Komerční prezentace
Registrace uživatele

Přihlašte se k odběru informací, novinek, získejte přístup do diskuzního fóra.

Vesmír č. 10
Vesmír č. 10
Toto číslo vychází
2. 10. 2017
Novinky
Zdarma jedno celé číslo Vesmíru v pdf.
• Říjnové číslo Vesmíru
reklama

Jak zničit ničivku…

aneb Leishmanióza: opomíjená nemoc na postupu

Publikováno: Vesmír 93, 280, 2014/5

Ještě před sto lety byla nejčastější příčinou lidských úmrtí různá infekční onemocnění. Dokonce i ve válkách padlo infekcím za oběť více lidí, než kolik si vyžádaly zbraně. V dnešní době a zejména ve vyspělých státech jsou však infekční nemoci příčinou smrti již jen minoritně. Dvojnásob to platí pro infekce působené „klasickými“ parazity, tedy jednobuněčnými parazitickými protisty (dříve prvoky), parazitickými červy (helminty) a členovci. Naše současná euro-americká společnost proto zpravidla vnímá lidská parazitární onemocnění jen jako vzdálený problém tropických a subtropických zemí třetího světa.

Některá z tropických onemocnění působená jednobuněčnými parazity jsou všeobecně známa. Prvním příkladem může být malárie (Vesmír 73, 148, 1994/3), kterou vyvolávají prvoci rodu Plasmodium přenášení komáry rodu Anopheles. I v současné době je malárie stále vysoce nebezpečná a ročně postihuje stamiliony lidí, z nichž přibližně jeden milion umírá. Druhým příkladem je spavá nemoc (Vesmír 76, 257, 1997/5; 73, 365, 1994/7). Jejím původcem je trypanosoma dobytčí (Trypanosoma brucei) a přenašečem moucha tse-tse (z rodu Glossina). Ač je tato choroba nesrovnatelně vzácnější, získala svůj věhlas díky beletrii a cestopisům.

Zato další onemocnění, leishmanióza, působená leishmaniemi, tedy parazity ze stejné skupiny, jako jsou původci spavé nemoci (Kinetoplastida: Trypanosomatidae), je pro většinu lidí téměř neznámá. Ve střední Evropě se až na výjimky nevyskytuje a jen ve vzácných případech si ji lidé či jejich domácí mazlíčci mohou dovézt ze zahraničních cest. A nemusí jezdit ani daleko – nakazit se můžeme i v okolí Středozemního moře.

Co je to leishmanióza

Parazitičtí prvoci rodu Leishmania (ničivky) vyvolávají u svých hostitelů, k nimž náležejí i lidé a psi, onemocnění různé podoby – od méně závažných kožních projevů po život ohrožující viscerální formu postihující vnitřní orgány. Leishmaniózy tvoří velmi komplikovaný a různorodý systém z pohledu epidemiologického, ekologického i klinického. Onemocnění působí na dvacet různých druhů leishmanií. Jeden typ nemoci může vyvolávat hned několik druhů leishmanií a naopak, jeden druh leishmanie může na základě různých podmínek způsobit různé projevy choroby. Obvykle se rozlišují čtyři základní typy leishmanióz s výrazně odlišným průběhem i patogenitou pro pacienty (viz rámeček).

Stejně jako u malárie a spavé nemoci zahrnuje i životní cyklus těchto parazitů specifické hmyzí přenašeče – jsou to drobní, komárům podobní flebotomové (čeleď Psychodidae): ve Starém světě je to rod Phlebotomus a v Novém světě rod Lutzomyia. Koutule (jak zní málo užívané české jméno flebotomů) vbodnou během sání do obratlovčího hostitele bičíkatá stadia parazita, která se v savčích leukocytech množí v podobě bezbičíkatých amastigotů. V přenašeči prodělávají leishmanie složitý morfologický i funkční vývoj (blíže popsaný v rámečku), nedokážou se ale vyvíjet v každém druhu flebotoma. Z několika set druhů koutulí přenáší leishmanie jen asi padesát z nich. Některé druhy flebotomů „podporují“ vývoj jen „svého“ druhu leishmanie (označujeme je za specifické vektory a příkladem je Phlebotomus papatasi přenášející Leishmania major), jiné jsou naopak přenašeči širokého spektra leishmanií (tzv. permisivní vektoři, např. Lutzomyia longipalpis).

