Komerční prezentace
Registrace uživatele

Přihlašte se k odběru informací, novinek, získejte přístup do diskuzního fóra.

Vesmír č. 10
Vesmír č. 10
Toto číslo vychází
2. 10. 2017
Novinky
Zdarma jedno celé číslo Vesmíru v pdf.
• Říjnové číslo Vesmíru
reklama

Imaginární zahrady s reálnými ropuchami

| seriál: Imaginární zahrady s reálnými ropuchami | další >
Publikováno: Vesmír 77, 165, 1998/3
Rubrika: Eseje

Marianne Moorová říká: „Poezie je o imaginárních zahradách s reálnými ropuchami v nich.“ Tento výrok se hodí také na mnoho stránek lidské kultury, a zvláště pak na vědu. Učenci a vědci nejrůznějšího druhu jsou zahradníky idejí, kteří se snaží pěstovat půvabné květiny a ovoce porozumění. Intelektuální zahradníci takového ražení často věnují málo pozornosti ropuchám a jiným nevítaným stvořením – pokud ovšem neožírají a nepustoší jejich rostlinstvo. Zahradníky však značně lekají návštěvníci, kteří mají velkou starost o ropuchy, ale moc jim nezáleží ani na květinách, ani na ovoci. Zvláště tehdy, když si zahradníky s ropuchami pletou.

Toto málo vážné podobenství z oblasti sadařsko-pěstitelské snad vysvětluje název mé stati a poskytuje rustikální metaforu pro některé problémy, jimiž se zabývá tato knížka. Podle mého názoru bychom měli vítat mocný rozkvět „studií o vědě“ z pera historiků, sociologů a filozofů. Zúrodňují ladem ležící půdu, která dlouho oddělovala zahrady vědců a humanistů. Zvíří se při tom asi trochu prachu a bahna, které se pak usadí jak na květinách, tak na ropuchách, ale to je nezbytné: věda vždycky přitahovala temperamentní kritiky, často motivované ideologií nebo mysticizmem. Trochu mne však děsí, narazím-li na filozofa, který naznačuje, že Newtonova Principia by měla být považována za „rukověť prznění“, nebo na postmoderní učence, kteří tvrdí, že vědecké objevy jsou „společensky vykonstruované (beletristické) smyšlenky“. Taková tvrzení jakož i bezohlednost k racionální analýze ostouzejí nejen vědu, ale i objektivní badatelství a znemožňují jakoukoliv veřejnou diskusi. Podobně jako v sadařství, sněť se rychle šíří do okolních zahrad.

Mým hlavním cílem v tomto článku je přivítat návštěvníky nebo kritiky, ať už přicházejí s přátelskými úmysly nebo ne, a pozvat je, aby se mnou prošli třemi záhonky v mé soukromé vědecké zahrádce. První z nich je záhonek, který pro mne byl jistou generálkou na tuto konferenci – televizní pořad „Nobelův odkaz“.  Vysílán byl loni v květnu a měl jsem v něm oponovat chmurným stížnostem na vědu z úst Anne Carsonové, basnířky a profesorky klasických studií na McGillově univerzitě. Druhou část budou tvořit poznámky k některým stránkám vědecké práce, které jsou často špatně chápány. Týkají se jak vědecké výchovy, tak cest za novým poznáním. Třetí část pak načrtává příběh vědeckého objevu a zařazuji ji proto, abych vyzdvihl oblíbenou látku a trochu zmátl postmoderní nihilisty. Na závěr bych chtěl zdůraznit příbuzenství přírodních věd a svobodných umění.

Několik varování: používám-li výrazu „věda“, mám na mysli obvykle všechny nebo většinu přírodních věd, matematiku, části inženýrských a technologických disciplin. Nemám v úmyslu zahrnovat sem společenské vědy; tím bych své neortodoxní metafory a poznámky napínal příliš daleko.

