Komerční prezentace
Registrace uživatele

Přihlašte se k odběru informací, novinek, získejte přístup do diskuzního fóra.

Vesmír č. 10
Vesmír č. 10
Toto číslo vychází
2. 10. 2017
Novinky
Zdarma jedno celé číslo Vesmíru v pdf.
• Říjnové číslo Vesmíru
reklama

Ikové – skutečnost a mýty

Lidské hodnoty, jimiž se tolik chlubíme, jsou za určitých podmínek luxusem
Publikováno: Vesmír 78, 286, 1999/5
Rubrika: Eseje

Velká příkopová propadlina ve východní části Afriky se táhne 5600 km – od Eritrey na severu po Mosambik na jihu. Podstatně se podílela na utváření krajiny v této části kontinentu, kde jsou náhorní plošiny, příkré srázy a skalnatá údolí, či útesy oddělující náhorní plošiny od nížin. A právě na předělu Karamodžských plání v severovýchodní Ugandě a horkem vyprahlých plání Turkanských v Keni žije etnická skupina Iků. Kmeny v blízkém sousedství – Karamodžongové, Turkanové a Dodové, živící se převážně chovem dobytka – jim říkají Teusové (stydliví lidé). Podle posledního sčítání lidu v roce 1994, na němž se podílela britská organizace pro pomoc rozvojovým zemím Oxfam, má tato etnická skupina kolem 5000 lidí žijících v asi 790 rodinách. Podle záznamů cestovatelů Ikové původně obývali zalesněné území kolem Timu, jež je také původním centrem jejich rituálních obřadů, spojených s obděláváním půdy. Existuje mnoho dohadů o tom, odkud tito lidé pocházejí. Snad jsou potomky Protokuliaků, kteří žili na ugandsko-súdánské hranici a později se rozptýlili do hor a kopců. Také původ jazyka Iků ještě čeká na důkladné probádání. V 50. letech se jím zabýval britský badatel a lingvista A. Tucker, který upozornil na jistou podobnost osobních zájmen s jazykem starých Egypťanů. Významný lingvista J. Greenberg však jazyk řadí k východosúdánské odnoži nilsko-saharské skupiny jazyků, do níž patří také řeč Karamodžongů v Ugandě a Masajů v Keni.

Chudí lidé
Ikové bývají nazýváni Ngi kuliak – chudí lidé. Je to pohrdlivý a hanlivý název nejenom pro ně, ale i pro dvě spřízněné etnické skupiny – Soovy a Nyangy, kteří žijí na okolních kopcích. Důvodem k hanlivému pojmenování je skutečnost, že nepěstují žádný dobytek jako jejich početnější sousedé, například Turkanové z Keni. Ikové byli vždycky zemědělci, ale v době sucha a špatné sklizně se z nich spíše z nutnosti stávali lovci divoké zvěře a sběrači plodů. O tom, jakým způsobem zemědělství praktikovali, se zmiňuje Edward James, který zde působil v letech 1919–31 jako ředitel Úřadu pro geologická měření a pobýval i na území Iků. Popisuje pěstování tabáku (v místním jazyce lotop), kukuřice (niaburrigi) a prosa (ripp). Zdá se, že Ikové měli svá slova pro některé plodiny, například proso, ještě dříve, než se oddělili od původního etnického společenství Protokuliaků. Další důkazy nám předkládá americký badatel Colin M. Turnbull, který zde prováděl výzkum v letech 1965–67. Popisuje, jak se zemědělství odráží v ické mytologii stvoření. V jeho knize „Lidé z hor“ čteme: Při stvoření bůh obdaroval dobytkem příslušníky kmene Dodo a Turkana, aby měli vždy dostatek potravin. Dal jim také oštěp, aby mohli zabíjet. Ikům dal bůh hůl nakut, aby mohli obdělávat půdu, a přikázal jim, aby nezabíjeli.

Obdělávání půdy, lov a sběr divoce rostoucích plodin
Pravděpodobně nejlepší důkaz o obdělávání půdy jako původním způsobu obživy Iků jsou jejich obřady a rituály. Tři z nich jsou nejdůležitější – itów és (požehnání setby), dziberika mes (obřad piva a seker) a inúnúm-es (počátek sklizně). Všechny tři se vážou k obdělávání půdy. Požehnání setby se slaví začátkem kultivačního období, což je konec prosince či začátek ledna. Během tohoto obřadu je zasazen posvátný strom (lok ónju) a lidé přinášejí setbu, aby jim strom požehnal. Všichni se zúčastní tance kolem stromu a tím končí první den oslav. Druhý den se kolem stromu seskupí rada starších a pije pivo připravené zvláště pro tuto příležitost. Přísně se při tom dodržuje tradice, že nejstarší pije první, a potom mohou ochutnávat mladší. Další obřad – piva a seker – povoluje mužům vyžadovat od svých žen pivo za to, že jim připravili půdu k obdělávání. Každá rodina přinese nádobu s pivem a zároveň se snesou motyky, sekery a mačety k místu, kde obvykle sedávají muži. Když se pivo vypije téměř do dna, zbytkem se na znamení požehnání pokropí zemědělské nářadí. Obřad počátku sklizně se slaví v srpnu a spočívá v tom, že muži na svém shromažďovacím místě jedí uvařené obilí z první sklizně.