Kromě druhové příslušnosti flebotoma a leishmanie se v epidemiologii leishmanióz objevuje také třetí významná proměnná – rezervoárový hostitel. Člověk totiž může v koloběhu patogenů vystupovat v různé roli. Může být hlavním hostitelem, kdy se sám stává zdrojem infekce pro ostatní, a pak cyklus označujeme za antroponózu. Například původce viscerální leishmaniózy, L. donovani, koluje v Indii téměř výhradně jen mezi lidmi a flebotomy.

Ve většině případů se však člověk dostává do koloběhu jen jako náhodný hostitel – z pohledu patogenů pak bývá spíše jen slepou uličkou, protože se jen málokdy stává zdrojem infekce. V případě řady leishmanií existuje přirozený cyklus mezi flebotomy a primárním zvířecím hostitelem (z lidského pohledu je to rezervoárový hostitel), ovšem s možností náhodně nakazit i člověka. Takový cyklus pak označujeme jako zoonotický. Příkladem může být již zmíněná L. major přenášená mezi hlodavci (rezervoárovými hostiteli) flebotomem P. papatasi, který však může pobodat i lidi a přenést na ně parazita působícího kožní formu onemocnění. Snaha o potlačení onemocnění se zoonotickým cyklem bývá obecně složitější než u antroponóz, protože i v případě vyléčení všech infikovaných lidí přežívá patogen nadále ve svých rezervoárových hostitelích.

Epidemiologická, ekologická i klinická komplikovanost nemoci se může vzájemně kombinovat, a to i v rámci jedné geografické oblasti. Na téže lokalitě se může vyskytovat několik druhů leishmanií přenášených různými druhy flebotomů a působících u lidí různé formy onemocnění. Navíc mohou leishmanie přežívat v různých rezervoárových hostitelích.1)

Úspěšný parazit, s nímž je těžko bojovat

V celosvětovém měřítku lze s jistou dávkou optimismu prohlásit, že řada lidských parazitárních onemocnění v poslední době ustupuje. Nejznámější je asi globální úsilí o omezení výskytu malárie. To se v některých zemích daří naplňovat díky koordinovanému celosvětovému úsilí řady nadnárodních organizací, zapojení velkého počtu vědeckých týmů a v neposlední řadě i štědré finanční pomoci, a to i z řad soukromých zdrojů (např. Nadace Billa a Melindy Gatesových).

Leishmaniózy však patří mezi tzv. „opomíjená“ onemocnění, u nichž často dochází k lokálnímu vzestupu počtu pacientů nebo šíření nemoci do nových oblastí. Podle údajů WHO je ročně hlášeno 1,3 milionu nových pacientů a celosvětově trpí leishmaniózou přibližně dvanáct milionů lidí, z nichž nejméně 40 tisíc každoročně zemře.

Ani tyto již tak dost hrozivé číselné údaje patrně neodpovídají skutečnosti. Zejména v případě méně nebezpečných kožních forem mohou být počty značně podhodnoceny. Například podle studie z Guatemaly bylo při aktivním vyhledávání pacientů nalezeno čtyřicetkrát více případů než při jejich „sčítání“ obvyklou pasivní cestou, kdy pacient sám vyhledá lékařské ošetření. Dokonce i v případě život ohrožujících viscerálních forem se pravděpodobně zdaleka ne všichni pacienti dostanou do „evidence“, a to i přesto, že viscerální leishmanióza bez léčby vede rychle a nevyhnutelně ke smrti pacienta. Nedávná studie z Jižního Súdánu uvádí, že v oblastech, kde na jednu nemocnici připadá území o rozloze až 100 000 km2, vyhledá lékařskou pomoc sotva polovina nemocných, protože náročnou mnohadenní cestu k doktorovi nemohou mnozí z nich kvůli špatnému zdravotnímu stavu podstoupit.