Scény z „Nobelova odkazu“
Onen televizní program byl částí trilogie, která se týkala medicíny (uváděl J. M. Bishop), fyziky (uváděl Leon Ledermann) a chemie (uváděl jsem já). Režisérem pořadu byl Adrian Malone, známý svými četnými pořady o vědě, jako byl „Vzestup člověka“ s Jacobem Bronowskim nebo „Vesmír“ s Carlem Saganem. Jak bylo uvedeno ve scénáři, pořad hledal cesty, jak ukázat krásu a lidskost vědy divákům, pro něž nejsou pořady o vědě obecně přitažlivé, a podnítit diváky, aby si uvědomili pokrok vědy, která mění jejich život. Každá část uvedla jednoho nebo dva vědce, jejichž práce podnítila revoluční vývoj ve vědě: Jim Watson a Francis Crick, Werner Heisenberg, Antoine Lavoisier a Robert Woodward, můj zesnulý kolega na Harvardu, jehož práce změnila syntetickou organickou chemii. Program se natáčel přímo na místech velkého historického nebo estetického významu – od Benátek, Florencie a Paříže po Havaj a Carlsbadské jeskyně.

Anne Carsonová vystupuje ve dvou nebo třech scénkách každé z těchto částí. Její úlohou bylo „poskytnout provokativní filozofický protiklad ... podnítit nesouhlasný názor“. Jedním z typických podnětů, které vyvolala, bylo její vystoupení v programu o chemii. Pořad začíná s Anne Carsonovou v Paříži, na mostě přes Seinu, a básnířka říká:

Nobelova cena idealizuje pojem pokroku. Můj problém je v tom, že nevěřím v pokrok a mám pochybnosti o tom, jak chemie přispívá k mé lidskosti ... Teď, kdy jsme zaplavili svět kalíšky z pěnového polystyrenu, oxidy uhlíku a ozonovými dírami, přišel možná čas ... na chvilku se zastavit a věnovat pozornost skutečnému vztahu mezi lidskostí a pokrokem.

Po této krásné scéně následuje – bez vysvětlení – krátký střih na guillotinu jako předzvěst pozdějšího vylíčení Lavoisierovy popravy z úst paní Carsonové. V následujícím záběru se objevuje Anne Carsonová v Institut de France, slavném „domovu nesmrtelných“. Vysvětluje, že to byla kdysi škola, kterou Lavoisier navštěvoval, a pokračuje:

Před revolucí mělo toto město pověst hájemství rozumu, Lavoisierovi učitelé věřili, že světlo rozumu vypálí veteš starých názorů a pověr ... a že opravdová společnost rozumu čeká za rohem.

A pak stojí u Lavoisierovy busty a mezi zlověstnými záběry guilottiny vynáší pohrdavý rozsudek: Jaká to pošetilá představa ... onen sladký klam, že existuje něco jako fakta a že nám tato fakta nelžou, provází celý pokrok vědy a chemie až do našich dnů.

Další scéna, kterou mám zvlášť rád, ukazuje Anne Carsonovou v půvabné zahradě vnitřního dvora Gardnerova muzea v Bostonu; tady říká:

Jako každá věda, i chemie slibuje, že nás za pomoci technologií dovede do ráje. Tato zahrada je tak trochu jako ráj. Je to malé, uzavřené území symbolické dokonalosti, iluze postavená na myšlence, že můžete dokonale řídit přírodu a všechny vnější podmínky. Byla by chyba směšovat tuto iluzi s realitou, anebo si myslet, že babrání s „chemií“ životních podmínek lidí nás kdy přivede do ráje. Nechci, aby se vědci vrtali v zahrádce mé duše.

Některé z mých kolegů–vědců Anne Carsonová pěkně rozladila, považovali její poznámky za nesmyslné a hloupě zavádějící. Jiní se zlobili na mne, protože jsem v různých vystoupeních hájil její úlohu v pořadu. Považoval jsem její slova za oprávněné vyjádření chmurných obav, které mnoho lidí má, jakkoliv jsou často obráceny nesprávným směrem. Na počátku filmování se mi zdálo divné, že Adrian Malone vědcům, kteří pořad uváděli, nedovolil přímo na námitky Anne Carsonové odpovědět. Malone však chtěl zachovat dramatické napětí. Později jsem pochopil, že – alespoň v televizi – byl jeho nepřímý přístup účinnější. Ponechal vědcům volnost, aby vyzdvihli krásu a zázrak vědy a aby také vyslovili svůj názor na takové ropuší záležitosti, jako je znečišťování životního prostředí. Vybídl tak diváky, aby sami přemýšleli o problémech a nebyli jen pasivními přihlížeči kousavých slovních přestřelek.

