Komerční prezentace
Registrace uživatele

Přihlašte se k odběru informací, novinek, získejte přístup do diskuzního fóra.

Vesmír č. 10
Vesmír č. 10
Toto číslo vychází
2. 10. 2017
Novinky
Zdarma jedno celé číslo Vesmíru v pdf.
• Říjnové číslo Vesmíru
reklama

Jak teplý je čaj na povrchu Měsíce

O popularizaci vědy v televizi

Publikováno: Vesmír 92, 446, 2013/7
Obor: Různé
Rubrika: Rozhovory

Zdeněk Holý: Jaká byla vaše cesta k televizní popularizaci vědy a konkrétně k Horizonu?

Aidan Laverty: Většina lidí se podle mě dostane do televize náhodou. Nemyslím si, že plánování je v tomto ohledu příliš efektivní. Oba moji strýcové působili jako univerzitní vědci. Sám jsem byl na začátku devadesátých let studentem první vlny informačních technologií. Pak jsem se ale rozhodl, že chci cestovat, natáčet filmy, a vědu jsem na deset let opustil. Udělal jsem množství filmů na aktuální témata, začal jsem se zajímat o politiku na mezinárodní úrovni, byl jsem v Bosně, v Afghánistánu, v Gaze, pracoval jsem na příbězích z válečných oblastí. Vždy jsem byl fascinován, jak svět skutečně funguje. Zajímal jsem se o politiku, jak se věci opravdu odehrávají, ne jak je lidé vyprávějí. Jak třeba začne válka v Kosovu, jaká je realita, když se dostanete až na dřeň. Po deseti letech jsem se nicméně k vědě vrátil, protože si myslím, že je to jeden z nejmocnějších způsobů vysvětlení, jak náš svět funguje. Je to síla, která pohání jak technologie, tak byznys a politiku. Jako filmař mám vědu rád, protože mi nabízí jedinečný náhled na svět. Když chci například mluvit o problémech těžby ropy, o globálním oteplování nebo debatovat o jakémkoli velkém aktuálním tématu, zeptám se, co na to říká věda.

Z. H.: Horizon dosáhne v příštím roce padesátého výročí od svého založení. Jak vznikl?

A. L.: V roce 1964 začala vysílat BBC2, do té doby byl v Británii jen jeden televizní program. BBC2 měla mít jiný záběr a s vědou se počítalo od počátku. Nikdo však nevěděl, jak na to. Horizon byl nejdříve nabídnut vědcům jako platforma, kde by mohli vysvětlit svoji práci. Několik prvních let se Horizon snažil najít svoji identitu. Původně to byl magazín složený z různých příspěvků, ale jako magazín nefungoval, a tak se nakonec usadil jako hodinový film na jedno téma.

Horizon má neuvěřitelné dějiny, byl u toho, když se precizovaly objevy kolem DNA v šedesátých letech, sledoval nástup tranzistorů apod. Horizon byl přímým svědkem milníků vědeckých obejvů 20. století. Jeho dějiny tvoří také generace výjimečných tvůrců, například i hollywoodských režisérů, kteří se u něj vystřídali. Cítím se velmi pokorný, když jsem poslední v řadě, kdo se stará o tyto cenné věci.

Z. H.: Vzhledem k tomu, že Horizonu bude padesát let, činí to z něj jeden z nejúspěšnějších televizních pořadů vůbec. Jaký je návod na úspěch takového pořadu?

A. L.: Domnívám se, že důvod, proč přežil, a dokonce stále vzkvétá, tkví v tom, že se neustále znovu vynalézal. Věda se měnila, ale témata pořadu zůstala stejná: biologie, výzkum vesmíru, kosmologie, umělá inteligence. Témata jsou si až překvapivě podobná. Co se změnilo, je přístup k tématu a způsob výroby.

Z. H.: Jak se změnil způsob výroby?

A. L.: Zásadně se změnila technologie natáčení. V prvních letech se natáčelo na černobílý filmový materiál a ten byl velmi drahý. Pak se stal dostupným barevný film a s tím se změnil jazyk a lidé se snažili vyprávět jiné příběhy. A to samé se opakovalo s videokamerami či s vysokým rozlišením (HD).