Odsunutí zájmu o leishmaniózu na „druhou kolej“ souvisí s jejím dominantním výskytem v chudších částech světa. Většina z 98 zemí, kde se leishmanióza vyskytuje, je řazena mezi země rozvojové, kde je lékařská péče špatně dostupná a relativně drahá. Přibližně 90 % všech pacientů s viscerální formou onemocnění je soustředěno v pouhých šesti zemích (Indie, Bangladéš, Súdán, Jižní Súdán, Etiopie a Brazílie) a 70 % pacientů s kožní formou nalézáme v deseti zemích (Afghánistán, Írán, Sýrie, Alžírsko, Etiopie, Súdán, Brazílie, Kolumbie, Kostarika a Peru). Nejčastěji onemocní lidé chudí a podvyživení, lidé s oslabenou imunitou, lidé žijící v chatrných příbytcích nebo ti, kteří jsou nuceni k vystěhování do endemických oblastí (tj. oblastí s přirozeným výskytem onemocnění).

Pro chudé pacienty z rozvojových zemí se farmaceutickým firmám nevyplatí investovat do vývoje nových, účinnějších a levnějších léčiv – i proto se jako léky první volby stále používají preparáty na bázi solí pětimocného antimonu, vyvinuté už ve čtyřicátých letech minulého století. Léčba navíc obnáší 3 až 6 týdnů každodenních intramuskulárních nebo intravenózních aplikací, nemluvě o hrozbě závažných vedlejších účinků.

Výzkum leishmanióz v Etiopii

Etiopie, jediná kolonizátory nikdy nepodmaněná země Afriky, je výjimečná svou kulturní, jazykovou i náboženskou rozmanitostí, ale též diverzitou geografickou a biologickou. Rozličnost biotopů, množství endemických druhů a celková biodiverzita vedly k zařazení etiopské náhorní plošiny mezi nejdůležitější biologické hot-spots, kterých je na světě jen kolem deseti (Vesmír 84, 30, 2005/1). Proto nepřekvapí, že tato všeobecná pestrost se týká i leishmanióz.

Hlavním předmětem našeho zájmu v Etiopii jsou nebezpečné viscerální leishmaniózy (VL), pojmenované kala-azar a působené druhem L. donovani. Kromě tohoto druhu se zde vyskytuje i blízce příbuzná L. infantum, jejímiž rezervoárovými hostiteli jsou psi a která u lidí též působí viscerální leishmaniózu. V Etiopii nacházíme rovněž několik původců kožních leishmanióz. V nížinách řeky Omo na jihozápadě země se vyskytuje L. major a v údolí řeky Avaš byla zjištěna L. tropica. Nejběžnější kožní leishmaniózu, působící lokalizované léze výjimečně přecházející do difúzní či kožně-slizniční formy, však v Etiopii působí místní endemický druh L. aethiopica. Ten je častý v horských oblastech, kde žijí jeho rezervoároví hostitelé – damani (Procavia habessinica a Heterohyrax brucei) – i vhodní přenašeči (Phlebotomus longipes a P. pedifer).

Viscerální leishmanióza představuje pro zemi vážný zdravotní problém a v některých částech Etiopie je bohužel toto onemocnění stále na vzestupu. Každý rok je diagnostikováno zhruba čtyři tisíce případů. Komplikace jsou ještě umocněny oslabenou imunitou pacientů s AIDS. Ostatně tato infekce je na řadě území nejčastější příčinou úmrtí místní dospělé populace. Virus HIV je v endemických oblastech leishmaniózy přítomen u více než deseti procent lidí a mezi pacienty s VL dosahuje prevalence dokonce 30–40 %. Léčba VL u HIV pozitivních pacientů je pochopitelně daleko méně úspěšná, častěji dochází k návratům nemoci a vyšší je i celková úmrtnost.

Kala-azar je v současné době soustředěna ve dvou regionech. Větší ohnisko (asi 60 % všech hlášených případů) je v severozápadní části země sousedící se Súdánem, menší a geograficky značně vzdálené ohnisko, pokrývající asi 20 % případů, je na jihozápadě Etiopie, u hranic s Keňou. Obě ohniska se od sebe liší snad všemi ekologickými i epidemiologickými parametry.

