Komerční prezentace
Registrace uživatele

Přihlašte se k odběru informací, novinek, získejte přístup do diskuzního fóra.

Vesmír č. 10
Vesmír č. 10
Toto číslo vychází
2. 10. 2017
Novinky
Zdarma jedno celé číslo Vesmíru v pdf.
• Říjnové číslo Vesmíru
reklama

Hybridní zóna a vrány

Publikováno: Vesmír 74, 451, 1995/8
Obor: Biologie

Hybridní zóna je oblast, na které se dotýkají geografické areály dvou druhů či poddruhů a kde se oba tyto druhy či poddruhy mohou křížit (i se vznikem plodného potomstva). Z hlediska biologa je vysvětlení vzniku a udržování těchto zón více než problematické. Hybridní zóny dělají nepořádek v systematice, poněvadž kdyby šlo o dva druhy, neměly by se mezi sebou křížit, a v případě poddruhů zas nelze jednoduše vysvětlit, jak je možné, že se kříží pouze na styku obou areálů. Základní otázkou tedy je, proč se hybridní zóna postupně nerozšíří až na oblast zahrnující areály obou (pod)druhů. Klasické vysvětlení přitom vychází z představy, že hybridi, popřípadě jejich potomci, jsou – třebas mírně – znevýhodněni (například jsou více parazitováni) a mají nižší reprodukční zdatnost. Neobstojí tak v konkurenci s rodičovskými druhy. Hybridní zóna se tedy podle této představy může utvořit kdekoli na styku dvou areálů a udržuje se díky dynamické rovnováze mezi stálým náhodným vznikem nových hybridů a jejich postupnou eliminací díky jejich nižší reprodukční zdatnosti.

Alternativní představu předkládají italští zoologové, kteří srovnávali reprodukční úspěšnost párů složených pouze z příslušníků jednoho rodičovského poddruhu, párů složených pouze z hybridů a párů různým způsobem smíšených na hybridní zóně mezi vránou obecnou černou a vránou obecnou šedou. Na základě toho, že hybridi mají v této oblasti podobnou hnízdní úspěšnost jako ostatní typy párů, usuzují, že hybridní zóna se udržuje na ekotonu, tj. rozhraní mezi dvěma typy prostředí. Na tomto rozhraní jsou takové podmínky, že hybridi nejsou hůře přizpůsobeni svému prostředí než rodičovské druhy, zatímco všude jinde, tedy v obou hlavních typech prostředí, dominuje jen jeden, tomuto typu prostředí dokonale přizpůsobený rodičovský poddruh.

Tato představa, jakkoli je elegantní, příliš neodpovídá běžné zkušenosti s výskytem obou poddruhů. Připomeňme, že vrána obecná černá obývá celou západní Evropu, zatímco areál šedivky se táhne až daleko na východ. Hybridní zóna mezi oběma druhy u nás přitom pokrývá téměř celé území Čech a Moravy (na Slovensku už je převážně šedivka). Čím by se tedy měly vyznačovat ony dva hlavní typy prostředí? Těžko uvěřit, že klíčem je kultura či politická situace v zemi.

Citát

K. R. Popper, rozhovor pro Die Welt, cit. dle REFLEXE č.9/1993

Die Welt: Šel byste tak daleko a řekl byste, že tento tlak k přizpůsobení se představuje ohrožení vědy?

Popper: Já jsem nadšený přívrženec vědy. Fyzika a biologie jsou pro mě velkolepé vědy a většinu fyziků a biologů považuji za velmi chytré a svědomité lidi. Ale: všichni jsou vystaveni tlaku. Tento tlak existuje teprve od 2. světové války, od doby, kdy se na vědu začalo vynakládat tolik peněz. Kdo se postaví proti vládnoucí módě, je “z kola ven″ – a možná bez peněz. To vše je velmi smutné. [...]

Die Welt: Neuvedlo by ale takové doznání vědcovu autoritu v pochybnost?

Popper: Žádná autorita vědy neexistuje. Věda je něco neobyčejného. A přesto nic nevíme. To znamená: ve vědě je skryto mnoho omylů. Tak tomu bylo vždy. Vědecký pokrok spočívá v tom, tyto chyby objevit [...] Takto viděno, je vědecký pokrok něčím velmi lidským: Všichni lidé chybují. Nesmíme zapomenout: co ve vědě považujeme, často právem, za průlom, je vždycky něco neočekávaného. Tedy něco, co i pro specialistu, pro experta, pro údajnou autoritu bylo neočekávané. Velký objev je obvykle v rozporu s tím, co nejlepší vědci mysleli, že vědí. Tak tomu bylo s Koperníkem, s Galileiem, a především s Keplerem, s Darwinem, s Mendelem a s Kekuléem.

Diskuse

Žádné příspěvky