Komerční prezentace
Registrace uživatele

Přihlašte se k odběru informací, novinek, získejte přístup do diskuzního fóra.

Vesmír č. 10
Vesmír č. 10
Toto číslo vychází
2. 10. 2017
Novinky
Zdarma jedno celé číslo Vesmíru v pdf.
• Říjnové číslo Vesmíru
reklama

Geodiverzita ostrovů Réunion a Mauricius

Publikováno: Vesmír 92, 102, 2013/2
Obor: Geologie

Ostrovy Réunion a Mauricius jsou produktem sice dlouhodobé, ale přece jen poněkud monotónní sopečné činnosti. Živinami bohatý substrát a poloha v tropickém klimatickém pásu jsou předpokladem mimořádné rozmanitosti živé složky přírody, tedy biodiverzity. Z obou sesterských ostrovů však lze uvést také spoustu příkladů „učebnicové“ geodiverzity, jak můžeme krátce a výstižně vyjádřit rozmanitost přírody neživé (viz též Vesmír 79, 95, 2000/2).

Réunion, Mauricius a několik menších ostrovů tvoří souostroví Maskarény, „seřazené“ kolem 20. rovnoběžky jižní zeměpisné šířky v jihozápadní části Indického oceánu. Celé souostroví je sice sopečného původu, ale geodiverzita je tu zjevná nejen mezi jednotlivými články tohoto vulkanického řetězce, ale i v rámci samotných ostrovů. Většina geologů soudí, že vznik sopek zde souvisel s přítomností tzv. horké skvrny hluboko pod dnem Indického oceánu. Horká plášťová skvrna, vyznačující se intenzivním tepelným tokem, je v podstatě stabilní, ale v důsledku pohybu litosférických desek (Indické a Africké) se nad ní postupně vytvořila soustava sopečných formací – od nejstarších Dekánských trappů v Indii přes Čagoské ostrovy, Lakadivy a Maledivy až po Maskarény. Nejmladším článkem tohoto řetězce je aktivní sopka Piton de la Fournaise na východě Réunionu.

Několik generací sopečné rodiny

Na Mauriciu patří vulkanická činnost dávné minulosti a z někdejších sopek se zachovala už jen pouhá torza v podobě bizarních „zubatých“ kopců. Okolí převyšují o několik set metrů a tvoří tak působivé krajinné dominanty; nejvyšší Piton de la Petite Rivière Noir vystupuje nad jihozápadním pobřežím do nadmořské výšky 828 m. Důkazem někdejšího (staročtvrtohorního) vulkanismu je kromě čediče a dalších výlevných vyvřelin i skupina poměrně zachovalých sopečných kráterů uprostřed ostrova, zejména v okolí města Curepipe. (Tam na českého návštěvníka čeká milé překvapení v názvu autobusového nádraží, nesoucího už od roku 1969 jméno Jana Palacha.) Největší z kráterů je zaplněn jezerem Grand Bassin (zvaným též Ganga Talao), které je posvátným a poutním místem hinduistů a patří tak k nejnavštěvovanějším místům na Mauriciu.

Také na Réunionu najdeme několik generací sopek. Původ ostrova na přelomu třetihor a čtvrtohor byl spjat se vznikem mohutného vulkánu, ze kterého pocházejí i nejvyšší horské partie uprostřed ostrova. Jen několik desítek kilometrů od pobřeží vystupují do úctyhodných nadmořských výšek – nejvyšší je „Sněhová hora“ Piton des Neiges (3070 m). Strmé skalnaté štíty a hřebeny jsou už jen skromným zbytkem původní sopky rozrušené erozí, což platí i o někdejších kráterech v blízkém okolí, tvořících působivé amfiteátry – „cirky“ (Cirque Cilaos, C. Mafate a C. Salazie). Na východ ostrova se vulkanická činnost přemístila asi před půl milionem let a postupně tam vznikly tři na sebe navazující kaldery, což jsou rozsáhlé krátery, vzniklé kolapsem sopky po rychlém vyprázdnění magmatického krbu. Zbytky nejstarší prořezává hluboký kaňon Remparts, zřetelnější je kaldera Plaine des Sables, překrytá pestrobarevnou vrstvou sopečného písku a přecházející do „podkovy“ nejmladší kaldery Enclos Fouque. Z jejího středu se zvedá vlastní, asi 400 metrů vysoký kužel sopky Piton de la Fournaise (2632 m). Jde o typický štítový vulkán „havajského typu“, vytvořený opakujícími se výlevy málo viskózní, tedy řidší – tekuté – čedičové lávy.