Krajina severního ohniska má ráz polopouště až suché savany, místy s řídkým lesem. L. donovani je zde přenášena druhem P. orientalis, který je vázán hlavně na místa s dominantními stromy Acacia seyal a Balanites aegyptiaca, jež poskytují flebotomům nektar. Líhniště flebotomů nejsou známa, jejich larvy se však mohou vyvíjet v hlubokých prasklinách vznikajících v období sucha v místní půdě typu vertisol.

Na jihu jsou ohniska VL mozaikovitě rozeseta v širokém pásu od nížiny řeky Omo přes oblast Konsa a okolí jezera Abaya až po okolí měst Yabelo a Negele. Střídají se tu akáciové pastevní lesy a savany se zemědělskou půdou a po celé oblasti se tyčí nápadné stavby termitů rodu Macrotermes. Často i několik metrů vysoká, rudě zbarvená termitiště dodávají krajině exotický půvab. Současně však slouží i jako líhniště flebotomů druhu P. martini a P. celiae, kteří v jižním ohnisku přenášejí L. donovani.

Severní ohnisko, které je největším africkým centrem viscerální leishmaniózy, je propojeno se Súdánem sezonní migrací dělníků. Jižní ohnisko má obdobné přeshraniční spojení s endemickou oblastí v severní Keni. Klinické projevy onemocnění se u pacientů z obou ohnisek nápadně liší. Například typ onemocnění zvaný PKDL (viz rámeček) se v súdánsko-etiopské oblasti vyvine u zhruba poloviny léčených pacientů a je charakteristický rychlým nástupem už během několika měsíců po infekci. Na jihu, v keňsko-etiopské oblasti, je ale tento projev onemocnění velmi vzácný a objevuje se až s odstupem několika let. Nedávno bylo prokázáno, že kmeny leishmanií ze severu a jihu se značně molekulárně odlišují, což by mohlo vysvětlovat i odlišnosti v projevech onemocnění.

Jak se studují exotická infekční onemocnění

V dnešním globalizovaném světě, ve kterém to máme do tropů jen pár hodin letu a i tropy to k nám mají čím dál tím blíže díky globalizaci obchodu, ztrácí smysl dělit nemoci na ty, které se nás týkají, a ty, od kterých jsme bezpečně daleko. Navíc naše země se již jednoznačně zařadila mezi vyspělé státy světa, a tak je vlastně i naší povinností zabývat se zdravotními problémy oblastí, které jsou na tom ekonomicky výrazně hůř a na studium a boj s infekčními nemocemi nemají lidské ani finanční zdroje.

Ačkoli se dnes řada vědeckých oborů úzce specializuje a terénní výzkum se odděluje od laboratorního, parazitologie je naopak příkladem vzájemného propojování výzkumných směrů. Parazitolog v roli epidemiologa je jako detektiv ohledávající „místo činu“, kde byla oběť (pacient) napadena. Jeho úkolem je odhalit všechny pachatele (patogenní agens) i spolupachatele (přenašeče, rezervoárové hostitele ap.), kteří se podílejí na zločinu (např. vzniku epidemie či epizootie). Aby se zvýšila šance na úspěch, je nutno využít všechny dostupné „forenzní“ metody – od práce v terénu přes pěstování parazitů, chov vektorů i hostitelů (rezervoárů) v laboratoři a různé infekční experimenty až po výzkum na molekulární úrovni.

Složitá epidemiologická situace v Etiopii, kombinující různé druhy a kmeny leishmanií i různé vektory a rezervoárové hostitele, vyžaduje opravdu komplexní přístup. Díky grantu Nadace Billa a Melindy Gatesových máme už tři roky možnost podnikat terénní výpravy do leishmaniových ohnisek na severu i na jihu země. Není v silách jednotlivce obsáhnout všechny aspekty ovlivňující vznik a průběh onemocnění a vysvětlit příčiny vzniku epidemií na různých lokalitách. Proto jsou v našem mezinárodním projektu zapojeny vědecké týmy z Etiopie, Izraele a České republiky.