Když máte velmi lehké dokumentární kamery, dokážete se k tématu přiblížit velmi intimně. V roce 1964 jste potřeboval kameramana, zvukaře, asistenta kamery, osvětlovače a jeho asistenta. Když jsem jel na natáčení, měl jsem velký štáb, několik aut s technikou. Dokumenty se tehdy dělaly velmi pomalu a bylo to poněkud divadelní, někdo musel zakřičet akce, připravit rámování, dbát o to, aby se do kamery nedostala špína z celuloidu. Myslím, že to byl jeden z důvodů, proč věci často vypadaly staticky. Postprodukce byla velmi komplikovaná, nůžky, střihací stoly. A všechno to vybavení způsobovalo, že udělat jakoukoli změnu trvalo neskutečně dlouho. S nástupem videa bylo možné začít natáčet z ruky, kamery nebyly tak těžké, náměty mohly být osobnější, styl se stal fluidnějším. Střih, skládání filmu dohromady se velmi zrychlily, nebylo potřeba jít nejprve do laboratoře, stačilo přinést natočené kazety. Nebyl problém zanést změny. A pak se objevila počítačová grafika, a to otevřelo úplně nové pole jak vyprávět příběhy. Mohli jste ukázat megatsunami, mohli jste ukázat Británii pod ledovým příkrovem, vizuální imaginace najednou mohla být zpodobena počítačovou grafikou. Začaly se dělat pořady o katastrofách, o době ledové, které byly motivovány tím, že jsme měli technologii, jak je vizualizovat.

Z. H.: Jaká je v současnosti technologie a jak mění příběhy a vyprávění?

A. L.: Jednou z hlavních věcí jsou lehké kamery. Dnes máte na výběr. Na natáčení si můžete vzít rychloběžné kamery Phantom, miniaturní skoro neviditelné kamery, RED kamery s neuvěřitelným rozlišením nebo 3D kamery. Na jednu věc tak můžete hledět z více perspektiv, máte větší možnosti vizualizace. Vedle toho je zde neustálá potřeba znovu vynalézat televizní formu. Asi před pěti roky jsme začali používat moderátora. Momentálně máme tři moderátory. Zapojujeme do vyprávění magazínové prvky, které spojuje postava moderátora. Co dnes vidíme, je ohromně rychlá proměna televizní formy.

Z. H.: První epizoda Horizonu, kterou jsem viděl, byla z roku 1978, jmenovala se Now the Chips are Down a neměla moderátora. V pozdních osmdesátých letech vznikly epizody s Richardem Dawkinsem, ale v devadesátých letech a v první dekádě nového století Horizon už moderátora zase nemá. Co je za těmito změnami?

A. L.: Now the Chips are Down je pozoruhodný film. Když se podíváte nazpátek na těch padesát let, Horizon řekl spoustu věcí správně, protože lidé věrně referovali o vědě. Now the Chips are Down je slavný tím, že správně předpověděl, že objevení křemíkových mikroprocesorů povede k zániku světa v podobě, v jaké jsme ho znali.

Televize byla vždy ovlivněna nejrůznějšími módními vlnami. Někdy jsou populární moderátoři, někdy jsou populární inscenované rekonstrukce, jindy počítačové animace. Pokud máte vůči médiu citlivost, pak svůj nápad zpodobníte tak, aby to odpovídalo dané době. Může to být inscenované drama, jaké jsem před pár lety udělal o Einsteinovi, Einsteinova rovnice života a smrti [myšlena E = mc2, pozn. Z. H.]. Bylo to v době, kdy byly inscenované dokumenty velmi populární. Dnes bych však dokumentární drama nenatáčel.

