Komerční prezentace
Registrace uživatele

Přihlašte se k odběru informací, novinek, získejte přístup do diskuzního fóra.

Vesmír č. 10
Vesmír č. 10
Toto číslo vychází
2. 10. 2017
Novinky
Zdarma jedno celé číslo Vesmíru v pdf.
• Říjnové číslo Vesmíru
reklama

Invaze nájezdníků? Invaze kytiček!

< předchozí | seriál: Madagaskar a ekologie | další >
Publikováno: Vesmír 78, 163, 1999/3

Invaze, to zní ošklivě. V ekologii je to slovo pro velké a náhlé zvětšení areálu druhu. Rozšíření každého z druhů se samozřejmě nějak mění neustále, ale většiny z toho si ani nevšimneme. Občas se však některému druhu podaří zakrátko kolonizovat velké oblasti, ba často na jiném kontinentu, než kde byl doma, a to je ta invaze. Buď invaze začíná postupným šířením po nově vzniklých stanovištích v okolí dosavadního areálu, anebo dálkovým výsadkem (termín V. Ložka). V obojím má dnes často prsty člověk, který zavléká nové druhy a vytváří jim nová stanoviště. Už sám výsadek je riskantní záležitost: brouček, který se nakrásně dostal z Ameriky do Evropy, má pořád smůlu, pokud se tam s ním nedostane svolná brouččice a pokud si spolu nenajdou vhodné prostředí jednak pro sebe, jednak pro své larvy. Ale ani již vzniklá malá populace nemá valnou šanci na přežití, a tak naprostá většina (jistě nad 99 %) pokusů o invazi ztroskotá už v počátcích.

Co tedy rozhoduje o úspěšnosti invaze? Pořádně ještě nevíme. Určitě je to interaktivní proces: jak víme, i na facku musí být dva – jde nejen o agresivitu kolonizátora, ale stejně tak o jeho prostředí včetně vhodného načasování. Zdá se však, že neexistuje žádný soubor vlastností, které by dovolily předpovědět, zda bude konkrétní invaze úspěšná.

Podle našich představ nové druhy vznikají většinou jako malé populace. To znamená, že každý druh musel svého nynějšího areálu nějak dobýt, takže je pravděpodobné, že alespoň v určitém období se rychle, ba lavinovitě šířil na nové území. Tohle všecko má několik důsledků.

  1. Proč jsou tak invazní právě ti hosté z jiných kontinentů? Jsou snad zvýhodněni tím, že jsou z domova zvyklí na tvrdší konkurenční prostředí? Ani zdaleka! Je to jen důsledek ochoty společenstev přijmout invazi. Naše běžné a u nás neškodné druhy luční (např. pryšec obecný – Euphorbia esula) jsou pro americké prérie pohromou.
  2. Proč naopak u nás neinvadují naše původní druhy? Inu proto, že už jednou invazní byly. Jejich areál je dnes „hotov“ a k obnovení invaze by se muselo objevit nové prostředí. Ovšem i to se může stát: kosatec sibiřský (Iris sibirica) v zemědělsko-chemické krajině ubývá, zato expanduje na zcela bizarním biotopu – na vojenských tankodromech. Miluje totiž občasné, ale drastické disturbance (Vesmír 77, 615, 1998/11), a tak mu svědčí, když jsou jeho oddenky jednou za pár let přeorány tankem a rozmetány po čerstvě vzniklém bahnisku.
  3. Které druhy jsou u nás původní? Žádné. Dělení na ty původní (hodné a zasloužilé) a nepůvodní (které ať táhnou, odkud přišly) je zatraceně umělé, protože je jen na nás, odkdy se rozhodneme původnost datovat. V každé době jsou nějaké druhy čerstvě přistěhovalé. Ovsík vyvýšený (Arrhenatherum elatius), jednu z vůdčích trav našich luk, dnes máme za našince, jenže on se přistěhoval z Alp snad až koncem středověku.

S lidmi je to totéž. Jak ví každý Čech, my Češi máme na Čechy právo. Jsme tu totiž odjakživa, a navíc jsme to území kdysi slavně dobyli a ještě navíc jsme se obratně vmísili mezi domorodce a tvůrčím způsobem přejali jejich zvyky. Pak se nám během 20. století podařilo, že jsme dycinky nevinně přišli o tři etnika: o Židy, pak o Němce, naposled o Slováky, dále pak jsme si degenerovali vlastní kulturní diverzitu (např. nářečí na basic Czech) a emigranta za Čecha nebereme, čímž jsme dovršili svoji etnickou a areálovou konsolidaci. Takže je jasné, kdo je in Boiohaemum původním obyvatelem! A teď že by k nám chtěli invadovat přivandrovalci jiných etnik? A hůř: barbarsky přejímat a překrucovat naše zvyky? He?

Obrázky

Invaze slaměných chýší

Madagaskar je dnes světem dvou kultur. První má své kořeny v Asii, ale po mnoho set let se vyvíjela naprosto nezávisle.

Soubory

Článek ve formátu PDF: 1999_V163-169.pdf (319 kB)

Diskuse

Žádné příspěvky