Komerční prezentace
Registrace uživatele

Přihlašte se k odběru informací, novinek, získejte přístup do diskuzního fóra.

Vesmír č. 10
Vesmír č. 10
Toto číslo vychází
2. 10. 2017
Novinky
Zdarma jedno celé číslo Vesmíru v pdf.
• Říjnové číslo Vesmíru
reklama

Hnulo se systémové hnutí?

Čím více se věda dělí na specializované disciplíny, tím důležitější se stává nacházení jednotících principů
Publikováno: Vesmír 73, 669, 1994/12
Obor: Filozofie

Je naším osudem, že právě ta slova, bez nichž se v našem myšlení, vyjadřování a vědění neobejdeme, nejvíce vzdorují přesné pojmové analýze a definici. Třeba zrovna slova myšlení, přesný, analýza. Přáli bychom si, aby naše pojmy byly dokonale přesně definované, jenže právě slova dokonale, přesnědefinovaný nejsou dokonale přesně definovaná. A přesto těchto slov (ostatně jako téměř všech slov našeho jazyka každodenního i jazyka vědy) používáme trefně a správně (pokud ovšem o svůj jazyk dostatečně pečujeme). Jak říkal Wittgenstein: význam slov spočívá v jejich použití.

W. F. Willcox pořídil kdysi seznam definic statistiky, takovou statistiku statistiky – od r. 1749 až do třicátých let – a jeho seznam prodloužil až do současnosti V. V. Nalimov (viz Vesmír 70, 106, 1991/2). Oba vybírali ze slovníků, učebnic, monografií a článků. Polysemie a polymorfie tohoto slova při pročítání onoho seznamu vystupuje vskutku plasticky jako pěkně zvlněná plocha. Co je tomu všemu společné, jaké to má všechno tvrdé jádro? chtěli bychom se zeptat. Jenže každá odpověď by přidala do tohoto seznamu jen další položku.

A tak je tomu se slovy model, informace, dokument, metoda. Můžeme je definovat ostenzivně, tj. ukazovat jejich použití na příkladech, anebo diskurzivně, tj. vymezit je slovně. W. V. Quine ve své Filozofii logiky předvádí ostenzivní definici logiky Tydlidka z Alenky:

„Naopak,“ doplnil ho Tydlidek. „Jestli to bylo, třeba to i bylo, a být to tak, pak to být mohlo, ale aby to bylo, to zas nebylo. To je logika.“

A když pak podává definici diskurzivní, šikovně to obejde:

„Řekl bych, že logika je systematické studium logických pravd. Kdyby na mne dále naléhali, pak bych řekl, že věta je logicky pravdivá, jsou-li pravdivé všechny věty, mající její gramatickou strukturu. A kdyby na mne naléhali ještě dál, tak bych řekl, ať si přečtou tuto knihu.“

To poslední řešení je přijato implicitně ve všech učebnicích a monografiích (matematické) logiky, co jsem měl v ruce; skoro nikde není ani pokus definovat předmět sám, logiku – snad jen ostenzivně na prvních stránkách, většinou na příkladech, které, když si je rozmyslíme, jsou spíše zavádějící.

A tak o tom, co je to třeba model, vypovídá teorie modelů, co dokument, dokumentaristika, co informace, teorie informace a co metoda, metodologie. Rozumějme dobře: co tím implicitně rozumějí autoři či jaký je konsensus vědců, badatelů a myslitelů v té které oblasti. Je to málo? Nikoli: je to dost, pokud si budeme neustále uvědomovat, jak je to málo.

Ono je to vlastně moc dobře, že právě tato slova tak vzdorují, že si uchovávají (tj. my všichni jejich běžným užíváním se o to staráme) svou robustnost: ona totiž jsou tím, co drží pohromadě ten veliký a podivuhodný podnik lidského ducha, kterému říkáme věda.

