Komerční prezentace
Registrace uživatele

Přihlašte se k odběru informací, novinek, získejte přístup do diskuzního fóra.

Vesmír č. 10
Vesmír č. 10
Toto číslo vychází
2. 10. 2017
Novinky
Zdarma jedno celé číslo Vesmíru v pdf.
• Říjnové číslo Vesmíru
reklama

Homicida a lidská přirozenost

Domácí zabijačky
| seriál: Homicida a genocida | další >
Publikováno: Vesmír 80, 625, 2001/11

Jsou lidé, kteří se domnívají, že jediný možný přístup k určitým jevům je rozhořčení a pohoršení. Prosím je, aby tento článek nečetli. Nic by nepochopili a zbytečně by si ublížili.

J. Z.

Článek se zabývá zločiny, přičemž se nezabývá jejich právními aspekty. To neznamená, že zločinci nemají být zavřeni. Nicméně jsem přesvědčen, že právní přístup je pro pochopení podstaty věci skoro stejně zhoubný jako přístup etický. Dobře je to vidět třeba na trestném činu znásilnění – je zjevné, že se pod něj vejdou nejméně dva odlišné typy lidského chování, očividně poháněné odlišnými zájmy. Pokud je obětí znásilnění mladá žena, je to něco jiného, než když je znásilněno dítě nebo starší žena; a rovněž podstatně záleží na tom, jestli oběť znásilnění byla, či nebyla nějak podstatně poraněna, nebo dokonce zavražděna. Rozšíření definice znásilnění dle loňské novely trestního zákoníku věc zatemnilo ještě víc. Nevadí mi, když bude někdo za nějakou aktivitu potrestán, jenom bych tomu rád říkal nějak jinak, abychom si jasně rozuměli. Zajímá-li nás psychologická motivace pachatele, je dobré nesměšovat pána, který krade prádlo ze šňůry, a pána, který přesouvá jakési virtuální peníze z konta na konto, ačkoliv hlas lidu jim oběma říká „zloději“. Je zkrátka psychologicky něco jiného vstoupit do budovy berního úřadu a odnést odtud počítač a něco jiného je do této budovy nevstoupit a nezaplatit daně; stejně tak je psychologický rozdíl mezi člověkem, který svého bližního zavraždí vlastníma rukama, a člověkem, který si na to někoho najme.


Každoročně uprostřed hlubokého míru umírají desetitisíce lidí násilnou smrtí. V lidské duši musí být něco, co tyto akce motivuje. Zjevně nejde o vzácné chorobné aberace – např. 35 % mužů a 29 % žen v novoguinejském kmeni Gebusi hyne vraždami, v amazonských kmenech je toto procento ještě vyšší a i umírnění jihoafričtí !Kungové vykazují frekvenci vražd srovnatelnou s těmi nejnásilnějšími ghetty severoamerických měst. Být zavražděn je tedy nikoli výjimečný osud lidského jedince, aspoň v některých oblastech. Už to je důvod, proč se vražděním zabývat.

Druhý důvod je zvláštní okno, které nám vraždy otevírají do lidské psychiky. Lidem totiž není co věřit, že to, co říkají, není vědomá nebo podvědomá lež, a proto nemá cenu se jich ptát. Když psychologové pouštěli film a přimíchávali do různých scén různé, nicméně stále podprahové množství bílého šumu, divákům se jednotlivé scény líbily v přímé závislosti na množství šumu, nicméně vždy byli schopni – žádného šumu si nejsouce vědomi – dokonale vysvětlit, co se jim na které scéně líbilo. Jinými slovy, lidé často nerozumějí vlastním preferencím a sympatiím. Zvláště se to týká vysvětlování konfliktů – kdo kdy zažil vyprávění obou manželů či milenců, proč se jejich vztah hroutí, dobře ví, že oba názorově i charakterově ryzí jedinci jsou konfrontováni s bytostí nevýslovně hloupou, krutou, nevěrnou, žravou a smrdutou. Vražda je drastická akce, která prakticky nikdy nezůstane nepovšimnuta a která vyvolává tak silný dojem, že svádí k pátrání, proč k ní došlo. Mezi mnoha lidskými aktivitami je vražda výjimečná především tím, že obvykle víme, o co šlo.

