Furia infernalis

Leckterý čtenář si asi vzpomene, jak byl v dětství strašen. Starší a protřelejší kamarádi jej děsili líčením hrůz, které na něj číhají. Takto bylo jednou autorovi zkaženo prázdninové hraní si v potoce, když mu starší, "znalí" hoši vypravovali o tenkých dlouhých červech, kteří žijí ve dně potoků a zalézají lidem do těla. Způsobují jim pak hrozné bolesti i smrt. Měl si prostě dát pozor a potokům se zdaleka vyhnout. V zásadě to byla informace správná. Vždyť v čistších potocích skutečně žijí dlouzí tencí červi zvaní strunovci či podobné jim strunice. Sdělení obsahovalo jen "drobnou" nepřesnost. Tito červi totiž lidem do těla nezalézají a jsou pro ně zcela neškodní!

Jedinci s oblibou strašící druhé si přímo vyhledávají důvěřivé oběti a odměnou jim je, jak ty při jejich líčení blednou a jak se jim v tváři zračí děs. Tato záliba zůstane některým lidem do dospělosti. A stanou-li se z nich např. novináři, mají širokou možnost si opět zařádit. Nic nevadí, že své oběti nevidí. Dovedou si jejich reakce představit. Tato potřeba je pak příčinou článků o "vražedných mouchách" zachvacujících Afriku (viz Vesmír 72, 45, 1993/1), nebo třeba o nynějších masožravých bakteriích atd. Někdy se takové zprávy dostanou na zdánlivě vysokou odbornou úroveň, tak jak byla nedávno např. líčena trichinelóza šířená na moskevském trhu s masem. Kdo si zprávu přečetl, určitě se zachvěl, protože nemoc "téměř vždy končí invaliditou a často i smrtí pacienta" (Trichinelóza trápí Rusy, Lidové noviny, 23. května 1994). Byl to opět jeden případ správného strašení. Ve zprávě chyběly totiž dvě "drobnosti" - jednak že příznaky nemoci závisí zcela na množství snědených larev svalovců, takže dnes již zpravidla nemoc vůbec nekončí, jak líčeno výše. Nezřídka nákaza proběhne třeba zcela bez příznaků. (Po jednorázovém přesně početně známém namnožení se totiž larvy již v těle dále nemnoží.) A dále v ní nebyla uvedena zkušenost známá více než sto let: že na zničení případných svalovců, kteří nemoc vyvolávají, stačí maso jen důkladně uvařit! Co by z toho strašení pak zbylo? Nejspíše se Moskvané nakazili z nevařených uzenin (klobás). Uzením se svalovci neničí.

Když již jsem u těch červů (vždyť i larvy "vražedných much" jsou chápány jako "červi"), zkusme si připomenout některé hrůzy s nimi spojované. Ať jsme na to připraveni, kdybychom se s tím v nějaké podobě v budoucnu setkali v tisku. V Linnéově díle Systema naturae je uveden druh Furia infernalis. Měl to být velice malý červíček, silný jako vlas, žlutavě bílý, na jednom konci však tmavý, s věnečkem jemných trnů. Roznášen byl větrem ve Švédsku, Laponsku a Rusku. Když se na někoho dostal, skončilo to s ním neblaze.

Zpočátku napadený cítil jen pálení a svědění jako po píchnutí komárem (sic!), později se objevily bolestivé otoky, rozpad tkání a během několika dní dotyčný zemřel! Škoda toho červa, že neexistuje. To by byly zprávy!

Velmi často byli jiní, blíže nejmenovaní červi, považováni za ničitele zubů. Vlastně v některých krajích se u nás na venkově donedávna mluvilo (a snad ještě dnes mluví) o zkažených zubech jako o zubech "červivých". Je v tom jistě vyjádřena dávná představa o příčině kazů. Jak červi k této špatné pověsti přišli? Na asyrských tabulkách z 5. století před Kr. je prý psáno, že si to vyžádali vlastně sami. Když ANU stvořil nebe, země stvořila řeky. Řeky pak kanály, kanály bažiny a bažiny Červa (s velkým Č). Když přišel Červ za bohem, tekly mu proudem slzy a ptal se ho, co mu dá jako potravu. Těšil se, že bude moci něco pořádně ničit. Odpověď, ať žere suché fíky a meruňky, jej proto rozhořčila. Taková ubohá strava! A tak řekl: "Posaď mne mezi zuby, ať mohu sídlit v dásních a vysávat ze zubů krev a sžírat jejich dřeň." Zřejmě dostal souhlas.

Jinak již dávno se lidé obávali červů osídlujících různé části těla (oči, uši, apod.), což ale, jak dnes víme, byla zcela správná pozorování a do naší kapitoly nepatří.

Pokud by se někomu stalo, že by do něj nějaký červ přece jen vlezl, ať nezoufá. Stačí jej zaříkat následující veršovánkou: Měsíčku ubýváš, jdi od nás pryč, taky ty, červíčku, jdi od nás pryč a neškoď mi víc. Když by to snad nepomohlo, nechť požije nějaký lék. Žijeme dnes v době, kdy si opět některé léky a odvary připravují lidé sami. A tak, prosím vás, při přípravě s nikým nemluvte o účelu nahlas. Stará čínská zkušenost praví, že červi by vás slyšeli, připravili by se na to a nedali by se pak vyhnat.

Pokud se někomu zdá, že to s tím strašením druhých není tak zlé, nechť čte dále. Již se zdálo, že pryč je např. fáma asi ze sedmdesátých let o tom, že se nesmějí jíst špičky banánů, protože v nich sídlí nebezpeční cizopasní červi, kterými se člověk může nakazit. Nedávno jednu pacientku tímto způsobem vystrašila léčitelka. Poučila ji, že právě v takovéto nákaze spočívá příčina jejích potíží. Když jsem té paní vše vyvrátil a ona to léčitelce sdělila, léčitelka změnila svoje tvrzení na to, že do banánu, který pacientka pojedla a po kterém "to všechno má", kousl předtím had.

Ba ne! Linnéova Furia infernalis sice neexistuje, ale ta "lítice" neb "vzteklice pekelná" či "vášeň" (jak lze také chápat furii podle Pražáka) někoho strašit a "věšet mu bulíky na nos" trvá dál. Přejme si jen, aby se co nejméně touto vlastností nadaných lidí dostalo na místa, kde se jí mohou bez zábran oddávat (noviny), či do postavení, které si za tím účelem přímo vytvářejí (např. v léčitelství a jiných podobných).