Poznámky k rozhovoru
Jednou bych se docela rád s Anne Carsonovou setkal a pohovořil si s ní o jejích obavách, abych jim lépe porozuměl. Televize je přece jen emocionální médium, které se nehodí pro obsažná vysvětlování, jak Malone rád zdůrazňoval. To je také má zkušenost, a proto si nemyslím, že Anne Carsonová je tak dogmatická jako některé z jejích sžíravých pasáží v programu. Rozhodně nechci odmítat její komentáře přímo. Místo toho nabízím pár poznámek k šesti tématům, jichž bych se dotkl, kdybych měl příležitost s ní hovořit.

  • Jakkoliv je možné zpochybňovat morální nebo duchovní pokrok lidstva, věda ohromným způsobem obohatila naše možnosti a výhledy. Jako jeden příklad za všechny vezměme třeba mikrobiální teorii nemocí. Po tisíciletí bylo lidstvo téměř bezmocné v boji s četnými epidemiemi nakažlivých chorob. Dvě z Pasteurových pěti dětí zemřely na střevní tyfus – nikterak nevšední daň v oné době. Mikrobiální teorie, která byla výsledkem Pasteurovy práce, úplně změnila lékařství. Kromě prakticky nesmírně přínosného očkování, které se odtud vyvinulo, to také koncepčně otevřelo cestu éře biomolekulárních věd. A nakonec to vše bude mít i hluboký důsledek kulturní: právě tak jako revoluční názory Koperníkovy drasticky změnily postavení člověka ve vnějším světě – ve vesmíru, revoluce spojená s DNA mění pojmy vniřního vesmíru života.

    Avšak úspěchy, jichž věda dosáhla – ať už vzbuzují jakékoliv nadšení – nemohou zajistit ráj na zemi, ba ani změnit lidskou civilizaci. K tomu je zapotřebí daleko víc než vědy. V naší době podléhají zhruba dva miliony dětí ročně chorobám, proti nimž očkovací látky dávno existují.

  • Většina vědců bude upřímně souhlasit s obavami paní Carsonové z ropuch vykrmovaných v zahradách vědy. Naše moderní technologická společnost bezstarostně chrlí lidi, zbraně, znečištění a zkázu životního prostředí. To samozřejmě nejsou nevyhnutelné důsledky naší doby, ale nelze je překonat bez nebývale hlubokých ekonomických a politických zásahů. Problémy podobného druhu ostatně sužovaly i společnosti předindustriální.

    Specializované moderní technologie, náročné na pochopení, vyvolávají ale ještě jednu všepronikající úzkost: lidé stále méně rozumějí strojům, technickým vymoženostem a jejich principům, třebaže jsou na nich stále více závislí. To má stále vážnější důsledky politické. Stává se to překážkou k tomu, aby veřejnost mohla objektivně posoudit otázky, které se vědy dotýkají, vyvolává to jak nedůvěru, tak lehkověrnost. Tady má rozhodující úlohu vědní výchova, ke které se ještě vrátím.