Navíc lidé, kteří přestupují zákon takto drasticky, bývají vedeni mocným citem (profesionální vrahy v tomto textu ponechám stranou – jejich chování je spíše potravní než agresivní). Vraždou řešíváme ty problémy, které považujeme za podstatné. Některé vraždy jsou plánované, a tedy úmyslné, kdežto jiné jsou impulzivní a jako takové často představují spíše náhodný, nezamýšlený důsledek vzkypění vášní. Jedna z nejfalešnějších dichotomií, s nimiž lidová moudrost pracuje, je právě rozpor mezi „rozumem“ a „vášní“. Pokud se vášnivě zamiluju do nějaké slečny a o nějakou dobu později ji neméně vášnivě zaškrtím, nevzaly se ve mně vášně jen tak samy od sebe. Jsme naprogramováni k tomu, abychom se v opakujících se a očekávatelných situacích zachovali bez zbytečného špekulování tak, jak to obvykle bývá výhodné. I vášnivé chování je tedy „rozumné“ v jakémsi vyšším smyslu: ten chytrý v takovém případě nejsem já, nýbrž předchozí selekce fosilizovaná v mých genech (či memech). Nicméně aby nedošlo k omylu – neexistují žádné „geny pro vraždu“. Vraždu je třeba chápat jako extrémní manifestaci konfliktů, které obvykle nekončí smrtí a ustrnou na úrovni žárlivých scén, domácího násilí, nevěr, odpírání materiálních či duchovních požitků a vyhnání z domu. Faktory, které vyostřují či uhlazují konflikty, pak zvyšují či snižují pravděpodobnost, že dojde k vraždě; jednou je vražda skutečným projevem sobectví, jindy jakousi přehnanou reakcí, vlastně tedy „chybou“, asi jako když člověka zahubí jeho vlastní imunitní systém, reagující na přítomnost infekce silněji, než by odpovídalo riziku infekce samotné.

Máme všichni sklon mít podezření vůči motivům jiných lidí; a to, že mnozí z nás dosud nikoho nezabili, vede k obecnému závěru, že násilní zločinci jsou blázni. Pro začátek zkusme předpokládat, že když někdo něco dělá, má pro to nějaký motiv (jak známo z detektivek, vraždy bývají dobře opodstatněné, často opodstatněnější než řada chvalitebných činností, řekněme účast v parlamentních volbách). Nikdo nic nedělá bezdůvodně, ani šílenci, jenom jejich důvody bývají poněkud šílené. Motivy našich akcí ovšem obvykle buď chápeme nesprávně, nebo si je vůbec neuvědomujeme – děje se nám to tak nějak „samo od sebe“.

Cizímu bych to neudělal
Jak známo z knih i z reality, základním motorem společenského života všech sociálních tvorů je rodinný nepotizmus – vůči svým příbuzným jsme my, vlci i mravenci v průměru mírnější a méně sobečtí než vůči průměrným nepříbuzným. Ačkoliv nás naši rodinní příslušníci štvou mnohem intenzivněji než ostatní lidé, v okamžiku krize přesto myslíme hlavně na ně. Evoluční vysvětlení není těžké: kdo v krizi myslel hlavně na své příbuzné, zachoval víc svých genů než ten, kdo tak nečinil (některé „mé“ geny přežívají ve mně a v mých potomcích a jiné v mých příbuzných a jejich potomcích). Proto jsme všichni potomky rodinných protekcionářů, a není divu, že sami jsme také rodinní protekcionáři. (Proto nám tak vadí korupce, která distribuuje nedostatkové statky napříč rodinami.) Rvát se s bratrem je nerozum, neboť vážné poškození kteréhokoliv z bojovníků snižuje biologickou úspěšnost obou.

