstraktní jazyk, jakým je jazyk matematiky. Matematici (dokonce i logici) běžně říkají „pořád to ještě nevidím“ – a pak: „už to vidím!“. A představa, že bychom nějakými syntaktickými prostředky byli s to rozhodovat o tom, která věta vyjadřuje obraz (má smysl) a která ne (je nesmyslem), je beznadějný už proto, že by to znamenalo konec vytváření obrazů nových a nevídaných, a tedy konec a smrt našeho nádherného dobrodružství poznávání a prožívání světa.

Dílo Vladimíra Kopeckého, v němž se prolíná abstraktní malba s prací se sklem, aby tak vytvářelo „obrazy“, které zde nebyly, tedy obrazy nevídané, už vyvolalo pokusy o odpovědi, jak je tomu s „mluvou abstraktního malířství“ (např. pokus o odpověď fenomenologickou u Alexandra Matouška). Básnickou odpověď naznačuje i Vladimír Kopecký sám v katalogu své výstavy k sedmdesátinám („Intenzita prožitku“, Galerie Aspekt, Brno 2001):

Člověk je jen z poloviny sám sebou – z druhé poloviny je svým výrazem.

To prvé je však nesdělitelné, neuchopitelné a výraz je tím, co ho nedokonale charakterizuje. Umění však reflektuje tuto nesdělitelnost. Zachytí se zubů výrazu, obklopí nás tajemstvím, jímž nám v sobě sděluje: „Krása temného zvěstování.“

Ať bude svět jakýkoliv, sžíravá chuť umění nezanikne, i když bude mít tvar či podobu všelijakou – vždy pronikne jeho prazáklad – přijde ten zvláštní okamžik, nepojmenovatelný, nesdělitelný, ale jsoucí, kdy se ptáte, a odpověď není a nikdy nebude úplná

Obrázky

Soubory

Článek ve formátu PDF: 2002_V238.pdf (249 kB)

Diskuse

Žádné příspěvky