  • Existuje ještě další znečištění, vědou nezaviněné, daleko hrozivější a nepoddajnější než jakýkoliv chemický odpad. Je to znečištění slovy – ropucha humanitních zahrad. Přeludy vytvořené silou slov vedly k nespočetným válkám a politickým i sociálním pošetilostem všeho druhu. Síla slov stojí obvykle mimo zákony a nestaví na objektivním základu. Věda sice může zřídkakdy řešit problémy rázu sociálně-politického, ale někdy může okolnosti změnit natolik, že naznačí řešení, poskytne důkazy, umožní analýzu a pomůže vypořádat se s tímto znečištěním z přemíry slov.
  • Názor Francise Bacona, že cílem vědy je „získat moc nad přírodou“, je už dlouho terčem útoků jako hloupý a arogantní postoj. Podle mého názoru je cílem nikoliv ovládnutí, ale pochopení. Když nám věda pomůže vypořádat se lépe s mikroby nebo blesky, když nám dovolí nahlédnout hlouběji do tajemství přírody, měli bychom cítit posvátnou bázeň.

    V dobách, kdy blesk byl považován za boží trest, reagoval Benjamin Franklin na kritika svého bleskosvodu touto brilantní odpovědí:

    Hovoří, jako by pokládal za troufalost, jestliže se člověk snaží bránit proti hromům a bleskům z nebes! Zcela jistě však hromy a blesky nebeské nejsou o nic víc nadpřirozené než déšť, kroupy nebo sluneční svit nebes, proti nimž se bez nejmenších rozpaků bráníme střechami a slunečníky.

    Domnělá arogance vědy také není to, co pokládám za nejdůležitejší stránku moderního vědeckého vidění světa. Jak řekl Richard Feynman, věda není o tom, co víme, ale o tom, co nevíme. Věda žije na svém pomezí, dívá se do budoucna, vědoma si obrovského rozsahu naší nevědomosti. Trpce si to uvědomujeme v medicíně. Judah Folkman, významný lékař, poukazuje na to, že lékařské encyklopedie registrují patnáct až dvacet tisíc lidských chorob a z nich méně než tisíc lze „vyléčit“ nebo úplně zastavit. Daleko více nemocí moderní medicína neumí ovlivnit ani zmírněním příznaků. To je také důvod, proč bují „alternativní medicína“, jakkoliv mnohdy zcela podvodná.

  • Doporučil bych Anne Carsonové (tak jak to doporučuji svým studentům), aby si ještě před naším rozhovorem přečetla moudrou a nadmíru poutavou knihu Petera Medawara „Meze vědy“. Zvláště tu část, kde Medawar poznamenává, že i když je Baconovi připisována snaha o ovládnutí přírody, v jeho knihách se najde mnoho typičtějších pasáží, v nichž zastává daleko pokornější stanovisko, a kde cituje z Baconova úvodu ke knize „Instauratio Magna“:

    A konečně bych chtěl všechny lidi vyzvat k tomu, aby měli na paměti pravé cíle vědy, aby o ni neusilovali ani kvůli svému duchu, ani pro nějaké vědecké spory, ani proto, aby mohli opovrhovat ostatními, ani pro zisk a slávu, ani proto, aby dosáhli moci, ani pro nějaké jiné nízké úmysly, nýbrž proto, aby z ní měl prospěch a užitek sám život. To ať mají na mysli a vědu ať stále zdokonalují a pečují o ni s láskou. Andělé padli proto, že byli žádostivi moci...

    /Francis Bacon, Nové organon: Veliké obnovení věd, Předmluva, Svoboda 1974, z latiny přeložil M. Zůna/

    Jako většina filozofů a všichni politici říkal Francis Bacon na různých místech různé věci. Věřím však, že spíše než všechny snahy o ovládnutí přírody a bez ohledu na běžné lidské slabosti vyjadřují tyto řádky hlavní motivaci pro většinu vědců. V diskusi o řízení univerzit a sporech kolem něho navrhl nedávno Henry Rosovsky, že by mělo být sepsáno krédo, k němuž by se profesoři přihlásili jako lékaři k svému slibu. Možná, že právě Baconova předmluva by se hodila pro badatele všech oborů (i když sám bych nemohl odpřisáhnout, že nehledám poznání pro potěšení!). Bylo by zajímavé, jak by na to reagovala Anne Carsonová a jiní kritici vědy.