Něco tady nehraje. Jsme-li selektováni na život v rodinných (a vyšších) societách, měly by se konflikty uhlazovat tím víc, čím příbuznější si jsme, a v nukleární rodině vytěkat úplně. Všichni víme, že tomu tak není. Domácí násilí, včetně bití, mučení, znásilňování a vražd, je zcela běžnou součásti života a rodina je nejčastější jednotlivé místo, kde k násilí dochází (srovnáváme-li ji např. s pracovištěm, tramvají nebo hledištěm v opeře). Čeští kriminalisté hovoří s dosti překvapivým smyslem pro humor o domácích zabijačkách – a Čapkův chalupník, který zabil pantátu „skrz to pole“, jasně deklaruje, že cizímu by to neudělal. Jak napsali R. J. Gelles a M. A. Straus, američtí odborníci na rodinné konflikty, násilí „je pro rodinné vztahy přinejmenším tak typické jako láska“. Zdálo by se tedy, že člověk se tu jaksi vymyká ze sociobiologických pravidel. (Konečně aspoň v něčem...)

Když začali kanadští etologové Margo Wilsonová a Martin Daly zkoumat detroitské policejní záznamy, ukázalo se brzy, že to s tou lidskou zločinností až tak odlišné nebude. Detroit si zvolili především proto, že šéfstvo tamního policejního departmentu s nimi velmi aktivně spolupracovalo, ale i proto, že v Detroitu se za rok přihodí víc homicidních incidentů, tedy vražd a pokusů o vraždu, než v celé jejich rodné Kanadě. Ukázalo se, že pouze čtvrtina objasněných vražd se odehrála v rodině a že vrazi a jejich oběti byli vesměs manželé, v menší míře nevlastní rodiče a děti či různí tcháni a švagrové. Vraždy, které se týkaly skutečně pokrevních příbuzných (tj. vlastní rodiče a děti, sourozenci), představují pouhých 6 % všech objasněných vražd (a protože tento typ vraždy sotva zůstane neobjasněn, je procento „genetických vražd“ mezi neobjasněnými případy určitě ještě nižší). V Británii během posledních desetiletí připadlo na pokrevní příbuzné 16 % vražd. Není to ovšem proto, že by si Britové šli ve svých řadových domcích nějak mimořádně na nervy, nýbrž proto, že Detroiťané se vraždí s takovým entuziazmem, až jsou jim jejich rodiny malé, a nezbývá tedy než opustit teplo domova a vyrazit do vřavy velkoměsta (Detroiťané vraždí své genetické příbuzné dvanáctkrát častěji než Britové, ale ostatní spoluobčany čtyřicetkrát častěji). Pokud vás zkrátka někdo zabije, máte zhruba 90% šanci, že to nebude nositel vašich genů.

Zjištění, že jistá frakce vražd probíhá v rodině a částečně i mezi genetickými příbuznými, samozřejmě říká dost málo. Otázka zní, zda příbuzenství pravděpodobnost vraždy zvyšuje, nebo snižuje. To se samozřejmě špatně zkoumá. Nevíme, kolik vražd bychom měli v rámci rodin očekávat, pokud by reálné příbuzenství bylo irelevantní. Nezapomínejme, že nejjednodušším vysvětlením, proč se celá čtvrtina vražd koná v rodinách, je prostě fakt, že rodinní příslušníci jsou nejčastěji po ruce. V Detroitu nicméně vychází velmi zajímavý poměr: žije-li někdo ve společné domácnosti s člověkem, s nímž si není geneticky příbuzný, je jedenáctkrát vyšší pravděpodobnost, že mezi nimi dojde k homicidě, než když ve stejné společné domácnosti žijí lidé geneticky příbuzní. Máme tedy podstatně větší nutkání zabít manželku či manžela než sestru či bratra. Detroitská data ukazují, že rodinné násilí není prostým důsledkem vysoké frekvence a intenzity kontaktů v rámci rodiny: i uvnitř rodiny si své oběti odpovědně vybíráme. Je mnohem vyšší pravděpodobnost, že se dva bratři spojí k páchání vražd, než že jeden zabije druhého, kdežto mezi různě sešvagřenými pseudopříbuznými je tento poměr opačný. Platí to dokonce i v patrilineárních společnostech, kde jsou si bratři hlavními konkurenty o rodinnou půdu a společenský status.

