Komerční prezentace
Registrace uživatele

Přihlašte se k odběru informací, novinek, získejte přístup do diskuzního fóra.

Vesmír č. 10
Vesmír č. 10
Toto číslo vychází
2. 10. 2017
Novinky
Zdarma jedno celé číslo Vesmíru v pdf.
• Říjnové číslo Vesmíru
reklama

Idea univerzity

Publikováno: Vesmír 81, 466, 2002/8
Obor: Filozofie

Rozhovorem s Janem Milíčem Lochmanem, který pro RSE natočila Romana Bochníčková, chceme připomenout pořad Otázky naší doby českého vysílání Rádia Svobodná Evropa. Tato rozhlasová stanice letos oslavila 51 let svého trvání. Její české vysílání, s jehož kvalitou se většina ostatních českých médií stále nemůže srovnávat, by však k 30. září mělo přes vlnu protestů skončit, neboť Spojené státy dávají přednost vysílání do Asie. Pokud by opravdu skončilo, byla by to pro českou veřejnost ztráta.

Ivan Boháček

RB: V roce 1981 jste byl jmenován rektorem Basilejské univerzity a v rektorském křesle jste strávil pět let. Dle vašich slov z autobiografické knihy „Oč mi v životě šlo“ se vám v Basileji podařilo uskutečnit ideu univerzity, která v tehdejším totalitním Československu nemohla být naplněna. V čem vidíte hlavní smysl myšlenky univerzity, kromě její vzdělávací funkce?

JML: Ideou univerzity byl pro mě společný pokus s kolegy z ostatních fakult nejen podporovat specializovanou světovou vědu (měli jsme několik nositelů Nobelovy ceny), nýbrž přivést tyto lidi na výši vlastní vědy k společným úvahám o smyslu lidského bytí a lidského života. Velmi závažným oborem se najednou stala například ekologie. Svět je však jeden a nadřadit jednu vědu všem ostatním by znamenalo deformovat prožitek skutečnosti, což by potom vedlo k rozpadu základního lidského vědomí, k agresivnímu vztahu ke světu. Proto je podle mého soudu potřeba dát vědci plné právo, aby pracoval ve svém oboru, ale zároveň mu připomínat, že (pateticky řečeno) podmínkou přežití je komunikace mezi obory. V dnešním ohroženém světě nemůžeme jako lidstvo přežít, pokud při vší specializaci nebudeme mířit k sobě, ptát se z různých hledisek, co je ještě třeba zodpovědět ve vztahu například k různým genetickým otázkám nebo k otázkám životního prostředí. Stará, středověká myšlenka. Jsou různé vědy, jejichž úkolem je usilovně pracovat na vlastním poli. Tím polem však není svět, ale část světa, a částečné pohledy je radno integrovat. O to jsem se snažil a snaží se o to mnozí je to jedna ze základních bolavých otázek vysokého školství.

RB: Kdybyste ohodnotil své období v rektorském křesle: do jaké míry se vám podařilo přiblížit se zmíněnému ideálu myšlenky univerzity?

JML: Měl jsem výhodu, že jsem byl teolog, jehož základní pohledy jsou skutečně určovány vizí jednoho stvoření. Svět je jeden a je určován myšlenkou, že člověk není jen součástí jednou daného světa. Svět je otevřený, protože žijeme vstříc budoucnosti Boží, a ve jménu této otevřenosti je nutno blížit se vědám i lidem, kteří vám jinak nejsou moc blízcí a se kterými byste se třeba ani nesetkali. Myšlenka stvoření to znamená něčeho, co je dáno, co není prostě v naší dispozici, před čím a čemu jsme odpovědni nám pomohla právě v různých krizových situacích. Třeba v Basileji při některých průmyslových katastrofách, které velmi zatížily životní prostředí, jsme jako teologové byli povoláni, abychom řekli: Tak takhle ne, nikdo nemá právo zasahovat do stvoření takovým způsobem, jímž by bylo z té či oné strany destruováno. Chránit celek. Klást si otázku, co pravděpodobný výsledek mého bádání bude znamenat pro celek lidské zkušenosti v naší době. Takové otázky mají svou váhu. O to mi šlo a tomu mnozí rozumějí. Zajímavé je, že mi inspirací k tomuto pojetí byl Čech Jan Amos Komenský. Žil v době, kdy se rodila moderní doba a  moderní věda často vznikala pod zorným úhlem lidského práva vytvářet a mistrovat vše ostatní, co se v rámci našeho kosmu objevuje. Tehdy Komenský řekl: Pozor, člověk nemá bezpodmínečná práva, člověk má sloužit svému stvoření. Ta služba může mít sice různou tvář, protože jsou různé vědy, ale je společná, nelze tedy přerušovat komunikaci mezi vědami. Slavná myšlenka komunikace věd, společenství věd v zájmu toho, aby svět, který máme, byl udržen ve své podobě, všelijak deformované, ale přece jenom ve své podobě celostného řádu. Tato myšlenka byla u nás velmi zastávána, musím říct, že v mém úřadě rektora, speciálně v Basileji, se mi stal klíčovou postavou právě Komenský, což je do jisté míry ironie. Jak vypadají naše univerzity? Právník si dělá své právní koníčky, astronomové si zpívají své vlastní písničky, teologové se točí kolem svých speciálních problémů, každý si dělá, co chce. Co z toho vznikne? Chaos. Komunikace je dnes už základní požadavek komunikace s vědomím, že jsme součástí jediného řádu, který má různé tváře, a my plníme různé úkoly, ale jde o úkol jediný: uchovat svět a otevřít lidské možnosti k pozitivnímu cíli.

