Komerční prezentace
Registrace uživatele

Přihlašte se k odběru informací, novinek, získejte přístup do diskuzního fóra.

Vesmír č. 10
Vesmír č. 10
Toto číslo vychází
2. 10. 2017
Novinky
Zdarma jedno celé číslo Vesmíru v pdf.
• Říjnové číslo Vesmíru
reklama

Hledání smyslu

Marek Vácha, Radana Königová, Miloš Mauer: Základy moderní lékařské etiky

Portál, Praha 2012, 304 stran + 8 stran barevné křídové přílohy, ISBN 978- 80-7367-780-0

Publikováno: Vesmír 91, 748, 2012/12
Obor: Etika
Rubrika: Nad knihou

Kniha Marka Váchy, Radany Königové a Miloše Mauera Základy moderní lékařské etiky je vynikající učebnicí, ve které najdou poučení nejen studenti medicíny, ale i všichni ostatní zájemci o danou problematiku. Již při prvním rychlém či zběžném čtení je zřejmé, že knihu napsali zkušení vysokoškolští učitelé, kteří mají svá témata důkladně promyšlena, vědí, jaké informace jejich studenti potřebují a co je může zaujmout, píšou čtivě a přehledně.

Editor knihy Marek Vácha je jako katolický duchovní mimořádně otevřený a tolerantní k protikladným názorům. Nesnaží se čtenáře indoktrinovat, naopak je vede k samostatnému myšlení, různost názorů mezi studenty považuje za nutný a spíše pozitivní jev. I své čtenáře vede k respektu a k toleranci odlišných názorů a postojů. Za těchto okolností nemusí čtenářům vadit, že východisko jeho kapitol zůstává ortodoxně katolické. Čtenář, který nevěří v existenci Stvořitele, bude mít trochu problém s otázkou, kde se vlastně mravní normy berou. V knize tato otázka ani není položena, což ale není velkou závadou, v sekulární filosofii na ni stejně nenajdeme dostatečně uspokojující odpovědi.

Mezi evropskými morálními filosofy, ale i v malé české skupince lékařských etiků, probíhá debata, do jaké míry patří do lékařské etiky i empirická sociologická a psychologická data. Jedno staré české rčení říká, že „cesta do pekel je dlážděna dobrými předsevzetími“. I když člověk přijme určité mravní normy za své, čeká ho ještě řada problémů při jejich aplikaci. Proto se domnívám, že do učebnice etiky patří poučení o různých psychologických úskalích morálky. Hlavní hodnotou psychologických kapitol je, že se Miloš Mauer neomezuje na notoricky známé teze Ericha Fromma a Viktora Frankla, ale přichází s vlastními úvahami o problému lidského utrpení a o roli smyslu ve zvládání životních úskalí. Z psychologického pohledu rozvádí téma autonomie a neotřelým způsobem uvádí čtenáře do psychologického pohledu na problém „kluzkého svahu“.

Kapitoly Radany Königové vhodně doplňují tuto „nefilosofickou“ část knihy. Jako jednoho ze zakladatelů Ústavu lékařské etiky při 3. lékařské fakultě UK mne těší, že zde přežila myšlenka, kterou jsme nedokázali tehdy plně obhájit: že psychologie patří do výuky lékařské etiky (možná více než do výuky psychiatrie).

Jako červená nit se táhne knihou idea ontologického personalismu jako filosofického základu argumentace v lékařské etice. Koncepce ontologického personalismu patří mezi nejvýznamnější koncepce současné lékařské etiky, přesto si zde dovolím diskutovat o některých obtížích, které jsou s ní nutně spojeny. Obávám se, že málokdo z těch, kdož se v této myšlenkové oblasti pohybují, si uvědomuje, že ontologický personalismus a personalismus vůbec ve skutečnosti představuje jakousi myšlenkovou a argumentační past. Mně samotnému trvalo řadu let, než jsem tomu takto porozuměl.

