Jak to bylo s Lazarem Erckerem?

Problém se týká skupiny redoxních reakcí, totiž vylučování kovů z jejich roztoků na kovových površích, a to na základě rozdílných elektrochemických potenciálů daných systémů. Diskusi je vhodné rozdělit na dva bloky, což za chvíli vysvětlím. Nejdřív k symbolice, kterou si zjednoduším tím, že budu psát například vylučování mědi z roztoku síranu měďnatého na kovovém železe jako Fe → Cu.

Právě tuto reakci je účelné probírat zvlášť, protože byla známa mnohem dříve než analogické reakce s jinými kovy. Ty se objevují výrazněji od 16. století v souvislosti s objevy silných minerálních kyselin, především dusičné, která se začala stále více používat mimo jiné k dělení drahých kovů. Na druhé straně k uskutečnění reakce Fe → Cu stačila přírodní sůl (skalice modrá) a železo. Navíc jde o reakci, která je velmi nápadná barevně, nemluvě o tom, že probíhá nesmírně snadno. To vše přispělo k jejímu rozšíření již ve starověku.

V tomto ohledu je ilustrativní stará Čína, kde najdeme všechny možné názory, které se posléze objevovaly i jinde. Tak receptář San- š’-liou šuej-fa (Třicet šest návodů jak převést nerozpustné látky do vodného roztoku), jehož závěrečná redakce je asi ze 4. stol. n. l., popisuje reakci Fe → Cu hned v prvním návodu a konstatuje, že „železo bude vypadat jako měď“, což naznačuje nerozhodnost, o co vlastně jde. Ke Chung (asi 280–340 n. l.), encyklopedista čínské přírodovědy, ve svém kompendiu Pao-pchu-c’ (Kniha mistra přidržujícího se prostoty) soudil, že snad vzniká nějaký jiný druh železa. Další učenec, Šen Kua (1030–1094) napsal ve svém díle Meng čch’ pi tchan (Vyprávění o snovém jezírku), že je v okrese Sin-čou hořký pramen, a jestliže se voda z něj zahřívá v železné pánvi, „pánev se promění v měď“. Tedy transmutuje. Potud sice jiná zeměpisná oblast, ale obraz přístupu k uvedené reakci zůstal v zásadě zachován i jinde, tedy i v Evropě, takže Čína může být do jisté míry modelem.

Evropa 16. století

Drtivá většina autorů, samozřejmě především alchymistů, operovala právě reakcí Fe → Cu jako mocným argumentem ve prospěch možnosti transmutace kovů. Například Paracelsus (1493/1494–1541) ve svém díle De tinctura physicorum (kap. VI.) napsal: „Neboť je pravda, že když vesničané v Uhrách vkládají ve vhodnou dobu železo do jistého pramene obecně Zifferbrunnen zvaného, je [železo] spotřebováno do rzi, a když ta je roztavena v ohni s dmýcháním, brzy se objeví jako čistá Venuše [měď], a nikdy se nevrátí do podoby železa. Podobně v Horách zvaných dnes obecně Hory Kutné získávají výluh z markasitu, v němž železo se okamžitě proměňuje ve Venuši nejvyššího stupně… tyto věci jsou více prostému člověku než sofistovi známy…“

Podle Paracelsa tedy znal tyto procesy spíš člověk nevědomý, a prý částečně v důsledku závisti „umělců“ (artifices, alchymisté) jim zůstávají skryté. „Neboť transmutace nižšího kovu ve vyšší se uskutečňuje s obtížemi a s překážkami, jako tomu je u proměny Jupiteru [cínu] v Lunu [stříbro] nebo Venuše [mědi] v Sol [zlato].“ Zde nutno připomenout, že Paracelsus uvádí v jediné kapitole dva různé postupy. První, Fe → Cu, probíhá spontánně, zatímco domnělé transmutace Sn → Ag a Cu → Au vyžadují „tinkturu“. Ovšem podle Paracelsa je proměna železa v měď dokladem možnosti transmutace a obtíže při druhých dvou jsou dány tím, že Bůh skrývá tajemství před hříšnými lidmi. Ještě bych dodal, že pokud jde o „tinkturu“, tedy kámen mudrců, jsou druhé dva procesy ryze alchymické; Paracelsus se k nim opakovaně vrací a vesměs v nich jde o povrchové barvení kovů nebo výrobu slitin.

Stejně kategoricky se o reakci Fe → Cu vyslovovali v 16. století jako o transmutaci další učenci. Němec Alexandr von Suchten (kolem 1520–kolem 1590) dokonce naznačoval, jako by reakce Fe → Cu byla jako transmutace prvním krokem k cestě ke zlatu. Významný a vlivný byl další německý učenec Andreas Libavius (po 1555–1616), jehož kniha Alchymia patřila ke klasice. Je v ní popsáno více postupů domnělé transmutace železa v měď, včetně toho nejjednoduššího, tedy vaření železných pilin v roztoku modré skalice. Takový byl základní obraz, jak se pohlíželo na reakci Fe → Cu v 16. století. Alchymie se o ni pevně opírala.