RB: Jak se teologii na Basilejské univerzitě dařilo komunikovat s ostatními vědními obory?

JML: Začali jsme s dost obsáhlým programem interdisciplinárních podniků. Úkolem každé fakulty bylo najít dvě hodiny v týdnu, kdy studenti ze všech fakult budou mít okénko, nebudou muset na přednášky a budou mít možnost se zúčastnit plejády interdisciplinárních podniků. Teologie tím byla zaměstnána jako jiné vědy, ale myslím si, že v jednom slova smyslu měla jisté privilegium v tom, že v srdci teologie je zakotveno vědomí jediného světa, který má budoucnost, který je nutno uchovat, který se nesmí zničit, který máme právo poznávat. Člověk smí projevovat úsilí zaměřené na to, aby poznání posunul o pár kroků. Tohle patří ke každé vědě. Těch pár kroků nemusí vést do prázdna ani k riziku: No, počkáme, až co z toho bude. Platí etické hledisko, zda je jistý vědecký program zodpověditelný tváří v tvář možným destruktivním důsledkům. Moderní věda zprvu často nastupovala s vědomím, že nejdůležitější je poznávat se vší vervou, ale nestarat se o důsledky, o ně ať se starají politici. Dnes to takhle dělat nejde, nesmíme se přestat starat, i když jde o věci, které nikdy docela nepochopíme a v ruce je nemáme. Musíme se ptát Co z toho bude, co teď podnikám?, když se plánuje klonování anebo všelijaké ostatní věci. Nejde o technický program, zda je to možné. Jde o to, zda je to únosné. Myslím si, že i filozofové, teologové či právníci se mají vědcům z přírodovědných oborů plést do řemesla. Ne technicky (musí jim nechat jejich vlastní autentickou odpovědnost), ale eticky, s neustálým a pokud možno bdělým nárokem respektovat a brát vážně i rizika, která mohou být s jistou vlnou vědeckého rozmachu spojena. Tato interdisciplinárnost má právě v etických otázkách svou cenu. Žijeme ve světě, který byl tradičně vytvářen křesťanstvím; dnes je všelijak nahlodán, ale základní principy a základní důrazy mají svou platnost.

RB: Jak veřejnost a studenti reagovali na to, že jste rektorem a zároveň teologem?

JML: Myslím, že to byla poměrně jednoduchá věc. Zvolili mě jednohlasně jak profesoři všech fakult, tak studenti. Bylo to pro mě velké překvapení, protože studentská generace byla tehdy bouřlivá. Studenti při univerzitních grémiích v senátu univerzity dříve vědomě hlasovali kontroverzně, tedy skoro vždycky proti skupině profesorské. To se ale tenkrát v osmdesátých letech měnilo, už nepanovala bouřlivost let šedesátých či sedmdesátých. A tak jsem nastoupil s jakýmsi kreditem věrohodnosti, což mě až zahanbovalo. Pocházel jsem z té nejmenší fakulty, teologické, zároveň jsem byl člověk, který přišel odjinud a nebyl spjat s žádnými mocenskými strukturami. Tohle všechno imponovalo i studentům, kteří si říkali: Od tohoto člověka bychom mohli slyšet něco, co zřejmě nebude jednostranně zaměřeno na podporu mocnějších kruhů společnosti, možná se zastane i studentů, pokud budou jejich požadavky oprávněné. To se skutečně podařilo. Když jsem skončil, tak mi jako prvnímu z rektorů studenti předali zvláštní dekret s odůvodněním, že tento rektor se snažil do krajnosti vyjít vstříc oprávněným požadavkům studentstva. I když samozřejmě i rektor musel leckdy říci ne, jestliže byly požadavky takové, že naopak hledaly jenom prospěch skupiny studentů a myšlenku univerzity, celkového zájmu, řádu, který přesahuje každou zúčastněnou skupinu, poněkud nahlodával. I to se párkrát stalo, ale vždycky se to vyřešilo v dobrém.