Z. H.: Ale teď dělá např. History Channel dokumentární drama o Vikinzích.

A. L.: Patří to k tomu, co jsem řekl o módě v televizi. Předem napsaná dokumentární dramata jsou dnes velmi populární v Americe. Seriál Hatfields & McCoys reprezentuje tuto popularitu dokumentárních dramat, která jsou natáčena jako hraný film s velkými hereckými hvězdami typu Kevina Costnera. Ta jsou však extrémně nákladná a taková děláme jen výjimečně. V BBC Science jsme nedávno jedno takové připravili o zkáze raketoplánu Challenger a slavném fyzikovi Richardu Feynmanovi v hlavní roli s Williammem Hurtem.

Z. H.: Pro Horizon je typické, že je to velmi dramatický pořad. Když ho sledujete, nemůžete přestat. Jakým způsobem vzbuzujete v divákovi zaujetí?

A. L.: To je jedna z věcí, jež se Horizonu během těch let opravdu dařila. Rozuměl různým způsobům vyprávění příběhů. Existují poznámky jednotlivých editorů Horizonu, jak toho dosáhnout, tato znalost se předává z generaci na generaci. Ale vlastně je to velmi jednoduché: nejsilnější emocí v jakémkoli faktografickém pořadu je zvědavost. Pokud se vám podaří vyvolat v divákovi zvědavost, máte spoustu možností, co s ní dělat. Můžete ji prohlubovat, můžete vyvolávat otázky, které budou čím dál zajímavější, čím dál těžší k zodpovězení, překážky, které budete muset překonávat.

Struktura našeho příběhu je často záhada, problém, řešení. Je tady záhada, ale pokud by bylo snadné ji zodpovědět, dostanete se k řešení moc rychle. Důvod, proč je to dramatické, je ten, že uprostřed leží problém. A pokud nevymyslíte scénu, kde je potřeba vykonat něco obtížného, pak to nebude dramatické. Kdyby to bylo o tom, jak horký je čaj v tomto hrnku, 80 stupňů, pak to není drama. Ale pokud by to bylo o tom, jak horký je čaj v tomto hrnku na měsíčním povrchu, tak to začíná být zajímavé. Sám nevím, jak to funguje, ale zajímala by mě spousta dílčích prvků. Má na to vliv gravitace, atmosféra, vypařil by se? To je síla jednoduchých otázek, které prohlubují náš smysl pro zvědavost. Odpověď by v nejlepším případě měla být překvapivá. A pokud má být překvapivá, neměl byste vědět, že se blíží.

Z. H.: Jsou také vědci dostatečně odvážní, nebojí se vystupovat v médiích, nebojí se, že budou jejich tvrzení překroucena? Jaká je vaše zkušenost s vědci?

A. L.: Je to vztah postavený na opravdové spolupráci. Ne na tom, že se objevím a přesvědčím je, aby přečetli svoji přednášku, pak šli domů a my to odvysílali. Naším úkolem je vzít to, co oni udělali, a postavit z toho příběh, který by lidé chtěli sledovat. Moje zkušenost s nimi za ty roky, co jsem Horizon režíroval, byla taková: To, co jste udělal, bylo úplně správné, já bych to tak neudělal, ale je to velmi zajímavé, jak jste to udělal.

Občas opravdu jen stačí zachytit vědecké výsledky, ale většinou se na to musíte podívat naším pohledem, jímž je vyprávění příběhů. Jednoduchou pravdou je, že televize nikdy není pro vědce příležitostí mít přednášku, a z toho důvodu to vyžaduje oboustrannou vzájemnou důvěru. Oni nám musí věřit, že skutečně rozumíme naší práci a tomu, co dělají, i když to neřekneme tak, jak by to oni řekli svým kolegům na vědecké konferenci. Film je vždy také autorským vyjádřením. Téma musíte jako autor vstřebat a porozumět mu, aby vám dávalo smysl. Musíte, jako když píšete drama, rozumět svému světu, musíte být schopen ho s jistotou sdělit. A to se stane jen proto, že mu hluboce rozumíte.

Z. H.: Pro popularizaci vědy je důležité mít k dispozici slavné vědce, protože lidé je chtějí vidět. Máte problém je pro váš pořad získávat?

