Komerční prezentace
Registrace uživatele

Přihlašte se k odběru informací, novinek, získejte přístup do diskuzního fóra.

Vesmír č. 10
Vesmír č. 10
Toto číslo vychází
2. 10. 2017
Novinky
Zdarma jedno celé číslo Vesmíru v pdf.
• Říjnové číslo Vesmíru
reklama

Homicida a genocida: pokus o vysvětlení 2.

Historie a sociobiologie
< předchozí | seriál: Homicida a genocida |
Publikováno: Vesmír 81, 268, 2002/5
Rubrika: Diskuse

Základním argumentem M. Špinky proti použití darwinizmu ve zkoumání lidské násilnosti je zjevná neschopnost biologie predikovat genocidní incidenty. Vychází z Wilsonovy představy, že budoucí historii lze vyvěštit a věda, která to neumí, je špatná. Problém je v tom, že predikce unikátní historické události není možná: až se nějaká událost stane podruhé, nebude to už ona. Historické vědy (nejen historiografie, ale také velká část biologie, geologie či kosmologie) prostě mají jiný formulační a testovací aparát než vědy experimentální (J. Zrzavý, Vesmír 75, 443, 1996/8) a holokaust není o nic predikovatelnější než třeba vznik savců. Fakt, že politologická či etnologická interpretace např. balkánských genocid je nesrovnatelně účinnější než eventuální interpretace sociobiologická (s. 71), ovšem poukazuje na další problém: vyleze-li občan na pódium, činí tak jistě proto, aby zvýšil svou prestiž a skrze ni svou genetickou úspěšnost, bez ohledu na to, zda tam vyzývá ke genocidě či hraje na harfu. Sociobiologická interpretace chování je prostě příliš obecná (tj. příliš hrubá). Společenští vědci nám jistě sdělí, že nadějnými kandidáty na příští genocidy jsou Balkán, riftová oblast Afriky či Fidži (neboť si to přečetli v novinách); sociobiologie nám řekne, že genocidy jsou a budou, protože tendence k nim je zákonitá (kdežto unikátní genocidní incident může vzniknout náhodou).

Irelevance šimpanzů
Dle Kanovského je zvířecí genocidní chování „poněkud irelevantní“, protože genocidy člověka a zvířat mohou být podmíněny odlišnými genetickými mechanizmy. I když to tak jistě někdy je (genocidní chování lidí a mravenců samozřejmě není řízeno homologickými geny či psychickými procesy, kdežto podobnost lidí a šimpanzů asi homologická bude), přesto jde o zajímavou podobnost. Jestliže některá sociálně žijící zvířata genocidu provádějí a jiná ne, musí být nějaký rozdíl, spíše sociologicko-ekologický než geneticko-psychologický, mezi druhy hodnými a zlými.

Korupce versus protekce?
Věta, že prosazování altruizmu a přirozených vazeb na úkor korupce znamená preferenci „etiky genocidy před etikou vraždění“ (s. 35), vzbudila zasloužený ohlas. Reálně si samozřejmě nevybíráme mezi homicidou a genocidou, jak to mnozí pochopili – většina z nás nespáchá ani jedno. „Vybíráme si“ mezi individuálním či rodinným sobectvím, které je omezeno recipročním altruizmem, a mezi loajální příslušností k nějaké sociální či kulturní jednotce. Mým cílem bylo ukázat, že budeme-li na sebe hodní, může to směřovat k většímu maléru, než jsou individuální vraždy. Pokud jde o otázku Jana Novotného, kde se v tom případě vlastně vzali ti esesáci zneužívající probíhající genocidu k vlastním homicidním akcím – nejvíc se vyplácí být prvním zločincem mezi řádnými občany. Na jejich altruizmu lze úspěšně parazitovat, neboť střet dvou zločinců je víceméně riskantní záležitost pro oba, kdežto střet zločince s řádným občanem spolehlivě končívá vítězstvím zločince (proto si na to koalice řádných občanů živí policii). Sobečtí „free-riders“ jsou tedy v určité nevelké frekvenci nezbytnou součástí každé společnosti, i kdyby byla sebealtruističtější, a ani páchání genocidy není výjimkou z tohoto pravidla.