Teď je ovšem na místě otázka, zda i ona sama mohou být předmětem vědeckého zkoumání, zda se jich mohou zmocnit samostatné disciplíny, zda mohou být zkoumány specializovanými vědními obory. Musí – protože to ani jinak neumíme – a nesmějí – protože pak namísto toho, aby spojovala, začnou rozdělovat. Zkrátka: tato slova si musí zachovat svou transdisciplinaritu.

Máme tady něco jako paradox: Když se tyto obecné a společné pojmy stanou předmětem samostatných disciplín, vzniknou nové obory a úloha spojení v celek se ještě dále zkomplikuje. A když se nestanou předmětem vědeckého oboru, pak budou muset čelit výtce, že nejsou vědecké a že je to jen takové povídání, které stejně není k ničemu. V tom prvním případě je tomu trochu jako s těmi 10 000 formuláři a dotazníky (neberte mne za číslo) v americké armádě (neberte mne ze slovo). Ty prý všechny vznikly tak, že se jejich počet chtěl zmenšit, udělat v tom pořádek a systém, jenže napřed bylo nutno zjistit, které z nich se vlastně používají a jak – čímž vznikl další formulář; indukcí pak dále.

Říkává se: takhle se to prostě dělat nedá, musí se do toho vnést nějaký systém. A máme tady další slovo z naší skupiny. A u něj už zůstaneme. Naším průvodcem bude Jiří Klír, přední americký odborník českého původu na obecnou teorii systémů. Jeho velmi objemná kniha Facets of System Science, (Plenum Press, New York 1991). Ne, nebude to recenze, na tu bych si ani netroufl. Podíváme se jen na její druhou kapitolu nazvanou Systémové hnutí. Naše společné čtení bude vedeno těmi otázkami, které jsem formuloval výše: jak to celé vzniklo, jaké ambice to mělo a má, zda se to změnilo v samostatně žijící vědní obor a zda to aspoň zčásti splnilo unifikační cíl. Kladu si tyto otázky i proto, že si ještě pamatuji prudký vzestup zájmu o obecnou teorii systémů u nás v šedesátých letech, ale i postupné vytrácení tohoto zájmu až do stavu, kdy o obecné teorii systémů není slyšet (= já neslyším). Čtenáře, který se dostal až sem, musím však varovat, že uspokojivé odpovědi na tyto otázky neznám. Rád bych je však znal a rád bych i uslyšel, že se vše nevytratilo do nějakého uzavřeného společenství lidí, píšících další a další články, vyměňujících si separáty, zakládajících časopisy – ale už bez naděje na to, že by to mohlo něco unifikovat a spojovat, že by to mohlo být něco opravdu transdisciplinárního.

Hned moto této kapitoly nás nalaďuje unifikačně: Čím více se věda dělí na specializované disciplíny, tím důležitější se stává nacházení jednotících principů (H. Haken). Systémová věda je plodem druhé poloviny dvacátého století a je součástí celého systémového hnutí, které volně spojuje lidi z různých oborů vědy, techniky, filozofie a dalších oblastí, hledající společné ideje, pojmy, principy, metody, jež by byly aplikovatelné na všechny systémy a tím překračovaly hranice jednotlivých oborů. Matematické prostředky novověké vědy Newtonem počínaje byly znamenitě použitelné na jednoduché systémy s malým počtem proměnných (dvě, tři) a zvládnutelně popsatelnými funkčním vztahy. Komplementárním k tomu je druhý extrémní případ, totiž systémy s velikým počtem složek a vysokým stupněm neurčitosti a nepředpověditelnosti. To je případ, pro nějž byly vypracovány metody statistické. Warren Weaver (v r. 1948) nazval první typ systémů organizovanou jednoduchostí a druhý disorganizovanou složitostí. Jenže tyto dva typy systémů zahrnují jen nepatrný zlomek možných systémů, jejichž většina se nachází v oblasti mezi oběma extrémy; Weaver nazval tyto problémy organizovanou složitostí. Jsou to problémy, v nichž vystupuje značné, avšak ještě zvládnutelné množství faktorů, propojených do jednoho organického celku. Patří sem živé systémy, systémy chování velkých společenství atd., tedy problémy biologie, medicíny, psychologie, sociologie, ekonomie a politických věd, což jsou zrovna ty problémy, na jejichž řešení závisí budoucnost světa. Weaver soudí, že pokrok zde musí být ještě větší a rychlejší než v 19. století (případ organizované jednoduchosti) a ve století 20. (disorganizovaná složitost) a že se věda musí v následujících padesáti letech naučit zacházet s problémy organizované složitosti. Máme pár let do konce tohoto předpokládaného období. Obrovský pokrok se dosáhl v řešení problémů organizované složitosti v oblasti moderních technologií. Jinde se zdá, že postup směrem k disorganizované složitosti je rychlejší než vývoj organizované jednoduchosti.