A. L.: Ne, protože Horizon byl pro celé generace součástí našeho vzdělání. Sledovali ho ve školách. Vzpomínám, že když náš učitel byl unavený, zapnul Horizon. Nejen v Británii, ale i v mnoha dalších zemích je součástí výchovy. Je to velmi oblíbená doslova instituce, a to nejen mezi vědci.

Z. H.: Pro popularizaci je neméně důležité být současní, přinášet nové vědecké zprávy. Letos jste například uvedli epizodu o pádu ruského meteoritu nad Čeljabinskem, z níž mohl mít divák dojem, že byla natočená snad hned po dopadu. Jak jste ji dokázali tak rychle připravit a odvysílat?

A. L.: Když jsem do Horizonu přišel, nepokrýval bezprostřední události. Dříve jsem pracoval ve zpravodajství a čtyři dny po 11. září jsem o něm natočil dokument. Obnáší to moc nespat, moc nejíst a na konci docela smrdět. Ale byl to velmi silný film, který měl význam. U něj jsem se poučil, že můžete dokument natočit velmi rychle, pokud máte dobrou organizaci práce a je splněno pár dalších podmínek. Natočil jsem jednu epizodu Horizonu po japonském zemětřesení a trvalo nám to týden. To byl také důležitý televizní kousek, velmi silný a znepokojivý příběh o přírodě a co udělala. Nabízel důležité spojení mezi zkušeností, kterou lidé měli, a tím, co umí dokumenty nejlépe: zodpovídat otázky začínající na proč. Proč se to stalo? Bezprostřední dokumenty dokážou přivést lidi k tomu, aby se zajímali, jak funguje svět kolem nich.

Věda a současná televize

Z. H.: Jaká je sledovanost Horizonu v současnosti? Klesá, zlepšuje se?

A. L.: Pokud máme nějaké působivé téma, můžeme mít až několik milionů diváků, pokud máme nějaké méně populární téma, je to přes milion. Z čehož vyplývá, že máme velmi silný pořad.

Z. H.: A jaká je konkurence mezi Horizonem a speciálními populárně-vědeckými stanicemi, jako jsou National Geographic, Discovery Channel, History Channel. Poklesl zájem o Horizon, když začali vysílat?

A. L.: Ani ne. Podíl National Geographic a Discovery Channel v Británii není velký. Nejsou našimi hlavními konkurenty, těmi jsou ostatní nekabelové televize. Navíc ve Spojených státech je Horizon zahrnutý do vysílání Discovery Channel.

Z. H.: Mladí diváci se dnes na televizi příliš nedívají. Máte v BBC Science vůči nim nějakou speciální strategii?

A. L.: Pokud máte děti, víte, že nastala ohromná změna. Děti dnes nesledují televizi, a pokud ji sledují, tak na svých telefonech a tabletech. Oslovujeme docela slušnou skupinu mladých diváků, ale během nadcházejících let to bude bezpochyby problém. Chystáme se více uchýlit k digitálním médiím a sociálním sítím, kde je publikum. Na tom, jak v tomto případě budeme nakládat s Horizonem, právě teď pracujeme.

Z. H.: A chystáte něco interaktivního?

A. L.: Některé z filmů, které jsme natočili, jsou docela interaktivní. Pokud jste viděl nedávný díl Věříme tomu co vidíme?, tam si s interaktivitou, zapojením diváků hrajeme ve formě experimentů. Důležité se stane to, čemu se říká druhá obrazovka: díváte se na televizi, a přitom sledujete tablet nebo telefon, to už je dnes součástí sledování televize a ještě výraznější to bude v budoucnosti. Je proto velmi nákladné připravit materiál, a v tuto chvíli na to nemáme peníze. Doufám, že k padesátému výročí dostaneme více prostoru, abychom se vydali tímto směrem.

Z. H.: Co si myslíte o zapojení pohyblivých obrazů a malých filmů do učebnic, jaké můžete mít třeba v tabletech, kde si můžete pustit model určité molekuly a podobně? Je interaktivní kombinace textu a filmu nejlepším způsobem, jak prezentovat vědecké poznatky?