  • Další kniha, kterou zvláště doporučuji jak vědcům tak jejich kritikům, je „Věda a lidské hodnoty“ Jacoba Bronowského. Obsahuje tři výmluvné eseje ukazující, že věda nezbytně musí klást požadavky na to, jak se provádí v praxi, a ty si pak vynucují přísnou etiku. Věda není ani zdaleka netečná k lidským hodnotám a potřebuje – podobně jako umění – svobodu, poctivost a toleranci, aby mohla být tvořivá a originální. Bronowski sám byl jak vědcem, tak autorem významné studie o Williamu Blakeovi, romantickém básníku a vehementním nepříteli vědy. Revidované vydání své knihy „Věda a lidské hodnoty“ doplnil Bronowski dramatickým dialogem „Počitadlo a růže“. Jde v něm o vášnivou debatu mezi „literátem zahořklým, protože se cítí bezmocným uprostřed všech převratných změn naší doby“ a molekulárním biologem „těžko chápajícím, že opravdu mohou existovat jiná názorová hlediska než jeho“. V úvodu Bronowski říká, že se snažil „shromáždit poctivě argumenty obou stran ... slovy, která by nekarikovala tato stanoviska“. Jak se rozhovor odvíjí ve spirále mezi oběma kulturami, jejich perspektivy se vzájemně proplétají a nakonec jedna druhou doplňují. Bronowski končí stať sonetem, který začíná takto:

    Když postavil jsem tento dům,

    svár oka s duchem odmítám,

    neb v zkušenosti důkaz mám,

    že jednu radost střechou kryje.

    Tato jednota lidského ducha, kterou častěji zdůrazňují vědci než ostatní, by měla dojít širokého uznání.

Několik metafor pro vědu
Na svém pomezí je věda jistě komplikovaná a nejistá záležitost, špatně pochopená politiky, financujícími agenturami, reportéry, studenty a mnohdy i samotnými badateli. Ti, kteří vědu očerňují, si často pletou její drsnou a nepravidelnou hranici s jejími pokojnými, civilizovanými a pevně ustanovenými doménami a základy. Řadu příkladů takového zmatení, buď úmyslného, nebo z nepozornosti, zaznamenávají a analyzují knihy „Pověrčivost vyššího řádu“ autorů Paula Grosse a Normana Levitta a „Věda a pavěda“ Geralda Holtona. Naznačím zde jednoduše některé stránky vědy na pomezí, o kterých si myslím, že by je měl mít na zřeteli každý, kdo se chce tímto problémem zabývat, ať v dobrém nebo ve zlém. Moje promluva začíná třemi oblíbenými metaforami: jazykem, hledáním cesty a luštěním hádanek.

  • Příroda k nám promlouvá různými jazyky. Všechny jsou si vzájemně cizí. Ve výzkumech na pomezí vědy se snaží vědci objevit něco gramatiky a slovní zásoby alespoň jednoho z těchto jazyků. Pokud se to podaří, otevře se nám možnost pochopit některá z četných poselství, která nám příroda nechává, s radostí nebo s ostychem. Bez ohledu na to, kolik lidského úsilí nebo peněz vynaložíme na řešení určitého praktického problému vědy nebo technologie, čeká nás nutně nezdar, pokud nedokážeme přečíst odpovědi, které je nám příroda ochotna poskytnout. Proto je základní výzkum tak podstatnou a užitečnou investicí, proto jsou jeho nejdůležitějším výstupem ideje a porozumění podstatě problému.

    Tato jazyková metafora mne napadla jednou, když jsem dostal dopis psaný slepeckým Braillovým písmem. Všichni se rodíme slepí k řeči přírody a chce to hodně vytrvalého tápaní a odhadování, abychom se něco naučili. Je ironií, že vědecká výchova staví překážky do cesty ochotě studentů hádat a odhadovat. Já sám se naopak snažím klást otázky, které lze zodpovědět jen odhadem. Říkám svým studentům:

    Za pár let ode dneška vás budou považovat za experty. A pak poznáte, že vaši zákazníci se na vás obvykle nebudou obracet proto, že něco víte, ale proto, že jako expert něco odhadnete lépe než oni.

