Komerční prezentace
Registrace uživatele

Přihlašte se k odběru informací, novinek, získejte přístup do diskuzního fóra.

Vesmír č. 10
Vesmír č. 10
Toto číslo vychází
2. 10. 2017
Novinky
Zdarma jedno celé číslo Vesmíru v pdf.
• Říjnové číslo Vesmíru
reklama

Hřbitovy jako kolbiště

Publikováno: Vesmír 94, 516, 2015/9

Motto: Země každý den desetkrát volá, a to těmito slovy: „Adamův synu, procházíš se po mých zádech, ale místo, na které dojdeš, je v mém nitru. Jsi neposlušný na mých zádech, v mém nitru však budeš potrestán. Na mých zádech se směješ, ale v mém nitru budeš plakat. Jíš na mých zádech, co je zakázáno, avšak v mém nitru tě sežerou červi. Na mých zádech jsi veselý, v mém nitru však budeš smutný. Na mých zádech shromažďuješ nespravedlivě nabytý majetek, ale v mém nitru se rozplyneš v nic. Na mých zádech jsi pyšný, avšak v mém nitru budeš pokořen. Na mých zádech se spokojeně procházíš, ale smutně klesneš do mého klína. Ve světle přebýváš na mých zádech, ve tmě se budeš v mém nitru rozpadat. Na mých zádech chodíš na shromáždění, osamělý pak sestoupíš do mého klína.“

Helmut Werner,

Islámská kniha mrtvých, str. 62.

V souvislosti s destrukcí historických skvostů v Timbuktu, Jemenu, Pákistánu, Alžírsku či nyní v Palmyře se mnozí ptají, zda jde jen o novodobé barbarství muslimů. Nejde. Ničení muslimských památek muslimy je podstatně starší fenomén.

V záplavě tragických událostí, které se dnes a denně odehrávají v muslimských zemích a jimiž nás zásobují média, se vedle nezměrného lidského utrpení opakovaně dozvídáme o ničení památek, často náležejících k celosvětovému kulturnímu dědictví. Toto běsnění se obvykle spojuje s barbarstvím tzv. Islámského státu (IS, ISIL či ISIS), avšak neměli bychom zapomínat, že ničení muslimských památek muslimy je podstatně starší fenomén. Zejména v posledních letech v souvislosti s řadou více či méně medializovaných destrukcí (mimo jiné v Timbuktu, Jemenu, Pákistánu či Alžírsku) si novináři opakovaně kladli otázku, proč jedni muslimové vystavěli hrobky či mauzolea, aby je jiní muslimové nyní ničili. Odpověď není snadná.

Na druhé straně je třeba připomenout, že obdobně se táží i sami muslimové, neboť fenomén hroboborectví (slovy jeho protagonistů taswijat al-qubúr, doslova „zarovnávání hrobů“) i odpor vůči němu provázely mnoho pohnutých dějinných epoch, kdy se střetávali, duchovně i fyzicky, stoupenci salafismu a súfismu, sunnité a šíité, jakož i zastánci jiných výkladů islámu. A není vůbec náhodou, že v knize prominentního salafistického kazatele Bilála Philipse Základy tawhídu, jejíž jméno hojně skloňovala česká média v souvislosti s nedávným policejním zásahem v pražské mešitě a která se primárně věnuje pranýřování domněle neislámských praktik v chování i myšlení mnoha muslimů, se nejdelší kapitola věnuje právě hrobům.

Hřbitovy se tedy staly pomyslným kolbištěm, kde se míjely i střetávaly různé výklady islámu více než kde jinde. Nikde v islámu též nedoznal rozpor mezi literou islámského práva (fiqh) a praxí každodennosti takové intenzity a hloubky jako v problematice funerální.

Východiska k cestě na onen svět

Muslimský pohled do záhrobí lze pracovně rozdělit do dvou fází, na období mezi smrtí a zmrtvýchvstáním (jawm al-qijáma) a na bytí na onom světě (al-áchira). Eschatologická odměna nebo odplata (v religionistické terminologii často zahrnovaná pod označení „kolektivní eschatologie“), které tak působivě nastiňují nejstarší súry Koránu, jsou díky některým působivým momentům bohatě rozváděných muslimskou tradicí (např. rajské panny húrí či pekelný strom plodící satanské hlavy zaqqúm aj.) běžně známy i mezi nemuslimy. Jedná se víceméně o konsenzuální terén, kde sice panují dílčí spory (např. kolem otázky věčnosti utrpení v pekle), ale vcelku má jasně dané obrysy, zato v případě první fáze, tedy osudů člověka bezprostředně po smrti, se muslimové notně rozcházejí.