Jestliže totiž odvíjíme lidskou důstojnost a lidská práva od definice osoby, pak nemáme mnoho možností, jak naložit s těmi lidmi, kteří definici lidské osoby plně nenaplňují. Pokud nepřijmeme ontologický personalismus se vším všudy, tedy především dosti abstraktní tezi, že člověk je plnoprávným člověkem od splynutí gamet, úvahy v mezích personalismu nás vedou k opačným extrémům. Člověk, který nemá potřebné vlastnosti, není osobou, a tudíž ani nemůže mít žádné lidské nároky. Zde tedy musíme hledat vlastní důvody, proč Peter Singer dochází ve svém filosofování k závěrům, které nejsou v současné medicíně přijatelné. Můžeme dokonce zvažovat, zda své závěry myslí zcela vážně, zda nejde též o provokaci, o svérázný protest proti personalismu jako takovému.

V čem je háček? Embryo prostě fyzicky není ještě člověkem. Člověkem může být pouze v aristotelském pojetí jako člověk „v možnosti“ (in potentia). Člověkem v uskutečnění (in actu) se stává mnohem později. Je tomu podobně, jako když chceme zakoupit dům a máme na účtu 5 milionů korun. Ty peníze na účtu jsou dům „in potentia“. Ale k tomu, aby se z nich stal dům „in actu“, je nutné splnit několik dalších podmínek, podobně jako se musí splnit řada podmínek, aby se z embrya stal člověk „in actu“. Až u 70 % embryí vzniklých přirozenou cestou se nezdaří nidace a embrya zahynou. Není úplně fér říci, že „příroda se chová marnotratně“ a že člověk by se měl chovat jinak. Přírodu stvořil Stvořitel, On je tedy autor této „genocidy“ v pojetí ontologického personalismu. Nebo je všechno jinak a pak se nám ontologický personalismus hroutí…

Možná by bylo lépe řešit problém lidské důstojnosti a lidských práv jinak. Věřící člověk odvozuje svou důstojnost od faktu, že byl stvořen Stvořitelem k Jeho obrazu. Nemohlo by to stačit? Dle nevěřícího Jana Patočky je člověk jedinou bytostí ve známém univerzu, který zná pojem smyslu, tedy „osmysluje“ jinak bezesmyslný svět. Je také tvůrcem morálky, protože si klade otázku po dobrém životě. Ani smysl života, ani definice dobrého života nikdy nejsou s konečnou platností dány. Velikost člověka spočívá v tom, že vzdor své konečnosti smysl hledá a vytváří.

Významným přínosem globalizace je postupné rušení rozdílu mezi „my“ a „oni“ (in- -group a out-group). Vzájemným poznáváním totiž zjišťujeme, že není zásadní rozdíl mezi příslušníky různých kultur. S touto myšlenkou vlastně přišel již před dvěma tisíci lety Kristus. Bližním lupiči zraněného kupce není příslušník stejného rodu, Hebrejec, ale Hebrejci opovrhovaný „on“ Samaritán. Láska k bližnímu prostě zahrnuje celý lidský rod. A z řady dobrých důvodů (jedním z nich je láska, jiným soucit) jsou příslušníky lidského rodu i ti, kteří z různých důvodů lidmi se všemi atributy ještě nebo už nejsou.

V této koncepci nemusíme hledat přesné vymezení okamžiků, kdy člověk už je a kdy už není člověkem. Můžeme být odpůrci potratů, ale nemusíme vidět vraždu v tom, když se nidace třeba i člověkem vytvořeného embrya z různých důvodů nezdaří. Hranice mezi tolerovatelným a netolerovatelným se nám trochu rozmaže, přiblížíme se kluzkému svahu. To ale ještě neznamená, že po něm nutně sklouzneme.

Nějak jsme v průběhu staletí zapomněli, že v aristotelském pojetí ctnost neznamená jednosměrné směřování k dobrému, ale hledání střední polohy mezi dvěma extrémy. Před sklouznutím na kluzkém svahu nás neochrání to, že se mu budeme co nejdále vzdalovat, ale že o něm budeme vědět. Po uzákonění eutanazie v Holandsku stouply náklady na paliativní péči. Možná, že lékaři, když jim zákon nekompromisně zviditelnil kluzký svah spojený s eutanazií, začali se mu sami od sebe vzdalovat tím, že zlepšovali péči o umírající nemocné.

Má diskuse s koncepcí ontologického personalismu nechce být kritikou knihy jako takové, tu považuji za mimořádně zdařilou. Z mého pohledu má vlastně kniha jednu jedinou vážnou vadu, a to, že jsem ji nenapsal já.

Soubory

článek ve formátu pdf: 201212_745-749.pdf (273 kB)

Diskuse

Žádné příspěvky