Komerční prezentace
Registrace uživatele

Přihlašte se k odběru informací, novinek, získejte přístup do diskuzního fóra.

Vesmír č. 10
Vesmír č. 10
Toto číslo vychází
2. 10. 2017
Novinky
Zdarma jedno celé číslo Vesmíru v pdf.
• Říjnové číslo Vesmíru
reklama

Indičtí hadi, léčitelé a náboženství

Mýtus bengálské bohyně Manasy
Publikováno: Vesmír 80, 50, 2001/1

Indický přítel, vysokoškolský učitel, o jehož důvěryhodosti jsem neměl nikdy příležitost zapochybovat, mi vyprávěl o události, kterou zažil v odlehlé západobengálské vsi: Jednoho letního odpoledne šla jakási starší vesničanka nasbírat do blízké džungle dříví na otop. Když se v přítmí lesa shýbla pro suchou větev, vymrštil se z podrostu asi metrový had a zakousl se jí do paže. Žena vyprostila ruku ze sevření jeho zubů, utloukla hada klackem, chytila ho za ocas a s křikem s ním utíkala do vesnice. "Marečchi (Jsem mrtvá)!" volala, jak to mají Bengálci ve zvyku i při daleko méně závažném zranění. Potom se svalila na zem a žalostně naříkala.

Kdosi z její rodiny rychle pospíchal pro jediného člověka, který mohl v této krizi pomoci – odžhu neboli hadího lékaře. Ten si mrtvého hada pozorně prohlédl, prohlásil, že je to velmi jedovatý plaz, ale ujistil přítomné, že ženu vyléčí. Z vaku, který si přinesl s sebou, vytáhl jakousi mastičku, potřel jí místo zranění, z lahvičky nalil do vody nějakou tekutinu a dal ji ženě vypít. Potom kolem uštknuté ženy rozdělal čtyři ohníčky, házel na ně byliny, z nichž se mocně kouřilo, chodil kolem nich a mumlal zaříkadla. Netrvalo to ani půl hodiny a oběť byla zase na nohou.

Přítel, který mi tento příběh vyprávěl, neopomněl připojit hned dvě varianty vysvětlení: V Indii, a zejména v Bengálsku, žije několik set druhů hadů. Každý zná samozřejmě kobru nebo krajtu tygrovitou, ale v drtivé většině případů nikdo nerozezná jedovatého hada od neškodného. Nikdo kromě odžhů. Tito specialisté, jejichž umění se stejně jako všechna řemesla v tradiční hinduistické společnosti dědí z otce na syna, znají nejen staletími ověřené léky proti hadímu uštknutí (a toto tajemství žárlivě střeží jako jediný zdroj svého živobytí), ale rozeznají také většinu druhů hadů a vědí, jak je který z nich nebezpečný a který ze svého repertoáru léků kdy použít. To okuřování a mumlání pak jen dodává váhu jejich dovednosti a jistě mocně působí na všechny přítomné.

Je tedy možné, že had, který uštknul vesničanku, byl opravdu jedovatý a odžha použil správný lék. Stejně možné je však i to, že had vůbec jedovatý nebyl, hadí lékař to poznal a všechno, co s uštknutou prováděl, bylo jen divadélko určené k tomu, aby dostal co nejvyšší odměnu.

V každém případě představují jedovatí hadi pro venkovskou Indii velké nebezpečí; jen málokdy je po ruce doktor nebo ošetřovatel s hadím sérem. Ani pak ještě nemusí pomoc přijít včas. Když jsem pobýval v univerzitním městečku Šántiniketanu, zabila tam v poledne kobra asi desetiletého chlapce přímo na ulici – uštkla ho do prsou, když ji vylekal a snad i na ni šlápl. Než chlapce donesli na ošetřovnu, byl mrtev.

A tak slyšíte v Indii stále znovu varování, jak se před hady chránit: vstávat ráno z postele "hlavou napřed", to jest podívat se vleže, dříve než vstanete, pod postel, zda se tam neskrývá nějaký ten jedovatý plaz; nesahat holou rukou do temných koutů, kam hadi zejména v zimě s oblibou zalézají; při noční procházce (a v lese i ve dne) vždycky ťukat jako slepec holí o zem, protože hadi při včasném varování utečou.