Popelky
Rodičovské investice jsou drahé, a proto je podporována snaha rozdělit investice co nejvýhodněji z hlediska přesnosti identifikace vlastního potomstva a přesnosti odhadu jeho současných potřeb. Problém je v tom, že rozlišení cizích potomků nemusí být snadné a riziko přecitlivělého opuštění či zabití vlastních dětí jenom proto, že jsou trochu odlišné, je značné. Záleží tedy na pravděpodobnosti parazitizmu: je-li dost nízká, je lepší nad tím mávnout rukou a raději tu a tam investovat do cizího potomka než se neustále vysilovat čenicháním, čí to dítě je. Je-li frekvence reprodukčně úspěšné nevěry (tedy nevědomé pěstounské péče o cizí geny) v populaci dostatečně nízká, je lepší po věcech nepátrat.

Důvody, proč jedinec investuje do potomka, o němž ví, že není jeho, se nicméně neomezují na pouhou pohodlnost a neochotu riskovat. Vzniká-li kdekoliv v živočišné říši nové partnerství, přičemž jeden z partnerů s sebou přináší svého potomka a má nějaké nástroje jak zabránit svému novému partnerovi v infanticidě (k níž dotyčný cítí druhově specifické, často veliké nutkání), vzniká nová rodina s nevlastním rodičem. Ten do svého pseudopotomka s různým nadšením a různou intenzitou investuje – protože jedinou alternativou je zůstat sám. Jestliže se muž ožení se ženou, která má desetiletého syna, má jakousi šanci, že se nevlastního potomka během pěti či deseti let zbaví, ale mezitím dostane šanci zplodit několik svých potomků vlastních. Možná by je zplodil, i kdyby zůstal zpupný a ženu „se závazkem“ si nevzal, ale možná taky ne; to záleží na jeho tržní hodnotě. Rodič se závazkem má sám hodnotu prudce sníženou (všimněte si, jak důmyslně bývají děti skrývány v seznamovacích inzerátech – krásná štíhlá něžná mladá dívka s lákavými rozměry, milovnice tance, sportu a hudby, hledá životního partnera stejných kvalit... a pro svého tříletého chlapečka hodného tátu), tedy si nemá co vybírat. A tak mohou být i nízko cenění potenciální partneři nakonec úspěšně vybráni – když ovšem nebudou remcat, že závazek nechtějí, nebo ho dokonce ohrožovat. Stupeň infanticidy je vždy limitován schopností samic mládě ubránit, ale i schopností samice ostrakizovat samce, jehož infanticidní sklony jsou příliš silné; u druhů, kde se samice svou aktivní volbou partnera výrazně podílejí na reprodukčním úspěchu samce (např. u člověka), musejí být samci víceméně hodní a slušní a frekvence infanticidních incidentů je omezena.

Nevlastní rodiče se o své nevlastní děti obvykle starají a mají je rádi. Nicméně by se bylo co divit, kdyby jejich psychologie nebyla vědomím, že to jejich děti nejsou, vůbec ovlivněna; kdyby zkrátka jejich citové angažmá nebylo aspoň trochu odlišné od situace běžné v geneticky homogenních rodinách. Stručně řečeno – rodičovská psychika, která se dá snadno zmást pohledem na bezbranné mládě a chová se k němu bez ohledu na to, kdo to mládě je, nemůže být selekčně výhodná a těžko by mohla přežít v konkurenci s lidmi, jejichž psychika je vůči parazitaci odolnější.

Nyní je nutno vysvětlit jednu důležitou věc: člověk patří mezi ta nešťastná zvířata, která nejsou schopna jasně odlišit stupeň genetické příbuznosti. Zdá se, že jakousi statisticky nenáhodnou schopnost rozeznat, kdo je kdo, máme, ale spoléhat na to příliš nejde – naši rodiče, sourozenci a tety jsou ti, o kterých nám to řekli. Jsou to ti, se kterými jsme se setkali v sociálním kontextu, který se obvykle shoduje s příslušnou příbuzenskou rolí: když se narodíme, vyskytuje se s námi v doupěti obvykle jeden muž, jedna žena a nějaká ta další mláďata, tedy otec, matka a sourozenci. Právě tak dítě, které porodí žena, s níž nějakou dobu žijeme, je naše dítě, pokud jeho fenotyp není příliš impresivně odlišný od našich očekávání. Z čehož plyne, že otec, který se domnívá, že dítě je jeho, se k němu chová jako ke svému, i když se mýlí. V lidských populacích je nějakých 20 % dětí, jejichž pěstouni se mylně domnívají, že pečují o vlastní potomky – ale o těchto případech nemluvíme. Mluvíme o rodičích, kteří vědí, že pečují o potomky někoho jiného, buď proto, že to věděli vždycky, anebo proto, že něco prasklo.