Výzkum epidemií většinou začíná u pacientů. Sledujeme průběh nemoci a reakci na léčbu. Izolujeme leishmanie a kultivujeme je v laboratorních podmínkách, abychom určili druh a kmen parazita i jaká je jeho rezistence na používaná léčiva. Přesto primárním cílem našeho výzkumného týmu není léčit postižené pacienty, ale porozumět epidemiologické situaci a zabránit opakovanému vzniku epidemií. Prevence je mnohem účinnější, efektivnější a levnější způsob boje s infekčním onemocněním než samotné léčení nakažených lidí.

Abychom mohli sledovat průběh epidemie, např. vzrůst a pokles počtu případů, a dokázali předpovědět, jaké způsoby chování jsou pro lidi rizikové (tedy zvyšují šanci jejich nákazy), provádějí naši etiopští kolegové na vybraných lokalitách tzv. kohortové studie. Těmi zjišťují, kteří z lidí se v průběhu dlouhodobého sledování nakazí a zda má na infekci vliv věk a pohlaví lidí, způsob jejich života nebo rozmístění domů v rámci vesnice (např. pastevci stád tráví noc mimo vesnici, a mohou být proto více vystaveni pobodání vektory atd.).

Zkoumáme také roli rezervoárových hostitelů – volně žijících nebo domácích zvířat. U mnoha druhů leishmanií jsou tyto rezervoáry dobře známé – L. major se vyvíjí v hlodavcích, L. aethiopica v damanech a L. infantum v psech. V případě L. donovani, která nás vzhledem k závažnému průběhu onemocnění zajímá nejvíce, je však situace nejasná. Zatímco na indickém subkontinentě koluje tato leishmanie v antroponotickém cyklu, ve východní Africe se pravděpodobně jedná o zoonózu, jak tomu nasvědčují některé studie ze Súdánu. Ve spolupráci s veterináři proto odebíráme vzorky ze stovek ovcí, koz, krav, oslů, velbloudů i psů, kteří jsou běžnou každodenní součástí života většiny venkovského obyvatelstva, a vzhledem ke své všudypřítomnosti mohou být velmi dobrým zdrojem infekce. Nezapomínáme však ani na volně žijící zvířata, zejména pak na početné hlodavce, včetně zemních veverek, nebo na netopýry. Odchyt hlodavců pomocí různých pastí budí zájem u místních obyvatel, zejména dětí, a tak často procházíme vesnicí obklopeni houfem nadšených pomocníků, z nichž někteří si nesou i vlastní oštěpy.

Třetím vrcholem pomyslného přenosového trojúhelníku a naším výzkumným zájmem jsou flebotomové v roli přenašečů. Počet jejich druhů je v Etiopii vysoký, a dokonce se mezi nimi vyskytují i druhy endemické. Proto pouhé faunistické mapování zabere mnoho času. Mnohem důležitější je však najít důkaz, že se příslušný druh flebotoma opravdu podílí na přenosu konkrétního druhu leishmanie. Nestačí pouze ve sledovaném ohnisku najít v přírodě infikovaného flebotoma – to je pouze první indicie. V dalším kroku je nutné založit jeho laboratorní kolonii, získat vhodný izolát leishmanií, ideálně ze stejného místa, odkud pochází kolonie flebotomů, experimentálně infikovat potenciální vektory a přenést parazity na obratlovčího hostitele. Až když jsou splněny všechny tyto dílčí kroky, můžeme s jistotou prohlásit, že příslušný druh flebotoma je přenašečem infekce v dané lokalitě.

Pro opravdu úspěšný boj s leishmaniózou je důležité najít v přírodě místo, kde se líhnou larvy přenašeče. Bohužel hledat líhniště flebotomů je mnohem obtížnější než například u komárů. Často jsou skrytá v podzemí, protože larvy se vyvíjejí v půdě nebo v hnízdech svých hostitelů. Při některých studiích byly prosety stovky kilogramů půdy, aby byla nalezena jediná larva. My jsme zvolili jinou metodu a snažili se odhalit líhniště flebotomů pomocí velkého množství různě upravených pastí odchytávající čerstvě vylíhlé dospělce (tzv. emerging traps).