Pro toto „intermezzo“ se v religionistice vžil termín „individuální eschatologie“, zatímco v muslimské teologické literatuře se píše o životě v barzachu, tj. mezidobí. K bytí zesnulého v hrobě (mj. otázky vědomí, vztahu duchovního s tělesným atd.) se vyjadřuje zcela rozporuplně jak Korán, tak muslimská tradice (sunna), z čehož vyplývá neukotvenost dané problematiky napříč středověkým muslimským písemnictvím. Představy o barzachu se formovaly postupně a velmi úzce souvisely na jednu stranu s praxí pohřbívání (tj. jak má vypadat hrob uvnitř a jak, pokud vůbec, má být na povrchu označený či ztvárněný), na druhou stranu s funerálními rituály, poněvadž se všeobecně věřilo, že právě touto cestou mohou živí ovlivnit osudy mrtvých.

Truchlení pozůstalých v islámu by se mělo odvíjet od vědomí, že zesnulý nezanikl, pouze odešel do jiné fáze svého bytí. Muslimské pojetí piety – jak se častokrát zdůrazňuje – se znatelně liší od toho, na co jsme zvyklí na Západě. Hluboká víra, že jejich blízký zesnulý jen čeká, aby byl vzkříšen pro rajské odměny, zabraňuje (nebo by alespoň měla zabraňovat) přemíře truchlení pozůstalých. Vždyť zesnulého přece očekává nádherný úděl na onom světě, a snad i proto chování návštěvníků muslimských hřbitovů postrádá onu pochmurnost a nezřídka i nucenost, s níž se k návštěvám hřbitovů často přistupuje u nás.

Ostatně různé formy projevování zármutku neunikly pozornosti islámských právníků, kteří v tomto ohledu byli pozoruhodně puntičkářští. Přepjaté výrazy truchlení (kvílení, hlasité naříkání, drásání si tváří či trhání šatů apod.) islám zapovídá, avšak jak ve své průkopnické studii dokázal zakladatel islamologie Ignác Goldziher, litera zákona zůstala mnohde jen zbožným přáním a muslimská praxe přejala spoustu předislámských zvyklostí.

Představy o barzachu, spojené s myšlenkou soudu, kdy zesnulého vyslýchají dva andělé (Munkar a Nakír) a správnost jeho odpovědí předznamenává další bytí nebožtíka v hrobě i dění v Den posledního soudu (jawm ad-dín), se z roviny folklórní přenesly do polohy věroučné, nicméně dodnes bývají vnímány a rozvíjeny v obou těchto rolích. Přestože středověké muslimské písemnictví nám přináší poměrně rozsáhlý soubor všeobecně přijímaných představ individuální eschatologie, daleko nad tento rámec zašla lidová zbožnost a její bohatá imaginace. Ta vytvořila pestrou škálu narativních materiálů, zpravidla lokálně i chronologicky více či méně podmíněných.

Střety kolem hrobů

Přestože místa posledního odpočinku zesnulých muslimů by neměla být nijak výrazně označována a už vůbec ne krášlena, skutečnost byla diametrálně odlišná. Namísto hromádky kamení či prostého náhrobního kamene (s velmi omezenými epitafy), které byli právníci ještě ochotni připustit, začaly muslimské hřbitovy zdobit stále honosnější konstrukce. A to přesto, že hrob (qabr, lahd) by měl svou anonymitou symbolizovat rovnost věřících na onom světě, stejně jako si byli rovni před Bohem i na zemi; muslimové v tomto směru s oblibou recitovali koránský verš (20:55): „Z ní (tj. z hlíny – pozn. B. O.) jsme vás stvořili a do ní vás vrátíme a z ní vás vyjmeme i podruhé.“

Nicméně již počátkem 8. století (a patrně ještě podstatně dříve) se užívaly náhrobní stély. Záhy je následovala mauzolea (qubba, mašhad, mazár, daríh aj.), z nichž ta první vznikala nad hroby druhů Prorokových (sahába) a šíitských imámů. Žádná z oněch staveb zbudovaných mezi 7. a 9. stoletím především v Levantě a v Arábii se nám nedochovala, a proto se za nejstarší islámské mauzoleum dnes všeobecně považuje Qubbat as-sulajbíja (t. č. napůl v rozvalinách) v iráckém městě Sámarrá.

Tendence připomínat si zesnulé nakonec zvítězila nad sklony k pokoře a rovnostářství. A hrobky i mauzolea (jejichž nejzářnějším příkladem se stal Tádž Mahal) se vydaly na svou vítězoslavnou pouť islámským světem, poněvadž měly připomínat významného muslima (ať panovníka či „světce“ aj.) a „vyrvat“ tak jeho jméno ze zapomnění. Tato funkce ovšem často selhávala, což nám dokládají mnohé stavby z Íránu, Anatolie i Egypta, na jejichž původní účel lidé zapomněli, avšak o to více se původem stavby zabývala lidová představivost.