Studium organizované složitosti vyžaduje podstatně vyšší úroveň systémové expertizy, a tudíž i specializovaný typ vědce – systémového vědce. Navíc složitost sama není zvládnutelná bez použití počítačů, a tedy vývoj systémové vědy je nevyhnutelně spjat s vývojem počítačových technologií. Matematika, počítačové technologie a systémová věda jsou navzájem spjaty: rozvoj počítačů stimuluje nové směry v matematice, a ty pak zase umožňují pokrok v systémových vědách.

Samotné systémové hnutí, jehož výhonkem je systémová věda, vzešlo z idejí jiných: z filozofie, vědy a techniky formulovaných na počátku tohoto století. Jednou z nejdůležitějších byla idea holizmu jakožto protikladu k redukcionizmu. Pro holizmus je celek větší než součet částí; celek nemůže být v úplnosti analyzován v pojmech svých částí. Holizmus našel největší odezvu v psychologii a biologii: v psychologii to byl známý gestaltizmus, který pak ovlivnil holistické pojetí v biologii, reprezentované Paulem Weissem a Ludwigem von Bertalanffym (tzv. organizmickou biologií).

Aby ilustroval ideu, že celek může obsahovat více informací, než je souhrn informací obsažených v jeho částech, zvolil Klír jednoduchý příklad, který zde reprodukuji.

Sleduje se využití centrální jednotky počítače (CPU) a současně se sledují další dva atributy – totiž míra využití dvou kanálů. Sledované hodnoty jsou dichotomizovány na nízké a vysoké, a to tak, že se stanoví nějaké procento využití jednotky a je-li výkon menší, prohlásí se za nízké, jinak za vysoké. Tyto tři atributy se sledují po dvě hodiny, všechny při běžném zatížení počítače, a každých 5 sekund se zaznamenává trojice dichotomizovaných hodnot výkonu těchto jednotek. A nyní předpokládejme, že se vyskytovaly pouze následující čtyři kombinace z osmi možných:

Máme zde ternární (tříčlennou) relaci, ukazující na nějakou silnou závislost; zbývající kombinace vysokého a nízkého využití CPU se vůbec nevyskytly.

A teď si představme jiné uspořádání: máme tři slabší monitory, které jsou s to sledovat současně pouze dva z těchto tří atributů. Výsledky se ovšem musí shodovat, každý monitor tedy zaznamenává dva sloupce z výše uvedené tabulky:

Zde máme ovšem tři binární relace a otázka zní, co z nich jakožto částí můžeme vyvodit pro celý systém? Téměř nic: podíváme-li se na tyto tři tabulky, najdeme v každé z nich všechny možné kombinace vysokého a nízkého využití – takže jsou navzájem nezávislé. A přesto v celku závislé jsou, jak jsme viděli z měření prvním mocnějším monitorem. Ternární relaci nelze pochopit na základě znalosti všech (odvozených) relací binárních. Trocha počítání ukáže, že s našimi tabulkami binárních relací je slučitelných 35 relací ternárních, takže máme na výběr ze 35 možností!

