Komerční prezentace
Registrace uživatele

Přihlašte se k odběru informací, novinek, získejte přístup do diskuzního fóra.

Vesmír č. 10
Vesmír č. 10
Toto číslo vychází
2. 10. 2017
Novinky
Zdarma jedno celé číslo Vesmíru v pdf.
• Říjnové číslo Vesmíru
reklama

Jak neměřit člověka1)

Embryem až po hrob
Publikováno: Vesmír 76, 648, 1997/11
Rubrika: Eseje

Proč by měly být meze lidského chování tak široké, když anatomické meze jsou obecně mnohem užší? Je toto nárokování flexibility chování jen zbožným sociálním přáním, nebo patří i do biologie? Dva důvody mě vedou k závěru, že široké rozmezí možných chování vzniklo jako důsledek evoluce a strukturní organizace našeho mozku. Podívejme se nejdříve na možné adaptivní výhody pro vznik tak velkého mozku v evoluci. Lidská jedinečnost tkví ve flexibilitě mozkových funkcí. Co je inteligence, ne-li schopnost čelit problémům, a to nenaprogramovaným (často říkáme tvůrčím) způsobem? Jestliže nás inteligence odlišuje od všech ostatních organizmů, pak je myslím pravděpodobné, že přírodní výběr pracoval směrem k maximální přizpůsobivosti našeho chování. A co je adaptivnější pro učící se a myslící zvíře: geny selektované na agresi, zlobu a xenofobii, nebo selekce pravidel učení, která mohou vyvolat agresi za jistých příhodných okolností a mírumilovnost za okolností jiných?

Na druhé straně však musíme být opatrní v přisuzování přílišné role přírodnímu výběru tím, že všechny základní vlastnosti budeme brát jako přímé adaptace. Nepochybuji, že přírodní výběr působil při výstavbě našeho nadměrně velkého mozku – a rovněž jsem přesvědčen o tom, že mozky vyrostly v důsledku adaptace pro jisté role (zřejmě složitá množina interagujících funkcí). Tyhle předpoklady však nemusí vést ke konstatování, často nekriticky zastávanému přísnými darwinisty, že všechny stěžejní vlastnosti mozku jsou výsledkem přirozeného výběru. Naše mozky můžeme přirovnat k neuvěřitelně složitým počítačům. Pokud si pořídím mnohem jednodušší počítač k vedení účtů ve fabrice, mohu ho současně použít i k řešení jiných, značně složitějších úkonů, než je účetnictví. Tyto dodatečné schopnosti jsou nevyhnutelnými důsledky stavby a nikoli přímých adaptací. Naše nesrovnatelně složitější organické počítače byly také postaveny z jistých důvodů, ale disponují téměř závratným výčtem dodatečných dovedností – včetně, domnívám se, všeho, co nás činí lidmi. Naši předkové nečetli ani nepsali a ani nepřemítali o tom, proč některé hvězdy nikdy nemění svoji vzájemnou polohu, zatímco pět potulných jiskřiček a dva disky se pohybují po dráze, které dnes říkáme zodiak. Nemusíme pohlížet na Bacha jako na šťastný vedlejší produkt skutečnosti, že hudba hrála důležitou roli při udržování soudržnosti kmene, nebo na Shakespeara jako šťastný výsledek role mýtu a epického vyprávění při udržování loveckých skupin. Většina „znaků“ chování, které se sociobiologové pokoušejí vysvětlit, nemusela být vůbec nikdy podřízena přímému přirozenému výběru – a může proto vykazovat flexibilitu, kterou znaky bezprostředně důležité pro přežití nikdy mít nemohou. ...

Flexibilita je hlavním znakem lidské evoluce. Jestliže se lidé vyvinuli, jak věřím, procesem neotenie, potom jsme ve víc než metaforickém smyslu slova permanentními dětmi. (Při neotenii se rychlost vývoje zpomalí a raná vývojová stadia předků se stávají vlastnostmi dospělých potomků.) Mnoho ústředních znaků naší anatomie nás pojí s fetálními a juvenilními stadii primátů: malý obličej, vystouplá mozkovna a velký mozek ve srovnání s velikostí těla, nerotující palec na noze, velký otvor (foramen magnum) umístěný na bázi lebky a umožňující tak správnou orientaci hlavy při vzpřímeném postoji, rozmístění ochlupení na hlavě, v podpaží a v třísle. ... U jiných savců se explorace, hry a flexibilita chování omezují na mláďata a jen výjimečně je najdeme i u dospělých. My si však ponecháváme nejen anatomické znaky dětství, ale i flexibilitu mysli. Myšlenka, že přírodní výběr se ubíral v lidské evoluci směrem k vyšší flexibilitě, není nápad ad hoc, který se zrodil z nadějí, ale důsledek neotenie jako stěžejního procesu naší evoluce. Lidé jsou učící se zvířata.

V románu T. H. Whitea Bývalý a budoucí král (The Once and Future King) se vyskytuje podobenství o původu zvířat. Bůh, říká White, stvořil všechna zvířata jako embrya a pak si je zval před svůj trůn a nabízel jim anatomické dodatky podle jejich přání. Všechna zvířata volila specializované vlastnosti dospělých – lev drápy a ostré zuby, jelen parohy a kopyta. Nakonec předstoupilo lidské embryo a řeklo:

„Můj Bože, myslím, že jsi mě stvořil tak, jak vypadám, z důvodů, které nejlépe znáš ty sám, a že by bylo nehorázné cokoli na tom měnit. Jestliže si mohu vybrat, zůstanu tak, jak jsem... Nebudu měnit žádné části, které jsi mi dal. ... Zůstanu bezbranným embryem po celý svůj život a budu se snažit, jak nejlépe budu umět, abych si vyrobil chabá vylepšení ze dřeva, železa a jiných materiálů, které jsi uznal za vhodné mi předložit. ...“ „Výborně,“ zvolal Stvořitel potěšeně. „Předstupte vy ostatní se svými zobáky a co to všechno ještě máte a pohlédněte na Našeho prvního Člověka. On je jediný, kdo rozřešil Naši hádanku. ... Co se týče tebe, Člověče, ... budeš až po hrob vypadat jako embryo, ostatní však budou vydáni tvé moci, jakoby sami byli embrya. Věčně nevyvinutý zůstaneš vždy možností v Našem obrazu, schopnou vidět cosi z Našeho zármutku a pociťovat část Našich radostí. Zčásti je tě Nám líto, Člověče, ale na druhé straně ti věříme. Jdi tedy a snaž se ze všech sil.“

Poznámky

1) Ukázka ze stejnojmenné knihy Stephena Jay Golda, která vychází v nakladatelství Lidové noviny. Překlad 2. vydání z r. 1996; 1. vyd. 1981; ukázka je úryvkem ze 7. kapitoly. Recenze knihy viz Vesmír 73, 557, 1994/10

Soubory

Článek ve formátu PDF: 1997_V645-649.PDF (210 kB)

Diskuse

Žádné příspěvky