Pro hinduisty, k nimž patří osmdesát procent z miliardy indického obyvatelstva, je tu ovšem ještě jeden prostředek jak se bránit proti hadímu nebezpečí: náboženská oběť a modlitba. Při množství hadů v Indii a potenciální hrozbě, kterou představují a vždy představovali, není jistě divu, že si i tito tvorové našli cestu do hinduizmu, v němž hrají nemalou roli.

Stojí však za povšimnutí, že v nesmírně bohaté hinduistické mytologii nezaujímají hadi tak záporné postavení jako v judaisticko-křesťanské tradici, a ten největší z nich, tisícihlavý Ananta neboli Šéša, má dokonce významné místo ve višnuistické kosmologii: v obdobích mezi zánikem jednoho a vznikem dalšího světa na něm spí Višnu, a když tento mocný bůh stvoří další svět, poslouží mu Ananta jako podpěra Země ve vesmírném oceánu; jeho občasnými otřesy vzniká například zemětřesení.

Významným mytickým tvorem je také obří král hadů Vásuki. Vládne v jedné z podsvětních říší a bohům prokázal nemalou službu, když jim v dobách, kdy ještě nebyli nesmrtelní, posloužil při stloukání Mléčného oceánu, aby z něho získali nektar nesmrtelnosti amrtu. Bohové tehdy omotali hadího krále kolem hory Mandary jako lano, uchopili Vásukiho za hlavu a démonští asurové zase za ocas, a vrtěli horou tak dlouho, až z oceánu vystoupil vytoužený nápoj.

K nejvýznamnějším postavám košaté hinduistické mytologie patří nágové, polobožské bytosti, které jsou známé z nesčetných skulptur zdobících exteriéry chrámů. Zobrazovány tu byly vždy především ženské příslušnice tohoto druhu tvorů – krásky s horní polovinou těla lidskou a spodní hadí. Sanskrtská literatura je však takto nelíčí. V ní vystupují jako bytosti schopné měnit svou podobu z hadí v lidskou a naopak. Na rozdíl od mnoha jiných polobožských bytostí, například jakšů, strážců podzemních pokladů boha bohatství Kuvéry, nebo ganů, služebníků boha Šivy, nemají nágové nijak vyhraněnou funkci. Nikdy však nevystupují v roli nepřátel člověka a dost často se objevují ve staroindických vyprávěních spíše jako jeho přátelé a pomocníci. Ani tu se tedy neprojevuje obava z hadího nebezpečí – spíše jako by si staří Indové chtěli naklonit hady tím, že je líčili vždy v příznivém světle.

Nikdy z nich však také neudělali bohy ani posvátná zvířata jako například z krávy, slona nebo opice. A teprve ve středověku jim přisoudili speciální božskou vládkyni.

Není asi náhodné, že k tomu došlo v Bengálsku, oblasti, kde je jedovatých hadů údajně nejvíc a kde také vždy představovali pro člověka největší nebezpečí. Proto se tu zrodila postava bohyně a vládkyně hadů Manasa, převzatá potom do celoindické hinduistické mytologie. Ta byla vždycky natolik otevřeným systémem, že do ní volně a bez jakýchkoli zábran vplývala i místní božstva kmenů a oblastí, které byly postupně v průběhu věků hinduizovány. V kontextu celoindické mytologie pak byla tato božstva s již existujícími starými bohy buď plně ztotožněna, nebo alespoň nějak spojena. A to je i případ bengálské Manasy, jak ostatně dosvědčuje její mýtus, který v mnoha dochovaných variantách vypráví jedno ze základních děl starobengálské literatury, epos zvaný Manasámangal nebo Manasábidžaj (Oslava Manasy či Manasino vítězství). Objevuje se sice už v jednom z nesčetných vyprávění klasického sanskrtského eposu Mahábháraty, ale jen jako polobožská bytost z rodu nágů. Mocnou bohyni z ní učinilo teprve bengálské pojetí.

Cíl všech skladeb tohoto druhu – a starobengálská literatura jich obsahuje celou řadu – je jednoznačný: vylíčit, jak si původně místní božstvo vydobylo všeobecné uznání a místo mezi nejvýznamnějšími božskými bytostmi hinduizmu. Aby toho dosáhlo, musí jednak přesvědčit ostatní bohy o své moci, jednak přimět lidi, aby mu přinášeli oběti; neboť božstvo, k němuž se lidé nemodlí a jemuž nepřinášejí oběti, vlastně neexistuje.