Ercker a Agricola

Předeslal bych, že Lazarus Ercker (? 1528– 1593) opravdu nebyl alchymista, o tom není sporu, ale… A to je dnes pořád předmětem diskuse. Rokem 1569 je datován Erckerův rukopis Popis šesti kovových rud a hornin, jak se mají tyto a každá zvlášť zkoušet na stříbro, měď, olovo, rtuť a měď.¹⁾ Zde Ercker napsal (fol. 73): „Mnozí si myslí, že se železo může stát působením vitriolové vody [roztoku síranu měďnatého] mědí. Chci odporovat přirozeně, že by se stalo železo mědí… I když má vitriol měnit železo v měď, nemůže se ze železa žádnou přísadou nebo látkou stát měď.“ Tedy naprosto kategorické odmítnutí výše uvedeného transmutačního pohledu jeho současníků.

V nejproslulejším Erckerově díle Beschreibung Allerfürnemisten Mineralischen Ertzt (1574) ale najdeme poněkud odlišnou formulaci. Jak uvádí M. Holub v českém překladu, „železné předměty byly tak prosáknuty, že se tím vůbec staly pravou dobrou mědí. Proto musím nyní soudit, že také ze železa se stává měď.“²⁾ Což je formulace značně odlišná od citovaného rukopisu a v tehdejším vyjadřování, jestliže se nějaký kov „stane jiným“, bylo to obvykle chápáno jako transmutace.

Právě tato formulace tedy, nutno přiznat, připouští proměnu železa v měď. Výsledkem bylo, že tímto výrokem v pozdější době operovali alchymisté s odůvodněním, že když to prohlásil slovutný Ercker, není o čem pochybovat. V alchymických spisech se najde víc příkladů, uvedu tři. Ve svém díle De circulo physico quadrato (1616) Michael Maier (1569–1622), jenž se pokládal za pravého alchymistu, oponuje Nicolasi Guibertovi, který tvrdil, že reakce Fe → Cu není transmutace. Maier napsal: „Příroda to vyvrací (jak to pozoroval zmíněný Lazar Ercker), neboť setrvají-li po několik let v Kutnohorských dolech železné kolíky … promění se celou svou substancí v čistou a pravou měď.“ Ve spisu Die hell-scheinende Sonne am Alchymistischen Firmament,³⁾ jehož autorem je Pierre-Jean Fabre (1588–1658), jsou v předmluvě k citovanému vydání uvedeny příklady transmutace jako argumenty v její prospěch: „Solches wird auch durch die bekannte Veränderung des Eisens in Kupffer bestärcket davon neben den in folgenden Anmerckungen schon allegirten Ercker … klare Zeugniß giebet …“ Podobně se na Erckera odvolává Conrad Horlacher (16??–17??) ve svém díle Kern und Stern der vornehmsten Chymisch = Philosophischen Schrifften (1707), sbírce komentovaných alchymických textů.

Ercker byl produktem své doby. Můžeme si totiž od něj přečíst, že se naučil od Žida z Hannoveru jménem Gottschalk jakýsi postup jak rafinovat zlaté guldeny, mince nižší kvality, a převést je do kvality dukátů, které mají vyšší obsah zlata. Zatím by to bylo v souladu s Erckerovou metalurgickou odborností, ovšem dopis z roku 1585 zaslaný vévodovi Juliu von Braunschweig-Wolfenbüttel pokračuje: „Ojedinělým darem Všemocného Boha jsem vynalezl umění používající prášek, jímž mohu proměnit rýnské zlato nebo jiné nízké kvality v několika málo dnech ve zlato dukátové.“ Dále se dočteme, že Ercker tak prý dokáže zhodnotit sto marek (asi 23 kg) rýnského zlata za týden, přičemž náklady na to činí deset tolarů za uhlí a nástroje. Vedlejší produkty procesu se mohou dále využívat, takže čistý výnos z uvedeného množství rýnského zlata by byl přinejmenším sedmdesát nebo osmdesát tolarů.

Záhadný prášek, to už je opravdu spíš alchymie. Přesto Erckera nelze za alchymistu pokládat. V dopise pokračuje, že podobný postup použil pro jistého kupce v Norimberku, který prý na tom hodně vydělal. A dále: „Podle mého názoru by to bylo pro Vaši Milost ještě lukrativnější a užitečnější, protože Vaše Milost se tomu může věnovat lépe než kupec – toto se totiž nemůže vůbec uskutečnit bez tohoto mnou vynalezeného umění.“ Dr. T. Nummedal z Brownovy univerzity v Providence, která mne na tento dopis před časem upozornila (studovala ho v archivu ve Wolfenbüttelu), napsala, že Ercker zarámoval svůj alchymicko/metalurgický proces, jak ho tato badatelka označila, jako obchodní příležitost. Opakuji ale, že Ercker nebyl alchymista, nicméně jak uvedla dr. P. Longová,⁴⁾ v praxi se některé jeho projekty nelišily od těch, které prováděli alchymisté, jako byl Hirschberger⁵⁾ nebo Polhaimer.

