Komerční prezentace
Registrace uživatele

Přihlašte se k odběru informací, novinek, získejte přístup do diskuzního fóra.

Vesmír č. 10
Vesmír č. 10
Toto číslo vychází
2. 10. 2017
Novinky
Zdarma jedno celé číslo Vesmíru v pdf.
• Říjnové číslo Vesmíru
reklama

IQ: Omyly, předsudky a zkreslování

STEPHEN JAY GOULD: Jak neměřit člověka. Pravda a předsudky v dějinách hodnocení lidské inteligence

Nakladatelství Lidové noviny, Praha 1998, z anglického originálu The Mismeasure of Man (1996) přeložil Anton Markoš, 440 stran, doporučená cena včetně DPH 245 Kč, náklad neuveden

Publikováno: Vesmír 80, 528, 2001/9
Rubrika: Nad knihou
Více si všímáme dat, která jsou ve shodě, a rozporná data podceňujeme a přehlížíme.

Autor, narozený r. 1941, patří mezi vzdělané popularizátory vědy. Před lety (1980) u nás vyšla jeho kniha Pandin palec. V studii Jak neměřit člověka sleduje měření lidské inteligence od prvních kroků koncem 18. století až po současnost (viz též recenzi originálu ve Vesmíru 73, 577, 1994/10 a ukázku z překladu ve Vesmíru 76, 648, 1997/11). Kritiku zaměřuje na snahu hodnotit kvantitativně a na jednoduché lineární škále myšlenkové kvality člověka i velkých skupin. Mnohdy tyto snahy vytvářely podklady pro rasisticky laděné závěry, ale i pro velmi nebezpečnou sociální praxi.

Gouldovou zásluhou je velmi kritický rozbor mnoha omylů, které se objevily při zachycování a hodnocení duševních schopností člověka. Kniha je emočně silná, i když ve výběru autorů mnohdy jednostranná. Kritiku zaměřuje na studie, které vedly k závěrům, že inteligence člověka je geneticky předurčena. Lze očekávat, že se tato tematika znovu dostane do popředí v souvislosti se současným vývojem poznání genetického kódu. Starý problém dědičnosti a prostředí (či výchovy) nejspíš zase ožije.

Gould vychází z pramenů dnes již překonaných, někdy i zapomenutých a většinou používaných jen okrajově – mnohdy z druhé ruky, jako omyly minulosti. Přesto však stojí za připomenutí. Autor se zaměřil na čtyři okruhy výzkumných bloků:

  • Odvozování charakteristik různých ras na základě celkového biologického vzhledu. V 18. století řada amerických autorů – spíše politiků než vědců – hledala rozdíly mezi bělochy, černochy a indiány. Panoval předsudek, že bílá populace je schopnější, a z toho se odvozoval závěr o oprávněnosti otrokářství či o kolonizaci světa. Jiní (např. T. Jefferson) sice uznávali teorii o nižších schopnostech černých, ale neupírali jim jejich základní lidská práva. Oponentské hlasy (např. R. W. Emerson) byly slabé.

    Na různých místech ve světě se shromažďovaly sbírky lebek a kostí, měřily se nebo odhadovaly velikosti mozků, většinou velmi nepřesně. Docházelo k polygenizmu – k představě, že různé rasy jsou oddělené biologické druhy, že jsme potomci různých Adamů a neplatí všelidská rovnost. Z původně neutrálního popisu zjištěných rozdílů, který pocházel od K. Linného, odvodil později v Německu J. F. Blumenbach (1795) hierarchické třídění lidských ras. Na vrcholu se ocitlo plemeno kavkazské (lidé světlé pleti z Evropy, západní Asie a severní Afriky). Soudil, že v blízkosti Kavkazu – zejména na jeho jižních svazích – žije nejkrásnější lidská rasa a můžeme sem pravděpodobně umístit vznik původní lidské formy.