A. L.: K padesátému výročí Horizonu připravujeme e-book a uvidíme, jak to dopadne. Nikdo dnes neví, zda tyto technologie, ať už je to druhá obrazovka, interaktivní knihy nebo interaktivní televize v širším smyslu, budou fungovat. Před rokem dvěma nebo spíše před třemi se počítalo, že 3D je budoucností televize, dnes to tak ale nevypadá. Spíš to vypadá, že to bude ještě o třídu vyšší rozlišení (ultra HD). Je těžké odhadnout, která ze současných technologií bude definovat televizi do budoucna a určovat divácké zvyky v nadcházejících letech. Ať tak či tak, je ale docela zřejmé, že určující bude interaktivita.

Z. H.: Změní se tak vědecké příběhy a jejich vyprávění?

A. L.: Otázkou také je, jak vyprávět příběhy v době internetu. Vidíme to na videohrách, jak si lidé nacházejí vlastní vyprávění. Samozřejmě že jsou předem připravená, ale zároveň je to vyprávění produkované divákem. Zajímavou otázkou mnoha vědeckých výkladů je míra, nakolik jste tvůrcem vlastního příběhu. Když lidem dáte dostatečné množství podkladů, grafiku, rozhovory, hudbu nebo cokoli jiného, jakou cestou se jejich prostřednictvím vydají? V současnosti se nad těmito záležitostmi hodně přemýšlí, například co se stane s dramatickou tvorbou, když si divák bude moci zvolit konec. Možná bude představa, že vyprávění je něco, co vám poskytuje někdo jiný, a vy máte jen v klidu sedět a užívat si ho, pociťována jako staromódní, možná už nebudete chtít někoho, kdo by vás příběhem provedl.

Popularizace a současná věda

Z. H.: Je těžké zprostředkovat vědecké poznatky korektně a příliš je přitom nezjednodušovat. Jaká je vaše zkušenost, jak se potýkáte s tím, aby to stále byla věda, a zároveň to bylo srozumitelné?

A. L.: Vždy se snažíme dostat k jádru věci, ukázat, co je skutečnou příčinou. Jistě, jsou to komplexní záležitosti a často zůstává určitá nejistota. Ale je způsob, jak učinit nejistotu součástí příběhu. Nejistota je dobrá, špatná je bezradnost a mnohoznačnost.

Z. H.: Co si myslíte o jevech a teoriích, kterým lze obtížně porozumět takzvaně zdravým rozumem, jako je například kvantová mechanika? Jak se dají podle vás podobná témata uvádět, aby nepřestávala být vědecky korektní?

A. L.: Porozumět takovým tématům je velmi obtížné a ještě obtížnější je prezentovat je v televizi. Potýkáte se jak s konceptuálními tak vizuálními problémy. Když jsme například dělali film Co je realita, bylo tam spousta podobných věcí a několikrát bylo potřeba si připustit, že nikdo úplně předkládaným výsledkům neporozumí. Objevovaly se kouzelné momenty, kdy třeba režisér říkal vědci: „Myslím, že tomu rozumím.“ A vědec mu odpověděl: „Vy si myslíte, že tomu rozumíte? Opravdu si myslíte, že tomu rozumíte? Pak tomu vůbec nerozumíte!“ Na začátku jsme se vědců ptali, co je realita, a oni odpovídali, že se jich nemůžeme ptát, co je realita, že o tom nemáme vůbec ponětí.

Můžete si dovolit vpustit do filmu určitou hravost. Toto jsou koncepty, které překračují hranice vyjadřování našeho jazyka. Zdá se, že dobře fungují jen ve světě pravděpodobnosti a matematiky, ale ve světě zdravého rozumu jsou značně obtížné. Ve svých filmech se pak snažím dát divákům příležitost vidět, že sami vědci občas také zápasí. Ať to lidé občas vnímají jako určitý vtip, vždyť co se tady nakonec děje: je to vtip kosmických rozměrů a je pěkné se o něj podělit.

Z. H.: Co si myslíte, že je úkolem popularizace vědy v době, kdy ve veřejnosti sílí skepse k vědeckým výsledkům? Epizoda Horizonu Věda pod palbou se tím přímo zabývá.