    Samozřejmě, expert si také musí umět opatřit prostředky, kterými své odhady testuje. A to je ta klíčová oblast vědy: jako děti, které si hrají se slovy, si chceme povídat s přírodou. V některých oblastech je dnes známo jen pár slov, jimiž k nám příroda promlouvá, v jiných oblastech existují už tlusté popsané svazky.

  • Věda se často popisuje jako hledání cesty na dosud nezlezenou horu. V tom je zdůrazněna nesmírná výhoda vědy: cíl, říkejme mu pravda nebo poznání, trpělivě čeká na vrcholku, aby byl objeven. Takže výborných výsledků může docílit i běžně talentovaný člověk za předpokladu koncentrovaného úsilí a svobody hledání. Daleko složitější je to v oblastech, jako jsou obchodní záležitosti nebo politika; tam se cíle mohou přesouvat naprosto nečekaně, a tak i brilantní tah často může znamenat fiasko místo triumfu prostě proto, že přichází buď trochu příliš brzy, nebo příliš pozdě.

    Trpělivost vědecké pravdy má také jiný významný důsledek, který zůstává pro veřejnost trochu záhadou. Často se stává, že to, co se jeví jako nejslibnější cesta k vrcholu hory, nikam nevede, objeví se nepředvídané překážky. Pak se ukazuje jako životně důležité mít pár vědců, kteří jsou ochotni hledat neortodoxní pěšinky, byť se při tom vzdalují daleko od cesty všeobecně považované za správnou. A právě takový osamělý běžec může najít správnou cestu tak, že bloudí daleko v oblastech odsuzovaných jako nesprávný směr. Ve vědě vlastně není ani žádoucí – a tím méně  možné – aby každý krok byl správný. Protože však pravda trpělivě čeká a my ji tápavě hledáme v temnotách, patří i nesprávné kroky k hledání. Jsou vědci-dobrodruhové, kteří výpravám nesprávnými směry věnují většinu svého času, vedeni optimistickou vírou, že najdou nové cesty k vrcholu hory.

    A zase: hledání nových cest ostře kontrastuje s tím, co je obsaženo v úvodních kurzech vědecké výchovy. Řada studentů se mi svěřila se skličujícím pocitem: problémy se zdají mít jen jedno řešení, na otázky je jen jedna odpověď a tu lze najít podle předem určeného postupu. Student, který si rychle neosvojí tuto „správnou“ cestu – anebo mu taková cesta nějak nevyhovuje – je ohrožen nebezpečím se vědě odcizit. Zdá se mu, jako by zbylo jen málo prostoru pro osobní, zbrusu nové zážitky a dobrodružství poznání. Nic nemůže být vzdálenější tomu, čím je skutečná věda na svém pomezí. Na samém počátku nezná „správnou“ odpověď nikdo. A tak je potřeba položit novou otázku, podívat se na známé věci ze zcela nového úhlu, ve zcela jiném světle. Ve svém úvodním kurzu chemie se to pokouším studentům vysvětlit a chci po nich, aby napsali o známých pojmech báseň. Neboť to je daleko blíže tomu, jak se věda skutečně dělá, než řešení obvyklých učebnicových příkladů. Také studenty upozorňuji na řadu básní, které se vědy týkají, často docela mimoděk. Například toto čtyřverší českého básníka Jana Skácela

    básníci básně neskládají

    báseň je bez nás někde za

    a je tu dávno je tu od pradávna

    a básník báseň nalézá

    /Oříšky pro černého papouška, ve výboru Naděje s bukovými křídly, Mladá fronta 1983/

    To je klíč k naší metafoře o hledání cesty. Doufám, že básně pomohou studentům, aby si uvědomili, že věda je daleko více než soubor odborných jednotlivostí.