    Zdá se, že jde o otázky dávno odváté, ale i dnes se hledá kolébka (nebo kolébky) člověka. V mnoha výzkumných psychologických studiích v Americe (i v jiných zemích) při popisu výzkumného souboru čteme, že šetření se účastnilo X kavkazců, Y afroameričanů a Z hispánců. Většinou se nesledují jako samostatné podsoubory, ale přece jen tušíme jisté očekávání, že by třeba mohli být trochu jiní.

  • Měření hlav. Podnět k rozvoji kraniometrie dal P. Brocca (1824–1880). Mnozí lidé odkazovali své mozky ke studijním účelům, pitva zesnulých kolegů se stala jakýmsi druhem přidružené výroby. Odhadovaly se velikosti či hmotnosti mozků a snad i nadání mnoha osob. Nejtěžší mozek se objevil např. u I. S. Turgeněva či G. B. Cuviera, překvapivě malý u W. Whitmana, F. J. Galla, A. France aj. Záhy se ukázalo, že mnohem důležitější je rýhování mozku, ale to tehdy nikdo měřit neuměl. Broccova tradice měla mnoho pokračovatelů. Tak např. v Itálii C. Lombroso tvrdil, že zločinci mají vysedlé lícní kosti a čelisti, ustupující čelo a velké uši, a dokumentoval to různými kresbami a fotografiemi. Časem se však ukázalo, že se svou fyziognomií příliš neliší od studentů z Oxfordu či Cambridže – a další mýtus padl. Pokusy o hledání vztahů mezi tělesnou konstitucí a osobností tím však neskončily (E. Kretschmer aj.).
  • Dědičnost inteligence. Zhruba před 100 lety se ve Francii objevila potřeba vyvíjet techniky umožňující odhalit děti, které pro nedostatek nadání potřebují ve školách speciální péči. Úkolem byl pověřen A. Binet (1857–1911). Vvyinul řadu zkoušek pro děti různého věku. V Německu W. Stern r. 1912 navrhl dodnes užívaný inteligenční koeficient (IQ), který je tvořen stonásobkem poměru mezi mentálním věkem (měřeným testy) a věkem chronologickým. Zapadlo však jeho upozornění, že je možno sledovat rozdíly mezi lidmi, ale také strukturu charakteristik jedince a jejich změny v čase za různých okolností. Jeho náměty byly využity teprve o 40 let později.

    Binet soudil, že lidská inteligence je mnohem složitější, než aby ji bylo možno vyjádřit jediným číslem. Právem se obával, že mechanické užívání různých testů povede k mnoha chybám nekompetentních uživatelů. Cílem jeho zkoušek mělo být spíše orientační zjištění, které mělo naznačit, jak a ve kterém směru s jednotlivými dětmi pracovat. Opakovaně a důrazně varoval před mechanickým značkováním, které bude děti poškozovat.

    V době před 1. světovou válkou se v USA vyvinuly nové testy. Začaly se užívat s velkým nadšením, ale bezmyšlenkovitě. Inteligence se považovala za vrozenou neměnnou vlastnost. H. H. Goddard využíval ve velkém testy pro diagnostikování slabomyslnosti a zavedl tehdy termín moron. Označil jím jedince, kteří nikdy nezapadnou do společnosti a stávají se z nich kriminálníci, alkoholici a deklasované osobnosti. Pak již byl jen krok k tvrzení, že slabomyslní rodiče budou nekontrolovatelně a ve velkém přivádět na svět další slaboduché potomky, a proto je třeba uvažovat, jak by se jim v tom dalo zabránit. Viděl dvě cesty: izolaci, nebo sterilizaci. Tisíce lidí byly na základě testů skutečně postiženy. Morony nacházel Goddard (či spíše jeho asistentky) často i mezi přistěhovalci, a tím připravil politické argumenty pro omezování přistěhovalectví do USA. Jestliže uvážíme, že testování prováděly nepoučené osoby a zkoušeni byli převážně chudí přistěhovalci ihned po vystoupení z lodí na Ellisově ostrově, mnozí z nich málo vzdělaní a bez znalosti angličtiny, pak není divu, že nálezy byly kritické. Při volání po výrazné redukci přistěhovalectví byli postihováni hlavně lidé z východní Evropy, jejichž výkony byly nejhorší.

