Komerční prezentace
Registrace uživatele

Přihlašte se k odběru informací, novinek, získejte přístup do diskuzního fóra.

Vesmír č. 4
Vesmír č. 4
Toto číslo vychází
6. 4. 2017
Novinky
Zdarma jedno celé číslo Vesmíru v pdf.
• Dubnové číslo Vesmíru
• Biologické čtvrtky ve Viničné
program na nejbližší semestr
reklama

Industrializace vzdělávání

KONRAD PAUL LIESSMANN: Teorie nevzdělanosti. Omyly společnosti vědění, Academia, Praha 2008, přeložila Jana Zoubková, 128 stran, doporučená cena 225 Kč, ISBN 978-80-200-1677-5

Publikováno: Vesmír 88, 423, 2009/6
Rubrika: Nad knihou

Informace je nějaký rozdíl, který se při pozdější události jako rozdíl projeví.

Gregory Bateson

 Věda jako veřejné používání rozumu

Nakladatelství Academia má sympatickou knižnici „21.“, ve které vycházejí kratší, výstižné texty důležitých současníků. Esej rakouského humanisty K. P. Liessmanna (který v roce 2007 získal v Rakousku ocenění vědce roku) o tom, co je současné vzdělání, výborně zapadá do německých, rakouských, a bohužel zejména našich současných diskusí o evaluaci vědy. Východiskem Liessmannových úvah je esej Theodora Adorna z roku 1959 Teorie polovzdělanosti, která obsahuje podstatné pozorování, že když nemáme dost volného času na přemýšlení a vstřebávání informací, měníme se na polovzdělance a místo informační společnosti se ocitáme v dezinformačním prostředí. Vyzdvihuje se motivace a ctižádost, což je však podle L. Wittgensteina „smrt myšlení“. Kdyby šlo vzdělání naplánovat podle směrnic příslušných ministerstev nebo dokonce EU, muselo by se to v Evropě během několika let hemžit elitními vědeckými zařízeními a univerzitami světové úrovně. Myslím, že nejlépe mohou Liessmannovy názory vyznít, pokud jej nejprve nechám hovořit v několika vybraných úryvcích.

Sebevědomá nevzdělanost

Liessmann píše: „To, co se pořád ještě tvrdošíjně nazývá vzdělání, se v současnosti neřídí možnostmi a hranicemi individua, ani neproměnnými zdroji určité kulturní tradice, a už vůbec ne modelem antiky. Externí faktory – trh, zaměstnanost (employability), kvalita lokality a technologický rozvoj – jsou nyní ty standardy, kterých má ,vzdělanec‘ dostát. Z tohoto hlediska se jeví ,všeobecné vzdělání‘ stejně postradatelné jako ,rozvoj osobnosti‘. V rychle se proměňujícím světě, v němž se kvalifikace, kompetence a obsahy vědění údajně stále mění, se ,nevzdělanost‘, tedy rezignace na závazné duchovní tradice a klasické vzdělání, stala ctností, která jednotlivci umožňuje rychle, flexibilně a bez zatížení ,vzdělanostním balastem‘ reagovat na neustále se měnící požadavky trhu. Ve společnosti vědění, jak neustále slyšíme, je i vědění v neustálém pohybu a vyžaduje zcela jiné strategie produkce a osvojování než onen svéráz 19. století, jemuž se říkalo vzdělanost. Vědění společnosti vědění se definuje především distancí od tradiční sféry vzdělanosti. Neřídí se už ovšem ani postojem polovzdělanosti. To, co se realizuje ve vědění společnosti vědění, je sebevědomá nevzdělanost.“ (s. 51)