Sopka zvaná výheň

Sopka Piton de la Fournaise je považována za jednu z nejaktivnějších na světě. Už ve středověku byly její „ohnivé fontány“ natolik vydatné, že námořníkům sloužily k orientaci v dálavách oceánu a byly i inspirací k pojmenování sopky; Fournaise znamená výheň či pec. Produkce lávy není omezena jen na dva vrcholové krátery, nazvané na počest francouzských přírodovědců Dolomieu a Bory, ale nezřídka probíhá i na východním a jihovýchodním svahu sopky až ke břehům Indického oceánu. Tato část Réunionu je proto jen řídce obydlena a kvůli sopečným erupcím je zde občas evakuováno obyvatelstvo nebo je přerušena silnice – jediná spojnice se zbytkem ostrova.

Nejvýraznější vulkanická epizoda v novodobých dějinách zde proběhla docela nedávno – v dubnu 2007, kdy boční krátery na východním svahu sopky produkovaly až 100 m³ lávy za vteřinu a po vyprázdnění sopečných komor došlo k zhroucení kráteru Dolomieu a jeho prohloubení o více než 300 m. Naposledy dala sopka o sobě vědět několika menšími výlevy v prosinci 2010. Mimo období vulkanické aktivity patří Piton de la Fournaise k poměrně dobře přístupným sopkám. Od pobřeží k ní stoupá silnice kryptomériovým lesem a posléze přes obec Bourg Murat, kde stojí za návštěvu Muzeum vulkánu (Maison du Volcan Museé). Průjezdná cesta končí u horské chaty, odkud do hlubin kaldery Enclos Fouque klesá kamenné schodiště, na které navazuje vyznačená trasa ke kráterům na vrcholku sopky.

Poušť i srážkové rekordy

Blízké okolí vulkánu Piton de la Fournaise je také příkladem „geodiverzity v širším slova smyslu“, tedy včetně atmosférických dějů. Hned vedle sebe zde totiž najdeme jak sopečnou poušť, tak místa, která jsou držitely řady světových rekordů v úhrnném množství dešťových srážek. Pustinou – a to zcela holou nebo jen řídce porostlou pionýrskou vegetací (lišejníky, mechy, vřesovci aj.) – jsou zejména svahy sopky s přilehlou kalderou, čas od času překrývané čerstvou lávou a zároveň ležící v závětří, tedy ve srážkovém stínu. Dno kaldery Enclos Fouque tvoří „měsíční krajina“ s několika generacemi čedičových příkrovů a rozličnými typy láv (působivé jsou především provazcovité lávy „pahoehoe“), s bizarními kuželovitými nebo kupovitými útvary (odborně zvanými hornita nebo tumuly) vzniklými dílčími erupcemi v lávových proudech. Početné jsou i lávové jeskyně zastoupené rourovitými lávovými tunely (vzniklými průtokem žhavé lávy pod chladnoucím povrchovým příkrovem) nebo tzv. bublinovými jeskyněmi (jež vznikají ochlazením lávy kolem „kapsy“ sopečných plynů). Míjí je už zmíněná trasa na vrchol sopky, při které zaujme i pěkně tvarovaný parazitický kužel ze sopečné strusky. Jeho název Formica Leo byl inspirován podobou s kupkou a jamkou larvy mravkolva.

Sopečná pustina v okolí aktivního vulkánu je však jevem spíše výjimečným. Maskarénské ostrovy se vyznačují teplým a vlhkým oceánským podnebím, navíc leží v dráze letních (zejména lednových a únorových) cyklonů, občas přinášejících extrémní množství srážek. Například rok 2007 nebyl na Réunionu dramatický jen kvůli sopečné události. Únorový cyklon Gamede přinesl rekordní srážky v třídenních a čtyřdenních úhrnech (3637 mm a 4936 mm). Byly naměřeny na východě ostrova v kráteru Commerson, který je „držitelem“ také několika dalších rekordních údajů (na 5–15 dní) z ledna 1980. Už poněkud starší, ale dosud platné jsou i další celosvětové srážkové rekordy na Réunionu, např. za 24 hodin v roce 1966, kdy ze 7. na 8. ledna spadlo neuvěřitelných 1825 milimetrů, a za 48 hodin (2488 mm) v roce 1958.