RB: Od studentů to byla opravdu velká pocta. Byl jste zvolen do čela univerzity, i když jste v té době ještě neměl ve Švýcarsku vyřízené občanství.

JML: Bylo to překvapivé nejen pro mě, ale pro mnoho lidí okolo nás. Dokonce i pro ostatní univerzity ve Švýcarsku. Je běžné, že univerzity jakožto občanská nebo státní zřízení mají zájem na tom, aby ten, kdo je vede, byl občanem státu. Univerzita v Basileji byla trochu jiná, což je pozoruhodné. Velmi jsem si toho vážil. Basilej se nachází na okraji Švýcarska, jdete pár kroků a jste v Německu, jdete pár kroků jiným směrem a jste ve Francii, v Alsasku. Basilej je evropské město. Evropská tradice je tam podnes živá. Neměl jsem ani cestovní doklady, protože mi je československé normalizační úřady sebraly; byl jsem celkem bezmocný. V Basileji však problém, že volí někoho bez dokladů, nevadil. Chtěli ukázat, že jsou evropská univerzita a nenechají se ovlivnit nacionálními zájmy. Vystavili mi dokumenty, abych mohl cestovat po Evropě. Nebyly to v pravém slova smyslu občanské doklady, jen náhradní, které umožňovaly cestování, což mi stačilo. Nikdy se neozvaly hlasy typu: Ten by tady neměl být, vždyť ani nemá pořádný cestovní pas. Evropská univerzita, což je možná pro budoucnost zcela rozhodující, bude jistě společenstvím, ve kterém sice národní a státní zájmy budou mít vždycky svou relativní platnost, ale mezinárodní věda si nebude moci natrvalo dovolit jen úzce nacionalistická hlediska.

RB: Jednu ze svých rektorských řečí jste pronesl v době, kdy ve Švýcarsku probíhala celonárodní diskuse o nové podobě ústavy. Podařilo se vám obhájit význam vstupních slov Ve jménu Boha všemohoucího, která jsou v ústavě zakotvena od roku 1291.

JML: Všechny dosavadní švýcarské ústavy začínaly právě tímto oslovením Boží autority. Když se chystala ústavní revize, povstaly mnohé hlasy, které říkaly: Podívejte se, jaké jsme dnes Švýcarsko. Církve máme samozřejmě relativně silné, ale odcizení církvím je značné. Církve ztrácejí, většina národa se dnes patrně opravdu v církvi neangažuje, dozajista není ani katolická, ani reformovaná. Tak proč tito občané, kteří jsou z větší poloviny církvi odcizeni, mají mít v ústavě slavnostní preambuli ve jménu Boha? Tyto důvody jsem uznal a řekl jsem, že jako teolog rozhodně nejsem ochoten se postavit na barikády a hájit tuto větu za každou cenu. Zároveň jsem však chtěl říct, že i když je situace sociologicky taková, jaká je, přece jen má tato starobylá formule v sobě jistou možnost, cosi podstatného, co by i pro politiku mohlo něco znamenat. Dokument, který potom následuje práva občanů a řízení státu odpovídá realitě soudobého stavu obyvatelstva, ale všechno, co v téhle politické oblasti podnikáme, je předposlední. Signál Ve jménu Boha všemohoucího znamenal hledisko, které vypracujeme na papíru, na němž se dohodneme demokratickým procesem. Ten papír nikdy ještě není tím posledním, o co lidskému společenství jde. Je tu řád nad člověkem, který i politice dává pravé místo. To byla má zkušenost z totalitního řádu, protože totalitní ústavy a totalitní politický pořádek se často tvářily, jako by politická oblast byla alfa i omega, jako by to bylo všechno. Zároveň vytvářely totalitní nároky. Proti totalitnímu nároku je poukaz ke skutečnosti, kterou člověk nemá v ruce, ke skutečnosti Boží. V politice jde o lidské věci. Budeme se dohadovat, ale nebudeme se tvářit, jako bychom byli ti, kteří vytvářejí jakési království politické neomylnosti. To se mi zdálo důležité připomenout. Církev dnes nemá žádné právo vnucovat politické realitě své vlastní koncepty. Historicky vzato jsou ale taky jisté poklady lidské orientace, jejichž role nekončí ani tam, kde lidé přestali chodit do kostela. Mají svou platnost, mají říct: Politika je lidská, snažme se, aby byla lidštější. K lidskosti politiky ale patří i vědomí, že nejsme neomylní, nemáme poslední pravdu, nad námi je autorita, před kterou se skláníme autorita Boží. I ateista smí vědět, že není architektem neomylné instituce, i on je koneckonců tím, kdo může jedině podle svého přesvědčení spolu s ostatními tolerantně utvářet dočasný politický řád. Žádné politické stromy nerostou do nebe.

Soubory

Článek ve formátu PDF: 2002_V466-472.pdf (189 kB)

Diskuse

Žádné příspěvky