Všechny výše uvedené metodické přístupy jsou však pouze začátkem. Po terénní práci musí následovat pečlivý a dlouhodobý laboratorní výzkum, který je velmi náročný jak materiálně a finančně, tak na přístrojové vybavení. Teprve po skončení všech laboratorních prací budeme schopni propojit jednotlivé kamínky výzkumné mozaiky do uceleného obrazu epidemiologické situace v Etiopii.

Literatura

 

Poznámky

1) A právě v takové situaci jsme se jako členové výzkumného týmu prof. Petra Volfa z pražské Přírodovědecké fakulty UK ocitli spolu s vědci jeruzalémské Hebrew University a etiopské univerzity v Addis Abebě při řešení projektu zaměřeného na výzkum viscerální leishmaniózy v Etiopii, který finančně podpořila Nadace Billa a Melindy Gatesových (BMGF). Pražská Laboratoř pro studium patogenů přenášených hmyzem je zaměřena především na výzkum interakcí leishmanií a flebotomů s využitím široké škály metod imunologických, biochemických, molekulárně biologických a taxonomických. Naše laboratoř také vlastní největší sbírku kolonií flebotomů na světě.

Citát

 

Leishmanióza – formy onemocnění

Infekce u člověka začíná v kůži, v místě, kam jsou při sání flebotoma vbodnuta (inokulována) metacyklická (infekční) stadia leishmanií. Parazit může zůstat v místě sání a působit kožní leishmaniózy. Jindy napadá kromě kůže i sliznice – tuto formu onemocnění označujeme jako kožně-slizniční leishmaniózu. Po krátké epizodě v kůži může ničivka také infikovat vnitřní orgány (mízní uzliny, játra, slezinu, kostní dřeň), což se projevuje jako viscerální leishmanióza.

Výsledná podoba onemocnění je ovlivněna mnoha faktory, například:

  • druhem leishmanie a virulencí (tedy mírou patogenity) příslušného kmene parazita,
  • velikostí infekční dávky (počtem inokulovaných leishmanií),
  • množstvím a složením slin flebotoma,
  • stavem imunitního systému pacienta (včetně současného výskytu dalších onemocněni – AID S aj.),
  • genetickou výbavou pacienta (viz Vesmír 91, 660, 2012/11),
  • předchozím kontaktem pacienta s flebotomy (při opakovaném sání mají sliny flebotomů ochrannou funkci a omezují rozvoj infekce u hostitele).

Kožní leishmanióza se projevuje v podobě vlhkých (L. major) nebo suchých vředů (L. tropica), které se sice po několika měsících samy vyhojí, ale na jejich místě zůstanou trvalé jizvy. Těžší forma je recidivující kožní leishmanióza, která se obtížně a dlouho léčí a pacienty ještě více znetvoří.

Difuzní kožní leishmanióza je známá hlavně v Jižní Americe (L. amazonensis), objevuje se však i ve Starém světě při nákaze různými druhy leishmanií u pacientů s oslabenou buněčnou imunitou. Ložiska v kůži se plošně rozšiřují, takže výsledný projev onemocnění připomíná lepru. Spontánně se nehojí a i po léčbě často znovu propukne.

Kožně-slizniční leishmaniózy (tzv. espundia) rozsáhle ničí sliznice a chrupavky v oblasti ústní a nosní dutiny a hltanu. Parazit prudce snižuje kvalitu života pacientů, kteří se navíc musí vyrovnat se znetvořením obličeje. Onemocnění se samo nehojí a může končit i smrtelně. Typicky se vyskytuje v tropické Jižní Americe (L. braziliensis a L. guyanensis), ve Starém světě ji mohou u pacientů se sníženou imunitou vyvolat druhy L. donovani, L. major a L. infantum.

Viscerální leishmanióza (VL), rovněž známá jako kala-azar (tj. „černá nemoc“ v hindštině), je nejtěžší formou onemocnění, a pokud není léčena, končí obvykle smrtí. Mezi příznaky patří horečka, ztráta váhy, zduření uzlin, sleziny a jater a chudokrevnost. VL často přerůstá v rozsáhlé a těžko potlačitelné epidemie, hlavně v oblastech, které jsou špatně přístupné a chudé a kde lidé trpí podvýživou a oslabenou imunitou. Nejznámějšími příklady z posledních let jsou epidemie na území Libo Kemkem v Etiopii (2005–2006), Wajir v Keni (2008) nebo na Horním Nilu v Jižním Súdánu (2009). Historicky asi nejhorší epidemie VL byla zaznamenána v letech 1984 až 1994 v Súdánu, kde zemřela nejméně třetina z třísettisícové populace v západní části Horního Nilu a v některých vesnicích podlehla nemoci více než polovina obyvatel. V roce 1997 vypukla epidemie znovu a vinou migrace sezonních dělníků zasáhla i sousední Etiopii a Eritreu.