Proximativní a ultimativní hypotézy aneb jak je to u květin a motýlků
Kanovský praví, že „omyl sociobiologie spočívá... v tom, že... nestačí postulovat jen genetickou podmíněnost a ,výhodnost‘ nějakého chování, ale především... bezprostřední, proximativní mechanizmy, které tohle chování řídí“. Proximativní mechanizmy je dobré znát, ale „sociobiolog se může ohradit, že psychologické mechanizmy jsou nakonec věcí psychologů“; zkoumat, jak je lidská psychika udělaná, opravdu není naše věc. Otázku „nač je v takovém případě sociobiologie dobrá“ osvětlím na příkladě motýlků a květin, osvědčených modelů k vysvětlování věcí těžko pochopitelných či jinak ošemetných. Představme si, že nás zajímá, proč jsou květiny barevné, a napadne nás, že je to kvůli lákání motýlků k opylování. Tato hypotéza je jistě testovatelná – můžeme barvit květiny i oslepovat motýlky (= experimentální přístup), můžeme i zkoumat, jak to dělají jiné květiny, které lákají jiné motýlky nebo šneky nebo vůbec nikoho (= komparativní přístup). A představme si, že opravdu dojdeme k závěru, že květiny jsou barevné kvůli motýlkům, nebo naopak tuto hypotézu vyvrátíme (např. zjištěním, že motýlkové jsou slepí). Tu povstane M. Kanovský a prohlásí, že je to celé k ničemu, protože jsme nevysvětlili, který pigment tu barvu dělá, jakými biosyntetickými drahami vzniká a který gen jej určuje, že zkrátka musíme zkoumat proximativní mechanizmy a bez nich nemůžeme o ultimativním „účelu“ celé věci nic říct. Analogicky bychom nemohli prohlásit, že vlk má velké zuby, aby sežral Karkulku, dokud jsme neprozkoumali genetiku, embryologii a biomechaniku vlčího chrupu. Mezi barvou květin, vlčími zuby a lidským chováním není z tohoto hlediska absolutně žádný rozdíl: pokud je možno testovat ultimativní hypotézy nezávisle na hypotézách proximativních, potud je čistě ultimativní věda legitimní. Sociobiologie je tedy psychologům či antropologům dobrá k tomu, že dokáže odlišit chování adaptivní od neadaptivního (viz příklad s vražděním manželek); mně to připadá dosti zajímavé. Co Kanovský předkládá jako alternativu k sociobiologickému vysvětlení (s. 205–206), je vlastně čistá sociobiologie s doplněním kultury a proximativní psychologie, což sociobiologům jistě nebude vadit. Že genetický program determinuje chování nepřímo, skrze „kognitivní dispozice“, je naprosto evidentní – jenže z ultimativního sociobiologického hlediska je lhostejné, jak je to uděláno, a dokonce ani není příliš důležité, zda jde o selekci genů nebo memů.

Konec sociobiologie
Teprve postupně mi dochází, odkud se bere potřeba sociálních vědců vyvracet sociobiologii, eventuálně ji už navěky směšovat s knihami E. Wilsona. Jev v přírodních vědách nevídaný, totiž argumentace školami, starci, -izmy a -logiemi, nutně vede k velmi konfliktně prožívanému vymezení těchto pojmů: „sociobiologie“ chápaná jako každý výzkum sociálního chování vedený z pozic evoluční biologie (tedy včetně studia kulturní evoluce sýkor, lidí a kosatek) pak nutně naráží na hráz rigidních definic (potřebu přesnosti bych sám zaměřil jinam než na tyhle škatulky, totiž na formulaci hypotéz). Není náhoda, že jsem se provinil „absolutně nepřijatelným ztotožňováním darwinizmu, sociobiologie, evoluční biologie a evoluční psychologie“. Rozhodnutí člověka, zda spolupracovat s bližním či ne, patří do stejné kategorie jako rozhodnutí rostliny, zda investovat do množení, či do zásobních látek, anebo rozhodnutí ptáka, zda mít víc menších vajec, nebo míň větších (přičemž člověk ani rostlina o svých „rozhodnutích“ nespekulují). „Sociobiologie“ je prostě jenom evoluční biologie sociálního chování. Což kdybychom to slovo přestali užívat a přenechali je sociálním vědcům, kteří v rámci své profesionální gerontolalie cítí potřebu komentovat texty staré čtvrt století?

Soubory

Článek ve formátu PDF: 2002_v265-269.pdf (208 kB)

Diskuse

Počet příspěvků: 1