Černobílé pobřeží

Kontrastním, doslova „černobílým“ příkladem geodiverzity je místy pobřeží obou ostrovů. Tam, kde proud tmavé čedičové lávy dospěl až k oceánskému břehu, se příbojem vln tvoří bizarní skalní útesy, provázené plochami balvanů nebo pláží z černého písku. Např. z nejjižnějšího cípu Mauricia spadá útes Gris Gris, opředený mysteriózními pověstmi a „proděravělý“ působivým skalním mostem. Pobřeží ostrovů je však z větší části lemováno prstencem korálových útesů. Pokud tyto vápencové prahy vystupují přímo v linii břehu, jsou mechanickou a rozpouštěcí činností mořské vody (vlnami, přílivem a odlivem) modelovány do pestré mozaiky pobřežních škrapů (žlábkovitých, miskovitých, hrotovitých aj.), vzácněji se tvoří i drobné krasové jeskyně. (Největší, asi kilometr dlouhá krápníková jeskyně na Maskarénách se nazývá Patate a otevírá se na ostrově Rodrigues, který je součástí státu Mauricius.) Korálové útesy jsou však většinou skryté pod hladinou oceánu a na mnoha místech i ve vzdálenosti několika desítek až set metrů od pobřeží. Nepřetržitý příboj vln z nich vytrhává úlomky horniny, odnáší je na pobřeží (často „za pomoci“ přirostlých trsů chaluh), kde se postupně rozpadají na jemný vápencový písek, tak příznačný pro bělavé pláže mauricijského a réunionského pobřeží.

Literatura

Gebalert S.: Le Piton de la Fournaise – patrimoine mondial de l’humanité. Gelabert Product, Sainte Clotilde, Réunion 2010.

Johnson C. P., Sheth H. C., Ollier C. D.: Geological attractions for tourists in Mauritius. In: Dowling R. K., Newsome D., eds.: Global Geotourism Perspectives, Chap. 6, 3–15. Goodfellow Publ., U.K. 2010.

Morgan W. J.: Hotspot track and opening of the Atlantic and Indian Oceans. In: Emiliani C., ed.: The Sea, 7, 443–487. John Wiley, New York 1981.

Saddul P.: Mauritius: A Geomorphology Analysis. Mahatma Gandhi Inst. Press, Moka, Mauritius 1995.

Réunion

je jedním ze zámořských departmentů Francie a díky tomu patří k nejodlehlejším místům Evropské unie. Rozloha ostrova je 2512 km² a žije zde více než 800 000 obyvatel (2011), s převahou kreolů – potomků někdejších afrických otroků a francouzských osadníků. Správní město Saint Denis se rozprostírá na severním pobřeží ostrova. Vnitrozemí a východní partie jsou výrazně hornaté a je jen chvályhodné, že téměř polovina plochy ostrova byla zahrnuta do území národního parku (Parc National de la Réunion). Ten je od roku 2010 na Seznamu světového kulturního dědictví UNESCO. Součástí chráněného území je i jedna z nejaktivnějších sopek na světě Piton de la Fournaise, vyplňující východní část ostrova.

Mauricius

je svou rozlohou 2040 km² sice téměř o pětinu menší než jeho ostrovní soused, ale žije zde téměř 1,3 milionu obyvatel (2012). Vedle kreolů zde mají významné zastoupení potomci přistěhovalců z Indie, menšinu tvoří obyvatelé evropského a čínského původu. S ostrovem Rodriugues a několika menšími ostrůvky tvoří od roku 1969 státní útvar Republic of Mauritius s hlavním městem Port Louis (150 000 obyvatel) na severozápadním pobřeží. Ostrov původně pokrývaly tropické lesy nebo palmová savana, ale především v 19. století byla převážná část lesů vymýcena a změněna na plantáže cukrové třtiny. Ty zaujímají téměř 90 % obdělané půdy a původní ráz bioty se zachoval jen na některých místech, např. v členité a obtížně dostupné jihozápadní části ostrova, chráněné od roku 1994 v Národním parku Black River Gorge. K symbolům ostrova patří jednak dávno vyhubený pták „dodo“ (Raphus cucullatus), u nás známý též pod nelichotivým jménem „blboun nejapný“, a také dvojice vzácných a mimořádně ceněných známek „modrý a červený mauricius“.

Soubory

článek ve formátu pdf: 201302_102-106.pdf (670 kB)

Diskuse

Žádné příspěvky