Inteligence

K úvaze mě přivedly tři zmínky o slovu „inteligence“. Původní význam slova je schopnost rozumět, zvládat nové skutečnosti, učit se. Je to také schopnost získávat a užívat informace, v některých zemích se tak nazývá špionáž. Pokud slovem „inteligence“ neoznačujeme to, co má nepřítel, chápeme ji jako něco pozitivního, co máme či chceme mít, a proto se nám nemusí líbit, když chce někdo něco tak důležitého měřit a sdělovat nám, kolik toho máme. Z téhož důvodu máme tendenci upírat inteligenci těm, kteří jsou od nás samých odlišní nebo jimž nerozumíme. Vedlejší emotivní významy tohoto slova mohou silně ovlivňovat naši představivost, a tedy i naše myšlení a konání.

Pojem inteligence v psychologii jako vědecké disciplíně je složitý a mnohovrstevný. S jeho vývojem a zkoumáním, co inteligence vlastně je, však bytostně souvisí měření IQ a sotva se jej můžeme vzdát. Zároveň se opakované měření inteligence pomocí testů osvědčuje prakticky, například v klinické psychologii je základním diagnostickým nástrojem. Pomocí něj lze odhalit, zda je podivné chování pacienta způsobeno nedostatkem mentálních schopností, nebo psychotickou atakou. V psychologii práce jsou testy inteligence významným nástrojem posuzování schopností při výběru zaměstnanců. K výzkumu, a tedy k rozvoji naší vlastní vědecké inteligence (schopnosti rozumět, získávat informace a ku prospěchu věci je užívat) toho zbývá vykonat ještě mnoho. Zde jsem použil slovo „inteligence“ v jiném významu než ve větách předchozích, abych ukázal, že i v jednom jediném stylu sdělování lze přesunem významů dosahovat zvláštních efektů.

Při výběru zaměstnanců se lze řídit pravidlem, že čím má uchazeč vyšší IQ, tím lépe se uplatní. Ovšem Albert Einstein by asi nebyl nejlepším manažerem v hypermarketu, a kdyby jej náhodou takové neštěstí potkalo, asi by si dosti stýskal. Když pracujete s mentálně postiženými, nemusí být naměřené IQ tím nejdůležitějším. Když se zaměříte spíše na kvalitu než na kvantitu jejich schopností, dokážete jim pomoci mnohem lépe.

Kvalitativní rozdíly v inteligenci existují, jen jim zatím málo rozumíme. To, že byl Watsonův výrok interpretován jako porušení jistého tabu (viz s. 139 i s. 150), je pochopitelné, když si uvědomíte, jak často byly výzkumy inteligence používány k podpoře rasistických pseudoteorií. Tvrdilo se, že výsledky měření IQ prokazují, že některé lidské skupiny jsou méněcenné. Dnes už je to sotva možné. Nejlepší průměrné výsledky v IQ testech v současnosti mají středoškoláci čínské národnosti v Hongkongu. Sotva by příslušnici evropských hnutí radikální pravice přijali tuto skutečnost jako důkaz, že Číňané jsou jim rasově nadřazeni.

Ještě k případu podivné pochybnosti o „inteligenci“, kterou loni vyjádřil J. Petr (Vesmír 86, 603, 2007/10) a v letošním březnovém čísle na ni odpověděl F. Smolík. Takové věci se v české „Akadémě“ běžně dějí. Když se lidem nedaří prosadit se vědeckými výsledky a vlastní prací, zkoušejí různé triky. V poslední době bylo podobných hrátek dost, například měření výkonnosti fakult podle počtu publikací zveřejněných v časopise Nature. Publikace v Nature je jistě pěkná věc, ale týká se vlastně jen přírodovědných oborů, a ani ne všech. Navíc článek v časopisech Nature či Science je do jisté míry vědecká reklama. K publikování vlastních výsledků výzkumu slouží v každém oboru časopisy jiné.

/Redakčně kráceno./