A. L.: Vědecké technologie jsou dnes páteří civilizace. V určitých oblastech však panuje jistá nedůvěra, ať jsou to geneticky upravené potraviny, globální oteplování, očkování, a je záhadou, proč to tak lidé cítí a takto nad tím přemýšlejí, zvláště když jsou závislí na věcech, které vycházejí z vědy. Problém nastane, když jsou do vědy zahrnutá zásadní ekonomická a politická rozhodnutí jako v případě globálního oteplování. Podle mě je docela jasné, že globální oteplování probíhá a že ho způsobujeme my. Důležitá věc však je, že to nejsou nikdy rozhodnutí pro vědce, ta rozhodnutí jsou pro nás. Jaká jsou rizika, jaké je nebezpečí, jaké jsou náklady, od toho máme politický proces. Nemůžeme se vědců ptát, co máme dělat, můžeme se jich ptát, co říká věda.

Z. H.: Hovořili jsme o tom, jak se změnil Horizon během těch let a jak se během nich změnila věda. Jak byste současnou vědu charakterizoval?

A. L.: Můžeme spatřovat několik trendů, které v současnosti vědu definují. První, čeho si všimnete, je důležitost dat a statistiky. Téměř ve všech oblastech vědy, ať už je to kosmologie, hledání exoplanet, genetická medicína nebo počítačové algoritmy, jde o data vyhodnocovaná metodou pravděpodobnosti. Ta utvářejí podobu dnešní vědy. Neexistuje téměř žádná vědecká práce, kde byste nenašli mezi autory statistika. Jinou velkou změnou je, že mnoho chytrých a talentovaných lidí pracuje v interdisciplinárním prostředí. Dávají dohromady mechaniku s biologií nebo optiku s mechanikou.

Z. H.: Není tedy pravda, že věda se úzce specializuje, že jeden vědec nerozumí druhému?

A. L.: Není pochyb o tom, že existují oblasti, kde se vědci úzce specializují. Nicméně v mnoha oborech podnikání se spojují různé obory a vědomosti, využívá se potenciálu lidí z různých displín pracujících spolu. Jedním z nejproduktivnějších a nejvíce svět měnících vědců je Robert Langer, který na MIT (Massachusetts Institute of Technology) vede laboratoř a má na svém kontě podle mě nejvíc patentů ze všech žijících lidí. Přijdete k němu do laboratoře a najdete tam vedle sebe genetiky a biology – celá jeho laboratoř je založena na interdisciplinárním přístupu. Langer je velmi úspěšný ve světě medicíny, speciálně implantátů, v nichž je průkopníkem. Natáčeli jsme s ním jeden den a viděli kolem něj velice různorodé lidi, každého s jiným zázemím a vzděláním. Sám sebe Langer popisuje jako dirigenta orchestru.

Z. H.: Myslíte, že když máme tak mocné nástroje poznání, jsme blíž osvícenskému ideálu, že dokážeme svět vědecky popsat?

A. L.: Jedním z nejzajímavějších příběhů byl pro mě cyklus Dějiny vědy, kde jsem dělal producenta. V Dějinách vědy jsou kladeny jedny z nejzajímavějších vědeckých otázek: Co je kolem nás? Z čeho je svět? Co nás dělá lidmi? Závěr na konci zněl, že není nikdo, kdo by je mohl zodpovědět. Nemáme kategorické definitivní odpovědi na žádnou z těchto velkých otázek. Ani po tolika staletích rozvoje vědy nevíme, co je kolem nás, z čeho je svět, nevíme, co nás dělá lidmi, nevíme, odkud pocházíme, ale víme o tom mnohem více. Doufám, že tyto velké otázky, stejně tak filozofické jako vědecké, se nakonec slijí do jediné otázky: Co je kolem nás? A než na ni najdeme odpověď, bude to ještě chvilku trvat.

S Aidanem Lavertym rozmlouval Zdeněk Holý.

Soubory

článek ve formátu pdf: 201307_446-449.pdf (242 kB)

Diskuse

Žádné příspěvky