Prvá část Manasámangalu se proto odehrává ve světě bohů. Manasa se tu narodí ze semene mocného boha Šivy, které skane do podsvětí obývaného hady. Matka hadího krále Vásukiho tu z něho uhněte postavu krásné dívky, kterou Vásuki kouzlem oživí a jíž svěří vládu nad všemi hady a veškerým jedem. Příležitost získat uznání ostatních bohů se Manase naskytne při již zmíněném stloukání Oceánu mléka. Při tomto aktu se totiž ještě předtím, než z moře vystoupí nektar nesmrtelnosti, objeví na jeho hladině strašlivý jed, který hrozí zahubit všechno živé včetně bohů. Svět zachrání Šiva, který jed polkne a padne bez života k zemi. Pomoci může jedině vládkyně jedu Manasa – a také pomůže. Zbaví Šivu jedu, vrátí mu tím život a za odměnu je přijata do velké rodiny bohů.

Ještě obtížnější je její druhý úkol: získat si uctívače mezi lidmi. S pomocí svých obávaných hadů sice bez potíží promění ve své vyznavače venkovské rybáře a dvojici muslimských bratrů, ale to nestačí; musí se prosadit i mezi příslušníky vyšších hinduistických vrstev. Vybere si k tomu bohatého a mocného kupce Čánda, jenže ten je oddaným ctitelem Šivy a barbarskou bohyni striktně odmítá. Manasa ho začne systematicky terorizovat: připraví ho o všechno bohatství, zničí jeho obchodní lodě a jednoho po druhém usmrtí jedem všech jeho sedm synů. Čándo však zůstává neoblomný, a když zplodí osmého syna Lakhindara, odmalička ho bedlivě střeží, nespustí ho z očí. Aby ho ochránil před zlobou bohyně, dá mu pro svatební noc postavit dům ze železa, do nějž se žádný had nedostane. Manasa však hrozbami přinutí stavitele domu, aby ve stěně nechal škvíru tenkou jako vlas, a tou pošle o Lakhindarově svatební noci dovnitř prudce jedovatého drobného hádka. Ten vyšplhá po vlasech, které si nevěsta Behula na noc rozpustila, na svatební lože a Lakhindara usmrtí. (Od té doby si musí bengálské paní a dívky zavazovat na noc dlouhé vlasy do uzlu.) Behula je ale odhodlána manžela zachránit. Plaví se sama s jeho mrtvolou na voru po řece až do říše bohů, kde si získá jejich přízeň krásným tancem, a pak si písní na nich vyprosí, aby přiměli Manasu vrátit Lakhindarovi život. Oplátkou slíbí, že přemluví tchána, aby bohyni přinesl oběť. Stane se, Manasa vrátí Čándovi všechny syny i bohatství a od té doby je uctívána i mezi lidmi.

Jak je z tohoto vyprávění zřetelně vidět, je jediným motivem k uctívání bohyně Manasy lidský strach – strach z hadů a jejich smrtelného jedu. Tak je také Manasa na bengálském venkově uctívána dodnes. Lidé jí kladou pod stromy na kraji vesnice obětiny a modlí se k ní, aby je ochránila před hadím uštknutím, stejně jako se klaní například bohyni neštovic Šítale, aby na ně neseslala obávanou nemoc. V jejich postoji k Manase není nic z oddané, bezvýhradné lásky (bhakti), se kterou uctívají jiná hinduistická božstva, především Višnua a Šivu. Hadi jsou však nebezpeční a nějaká ta božská ochrana proti nim jistě nemůže být na škodu. Jak mi řekl jednou jiný bengálský přítel: "Já sice na ty povídačky o bozích nevěřím, ale co kdyby na nich přece jen bylo něco pravdy?"

Obrázky

Bohatě nese země národy

různých jazyků a rozličných mravů –

vždyť rozdílné jsou domovy jejich.

Ať tisíci strůčky mi nadojí statky

jak kráva, která se nehne a nekope kolem.



Ať na nás se neplazí v plazení svém, ó Země,

had tvůj a štír, s chtivými zuby,

kteří strnulí v úkrytu leží,

když zima na ně cení své zuby,

červ a tvorové jiní, kolik se hemží v období dešťů.


Védské hymny, přeložil Oldřich Friš,

DharmaGaia, Praha 2000


Soubory

Článek ve formátu PDF: 2001_V050-052.pdf (1 MB)

Diskuse

Žádné příspěvky