I největší sny mají malé začátky

Počet obyvatel se pomalu blíží deseti miliardám. Závislost naší civilizace na fosilních zdrojích energie je osudová (celosvětově se na výrobě elektřiny ze 70 % podílejí fosilní paliva). Může být ještě nalezena cesta slučitelná jak s civilizací, tak s přírodou? Věříme, že ano.

Klíčovou roli mohou sehrát pouště. Nejen proto, že jsou místem s největším a nejstabilnějším slunečním osvitem. Jsou to také místa, kde by umístění kolektorů slunečního záření nejméně negativně ovlivňovalo biosféru (i když o tomto bodě budou někteří biologové silně pochybovat). Solární tepelné elektrárny, tzn. elektrárny, kde páru pro turbíny vyrábějí sluneční kolektory, nemusejí být závislé jen na době přímého slunečního svitu. Sluneční teplo mohou akumulovat roztavené soli a vyrábět páru v hodinách, kdy slunce nesvítí. Technicky je problém řešitelný – co však schází, jsou investice do infrastruktury. K tomu, aby byla zajištěna celosvětová potřeba elektřiny, by stačila rozloha méně než 1 % světových pouští (viz obr.).

Bylo by zapotřebí velkých investic. Nejen do samotných tepelných elektráren, jejich slunečních kolektorů a akumulátorů teplené energie. Také by bylo nutné vybudovat dálkové rozvodné sítě (stejnosměrné, aby byly nízké ztráty energie při přenosu na velké vzdálenosti) a rozsáhlou infrastrukturu. Projekt DESERTEC uvažuje o tom, že by r. 2020 mohlo být instalováno 28 GW, do roku 2030 asi 140 GW a roku 2050 by mohl být instalovaný výkon slunečních tepelných elektráren až 500 GW.

Prototypy slunečních tepelných elektráren již jsou v provozu (ve Španělsku a v USA). Někomu může přijít zajímavé, že tato idea je již téměř sto let stará: vynálezce Frank Schuman v roce 1913 postavil v Egyptě první zařízení o výkonu 55 koňských sil (= 41 kW), které pohánělo čerpadla zavlažovacího zařízení. Jsou cíle projektu DESERTEC tedy neuskutečnitelným snem?