Jak mlčet vědecky

Vícekrát jsme se v minulosti pokusili na stránkách Vesmíru vyvolat diskusi na nějaké ožehavé až kontroverzní téma. Ne vždy se to podařilo, což neznamená, že by diskusí nebylo - urodily se občas, ale nad trochu jinými tématy, než jsme předpokládali.

Tentokrát to zkoušíme znovu. Na 74, 145, 1995/3 si můžete přečíst jemně rozverný článek o evoluci od Jana Zrzavého, článek, který sám autor považuje za provokaci, ne za misijní osvětu , jak v dopise přiznal. Rukopis jsme rozeslali k náhledu ne dvěma či třem (jak je běžné), ale více než desítce našich spolupracovníků - a opravdu, odezvy přišly vskutku rozličné. Od odsudku typu "k tomuto blábolu se nebudu vyjadřovat" až po "svěžím způsobem napsaná esej - přijmout ji všemi deseti!". Již tato různorodost názorů cosi říká, a proto - v souhlasu s názorem dalšího recenzenta, že "podobné provokující články jsou tím pravým olejem do tiše plápolajícího ohně naší vědy" - vám zde Zrzavého článek předkládáme. A spolu s ním čtyři z došlých reflexí (74, 149, 1995/3).

Ve svém lednovém úvodníku jsem se dotkl pozoruhodného jevu, že jsou to právě evoluční teorie a hypotézy, které jsou zdrojem vzrušených, až emocionálně zbarvených debat. V naší části politického světa se do nich po léta míchala i státní moc, ne-li přímo policie. Užijme si tedy svobody.

Ač ve vlastní věci laik, využiji i já výzvy Zdeňka Neubauera (74, 151, 1995/3) k brain-stormingu a přičiním pár poznámek.¹⁾.

První: je-li spor o to, zda evoluce je slepá či cílená (D. Povolný, s. 150), nebo, chcete-li, zda v ní vládne náhoda či užitečnost, pak se zamysleme, zda nejde jen o odlišnost perspektivy. To, co se v pohledu z dálky (ve velkém časovém měřítku) jeví jako směrovaný, cílený a jakoby předem projektovaný vývoj druhu, se může při pohledu zblízka (v malém časovém měřítku) ukázat jako hra čisté a slepé náhody nad velkou populací jedinců. (Vzpomeňme na Baldwinův efekt z lednového čísla Vesmíru²⁾

Druhá poznámka: náš autor na jednom místě hovoří o tom, že "každá úroveň [genetická, vývojová, morfologická] je objektem samostatné evoluce" (Zrzavý, 74, 149, 1995/3). To je zajímavé tvrzení a jako výraz nevíry v redukcionizmus je mi docela sympatické. Myslím však, že lze jít ještě dál a uvažovat nejen o paralelizmu evoluce, ale i o vzájemné vázanosti, či dokonce spolupráci různých evolučních úrovní. Dalo by se tomu říkat hierarchický holizmus, chcete-li.

Další věc (o níž je dobré vědět, abychom si lépe vždy rozuměli): Je dobré rozlišovat, kdy uvažujeme a mluvíme o tom, jak to skutečně bylo (rozuměj: příběh života na naší Zemi), a kdy se tážeme, jak by to vůbec mohlo být. V prvém případě bojujeme s nedostatkem znalostí, které by bylo třeba k testování hypotéz, a co je horší, možná se už nikdy nic víc nedovíme. V druhém případě si můžeme dle libosti vytvářet vícero hypotetických teorií o možných "mechanizmech" evoluce (nazývejme to tak). Jejich pravdivost lze principiálně též testovat, ovšem jen jaksi "uměle": pomocí dedukce, myšlenkovými experimenty, a zejména simulací na počítačích (znovu odkazuji na lednové číslo). Koneckonců, každý vnitřně konzistentní a statisticky platný hypotetický mechanizmus evoluce měl šanci se uplatnit i na naší Zemi, mohl však být přehlušen, zakryt, či aspoň kontaminován zcela jiným vnitřně konzistentním mechanizmem.

Vymýšlení a studium takových možností (nezávisle na tom, zda se na Zemi skutečně uplatnily nebo ne) je součástí teoretické biologie a bezesporu si zaslouží být nazýváno vědou.

Pak ovšem nevím, proč bychom měli "vědecky mlčet", když se setkáme s věcmi, které "jsou zajímavé až moc" (Zrzavý, 74, 149, 1995/3). Produkování hypotéz a teorií je přece to nejdobrodružnější, co ve vědě máme. A i kdyby nebylo hned zřejmé, jak je testovat (nebo vyvracet), přesto mohou být pěkné, heuristicky plodné a vědecky relevantní. Pokud tomu nechcete říkat věda, říkejte tomu třeba protověda.