Komerční prezentace
Registrace uživatele

Přihlašte se k odběru informací, novinek, získejte přístup do diskuzního fóra.

Vesmír č. 10
Vesmír č. 10
Toto číslo vychází
2. 10. 2017
Novinky
Zdarma jedno celé číslo Vesmíru v pdf.
• Říjnové číslo Vesmíru
reklama

Gelotofobie – nová choroba?

Sociální význam humoru a smíchu

Publikováno: Vesmír 89, 149, 2010/3

Ohromný sociální význam humoru a smíchu poznáme nejlépe, když tyto základní komunikační prvky chybějí. Člověk, kterého nedokážeme rozesmát a který nedokáže rozesmát nás, člověk, který s námi nesdílí smích ani humor, nám nemůže být blízký. Dlouho byly tyto vzácné dary považovány za výlučně lidské, ale jak bezpečně prokazují někteří badatelé, smějí se s námi další savci – šimpanzi, psi, krysy.1) Nejvíce když jsou ještě mláďaty, ale to věděl už Darwin: „Zvířata, stejně jako člověk, zjevně pociťují radost a bolest, štěstí i úzkost. Nikdo nedokáže dávat radost najevo tak jako mláďata zvířat – štěňata, koťata atd., když spolu vyvádějí jako naše děti… zvířata nejen milují, ale také touží po lásce.“ Krysí mláďata vydávají švitořivé zvuky při hrách „na převalovanou“, dospělé krysy sice již tuto dětinskou zábavu neprovozují, ale smějí se, když je jejich majitel lechtá.

Smích a úsměv

Smích a úsměv u člověka mají dvě na sobě nezávislé struktury a cesty. Mimovolní, emočně podmíněný smích vyvolaný veselou nebo komickou situací se odehrává ve strukturách amygdaly, talamu a v různých oblastech mozkového kmene. Naproti tomu volně vyvolaný smích a úsměv vychází z premotorických frontálních oblastí a je veden přes motorickou kůru pyramidovou drahou do ventrálních částí mozkového kmene.2) Právě smích, nikoli depresi, považuje mnoho etologů za přesný sociální protipól agrese. Obě emoce mají mnohý společný substrát, zejména amygdalu, talamus a hypotalamus. Pokud jde o behaviorální projevy, jsou v obou případech vidět špičáky, je však patrný rozdíl, který signalizuje v jednom případě ohrožení, v druhém pocit sounáležitosti, jistoty a bezpečí. Řešení otázky „útočit… utéct… přiblížit se?“ není vždy jednoznačné a je problémem především pro sociální a emoční inteligenci. Jsou lidé, kteří nedokážou dobře rozpoznat ani svoje pocity, ani emoce druhých. Někteří z nich možná trpí gelotofobií.

Gelotofobie (z ř. gelos – smích) je chorobný strach z posměchu, za který mohou postižení považovat prakticky každý smích. Od loňska tato obtíž aspiruje na povýšení mezi „opravdové“ nemoci. Zatím nebyly uvedeny jako finanční zdroje jejího zkoumání farmaceutické firmy, nutno však říci, že pojem „interests“ ve všech publikacích uveřejněných na toto téma chybí. V posledních několika letech se touto klinickou jednotkou zabývají jak z klinického, tak z obecnějšího pohledu (jde o poruchu z rodiny fobií, nebo o trvalý osobnostní rys?) především vědci z německy mluvících evropských zemí. Studie reprezentativních vzorků z dospělé populace v Německu, Švýcarsku a Rakousku docházejí k závěrům, že tuto chorobu má 5–10 % lidí. Vzhledem k tomu, že Češi byli v psychologické expertize vypracované pro říšského protektora Reinharda Heydricha označeni za „smějící se bestie“, předpokládám, že u nás to číslo tak vysoké nebude.