  • Věda je také často přirovnávána k sestavování obrovské skládačky. Na tuto metaforu se odvolává Michael Polanyi ve svém klasickém eseji o organizaci vědeckého výzkumu „Republika vědy“. Představuje si soupeřící týmy vědců přesně stejného talentu, některé hierarchicky organizované, jak je to v praxi obvyklé, ale vedle toho jeden tým, jenž se těší nevázané svobodě vědy. V oněch hierarchických strukturách bude skupina rozdělena na jednotky vedené řetězci nadřízených, jedna se soustředí na žluté kousky skládačky, jiná na modré a tak dále. Každá jednotka podává přes řadu nadřízených hlášení ústředí, které rozděluje úkoly. Věda však postupuje docela jinak a mnohem efektivněji. Všechny jednotky jsou nezávislé a mohou bez omezení prohlížet kterýkoliv kousek skládačky, který se jeví zajímavým. Nicméně tyto nezávislé jednotky jsou koordinovány „neviditelnou rukou“, neboť každá má možnost sledovat činnost a používat výsledků druhých. Tak vzniká společenství vědců, v němž se posilují a násobí podněty jednotlivých členů. Taková komunita, říká Polanyi, je společenstvím objevitelů, připravených podrobit zkoumání cokoliv, co může přispět porozumění přírodě.

    A opět – jaká ironie: tato vnitřní spolupráce kontrastuje ostře s umělou soutěživostí, kterou studentům předepisuje typický univerzitní kurz. V cyklu přednášek o obecné chemii používáme absolutní hodnotící škálu: studenti soutěží s mým standardem, ne jeden s druhým. Nadto jsou některé úlohy vymyšleny tak, aby vyžadovaly spolupráci jednotlivce s ostatními. Samozřejmě, ve vědě existuje soupeření, ale to je jen povrchní stránka věci v kontextu účinné spolupráce s předchůdci i současnými kolegy. Protože výsledky práce se sdělují otevřeně, práce soupeře se mnohdy jeví jako zvlášť užitečná, protože poskytuje obvykle doplňující, komplementární pohled na problém.

Imaginární ropuchy v reálných zahradách
Jak naznačují tyto příměry, tvůrčí věda má s uměním mnoho společného. Nové názory se zdají být na počátku podivné a zvláštní, omyly a významné počiny se od sebe na první pohled skoro neliší. Typicky nerovnoměrný, zádrhelovitý vývoj zárodku práce do všeobecně přijímaného paradigmatu nebo hnutí je také v některých směrech podobný ve vědě a v umění. Tyto stránky jasně formulovali Thomas Kuhn a Michael Polanyi. Oba chtěli čelit zjednodušujícímu popisu vědeckých metod jako mechanickému shromažďování fakt a chladně logickému ověřování hypotéz. V mé laboratoři jsou návštěvníci upozorněni na tuto věc epigramem Vladimíra Nabokova: Není vědy bez fantazie a není umění bez faktů.

Takové vlídné poklony uměleckým hodnotám vědy mohou být považovány za odsouzeníhodné jistými kritiky, jako jsou kulturní konstruktivisté nebo postmodernisté. Někteří z nich se domnívají, že politické, třídní a stavovské předsudky vědců způsobují, že nejsou schopni hledat objektivní poznání o přírodě. Je pro ně nepředstavitelné, že ropuší vědci by mohli objevit skutečné, reálné zahrady.

Když byl Ben Johnson požádán, aby vyvrátil názory biskupa Berkeleye, prostě kopl do kamene. Kulturnímu konstruktivistovi bychom mohli ukázat řekněme na letadlo. Přírodovědci místo toho, aby se omezovali na „společensky vykonstruované smyšlenky“, dosahují objektivních pravd tím, že fungují jako konstruktivní společenství. Převážná část knihy Michaela Polanyiho „Osobní vědomosti“ je věnována podrobnému vysvětlení, jak takové společenství přes všechny lidské slabosti a kulturní závislosti funguje.