Dalším zdrojem systémového hnutí byl vznik interdisciplinárních oblastí. To byl první krok v rozpoznání pojmu systémovosti. Druhým krokem bylo rozpoznání izomorfie (někdy nazývané analogie) mezi systémy, popisujícími odlišné jevy, majícími však shodnou nebo podobnou strukturu. To dovolilo jednak přenos z oblastí s rozvinutými metodologiemi do oblastí méně rozvinutých – zvláště v oblasti techniky – což nakonec vedlo ke vzniku samostatné teorie podobnosti.

Toto vše pak vyústilo do pojmu obecného systému a do obecné teorie systémů. To jsou pojmy, které používal ústně Ludwig von Bertalanffy už ve třicátých letech, v tištěné podobě se objevily až po 2. světové válce. V roce 1954 von Bertalanffy strávil určitou dobu v tehdy právě založeném Středisku pro pokročilá studia v behaviorálních vědách v Palo Altu v Kalifornii spolu s ekonomem Kennethem Bouldingem, fyziologem Ralphem Geraldem a matematickým biologem Anatolem Rapoportem. Tato čtveřice je pokládána za otce, zakladatele systémového hnutí. V prosinci 1954 byla založena Společnost pro výzkum obecných systémů. Její cíle byly formulovány takto:

  1. Zkoumat izomorfnost pojmů, zákonů a modelů z různých oblastí a napomáhat užitečným přenosům z jedné oblasti do druhé;
  2. Podporovat vývoj adekvátních teoretických modelů v oblastech, které je postrádají;
  3. Minimalizovat zdvojení teoretického úsilí v různých oblastech;
  4. Podporovat jednotu vědy zlepšováním komunikace mezi specialisty.

Tato společnost pořádá každoroční konference a vydává ročenku s názvem General Systems. Roku 1980 byl název společnosti pozměněn na Mezinárodní společnost pro systémové vědy (ISSS).

Různé jsou názory na vztah kybernetiky a teorie obecných systémů. V systémovém hnutí převládá názor, jehož zastáncem je i Jiří Klír, že kybernetika je jednou z oblastí teorie systémů, totiž tou, která se zabývá informačními procesy v systémech.

Zvláštní postavení má matematická teorie systémů, což je rozsáhlá a dosti propracovaná oblast, zabývající se formalizací a následným matematickým zpracováním základních systémových pojmů. Je to oblast velmi členitá, sahající od technických zkoumání (teorie řízení, obecná teorie obvodů, konečné automaty) až k velmi obecným pojetím, vyvinutým Mihajlem Mesarovićem, kde se systémem rozumí prostě třída množin s nějakou na nich definovanou relací. Dalšími axiomy se pak vyčleňují případy speciálnější.


Jaký je současný stav systémového hnutí? Na to odpovídá Jiří Klír v závěru námi probírané kapitoly takto: Poté, co byla r. 1954 založena Společnost pro výzkum obecných systémů, začaly vznikat v různých zemích další profesní společnosti, orientované na zkoumání systémů nebo kybernetiky. Nejpřednější, nejaktivnější a nejstabilnější byly patrně Americká společnost pro kybernetiku, Rakouská společnost pro kybernetická studiaHolandská společnost pro výzkum systémů. Od r. 1980 bylo systémové hnutí sjednoceno pod záštitou Mezinárodní federace pro výzkum systémů (IFSR). Cíle této Federace, oficiálně ustavené 12. 3. 1980 v Rakousku, jsou „stimulovat všechny aktivity spojené s vědeckým studiem systémů a koordinovat takové aktivity na mezinárodní úrovni“. Systémové hnutí je nyní podporováno nejen organizačně federací IFSR a jejími členskými organizacemi, nýbrž také úctyhodným počtem učených časopisů a jiných publikací. Dále existují akademické programy ve vědě o systémech, systémovém inženýrství, kybernetice a příbuzných oblastech, které jsou už zaběhnuté a stabilní, a další a další programy vznikají krok za krokem.

Diskuse

Žádné příspěvky