Hrobky a mauzolea zároveň představovaly pomyslné vyslance islámu, což se zvlášť projevovalo v pohraničí, kde se stýkaly země muslimů (dár al-islám) s územím nevěřících (dár al-harb), a kde tudíž připomínala nezvratnou přítomnost sebevědomého náboženství. Třetí významnou funkcí hrobek je role společenská, protože právě kolem nich se soustřeďoval společenský život v daném okrsku. Proslulý zesnulý (často súfijský „světec“, walí) se stával patronem čtvrti či celého města a lidé si jej připomínali mawlidem („narozeninami“), kdy jeho hrob hojně navštěvovali zbožní poutníci.

Záhrobí jako výzva učencům i literátům

Tematice smrti, hrobů a záhrobí se ve větší či menší míře věnovala dlouhá řada islámských učenců, včetně těch nejvýznamnějších (mj. imám al-Ghazzálí). Na druhé straně se hrobů a záhrobí již záhy zmocnila lidová tradice a představivost. Nutno přitom zdůraznit, že strohá normativní podoba žádného náboženství nedokáže vyjít bezezbytku vstříc duchovním potřebám všech svých vyznavačů, a proto zřetelné napětí mezi oficiální (resp. ortodoxní, normativní, psanou atd.) rovinou a žitou zbožností (tzv. lidovou religiozitou) nacházíme napříč kulturami, civilizacemi a staletími. V islámu si této dvojakosti byli velmi dobře vědomi sami muslimští učenci (culamá‘), neboť podstatná část středověkého islámského písemnictví se vyrovnává s různými (domněle) neislámskými představami nebo též praktikami muslimů.

Závažnost, jakou posledním věcem člověka muslimové tradičně přikládali, výmluvně odráží ohromné množství písemností. Souhrnně lze říci, že záhrobí bylo reflektováno jak v rovině právní (mimo jiné fatwy, tj. dobrozdání znalců islámského práva, týkající se hrobů, pohřbů, truchlení aj.), tak v podobě tradic o utrpení v hrobě, andělském soudu i množství souvisejících reálií, ale rovněž v podobě nápisů na náhrobcích či mauzoleích (tzv. funerální epigrafika) a v neposlední řadě též na stránkách Kutub az-zijárát (Knihy návštěv), resp. Kutub al-fadá‘il (Knihy předností), svérázného žánru středověkého islámského písemnictví, představujícího jisté „spirituální průvodce“ k místům posledního odpočinku významných a slavných muslimů.

Pozornosti muslimských učenců a později též západních badatelů různých zaměření (orientalistů, religionistů, archeologů, historiků, kulturních antropologů aj.) neunikly rozličné okruhy související s hroby a záhrobím, ať již šlo o náhrobní kameny (a související epigrafiku), rituály zaopatřování zesnulého (mimo jiné omývání ostatků nebo jejich zahalování), různé způsoby a projevy truchlení i piety (v islámu tak sporné), modlitby za zesnulé, způsoby pohřbívání i konstrukce hrobů a především představy o bytí v hrobě. A rozhodně nejde o problematiku „muzeální“, spadající do dávných věků a odlehlých končin. Ostatně i naše kniha Smrt, hroby a záhrobí v islámu ve své závěrečné části záměrně přibližuje muslimské polemiky kolem pohřbívání v současném Německu.

Polemiky kolem hrobů názorně odrážejí širší střety, které dnes rozdělují muslimy. Potřeba piety, uvědomování si vlastní pomíjivosti spolu s myšlenkami na onen svět se tak sváří s přesvědčením puristů, že od připomínání si památky zesnulých je jenom krůček k modloslužebnictví. Jak stavitelé hrobek a mauzolejí, tak jejich ničitelé nepochybují, že oni jsou těmi pravými zbožnými muslimy. Boje kolem hrobů jsou zrcadlem sporů o výklad islámu, což vyniká i dnes, kdy je „svět islámu“ rozpolcen hlubokými střety o jeho podstatu i směřování.

Na funerální problematiku se zaměřuje i kolektivní monografie Smrt, hroby a záhrobí v islámu, její podtitul zní Poslední věci člověka pohledem muslimských pramenů. Kniha nedávno vyšla v nakladatelství Academia v edici Orient, připravil ji autorský tým složený z arabistů, islamologů a religionistů Ondřeje Beránka, Miroslava Melčáka a Bronislava Ostřanského (editor díla) z Orientálního ústavu AV ČR, Daniela Bouška a Pavla Ťupka z Ústavu Blízkého východu a Afriky Filozofické fakulty UK a Martina Klapetka z katedry filosofie a religionistiky Teologické fakulty JU.

Publikace vznikla v rámci plnění vědecko-výzkumného záměru projektu Smrt, hroby a záhrobí v islámu: muslimské vnímání posledních věcí člověka ve středověku a v současnosti (č. 14‑16520S) podpořeného GAČR.

Soubory

článek ve formátu pdf: 201509_516-518.pdf (335 kB)

Diskuse

Žádné příspěvky