    Jedním ze zdánlivě průkazných nálezů o dědičnosti IQ byla Goddardova studie rodu Martina Kallikaka: Za občasnké války zplodil se slabomyslnou ženou syna a od něj se odvíjelo více než 450 potomků; mezi nimi bylo mnoho moronů (alkoholiků, sexuálních deviantů a jinak poškozených osob). Pouze 46 jich bylo zdravých. Druhá větev pocházela z Martinova manželství se zdravou ženou. Z legitimního svazku vzešlo téměř 500 potomků bez stop patologie. Tento zdánlivě průkazný výzkum byl dlouho citován a zobecňován. O skutečném otcovství muže, který se pohyboval na poli válečném před nějakými 5 či 6 generacemi, lze však pochybovat. Jeho otcovství nebylo prokázáno a vše se opíralo o nespolehlivou výpověď slabomyslné ženy. Dále se ukázalo – a Gould starší kritiky výrazně prohloubil – že mnohé fotografie, které sloužily jako doklad mentální zaostalosti některých osob, byly výrazně retušovány, jiné snímky byly velmi nejasné a odhad inteligence dávno zesnulých osob byl prováděn jen hrubým odhadem. Starší členové obou větví dávno zemřeli a jejich schopnosti se posuzovaly dle nepřesvědčivých svědectví. Je s podivem, že trvalo desítky let, než byly Goddardovy závěry vypuštěny z učebnic.

    Druhá větev testovací mánie vypukla za 1. světové války. Americkým psychologům v čele s R. M. Yerkesem se podařilo přesvědčit politické i armádní autority, že použití testů usnadní výběr důstojníků i specialistů do vznikajícího vojska (v USA nebyla branná povinnost). Narychlo se sestavily dvě testové baterie: Army-Alfa pro běžnou populaci a Army-Beta pro osoby negramotné či neznalé angličtiny. Bylo vyšetřeno kolem 1 700 000 mužů. Výsledky byly rozporné. Mnozí jejich význam pro výběr důstojníků uznávali, ale mnozí o něm pochybovali. Zarážející bylo, že výsledky převedené na věková kritéria odpovídaly v průměru věku 13 let (mentální věk moronů se podle tehdejších norem pohyboval mezi 8–11 lety). Při revizi testů se prokázalo, že mnohé z použitých položek byly velmi sporné a také podmínky testování ve vojenských táborech byly nevyhovující.

    Přesto však po válce testovací vlna pokračovala dále, a to jak v průmyslu, tak ve školách. A opět se ozývaly hlasy o horší inteligenci černochů, přistěhovalců, lidí z venkova či z městkých ghet a vyvozovaly se rasisticky laděné závěry. Myslící psychologové se nemohli smířit s mechanickými postupy a zjednodušujícími globálními závěry. Není však naším úkolem sledovat vývoj psychologie v posledních šedesáti letech.

    Snad stojí za zmínku, že u nás J. Stavěl v 30. letech srovnával mentální výkony dětí českých a slovenských (Psychotechnická ročenka, 1936, s. 66–89). Srovnával děti ve 4. třídách v Táboře a Martině; obě města považoval podle více kritérií za podobná. Průměrné výsledky táborských dětí byly zhruba o 10 bodů vyšší. Sledoval však řadu socioekonomických kritérií a podle nich žáky dělil do podskupin. Prokázal, že děti z rodin s příznivými podmínkami se od sebe nelišily, v mnoha ohledech byly dokonce martinské děti mírně lepší. Rozdíl byl způsoben špatnými výsledky slovenských dětí z ekonomicky i sociálně slabých rodin. Stavěl z toho vyvodil, že pro interpretaci jednotlivého výsledku v testu je třeba brát v úvahu řadu hospodářských, sociálních i motivačních podmínek, má-li se dospět k nosným závěrům.