Je tedy riziko, že dítě bude přehlíženo, týráno či zneužíváno, v nějaké souvislosti s genetickými vztahy v rodině? Jak lze očekávat na základě pohádky o Popelce (a jejích variant všude na světě), život nevlastních dětí je nesmírně nebezpečný. Malé děti obvykle nemívají nevlastní rodiče, ale pokud je mají, pak je riziko, že budou zavražděny nevlastním rodičem (z logiky věci plyne, že obvykle otčímem) v Kanadě, USA i Británii padesátkrát až stokrát vyšší, než že se to stane v rodině genetických rodičů. Mít nevlastního rodiče je nejsilnější indikátor, že s dítětem bude špatně zacházeno; mít nevlastního rodiče je nejriskantnější jednotlivá věc, která se dítěti může stát. Kupodivu varujeme děti, aby se rozhlížely na přechodu, nehladily cizí psy a nesahaly na horkou plotnu, zatímco se skutečným nebezpečím je seznamujeme jen málo. To je tvůj nový tatínek, Bohoušku, ale nechoď k němu moc blízko.

Samozřejmě – člověka hned napadne, že věc nemusí být v genetice, ale v tom, že nevlastními rodiči se častěji stávají jedinci spíše problematičtí. Vysoký podíl agresivních mužů a příliš mladých žen v rodinách s nevlastními dětmi jakož i častá mimořádná chudoba takových rodin samozřejmě jsou rizikovými faktory, bližší analýza však ukazuje, že i velmi násilničtí mužové si přísně vybírají, které dítě zabijou. Riziko zlého konce je v jejich blízkosti obecně vyšší, ale v případě nevlastních dětí je průkazně vůbec nejvyšší. (Malých dětí žijících s macechou je příliš málo, než aby bylo možné tuto situaci, byť v Detroitu, rozumně analyzovat. Různé ty Popelky, Sněhurky a Marušky jsou ovšem vážným mementem.)

Vraždy páchané nevlastními rodiči se od vražd páchaných vlastními rodiči neliší jen relativní četností, ale i způsobem provedení. Genetičtí rodiče zabíjejí své děti často jako předehru vlastní sebevraždy, jako důsledek zoufalství a pocitu selhání, často i jako „záchranu“ ze zlého světa. Nevlastní rodiče vraždí své děti v záchvatu vzteku. Genetičtí rodiče své děti spíše zastřelí či zadusí; nevlastní rodiče je obvykle umlátí k smrti. U vlastních dětí také riziko vraždy výrazněji klesá, jak dítě roste: naprostá většina vražd vlastních dětí se odehrává (jak známo) v prvním roce života dítěte, pak prudce klesne a od desátého roku dítěte už je skoro nulová, ačkoliv náchylnost pubescentů stát se obětí homicidního incidentu je zdánlivě velmi vysoká. I když je to jaksi kontraintuitivní, rodiče dávají přednost starším dětem a neexistuje žádná kultura, kde by na otázku „Které dítě ze dvou byste zachránil, kdyby jedno muselo být obětováno?“ rodiče systematicky odpovídali „to mladší“. Důvod je zřejmý – do starších dětí už bylo víc investováno; jde tedy o přímou analogii temelínského syndromu (přece to nezbouráme, když to stálo tolik peněz).

Děti nejsou zadarmo a není snadné je vystát. Nutkání celou tu aféru nějak rázně ukončit je tlumeno rodičovskou láskou, psychologickou adaptací, která činí rodičovské obtíže snesitelnými, ne-li příjemnými. Pokud je průměrná rodičovská láska vyšší než průměrná láska nerodičovská, což je rozumné předpokládat, lze očekávat právě to, co se vskutku děje.

Vraždy v ulicích
Koná-li se čtvrtina vražd v rodinách, konají se tři čtvrtiny mimo rodinu. Rodina je sice relativně nejriskantnější místo, kde člověk může pobývat, ale zaměříme-li se na absolutní čísla (což je to, co člověka jako potenciální oběť zajímá především), je pořád lepší skrývat se doma než v parku nebo na nádraží.