Zejména v afrických endemických oblastech se u části pacientů vyléčených z VL objeví tzv. PKDL (post kala-azar dermal leishmaniasis), která se projevuje kožními změnami na velkých plochách těla.

Životní cyklus leishmanií

Životní cyklus leishmanií začíná u jejich přenašečů – flebotomů neboli koutulí, drobného krevsajícího hmyzu podobného komárům. Flebotomus spolu s krví infikovaného hostitele nasává i bezbičíkaté formy leishmanií (amastigoty adaptované k životu uvnitř makrofágů). Nasátá krev (červené terčíky) je ve střevě flebotomů do několika hodin obklopena peritrofickou matrix (červeně), chitinózním obalem vylučovaným buňkami střevního epitelu. Uvnitř prostoru obklopeného peritrofickou matrix probíhá trávení potravy a amastigoti se transformují na bičíkaté formy zvané procykličtí promastigoti. Ti se intenzivně množí a po několika dnech, současně s rozpadem peritrofické matrix, se přeměňují v další stadium – dlouhé nektomonády, které se dokážou dlouhým bičíkem přichytit mezi mikrovily (řasinky) střevního epitelu. Vyhnou se tak vypuzení z trávicího traktu přenašeče spolu s nestrávenými zbytky potravy. Paraziti se postupně přesouvají ze zadní (abdominální) části střeva (mesenteronu) do části přední (thorakální) a buňky leishmanií se postupně mění na krátké promastigoty zvané leptomonády. Jejich dělením vznikají jednak haptomonády přisedlé na stomodeální valvu (svěrač oddělující mesenteron od stomodea – chitinem vystlanou přední část trávicí trubice, zeleně), jednak malé, extrémně pohyblivé a pro obratlovce infekční (metacyklické) formy. Haptomonády rozrušují svými enzymy chitinový povrch stomodeální valvy a spolu s gelovitou hmotou (promastigote secretory gel, modře) vylučovanou leptomonádami vytvářejí jakousi zátku, která mechanicky komplikuje sání a nutí tak flebotoma k vyzvracení části nasáté potravy spolu s metacykly zpět do hostitele. Infekční stadia leishmanií jsou přizpůsobena k pohlcení fagocytujícími bílými krvinkami, které obvykle pohlcené patogeny zabíjejí. Metacykly se však uvnitř leukocytů rychle přeměňují na amastigoty, které v nehostinných makrofázích nejen přežívají, ale dokonce se i množí a čekají na dalšího krvechtivého flebotoma.

Z deníčku parazitologa

JEDEN DEN V ŠERARU (městečko v severozápadní Etiopii u hranic s Eritreou)

V 6.00 vstát, obléknout, sbalit připravený materiál a sníst energetickou tyčinku. Hotel, který slouží hlavně jako noclehárna pro řidiče náklaďáků, sestává z dvacítky betonových kójí (pokojů) seskupených okolo centrálního dvora. V každém pokoji je jedna postel a židle – žádný komfort, ale cena tomu odpovídá. Naše výprava sestává ze dvou Čechů, tří Izraelců a absolventa Univerzity v Addis Abebě, který je v současnosti postgraduálním studentem Univerzity Karlovy. Bez jeho místních znalostí a komunikačních schopností bychom byli ztraceni – těžko vysvětlovat lidem v zapadlých vesničkách, že chceme u nich na dvorku chytat flebotomy a hlodavce.