Kvantifikace vědy

„Dnešní stav vzdělávací politiky lze charakterizovat jednoduchým konstatováním – omezuje se na sledování pořadí v žebříčcích. Toto tvrzení není ani v nejmenším polemické, neboť je až děsivě evidentní. Všechna relevantní a ve veřejnosti rovněž prezentovaná a horlivě diskutovaná politická rozhodnutí týkající se vzdělání jsou v posledních letech buď motivována špatným umístěním v žebříčku, nebo vedena přáním dosáhnout lepšího umístění. Bez ohledu na to, zda se iniciují školské reformy, propagují pedagogické programy nebo požadují elitní univerzity s excelentním studiem, argument je vždy stejný: pořadí v žebříčku se musí zlepšit. V pozadí současné politiky vzdělání se nerýsuje sebemenší náznak názoru na vzdělání, a už vůbec ne jeho společenskopolitický koncept, vzdělávací politiku lze redukovat na jedinou otázku: Na jakém místě jsme?“ (s. 52) „Čím více se na nějaké univerzitě nebo škole mluví o zajištění kvality, tím méně jde o kvalitu – ale naopak o rozpuštění kvality v kvantitě. Veškeré specifické danosti, vykonaná práce a také nedostatky se v takové instituci a u lidí v ní pracujících převádějí na čísla, a tak mizí. Protože si už nikdo nechce dát tu práci, aby článek, který má posoudit, také přečetl, je dobré vědět, v jakém časopise článek vyšel, jaký impaktový faktor časopis má a jaký počet bodů lze tedy takovému článku přisoudit. Když se vynásobí počet publikací číslem impaktového faktoru časopisu, lze podle výsledného čísla každoročně stanovit pořadí vědců. Tak se získá bezpečný znak kvality, aniž by člověk musel přečíst jedinou řádku z toho, co vědci publikovali.“ (s. 58–59)

„Vedlejším produktem evaluačního tlaku je nový svébytný literární žánr: projektové žádosti a popisy projektů, sebeprezentační a zhodnocovací próza. Nepatří do něj jenom šikovné žonglování s čísly a statistikami, ale také pozoruhodná schopnost vyhmátnout podle panující atmosféry, jaké vědecké trendy mohou být považovány za nosné pro budoucnost a v jakých segmentech se proto vyplatí podat žádost o transdisciplinárně a internacionálně zakotvené, dobře oposudkované projekty, které poté při nevyhnutelné evaluaci získají největší počet plusových bodů. V takových podmínkách se nerozvíjí výzkum, ale organizační, byrokratické a básnické úsilí s ním spojené. Podávání projektů dnes vybujelo do rozměrů, které vedou, jak se proslýchá, k tomu, že někteří žadatelé žádost o projekt hned deklarují jako vědeckou publikaci – což je logické, vždyť už Daniel Defoe věděl, že projekt je ,velkolepý podnik, který je natolik široce koncipovaný, že je vyloučené, aby se realizoval‘.“ (s. 69)

Věda a národní jazyk

Liessmann v této oblasti zastává poměrně radikální stanovisko, jež jde zcela proti současné vědecké globalizaci. Opírá se přitom o F. Nietzscheho, který v díle Lidské, příliš lidské říká, že „naučit se cizí jazyk je sekyrou, která podetíná kořínky jemného citu pro nuance rodného jazyka, jenž se tím poškozuje“. Nietzsche si rovněž všiml, že národy, ze kterých vyšli největší stylisté – Řekové a Francouzi – se cizí jazyky nikdy neučily.

„Při vší nevyhnutelnosti, která se takovým procesům v kontextu globalizace připisuje, udivuje zápal a horlivost, s níž se především v německé jazykové oblasti pracuje na odstranění němčiny jako vědeckého a profesního jazyka. Téměř to vzbuzuje dojem, jako by se mnoha Němcům a Rakušanům naplňovalo toužebné přání konečně se osvobodit od poskvrny němectví a nacionalismu. Ti, kdo ve své profesní komunikaci a rostoucí měrou i v soukromé – zde ovšem se spikleneckým pomrkáváním – preferují angličtinu, dávají najevo, že jsou světoobčané, jež se zbytkem zabedněného obyvatelstva nic nepojí. Taková snaha se může z historického hlediska jevit odůvodněná a je jistě úctyhodná – ovšem zdá se, že tito lidé jsou motivovaní nenávistí k sobě samým, která by mohla být výrazem dosti zabedněné a povýšenecké negativní fixace.“ (s. 92–93)

Když mluví laptop, je lépe nenaslouchat

„Způsob, jakým se dnes vědění prezentuje, je také možné chápat jako rostoucí pohrdání věděním. Nešvar, který je možné pozorovat nejen při firemních prezentacích, ale stále více i při vědeckých sympoziích a na univerzitách a jehož jádrem je to, že se jednoduché věty a nabubřelé pojmy promítají přes powerpoint, a pak je přednášející prostě předčítá, je výrazem pohrdání posluchači a absolutní ztrátou toho, čemu se kdysi říkalo přednášková kultura. Když se k tomu přidruží oblíbené sloupcové a koláčové diagramy – a je zcela jedno, o jaké téma jde –, můžeme si být celkem jistí, že ať se vizualizací zamýšlí cokoliv, obraz opravdových poměrů se neukáže.

