Komerční prezentace
Registrace uživatele

Přihlašte se k odběru informací, novinek, získejte přístup do diskuzního fóra.

Vesmír č. 10
Vesmír č. 10
Toto číslo vychází
2. 10. 2017
Novinky
Zdarma jedno celé číslo Vesmíru v pdf.
• Říjnové číslo Vesmíru
reklama

Intuice a eidos čili Vhled a vzhled

Publikováno: Vesmír 82, 298, 2003/5

Když přijde řeč na to, co je opravdu jsoucí a co nejsoucí, hovoří host o nesmírném boji, gigantomachii, pro neshody, které mezi sebou mají lidé o pojmu jsoucnosti. Pokračuje: „Jedni stahují všechno s nebe a neviditelna na zemi, rukama přímo objímajíce skály a duby. Dotýkajíce se totiž takových věcí, tvrdí, že to je jediné, co poskytuje nějakou možnost nárazu a doteku; vymezují tělo a jsoucnost jako totéž, a když někdo z ostatních řekne o něčem, co nemá těla, že to jest, pohrdavě se k němu chovají a necítí nic jiného slyšeti.“ Theaitetos se v tomto Platonově dialogu (Sofistes 246) pohoršuje: „Jak hrozní jsou to muži, o kterých právě mluvíš! Věru i já jsem se už setkal s četnými z nich.“ Host pak představuje druhou stranu: „Proto se také jejich odpůrci opatrně brání odněkud shora, z neviditelné oblasti, nutíce uznati, že opravdová jsoucnost jsou jakési pomyslné a netělesné ideje (asómata eidé); avšak ta těla oněch prvních a to, co je od nich nazýváno pravdou, tříští ve svých vývodech na malé kusy a nazývají to místo jsoucností jakýmsi pohyblivým děním. A uprostřed se neustále vede, Theaitete, nesmírný boj obou stran o tyto otázky.“

Říkává se, že celá filozofie je vlastně neustávajícím komentářem k Platonovi. Skutečně, boj o zmíněné otázky neustává. Zakládá se naše poznání na pozorováních a zkušenostech, z nichž se abstrakcí, generalizací a indukcí získávají obecně platné přírodní zákony, nebo tyto zákony a jim odpovídající pojmy jsou zde odjakživa (přesné a dokonalé v ideální říši) a my se do nich trefujeme a objevujeme je? Anebo jsou to pouhé domněnky, hypotézy, které dáváme do veřejného prostoru, jemuž Popper říkal „třetí svět“, aby tam byly podrobovány kritice (tj. rozlišování) a zápasily o přežití?

Taková gigantomachie probíhá odvěků i v umění. Jsou umělecká díla – jak se říkalo – „odrazem“ reality a krásy (tj. pravdy, říkalo se) v ní obsažené, nebo jsou více či méně zdařilým odleskem krásy a pravdy sídlící v nějaké říši idejí? Nebo jsou to opět autentické a odvážné „hypotézy“, které umělci dávají do veřejného prostoru, aby tam zápasily o přežití? Pokud se jim to podaří, neznamená to, že jsou „správné“, „pravdivé“ či „krásné“, ale to, že se osvědčily, jak dosvědčují citliví a zkušení svědci, kteří dokáží porovnávat, rozlišovat, tedy kritizovat.

„Jsou jen dva způsoby, jimiž dospíváme k poznání“ – říká Descartes – „totiž intuice a dedukce“. Dedukce je především nástrojem kritiky. Nástrojem objevu je intuice, která je vnitřním zřením, pohledem. Je to – Descartovými slovy – „chápání čisté a pozorné mysli, …které je jistější než dedukce“. Říká se někdy, že intuicí „nazíráme“ ideje. Toto slovo je však tak opotřebováno, že je velmi chatrné. Naštěstí máme už od Platona jeho dvojče, totiž eidos: překládá se jako vid (vid-eo, vid-ím), podoba, postava, tvárnost, způsob, sličnost, povaha. Zdeněk Neubauer ve studii o intuici (otištěné například ve výboru jeho článků Smysl a svět, vydaném v souvislosti s udělením ceny Nadace Vize 97) našel pro obě tato slova – intuice a eidos – nádherné české ekvivalenty: vhled a vzhled. Dovolil jsem si je vypůjčit. Neubauerova otázka zní: jakou povahu musí mít skutečnost, vyžaduje-li její poznání intuici? Odpovídá: musí mít nitro, vnitřek, a tento vnitřek není nádobou, nýbrž podobou. Naše poznání, objev, je výsledkem šťastného setkání vhledu se vzhledem.

Říká se, že Jindřich Zeithamml si utvořil svůj výtvarný projev už během studií na akademii v Düsseldorfu a že na něm už nic nezměnil. Podobně neměnil nic na svých sochách, které jsou mimo čas, bezčasové, protože to jsou dokonalé ideální tvary, nazírané vnitřním pohledem, a nikoli abstrahované a zobecňované z jevového světa, ať z jsoucen neživých či živých. Zdá se, že jiný vid jeho soch to potvrzuje. Skříně z dřevěných desek, jejich vnitřní stěny jsou pokryty plátkovým zlatem či stříbrem: je to „obrácená perspektiva“, zlaté či stříbrné povrchy vždy symbolizovaly, že nehledíme do pozemského světa, nýbrž náš (vnitřní) zrak se obrací do čisté říše nad nebo za světem.

Každá z Zeithammlových soch je eidos, jenže eidos, který se stal těl(es)em, a tak se stal dostupným vnějšímu pohledu. Jen tak se může Zeithammlovo setkání vhledu a vzhledu dostat do onoho veřejného prostoru. Myslím si, že Zeithammlovy sochy se v něm osvědčily.

Obrázky

Soubory

Článek ve formátu PDF: 2003_V298-300.pdf (2 MB)

Diskuse

Žádné příspěvky