  • Další vývoj měření osobnosti. První část tohoto oddílu Gold věnuje studiím anglického psychologa a statistika Cyrila Burta, který po několik desetiletí úporně hájil dědičnost inteligence. Na poměrně malých souborech prokazoval vysokou korelaci mezi výsledky rodičů a dětí. Po letech se ukázalo, že mnoho dat bylo nepřesných, inteligence rodičů byla mnohdy pouze odhadována, testy byly poměrně krátké a některá data [vědomě ?] zkreslena. (Pozn. red.: Podrobnější líčení vzniku a šíření legendy o údajném podvodu viz Vesmír 70, 593, 1991/10 a literaturu tam citovanou.) Mnohé z Burtových nálezů se však staly základem pro úvahy o výběru řady dětí do různých škol.

    Druhá část kapitoly se zabývá úvahami o vývoji faktorové analýzy a jejích různých větví. Jde převážně o technické otázky. Mnohé byly překonány během dalšího vývoje statistických technik.

    Snad ještě poznámka mimo Gouldovu knihu: Psychotechnické a testovací snažení se zdárně vyvíjelo v prvních letech SSSR. Existovala dokonce psychotechnická laboratoř pro výběr vyšších činovníků při ústředním výboru. Ruští psychologové se však dostali do konfliktu se Stalinem, když argumentovali, že na industrializaci není populace připravena. Dopadli špatně a testování bylo po mnoho desetiletí přísně zakázáno. Důsledky jsme pocítili v 50. letech i u nás (byly likvidovány sociodiagnostické ústavy, Čs. ústav lidské práce aj.).

    Nutně se vynoří otázka, jak je možné, že ve vědeckém světě dochází k zřejmým omylům, které ve svých důsledcích vedou k nezvratnému poškození velkých skupin lidí. Příčinou jsou patrně chyby v myšlení i ve způsobech vyvozování závěrů z dat či přímo v jejich zkreslování na základě různých předsudků, předběžných koncepcí, ukvapených závěrů, možná i nevědomých omylů. Debaty o lidské inteligenci, o její proměnlivosti, či naopak o striktní dědičnosti opomíjejí, že jednání člověka je současně určováno motivací, zájmy, potřebami, charakterem, životními okolnostmi, sociální adaptivitou, zdravotním stavem a řadou dalších vlivů. Mnohokrát se prokázalo, že nadání samo o sobě není zárukou životního úspěchu. Zlepšení životních podmínek vede k zlepšení mentální úrovně (a stejně i naopak). Mluví se dnes o sociální inteligenci, kterou se rozumí řada schopností a dovedností umožňujících dobře vycházet se sociálním okolím. V posledních letech se debatuje o emoční inteligenci a o jejím zjišťování. Hledají se schopnosti analyzovat vlastní i cizí pocity a emoce, rozlišovat je a využívat v jednání i myšlení, a zároveň ovládat vlastní emoce.

V psychologické metodologii je popsána řada chyb ve výzkumné činnosti. Hypotézy vedou často k tomu, že si mnohem více všímáme dat, která jsou ve shodě, a rozporná data podceňujeme či přehlížíme. Objeví se tendence připravovat výzkum tak, aby se již předem snáze získávala data očekávaná než neočekávaná. Snadno se přehlédnou zdánlivě vedlejší či „nepodstatné“ proměnné, které mohou působit na průběh pokusů. Popisuje se tendence zjednodušovat složité procesy do jednoduchých výzkumných projektů. Vlivy autorit (či zdánlivě pevných autorit) vedou k přehlédnutí rušivých vlivů a mizí snaha vracet se k pramenům. Za velké riziko se považuje zaslepenost badatele, který s jistou nekritičností vede výzkum i strategii důkazů. Podobných chyb bylo popsáno mnoho, snadno se vloudí do myšlení a bez patřičného nadhledu vedou k závažným omylům. Na některé z těch, které jsou snad až příliš nápadné, upozornil Gould – a v tom je hlavní síla jeho úvah.

Soubory

Článek ve formátu PDF: 2001_V522-532.pdf (802 kB)

Diskuse

Žádné příspěvky