Je 6.15 a slunce ještě nevyšlo. V pološeru na dvorku našeho hotelu licitujeme:

„Tak kolik?“

„Já nic – co ty?“

„Jenom dvě.“

Trochu smutně si ukazujeme noční úlovek. Pouhé dvě štěnice (Cimex hemipterus) asi příliš neobohatí naši kolekci parazitů pro demonstraci studentům. Tu však přichází šéf celého projektu a ten jich má tolik, že se rozhodl přestěhovat do jiné kobky – dle majitele hotelu zaručeně čisté.

V 6.30 přijíždí terénní auto, ale místní řidič má špatnou zprávu – musíme čekat ještě půl hodiny, než vojáci projdou hlavní příjezdové cesty směrem na Adamiti. Loni tu najel autobus plný lidí na minu, kterou v noci nastražili Eritrejci. Navíc s sebou musíme vézt i jednoho vojáka se samopalem, protože to není ani měsíc, co vojáci z Eritreje unesli sedm malých dětí, když pásly kozy trochu dál od vesnice. Na bezpečnost se tu nedbá příliš konzistentně, neboť včera jsme totéž místo navštívili bez podobných opatření. Ale tak už to v Africe chodí. V Adamiti sčítáme naše noční úlovky. Chytilo se pět myší bodlinatých (rod Acomys), v pastech na hmyz je pár desítek flebotomů a mezi nimi i nasáté samice – díky nim bude možné zjistit jejich hostitelské preference a případně některé použít i jako matky zakladatelky pro náš laboratorní chov. Děkujeme ochotným vesničanům, kteří nám dovolili proniknout do jejich soukromí. Děti, kterým rozdáváme pastelky a bonbonky, z toho mají tak upřímnou radost, že debatujeme o tom, co by dokázalo vyvolat podobné nadšení u českých dětí. Snad kdyby výprava Japonců začala na okraji obce rozdávat iPady?

Začíná být teplo, a tak spěcháme do provizorní laboratoře, kde nás vítá pár holubů skvrnitých (Columba guinea) zahnízděný na nejvyšší poličce. Sledují po očku, jak třídíme ulovené flebotomy, měříme a pitváme hlodavce a odebíráme vzorky pro PCR. Okolo druhé jdeme na oběd a v místní hospodě objednáváme vajíčka a jogurt a dokonce i chlazené pití, což je příjemné překvapení – v celém městečku totiž nejde již třetí den proud. Mají zde ale vlastní agregát, stejně jako ho má naše laboratoř. Zvědavě po nás pokukují děti a ty odvážnější volají: „Čajnís! Čajnís!“ Nikdo z nás nemá orientální rysy, ale jediní cizinci, které většina místních obyvatel kdy viděla, jsou Číňané budující nedaleko silnici. Od úvah o naší podobnosti s Číňany nás odvádí vůně čerstvě pražených kávových bobů – Etiopie je pravlastí kávy a odpolední kávový obřad je součástí každodenního života místních a nyní i toho našeho.

Odpoledne vyrážíme s notným nákladem pastí do vsi Geza Adura v malebné, kamenité savaně se stromy rodu Balanites. Po příjezdu nás obklopí houf dětí, které se zapojují do kladení pastí, a tak jsme s prací brzy hotovi. Můžeme proto zkontrolovat lepové pasti odchytávající čerstvě vylíhlé flebotomy, které jsou nastražené na blízkém sezamovém poli. Zůstáváme až do soumraku, kdy instalujeme speciální past – látkový „polostan“, ve kterém je jako návnada pro krevsající hmyz uvázána živá kráva pronajatá na tento večer od místních. Část týmu odchytává naletující flebotomy, zbytek připravuje poslední experiment dnešního večera. Jednu z myší, posypanou fluoresceinem, vypouštíme v místě jejího odchytu a pomocí baterek s ultrafialovým světlem sledujeme jasně zářící stopy, které za sebou nechává. Můžeme tak vystopovat její noru a následně zkoumat, zda neslouží i jako líhniště flebotomů.

Dnešní den v terénu končí. Krávu už nebaví dělat návnadu a chlapec, jenž ji hlídá, musí jít zítra brzo ráno do školy v sousední vesnici. Loučíme se – ale ne nadlouho.

Soubory

článek ve formátu pdf: V201405_280-286.pdf (766 kB)

Diskuse

Žádné příspěvky