Obecně platí, že muži zabíjejí nepříbuzné muže nesrovnatelně častěji, než ženy zabíjejí jiné ženy. Tato vyšší agresivita mužů je známa ze všech kultur; všechny zprávy o inverzní struktuře společnosti jsou pověrečné (i když samozřejmě absolutní úroveň agresivity je velmi různá a frekvence vraždění mezi nepříbuznými muži představuje nejvariabilnější komponentu celkové vražednosti). Mužská psychika je nesrovnatelně ochotnější přijímat riziko v střetnutích mezi soupeři. Není na tom nic divného – člověk je druh mírně polygynní, byť v naprosté většině reálných societ ekonomickými důvody tlačený k monogamii či „postupné monogamii“; několik paralelních manželek či milenek uživí jen málokdo (polyandrické společnosti jsou výjimečné). U druhů polygynních – jakkoliv v průměru málo polygynních – je samozřejmě vyšší variabilita v reprodukčním úspěchu samců než samic (u člověka jsou při poměru pohlaví zhruba 1:1 někteří muži s některými ženami vázáni v monogamních vztazích, jiní muži mají formální či neformální harémy několika žen, a někteří mužové jsou proto nuceni k samotě a celibátu, zatímco skoro všechny ženy se v nějakém vztahu uplatňují a jejich reprodukční úspěšnost je srovnatelná). Samci tedy mají mnohem víc o co hrát než samice. Kdo nebyl ochoten riskovat v boji o sex, ten si patrně zachoval život a zdraví, ale stěží zanechal potomky, takže jeho opatrnost z populace postupně mizí. Vraždění mezi nepříbuznými muži je obvykle soupeřivé povahy, ať už jde o majetek (loupežné vraždy), sex (různé troj- a víceúhelníky), společenský status či „zachování tváře“; ve všech těchto případech jde o využívání zdrojů, které mám buď já, nebo on, ale z různých důvodů se o ně nechceme či nemůžeme dělit. Soupeřivé vztahy jsou obvykle intrasexuální: jedinci téhož pohlaví si více konkurují, neboť jsou si podobnější. Žena a muž si mohou konkurovat o kus žvance, ale dva muži si konkurují o kus žvance a o tu ženu k tomu.

Mezipopulační variabilita ve frekvenci homicidy mezi nepříbuznými muži je nesmírně zajímavá z hlediska sociálně-ekonomického. Jde zjevně o jedinou významnou část násilné zločinnosti, jejíž frekvenci lze nějak ovlivnit. Nedokážu si aspoň představit jak zabránit otčímům v zabití nevlastního dítěte nebo jak rozmluvit manželům mladých dívek občasnou vraždu ze žárlivosti. Srovnání USA s Evropou i porovnání různých evropských zemí naznačuje, že majetková nerovnost ve společnosti zvyšuje konkurenci mezi muži, a tedy logicky i stupeň vraždění.

Je známo, že lidé účastnící se riskantní násilné kriminality se méně zabývají plánováním budoucnosti. Tuto neschopnost či neochotu odkládat požitky (a tedy sklon ke krátkodobému využívání zdrojů) máme ve zvyku považovat za projev patologické nezralosti. Zločinci jsou v pojetí mnoha lidí prostě takoví troubové, kteří by se rádi živili poctivě, ale nejde jim to, nedokážou ovládnout své nízké pudy, všechno chtějí hned, a tak místo postupného studia a kariéry číhají v parcích. Co když je ale neochota odkládat požitky prostě adaptivní reakcí na sociální situaci, která je buď nepředvídatelná, nebo předvídatelně mizerná?