Pro stručnost zase připomenu své pěstitelské podobenství. Platnost a oblast použití nového poznání se v zásadě tvoří tak, že se zkoumají generace potomků, vzniklých křížením s ostatními rostlinami, jež jsou v zahradě už dávno doma. V tomto vývoji se chyby projevují jako neživotné mutace a ty vymírají. Výhonky, které přežívají, tvoří součást otužilého (ne však věčného) univerzálního stromu poznání. Postupem času se budou hybridizovat dále, aby byly základem nového potomstva. Kterákoliv část zahrady – a s ní i ropuchy – může být přesazena do jiné kultury, pokud se jí tam dostane dostatečné péče, dostatku slunce a živné půdy.

 Teď se však odvrátím od geniálního pěstitelství, abych se zmínil o motivu prznění, který se tolik líbí Sandře Hardingové. Jako mnozí vědci, muži i ženy, mám sympatie pro feministické problémy. Ale mám málo sympatií pro názor paní Hardingové, že Newtonova „Principia“ mohou být pokládána za „rukověť prznění“, jakož i pro její další zobecnění v tom smyslu, že přirovnává vědu k „manželskému znásilnění, kde manžel-vědec nutí přírodu, aby mu byla po vůli“. Jak jsem už dříve poznamenal, nepovažuji – shodně s Medawarem nebo Baconem – „přinucení přírody“ k čemukoliv za cíl vědy. A je zcela jistě absurdní tím špinit Newtona. Byl neobyčejně zbožným člověkem a díval se na svou práci jako na odhalování božského pořádku. Pro mne samotného je hlavním poučením z přírodních věd oslava přírody, a Newtonova mechanika je toho typickým příkladem: ona je pánem, my se snažíme odhalit její řád, ona nám dává vědět, do jaké míry se nám to podařilo. Paní Hardingová by měla mít na zřeteli poznámku Richarda Feynmana:

Úspěšná technologie vyžaduje, aby realitě byla dána přednost před požadavky veřejné politiky, neboť přírodu nelze ošálit.

To byla poslední věta jeho zprávy o tragické explozi Challengeru.

Věda – stejně jako mnoho jiného – bývá často sváděna z cesty a poškozována sexuálními předsudky. Je proto potěšující, když embryologie nyní naznačuje, že příběh rajské zahrady musí být opraven, protože Eva tu byla před Adamem. Během prvních pětatřiceti dní vývoje v děloze je každý lidský zárodek ženského charakteru, ať má XX nebo XY chromozomy. Až šestatřicátého dne dochází ke geneticky programovanému rozrůznění. V případě normálního zárodku XY pak ženské struktury vymizí a začnou se vyvíjet struktury mužské. Ve vzácných případech je však tento krok defektní: zárodek XY pak zůstane ženou se všemi vnějšími anatomickými atributy, ale ženou neplodnou. (Olympijští soutěžící se od roku 1968 podrobují chromozomovému testu a řada žen typu XY prý byla ze soutěží vyloučena.) Nedávno bylo prokázáno, že nejobvyklejší defekt v genetickém rozrůznění je lokalizován na jediném zbytku aminokyseliny v kritickém místě chromozomu Y. Tímto defektem je vlastně chybějící metylová skupina, nic víc než uhlíkový atom se třemi vázanými vodíky. A tak pouhopouhá metylová skupina může určit pohlaví zárodku XY. Kdyby chyběla častěji, mužští jedinci mezi lidmi by beznadějně převažovali – tak jako převažují samečci včel nebo mravenců.

Důkaz o prvotnosti Evy, jímž se také Adamovo žebro scvrklo na metylovou skupinu, pochází od badatelů mužského pohlaví. Příroda nakonec přinutí vědce, aby se volky nevolky drželi její pravdy.

/dokončení příště/

Otevřená budoucnost

Rád bych odpověděl na otázku, jak připravujeme vědce na otevřenost budoucnosti. Jako vědec připouštím, že naše mladé vědce nemůžeme na budoucnost připravit, protože nevíme, co budoucnost přinese. Vzpomínám jak před lety, když jsem sám ještě byl mladý vědec, jsem měl příležitost mluvit se starším badatelem z Kanady, který se na mne podíval a řekl:

Soubory

Článek ve formátu PDF: 1998_V165-169.pdf (198 kB)

Diskuse

Žádné příspěvky