Lov a sběr plodin je důležitý v době sucha a malé úrody, což je většinou od prosince do února. Nejčastěji se loví bůvoli, antilopy, gazely a paviáni. Před lovem se vypálí tráva a muži zapředou diskusi o tom, jakým způsobem budou při lovu postupovat. Druhý den se vybaví oštěpy, mačetami a třecími dřívky a vydají se na cestu do buše. Lovu předchází malý rituál. Když se muži dostanou na místo, složí zbraně mezi keře a suchými větvemi je bičují, až jsou větve zcela rozlámané. Jeden ze starších mužů položí na zem kámen, druhý kámen drží v ruce a říká: Jakékoliv zvíře v této buši, velké či malé, se musí setkat s oštěpem mých dětí. Všichni sborově odpovědí: Ano. Mladší muži pak odcházejí na lov. Pomáhají i malí chlapci, kteří vstoupí do buše první a snaží se zvířata vyplašit. Pokud nějaké zvíře spatří, křičí na lovce například: Zabij ho na východě, támhle běží (podle toho, ze které strany zvíře vyběhne). Když lovec zvíře usmrtí, nastává velmi důkladné dělení. Pokud je ženatý, dá rodičům své ženy zadní část zvířete a ponechá si vnitřnosti a srdce. Z dalšího zabitého zvířete si může nechat kůži a končetiny či krk. Zbytek masa lovci odnesou do vesnice, uvaří jej a snědí na místě, kde obvykle sedávají muži. Dříve, když bylo více zvěře, používala se oka na krk zvířete (niakol) nebo nášlapné pasti na končetiny (niatats).

Na několikadenní výpravy za plodinami se vydávají většinou ženy, sbírají i med a různé zelené listy, které jim nahrazují zeleninu. Ani království hmyzu není sběru ušetřeno. Oblíbenou pochoutkou pro Iky (ale i pro jiné kmeny v Ugandě) jsou velcí bílí mravenci. Vyskytují se brzo po zasetí od dubna do června. Klícky na mravence se postaví do spodní části mraveniště blízko děr, kterými mravenci vylézají. Sběr trvá dlouho, někdy i čtrnáct dní, takže je třeba postavit si poblíž mraveniště nouzové obydlí z trávy.

Státní péče a zdravotnictví
Ikové byli vždy etnikem, které stát spíš zanedbával. Bohužel je tomu tak dodnes. Ugandská vláda je vnímá jako lidi líné, zaostalé a negramotné. Samozřejmě tomu tak není, ale Kampala, sídlo vlády a hlavní město Ugandy, je pro osamělý kmen v nepřístupných a vzdálených horách příliš daleko. Pokud se sem vůbec někdy vypraví státní úředníci, jsou jejich zprávy většinou značně zkreslené a nepodložené fakty. Tak tomu bylo i v roce 1994, kdy nastal jeden z periodicky se opakujících hladomorů. Ve zprávě pro prezidenta Museveniho bylo uvedeno, že Ikové neumírají hladem a nemocemi z nedostatku jídla, ale že jsou nakaženi aidsem. A že své četné výpravy do sousední Keni a Súdánu nepodnikají kvůli drastickému nedostatku potravin, nýbrž proto, aby zde mohli prodávat své zboží. Byl to samozřejmě výmysl. Toho roku zde zemřelo hladem nejméně 140 lidí.

Skutečnou pomoc Ikům v této oblasti nabízí katolická církev. První kontakty zde navázal roku 1968 Danio Sergio z řádu veronských bratří. Styky se pak upevnily o několik let později, kdy se po vypuknutí hladomoru rozšířila cholera a stovky lidí zemřely. Dnes se katolická charitativní činnost neomezuje jen na pomoc potravinovou, ale nabízí i zemědělské náčiní a potřebné osivo. Ani lékařská pomoc se nezanedbává, ale ještě se toho zde hodně musí změnit v myšlení lidí, kteří západní medicínu donedávna striktně odmítali. Katolický kněz Simon Lokodo z Karamodži se domnívá, že postoj Iků vůči moderním lékům byl jednou z největších změn v jejich společnosti: Dříve léky úplně odmítali a dávali přednost domorodým bylinám, říká otec Lokodo, ale nyní většinou sami vzkážou, když nějaký lék potřebují. Začínají věřit moderní medicíně a to se také odráží ve zvýšeném počtu ické populace a v prodloužení průměrné délky života, jež dříve byla jen 40 let. Ikové neradi opouštějí místa, která považují za území patřící jejich kmenu. Nyní se ale odvažují i dále z vesnic, do údolí. Otec Lokodo říká: Dříve chtěli zůstat jen Iky a byli nepřístupní jakýmkoliv novým názorům. Nikdo je nemohl ničemu naučit, protože vše bylo jejich způsobu života cizí. Když je ale nyní svolám na poradu, většinou někdo přijde.