Jedna okolnost, kterou bychom měli znát, máme-li plánovat budoucnost, je otázka, zda nějaká budoucnost vůbec bude. Nevím-li s určitou pravděpodobností, že budu napřesrok naživu, je pro mě rozumnější užívat života teď a tady, dokonce i když si tím ohrožuju dlouhodobé zisky. Podvědomě vnímáme průměrnou pravděpodobnost dožití ve svém bezprostředním okolí, a shledáme-li ji nízkou, rezignujeme zcela správně na dlouhodobé strategie a volíme ty krátkodobější. Ty jsou ovšem z definice riskantní, agresivní, tvrdě soupeřivé a k zvýšené vražednosti směřující. Jestliže oba jeho dědové zemřeli dřív, než se narodil, a pár jeho kamarádů z obecné školy je už po smrti, mladý muž tuší, že něco není v pořádku, a stává se zločincem. V Detroitu to tak chodí – očekávaná délka života velmi dobře koreluje s intenzitou vraždění. Tu triviální chybu, která teď mnohé čtenáře napadla, ovšem výzkumníci neudělali: mortalita přímo způsobená vražděním byla z výpočtů vyloučena (jinak by samozřejmě vyšlo, že kde se vraždí, tam se vraždí). Chudoba a sociální rozdíly jsou ovšem rovněž ve vztahu jak s frekvencí homicid, tak s krátkou očekávanou délkou života – co je tedy bezprostředním spouštěčem vraždění, pokynem „nech vzdělávání a sežeň pistoli“, se zatím neví, ale už se to zkoumá. Co s tím vlády provedou, až se to dovědí, netuším, ale jistě něco hrozného: každá snaha o zlepšení společnosti má spolehlivě záporné účinky a nic nenasvědčuje tomu, že tohle by mohla být výjimka.

Vrahové jsou zkrátka stejně zralí jako jejich oběti; vrahové obvykle nejsou chorobní šílenci, nýbrž víceméně lidé jako my. Prohlásíme-li o nich něco urážlivého a pomlouvačného, dáváme tím průchod svému přesvědčení, že vražda je špatná.

Je to chvalitebná víra, ale není to vysvětlení. 1)

Poznámky

1) Pozn. red.: do lednového čísla Vesmíru připravujeme volně navazující článek J. Zrzavého Genocida a lidská přirozenost (Vesmír 81, 29, 2002/1).
2) 01 Další informace lze najít např. na: http://www.ojp.usdoj.gov/ovc/assist/nvaa2000/academy/ http://www.vix.com/pub/men/folks/gelles.html (odkazy na 67 článků o násilí v rodině)

Metodická vsuvka: Jaké ženy se obvykle zabíjejí?

Evolučně-biologické predikce vycházejí. Mnozí čtenáři, indoktrinováni různými polemikami, nejsou tímto faktem nikterak ohromeni, neboť už „vědí“, že sociobiologie je systém, který prostě nemůže být vyvrácen; proto je asi nutno se na tento problém podívat blíže. Všechny teoretické spory se vždy točí kolem mylného chápání darwinizmu, evoluční biologie či evoluční psychologie – že je to hypotéza, jako taková by měla být vyvratitelná, a protože zjevně vyvratitelná není (ať existuje cokoliv, vždycky to mohlo vzniknout přírodním výběrem, kdyby to přírodním výběrem vzniknout nemohlo, tak by to nebylo), je to hypotéza špatná. Ale darwinizmus není hypotéza, nýbrž „metafyzický výzkumný program“, „paradigma“ či „background knowledge“, způsob vnímání světa, který jsme si zvolili proto, že náš vkus se alternativním systémům vzpírá; a teprve v rámci tohoto prostředí mohou vznikat hypotézy.

Předpokládáme, že člověk je zvíře jako každé jiné, a může tedy mít pouze takové vlastnosti, které mu nebrání v úspěšném množení, či které úspěšné množení dokonce podporují. Tak jako lze z faktu, že někdo je rektorem univerzity, vyvodit jeho pravděpodobné vlastnosti, které mu zaujmutí tohoto postu umožnily (a ovšem najdeme jednotlivé případy, nad nimiž zůstane rozum stát), tak i z faktu, že jsme potomci rozmnoživších se předků, lze vyvozovat, jací jsme (ač to bude v individuálních případech rovněž hodno podivu). Tento obecný předpoklad ovšem nepředpokládá žádné konkrétní vlastnosti člověka; o těchto konkrétních vlastnostech je třeba formulovat testovatelné hypotézy, takové, aby nemohly platit současně. Jejich postupným vyvracením se pak dostáváme k hlubšímu pochopení, jaké konkrétní zvíře vlastně člověk je.