Byly už také validizovány diagnostické postupy k stanovení přítomnosti a intenzity gelotofobie (dotazník GELOPH 46) a do mezinárodního multikulturálního projektu byly přizvány výzkumné týmy ze 45 zemí (a mně se stále naléhavěji vnucuje sice neslušná, leč legitimní otázka: kdo tohle všechno platí?). Cílem studie bude zjistit, zda a v jaké míře se tento fenomén vyskytuje v různých oblastech naší planety, a zhodnotit možné příčiny fobie z posměchu. Protože humor, vtip a posměch mají velice specifické etnicko-regionální dimenze, lze předpokládat, že výzkum hned tak ukončen nebude.

Dosavadní znalosti

Dosavadní znalosti jsou shrnuty do několika základních bodů: gelotofobie se často přidružuje k jiným psychickým poruchám, nejčastěji k trsu „poruch osobnosti“.3) Postižení si často stěžují, že zažili posměch a ponižování v dětství, řada studií však prokazuje, že šlo o špatnou interpretaci běžné sociální komunikace, že od dětství neumějí rozeznávat mezi sociálně pozitivním a agresivně nastaveným charakterem smíchu a humoru. Ve společensky vstřícně naladěných kontextech vnímají každý smích jako ohrožující, nebezpečný nebo agresivní a také v neutrálních situacích vystupují jako nedůvěřiví pesimisté. Na druhé straně vůbec neumějí odhadnout, jak „humorně“ vystupují oni sami. Své emoce se snaží potlačit a emocím jiných lidí rozumějí velmi špatně.

Psychologické ústavy univerzit v Grazu a v Curychu patří ve výzkumu gelotofobie mezi nejhorlivější a z jejich spolupráce vzešla poslední publikace věnovaná emočním schopnostem gelotofobiček a jejich reakcím na emoční stavy druhých osob.4) Ženy byly vybrány záměrně, protože mají obecně lepší schopnost empatie. Výzkumný tým zjišťoval, zda je přítomnost gelotofobie ve vztahu k různým individuálním charakteristikám, týkajícím se jak intrapsychických, tak mezilidských procesů a emočních schopností přiměřených k různým emočně náročnějším situacím. Probandkám byl též promítnut film bez konkrétního příběhu, na němž byly zachyceny jen výrazné emoční projevy herečky prezentované jako divačky, jež reaguje na děj, který pokusné osoby neviděly. Osoby trpící gelotofobií vykázaly v této studii, že mají problémy zvládat vlastní emoce a že na řadu neutrálních i pozitivních emočních situací reagují negativně. Spolu s tím mají větší tendenci ztotožnit se s negativními emocemi (úzkostí, agresí, zhnusením) a své skutečné emoce skrývat.

Gelotofobie se tak vpližuje mezi nové choroby. Příběh její výroby až nápadně připomíná příběh tvorby „ženské sexuální dysfunkce“ v režii firmy Pfizer, která zjistila, že neprodá zdaleka tolik Viagry, kolik si představovala, a proto se rozhodla vytvořit novou chorobnou jednotku, pro jejíž léčbu bude preparát indikován.5) Bylo v tom angažováno mnoho odborníků, kteří se sešli na prestižních konferencích pořádaných na lukrativních místech a „stvořili“ novou chorobu, léčitelnou pouze… hádejte čím? Bohužel se to profláklo…

Co je nemoc?

Paralelně k uvedeným poznatkům vyvstává další dotaz: Co je nemoc? Je to skutečně výrazně nepříznivě změněný stav člověka, který ho nutí hledat pomoc, nebo společenský konsenzus? V době mého mládí byla homosexualita trestným činem, za který hrozil až dvouletý trest. Pak se stala chorobou a byla přiřazena mezi psychiatrické diagnózy. Nakonec byla z oblasti regulované medicínou vymetena mezi „variety sexuálního chování“. S tím souhlasím. Opačně ale přistupuji ke skutečnosti, že se změnil společenský názor na chování, které já stále označuji za nezodpovědné, ne však za projev nemoci. Když za mého dětství někdo prohrál statek v kartách, byl to karbaník a lump! Dnes je to nemocný člověk s diagnózou, právem na lékařskou péči (snad by na to měl dostat i neschopenku a do výbavy omluvu typu: „tak jako tuberkulózní člověk musí kašlat, tak já se svou diagnózou zkrátka musím hrát…“).