Pokud jde o to, čemu Ercker věřil, citovaný dopis dnes vede některé odborníky k určitým pochybnostem. Jistě to byl vynikající řemeslník, ale ten „záhadný prášek“ je trochu problematický, jakož i celý postup, který tak mlhavě naznačuje. Pokud jde o nedopočitatelné ztráty zmíněné M. Holubem, v té době bylo ještě daleko k zákonu zachování hmotnosti, ale nutno také uvažovat něco jiného – se ztrátami při údajné transmutaci se počítalo jako s něčím samozřejmým. To uvažovali alchymisté i učenci. Například Johann Kunckel von Löwenstern (kolem 1630 – kolem 1703).

Když uvádím Erckera, je vhodné připomenout také Georgia Agricolu (1494–1555), jeho názor na alchymii, jak to naznačuje v předmluvě ke knize De re metallica, když inspirován dílem Biringucciovým⁶⁾ konstatuje, že je jen málo spisů o báňském a hutním díle, zatímco „je pozoruhodné, že tak mnoho alchymistů se vynořilo“. Následuje výčet jmen s tím, že mnohá další nezná.⁷⁾ Agricola si právem stěžuje na nesrozumitelný jazyk alchymie a stručně rekapituluje některé představy alchymistů o tom, jak by bylo možné uskutečnit proměnu obecných kovů ve zlato nebo stříbro. Uzavírá pak: „Nemohu rozhodnout, zda mohou [alchymisté] tyto věci provést; ale vida, že tak mnoho autorů nás se vší vážností ujišťuje, že dosáhli tohoto cíle … zdá se, že důvěryhodnost jim může být dána.“

Zajímavá je i následující diskuse, v níž Agricola dělí alchymisty na tři skupiny. V první jsou „praví“ a další Agricolův výklad odráží jeho váhání. Jak pokračuje, kdyby totiž šlo zlato vyrobit, musela by ho být plná města, a zatím on neslyšel o nikom, kdo by alchymií zbohatl.⁸⁾ Ale, a to je podstatné, Agricola váhá, a tuto „pravou“ alchymii jednoznačně nevylučuje. Uvažuje nad tím, zda alchymisté porozuměli správně návodům, nebo jim sice rozuměli, ale prováděli je nedbale. Takže není tam věta toho typu, že alchymie je pustý podvod či nesmysl. Přitom v téže době se už takto kategorické formulace zvolna začínaly objevovat.

Další dvě skupiny alchymistů Agricola jednoznačně odsuzuje. První vyrábějí napodobeniny drahých kovů, druzí provádějí různé eskamotérské kousky a zlato prostě vpravují do tyglíků. Tyto úvahy znamenitě odrážejí Agricolovu (a Erckerovu) dobu – transmutační alchymie byla stále ještě velmi přesvědčivá, současně se však na ni nabaloval podvod, který na tuto nauku vrhal špatné světlo.  Ale jak poznat „pravého“ alchymistu?

Pokud jde o reakci Fe → Cu, teprve začátkem 17. století byly provedeny jednoznačné důkazy, že to není transmutace.⁹⁾

Další příklady redoxního vylučování kovů

Ercker se také zmiňuje o vylučování stříbra, a jak píše M. Holub, v 16. století byla substituce kovů využívána v prubířství, metalurgii a zlatnictví. Zcela souhlasím, jen bych to trochu doplnil. Tyto postupy se začaly objevovat poté, kdy byla připravena kyselina dusičná, což se stalo někdy začátkem 14. století.¹⁰⁾ Ale, a to je podstatné, zpočátku byla tato kyselina málo dostupná; její výroba totiž není úplně snadná. Jak se dnes soudí, nejprve ji začali používat alchymisté. Do řemeslné praxe přechází někdy na přelomu 15. a 16. století, jak o tom svědčí četné Probierbüchlein, prubířské knížky, které vycházejí od počátku 16. století, a lze v nich vysledovat, jak se postup dělení drahých kovů na mokré cestě zpřesňuje.