Při takových příležitostech je zásadní nepoměr mezi technickým i mediálním vybavením a duchovním obsahem. Jakmile se všechno blyští a jiskří, všemu dominují videoklipy, monitory a laptopy a vše se nese v duchu totální multimediality a snahy o grafické ztvárnění, je skutečně lepší přestat naslouchat. Nejenže nadvláda techniky překrývá slova, ona už nepřipouští skutečné myšlenky. Existují prezentační formy – a sofistikovaně strukturovaná dokumentace k tomu patří –, které myšlení takřka znemožňují. Formulují se už jen nadpisy, podnadpisy a hesla a veškeré možnosti propůjčit větám logickou, tudíž argumentační strukturu, jsou podvázané. Přesto jsou protagonisté takových show přesvědčeni, že je to dobrý způsob jak zprostředkovat vědění.“ (s. 104)

Reforma je návrat k původní formě

„Málokterý pojem však v průběhu své historie prodělal takové proměny jako právě ,reforma‘. Sloveso reformovat, které bylo v 15. století přejaté z latiny, znamenalo původně vrátit něčemu, co hrozilo vymknutím z řádu, opět původní ,formu‘. ,Reformace‘ augustiniánského mnicha Martina Luthera neměla v úmyslu založit novou církev, nýbrž chtěla stávající církev obnovit připomenutím její původní úlohy a existence. Slovo ,reforma‘, jako substantivum doložené až v 18. století, mělo tedy silně restaurativní komponentu, vyjadřovalo obnovení a zlepšení nějaké instituce na základě uvědomění si původního poslání.“ (s. 109)

„Reformy nikdy neuvíznou na mělčině, nejúspěšnější jsou právě tehdy, když způsobí chaos, na nějž si všichni stěžují. Protože hlavním smyslem všech reforem je, aby se stávající právní poměry rozpadly, staromódní smlouvy nahradily moderními ,dohodami‘ a z veřejnoprávních institucí, byť by fungovaly sebelépe, se stala hřiště pro zájmové skupiny, agentury, kliky a investory. Za rétorikou reforem už jasně prosvítá jejich skutečný smysl: privatizace veřejného vlastnictví, proměna záležitostí veřejného zájmu na soukromý zájem.“ (s. 116–117)

Zhodnocení

Trápit se nad poklesem obecné vzdělanosti a láteřit nad jakýmkoliv evaluačním systémem je vždy vítané a možná i trochu laciné, neboť nedokonalosti evaluační metodiky vytvářejí prostor pro stížnosti. Navíc potřebu nových metodik a účinnějších reforem a evaluací podporují sami evaluátoři, protože jim dává opakovanou moc. Liessmann přesně vidí nemoci současného, a to hlavně humanitního vzdělávání, ale jeho návrhy co s tím dělat jsou překvapivě neurčité a nesou se v tom duchu, že by vědci měli mít víc času na poznávání pravdy a že obsah článků je důležitější než jejich množství.

Na druhé straně ten, kdo dává vědcům peníze, volí určitá pravidla kontroly. Připomíná mi to trochu situaci v trafice, kdy trafikanti také neprotestují, že nebudou prodávat cigarety, protože škodí zdraví, ale jdou proti zdravému rozumu. Pokud si zákazník přeje škodlivé zboží, prodají mu je. Podobně bohužel my vědečtí pracovníci občas prodáváme svým zákazníkům, ministerstvům a vládním úřadům naředěné, zbytné, či dokonce vědě škodlivé zboží, protože si to ve své nerozumnosti sami přejí.

Žádný prostý recept neexistuje, ale snad si mohu dovolit konstatování, že permanentní vzdělávací reformy a neustálé evaluace nás všechny unavují. Možná že největší Liessmannův objev spočívá v tom, že v každé evaluační metodice a reformě rozpoznal nějaký skrytý „motorek“, který automaticky generuje další metodiky a reformy. V praxi to vidíme docela jasně, ale že jde o jistý druh byrokratického zákona, nám zatím unikalo.

Na závěr autor říká: „Vzdělání kdysi souviselo s ambicí dokázat, že domnělé jistoty doby jsou iluzivní. Společnost, která ve jménu domnělé efektivity a oslněná představou, že vše může podřídit kontrole ekonomického pohledu, osekává svobodu myšlení, a tím se připravuje o možnost rozpoznat iluze jako iluze, se upsala nevzdělanosti, ať ve svých databázích shromáždila jakoukoliv sumu vědění.“ (s. 119)

Soubory

článek ve formátu pdf: 200906_420-425.pdf (332 kB)

Diskuse

Žádné příspěvky