Humor, smích a vtip patří neoddiskutovatelně do sociální oblasti, stejně jako řada dalších nik, které si touží přivlastnit medicína. Nemusíme si zastírat, že medicína není jen humanistickou službou trpícím, ale také mocnou politickou a mocenskou silou. Medicinalizace sociálních jevů (přeženeme-li to, když někdo plive na chodník, tak je to projev nemoci a je třeba to léčit) přináší zisky všem na poli medicíny, především však těm, kteří drží v ruce peníze: farmaceutickým firmám a pojišťovnám. Čím víc nemocných, tím víc zisků. Až nám mezi pacienty s infarkty a nádory připlavou zapšklí misantropové a protivní narcisti, vysype se ze společné kasy další balík peněz na léčení! Nerad bych se mýlil, ale domnívám se, že kýženým lékem bude některé z antidepresiv typu SSRI. Jen si nejsem jist, zda budeme léčit také uražené představitele fundamentalistických hnutí.

Poznámky

1) Panksepp J.: Beyond a Joke: From Animal Laughter to Human Joy? Science 308, 62–63, 2005/5718, DOI: 10.1126/science.1112066.

2) Wild B., Rodden F. A., Grodd W., Ruch W.: Neural correlates of laughter and humour, Brain 126, 2121–2138, 2003; DOI: 10.1093/brain/awg226.

3) Poznámka pro nezasvěcené: Dříve se lidé s tímto problémem diagnostikovali jako psychopati (na počátku minulého století dokonce jako „podivíni, praštění, vrtáci“ – viz Myslivečkova učebnice psychiatrie), ale protože by to mohlo být pro nositele urážlivé, zejména když do této skupiny patří řada předních politiků, našlo se elegantnější označení.

4) Papousek I., Ruch W., Freudenthaler H. H. et al.: Gelotophobia, emotion-related skills and responses to the affective states of others, Peronality Individual Differences 47, 58–63, 2009, DOI: 10.1016/j.paid.2009.01.047.

5) Moynihan R.: The making of disease: female sexual dysfunction, BMJ 326, 45–47, 2003.

Citát

Člověk má mít pocit, že on je on.

…když jsme nastupovali na fakultu, tak nám Augustin Palát mimo jiné říkal, jak je u Číňanů důležitý úsměv. Že úsměv znamená ne že všechno je veselé a úsměvné, ale: nezatahuji tě do svých problémů. Takže úsměv se na tváři Číňana objevuje na rozdíl od nás většinou v situaci pro toho dotyčného nepříjemné. Češi to většinou nechápou a vznikají z toho mnohdy i trapná nedorozumění. Tehdy, když jsem učila aspiranty, jsem měla na začátku hodiny zvyk ptát se: psal vám někdo? Je doma všechno v pořádku? Apod. A žáci mi pak na tyto otázky česky odpovídali. Byla tam jedna paní, mohlo jí být tak 40 let, a ta mi s úsměvem oznámila, že dostala dopis od manžela, který pracoval v nějaké laboratoři. Psal, že mu vybuchl v rukou nějaký přístroj a přišel o jedno oko, to druhé se naštěstí podařilo zachránit. A to mi celé říkala s úsměvem. V té chvíli jsem si vybavila Paláta. Ano, je to pravda. Ona mi tím úsměvem dala zcela jasně najevo, že mne nechce do svého problému zatahovat, že o tom už nechce víc mluvit.

Se Zlatou Černou v lednu až dubnu 2009 hovořila Ivana Bakešová,

Fénix, časopis Česko-čínské společnosti, 10, 61, 2009/2.

Soubory

článek ve formátu pdf: 201003_149-151.pdf (279 kB)

Diskuse

Žádné příspěvky