Tím se dostávám ke komentáři těchto reakcí. I ony totiž mohly budit dojem transmutace, což se také dělo. Takže na jedné straně je řemeslníci přijímali prostě jako způsob jak získat nějaký kov z roztoku, když byla rozpuštěna nějaká slitina. Příkladem budiž Chimischer Wegweiser (1663) Ch. Glasera,¹¹⁾ kde autor uvedl návod na čištění zlata kyselinou dusičnou. V ní se rozpustí všechny příměsi s výjimkou zlata, a tento roztok lze podle Glasera dále zpracovat:¹²⁾ „… stříbro tak jak je v aq. fort [kyseliny dusičné] se precipituje měděným plechem … stříbro se nalezne na dně [nádoby], kteréž [stříbro] je vymyto a vysušeno [a dále přetaveno] … Jestliže se ale do této použité Scheide-Wasser [kys. dusičné], která je vlastně roztokem mědi, včiní ještě lehčí a zemitější materie, jako například železo, precipituje se měď … kteráž se též skrze minerály jako Galmey [ZnO] nebo zinek vysrážeti dá, protože jsou mnohem zemitější a lehčí, než železo.“ Není co dodat, výrazivo je dobové, ovšem tento postup je zcela funkční, přičemž navíc Glaser věděl, že v prvním kroku měď opravdu jen přejde do roztoku.

Jinak však hovoří Traktat o kamieniu filozoficznym z roku 1604, kde jeho autor, polský alchymista Michał Sędziwój (1566–1636) píše: „… sama zkušenost to dokazuje, že z Venuše [Cu] nebude Mars [Fe], ale že z Marsu bude Venuše, neboť pochází z níže položené sféry. Taktéž Jupiter [Sn] se snadno proměňuje v Merkur [Hg], je totiž druhý počítaje od nebeské klenby, Merkur je druhý počítaje od Země. Saturn [Pb] je první od nebe, Měsíc [Ag] první od Země. Slunce se mísí se všemi, ale nikdy se nezlepšuje nižšími.“

Tato pasáž ilustruje další stránku alchymie, totiž spojení planet s kovy. Každé z planet, čítaje mezi ně i Slunce a Měsíc, byl podřízen jeden z kovů, přičemž kanonická verze tohoto systému měla podobu: Slunce – zlato, Měsíc – stříbro, Merkur – rtuť, Venuše – měď, Mars – železo, Jupiter – cín a Saturn – olovo. Při použití této terminologie se alchymické texty mohou jevit jako astronomicko-astrologické. Pokračování Sendivojova textu ukazuje, o jaké astronomické představy se autor opíral: „… je velká podobnost mezi Saturnem a Měsícem, mezi nimiž uprostřed je Slunce; podobně jako mezi Jupiterem a Merkurem, jakož i Marsem a Venuší, mezi nimiž se uprostřed nachází Slunce.“¹³⁾

Na závěr této pasáže Sendivoj shrnul své informace: „Chemici [alchymisté] dokázali i bez pomoci Slunce [zde míněn kámen mudrců] proměňovat železo v měď, čili Venuši. Dokázali také vyrobit z Jupiteru [cínu] Merkur [rtuť], dařilo se též některým vytvořit ze Saturnu [olova] Měsíc [stříbro].“ Kdyby šlo o redoxní reakce v roztoku, jsou opravdu všechny uskutečnitelné. Je však otázka, zda například údajná proměna olova ve stříbro nebyla jen nesprávně interpretovaná kupelace. Na druhé straně ale výčet domnělých transmutací začíná reakcí Fe → Cu, tedy procesem v roztoku. Při rozboru tohoto textu shledal R. Bugaj,¹⁴⁾ že Sendivoj vlastně seřadil kovy podle jejich elektrochemických potenciálů, ale pro něj, jako pro alchymistu, to byla jednoznačně transmutace. Dodám ještě, že citované Sendivojovo dílo bylo snad nejvydávanějším alchymickým spisem 17. století (asi 47 vydání v několika jazycích). Takže zdaleka ne jen řemeslníci…

Provázanost alchymie s řemeslem

Potud tedy poznámky k problematice, o níž se zmínil M. Holub. V posledních desetiletích se právě praktikující alchymie hojně studuje, ovšem zároveň se odborníci vracejí k pramenům již dříve zpracovaným. Ve světle nových nálezů, například zrovna archivních, se ledacos přehodnocuje. Například se stále více ukazuje provázanost alchymie s řemeslem právě v 16. století, kdy na šlechtických dvorech či v panovnických službách pracovali současně řemeslníci i alchymisté. Posledně jmenovaní totiž měli výtečné znalosti chemie a metalurgie, což mívali i podvodníci mezi nimi. Nepřekvapí potom, že některé alchymisty najdeme na vysokých postech (třeba v Rakousku to byl Johann Konrad von Richthausen (1604–1663) nebo Wenzel Seiler (?1648–1681), kteří prosluli údajnými transmutacemi, ale současně byli vysokými báňskými úředníky).

Pozn. red.: Článek navazuje na texty Vesmír 86, 667, 2007/10 a Vesmír 87, 70, 2008/2.