Jak táhnou hybridi?

Přelet rozsáhlých bariér, jako například pouští, moří či vysokých pohoří, je pro tažné druhy energeticky velice nákladný a nese s sebou zvýšené riziko úmrtí. Není proto divu, že tažné druhy tyto překážky oblétají. Proto populace jednoho druhu táhnou různými směry a především zimují v jiných oblastech. Zároveň vzniká migrační rozhraní – oblast s výskytem jedinců obou populací. Již delší dobu je známo, že migrační chování je alespoň zčásti dědičné a druhově specifické. Jak ovšem probíhá tah potomků rodičů z různých populací? Dosud je známo pouze chování experimentálně křížených pěnic černohlavých (Sylvia atricapilla) z roku 1981 ze západní Evropy táhnoucích do západní Afriky či západního Středomoří s jedinci z východní Evropy táhnoucími do východní Afriky či východního Středomoří. Potomci křížení těchto dvou rodičovských skupin byli umístěni do tzv. Emlenova trychtýře, který je konstruován tak, aby zaznamenával místa, kterými se snaží jedinci z trychtýře uniknout. V misce uprostřed trychtýře je barva a ptáci poté, co vyskočí na trychtýř a zanechají stopy, opět spadnou do misky.

Výsledky tohoto experimentu jednoznačně potvrdily, že ptáci vykazovali jižní směr tahu – tedy přechodný směr v porovnání s rodičovskými skupinami. Teprve po 33 letech se podařilo zjistit, jak táhnou hybridní jedinci ve volné přírodě. Zkoumaným druhem se stal drozd malý (Catharus ustulatus), jehož hnízdní areál je na západě USA rozdělený Skalistými horami na dvě části. Na severozápadě USA se obě populace potkávají v oblasti migračního rozhraní. Ptáci byli odchytáváni jak v oblasti migračního rozhraní (sympatrické populace), tak v oblastech pobřežních a vnitrozemských (dvě alopatrické populace) a rozděleni podle počtu společných alel mezi oběma alopatrickými populacemi. Příslušníkům sympatrické populace byly v oblasti tahového rozhraní nasazeny světelné geolokátory (Vesmír 88, 360, 2009/6; 94, 254, 2015/5), které zaznamenávaly intenzitu osvětlení, a tedy délku dne (určuje zeměpisnou šířku) a čas místního poledne (určuje zeměpisnou délku). Z předchozích studií bylo známo, kam a jakou trasou táhnou jedinci alopatrických populací, a bylo tedy možné porovnat ji s trasou populace sympatrické.

Výsledky práce byly překvapující – příslušníci sympatrické populace využívali ve srovnání s alopatrickými populacemi nové trasy, střídali trasy alopatrických populací a měli velmi nízkou míru tahové konektivity (obr. 1). Jinými slovy příslušníci hnízdní populace nezimovali ve stejném území (což je typické pro silnou konektivitu), ale v různých oblastech. Navíc vědci zjistili lineární závislost mezi počtem vnitrozemských alel a zeměpisnou délkou zimoviště a trasou migrace. To znamená, že ptáci se odlišovali od svých alopatrických rodičů úměrně počtu nesouhlasných alel. Pro příslušníky sympatrické populace s tahovým rozhraním byla výsledkem delší trasa i trvání tahu přes nehostinné Skalisté hory. Bohužel byl u těchto jedinců zjištěn i silný negativní vliv na přežívání, v opačném případě by mohlo v delším časovém období dojít k vzniku nového druhu.