Tak například poměrně běžným druhem vraždy je uxoricida, tedy zabíjení manželek a družek. Otázka zní, jaké ženy mají větší naději být zabity – v genetice to tentokrát nebude, protože za normálních okolností jsou všechny manželky svým manželům stejně nepříbuzné. Čím se manželky podstatně liší, je jejich věk; předložme tedy dvě alternativní hypotézy: buď se častěji vraždí manželky starší, nebo manželky mladší. Každá z těchto hypotéz pak samozřejmě vidí uxoricidu úplně jinak.

Zabíjejí-li mužové především staré manželky, může to být proto, že s přibývajícím věkem žena ztrácí reprodukční cenu, kterou pro muže mívala jako konstruktérka nových těl obsahujících manželovy geny. Zabíjení žen je v tomto případě přímá a průzračná adaptace. Preferují-li manželové zabíjení mladých manželek, jde o zjevně neadaptivní zplodinu násilnických a majetnických vztahů, které muži k svým ženám chovají a které jsou samozřejmě silnější u manželek mladých, tedy sexuálně atraktivnějších, reprodukčně cennějších a co do možné nevěry rizikovějších (kdo kdy zkoušel žít s mladou dívkou, jistě potvrdí, že k vraždě bývá jenom krůček).

Anebo je všechno jinak a nejde vlastně o věk manželky, nýbrž o délku soužití (což jsou samozřejmě veličiny pevně spojené). V tom případě by preference vraždění mladých manželek vlastně spočívala v preferenci vraždění na počátku manželství (dáno nezkušeností s koexistencí ve společné domácnosti); a naopak starší ženy by prostě platily za dlouhodobě se hromadící výhrady vůči svým osobám. Také ale může podstata uxoricidy spočívat ve věku manželů – protože mladí muži mají obvykle mladé ženy, může být množství vražd mladých manželek prostě jenom odvozeno od tendence mladých mužů zabíjet své družky. A nezapomínejme ani na sociální záležitosti – pokud sociální labilita a chudoba souvisí s věkem manželů, což jistě souvisí. Jak patrno, máme několik hypotéz obsahujících předpovědi, které se buď potvrdí, nebo ne. Tendence mužů zabíjet své manželky prostě bude distribuovaná buď náhodně (a potom nevíme, co to znamená), anebo nenáhodně – v souvislosti s věkem obětí, věkem pachatelů, délkou soužití a sociální situací manželství. Samozřejmě že potřebujeme velké vzorky, ale jak už víme, Detroiťané se na tomto výzkumu nezištně podílejí.

Výsledek analýz je jasný – vrazi manželek se nechovají náhodně (a tedy svými činy jistě plní nějaká biologická či sociální zadání) a riskantní je být mladá manželka, celkem bez ohledu na stáří manžela. Přinejmenším se tedy ukazuje, že vražda manželky není přímo adaptivní, že jde o drastický a v podstatě neadaptivní projev rodinných vztahů, které sice samy adaptivní jsou, ale jenom když se to nepřehání. Jistá míra žárlivosti je zajisté dobrá (těžko si představit, že by žárliví mužové zanechávali míň potomků než mužové nežárliví), ale její extrémní projev už nikoliv: manželé si obvykle zavraždí manželku, která je na vrcholu svých reprodukčních sil.

Už jsem kdysi napsal, že „správná“ jsou taková paradigmata, která umožňují tento způsob hry, a pořád jsem neviděl žádné paradigma, které by se svou použitelností darwinizmu byť jenom přibližovalo.

Kořeny homicidy

Jeden z nejnadějnějších trendů posledních let podrobněji popsal Richard Curtis (John Jay College of Criminal Justice). Podle něj je část portorikánské a černé mládeže v USA hluboce frustrována tím, že jejich rodiče a starší sourozenci požívají drogy. Pokoušejí se začít nový život a vytvářejí si své komunity. Curtis věří, že podobný vývoj probíhá i v jiných městech ve Spojených státech. Dosud nikdo neví, jak se bude cítit a jak se bude chovat příští generace mladých lidí. Nikdo také nedokáže předpovědět, jaké nové devastující drogy budou připraveny nebo jak rychle se měnící americká ekonomika ovlivní výskyt vražd. 2)

/>

Soubory

Článek ve formátu PDF: 2001_V625-628.pdf (127 kB)

Diskuse

Žádné příspěvky