Vzdělání a sociální vztahy
V oblasti, kde žijí Ikové, jsou nyní dvě školy. Státem dotovaná škola v Kamionu a misijní v Timu. Nicméně negramotnost je stále vysoká – až 95 %. Ikové nevidí potřebu mít vzdělání a těch několik, kteří školu navštěvují, většinou skončí po prvním stupni školní docházky. Rovněž je zde problém bezpečnosti, kterou Ikové nejsou schopni zajistit sami. Jsou pod neustálým tlakem nájezdů a výpadů sousedního kmene Turkanů. V minulosti se k sobě Ikové s Turkany chovali přátelsky, kvetl mezi nimi čilý obchod. Turkanové prodávali kozy, ovce, mléko a sůl, za což Ikové nabízeli tabák a velké kalebasy, které se používají jako nádoby. Nyní, v dobách častého hladu, Turkanové na Iky stále častěji útočí, ničí jim políčka se zeleninou, o která se přes neustálý nedostatek vody velmi pečlivě starají. Jeden z mála Iků, jemuž se dostalo základního vzdělání, říká: Turkanové nás neustále napadají, svahy kolem našich vesnic jsou příliš otevřené a oni toho využívají. Plení, zabíjejí a někdy i znásilňují naše ženy. Potřebujeme pomoc ugandské a keňské vlády, které by zde měly zajistit policejní hlídky. Nájezdy nedovolí Ikům pěstovat jakýkoliv dobytek či drůbež. Nepřátelskými vztahy se sousedy je ohrožen též ický obřad (tasapet), který uvádí jinochy mezi dospělé muže. Podstatnou součástí obřadu je zabití býka, což určuje statut mladého muže v kmenovém společenství. Je ironií, že když Ikové chtějí býka, musí si ho koupit od Turkanů. V souvislosti s hladomory se hledají možnosti přesídlení Iků do úrodnějších oblastí. Konkrétní plán se zrodil na farnosti v Kaabong a uskutečnit by jej měla britská organizace Oxfam. Není to první plán na přesunutí, ale reakce Iků byly doposud zamítavé. Jsou těsně spjati s prostředím, v němž žijí, byť by bylo sebechudší. Jak už řekl ve své knize C. M. Turnbull – Ikové bez hor by již nebyli Iky.

Turnbullovi Lidé v horách
Vraťme se ještě k postavě C. M. Turnbulla a jeho knize „Lidé v horách“. Byl první, který provedl (v letech 1965–67) etnografický výzkum Iků. V té době byl asistentem kurátora africké sbírky v Přírodovědném muzeu v New Yorku. Byl již znám svými výzkumy u Pygmejů v pralesích Ituri v Zairu. V době jeho pobytu u Iků vypukl jeden z nejhorších hladomorů posledních desetiletí, při němž zemřelo asi 600 lidí. Ikové byli vystaveni tak drastickým životním podmínkám, že si je stěží dovedeme představit. Turnbulla tato skutečnost natolik ovlivnila, že ve své knize „Lidé z hor“ napsal: Ikové byli velmi nepřátelští, nepohostinní a zlí.“ Takovou charakteristiku bychom těžko hledali v jiné antropologické literatuře. Na jiných místech knihy ale výstižně a s citem popisuje strádání a utrpení lidí, kteří se nacházeli v extrémních podmínkách. Ikové nás učí, že naše lidské hodnoty, jimiž se tolik chlubíme, ve skutečnosti nejsou lidské povaze vlastní, a za určitých okolností jsou dokonce luxusem. Tato kniha je ve svém oboru ojedinělá. Zaujala nejen svými provokujícími myšlenkami o lidské přirozenosti, ale i svým literárním stylem. Dostala ocenění Americké akademie věd, byla podle ní napsána divadelní hra a její úspěch daleko přesáhl okruh antropologie.

/Psáno pro Vesmír, přeložila Renata Wesleyová/

Soubory

Článek ve formátu PDF: 1999_V286-289.pdf (911 kB)

Diskuse

Žádné příspěvky