Komerční prezentace
Registrace uživatele

Přihlašte se k odběru informací, novinek, získejte přístup do diskuzního fóra.

Vesmír č. 10
Vesmír č. 10
Toto číslo vychází
2. 10. 2017
Novinky
Zdarma jedno celé číslo Vesmíru v pdf.
• Říjnové číslo Vesmíru
reklama

Fullereny i na Pravčické bráně?

O různých stopách po úderu blesku
Publikováno: Vesmír 76, 628, 1997/11
Obor: Geologie

Fullereny jsou velké, míči podobné molekuly uhlíku C60 a C70, anebo dokonce i vyšších molekulárních čísel (viz Vesmír 75, 566, 1996/10). V roce 1992 předpověděl P. R. Buseck (Science 257, 215, 1992), že fullereny mohou být nalezeny ve fulguritech neboli sklech protavených úderem blesku. O rok později tento předpoklad potvrdil T. K. Dally při výzkumu fulguritu ze Sheep Mountain v Coloradu (viz Science 259, 1599–1561, 1993).

Vůdčí kanál blesku má průměr jen 23 cm, ale teplota zde dosahuje až 30 000 K při gradientu víc než milion voltů a desítkách tisíc ampér. Fulgurity (z latinského fulgur – blesk) vytvářejí protavené sklovité trubice, jež jsou někdy nalézány v pouštích a podstatně méně často i v pevných horninách a v půdě. Každým rokem udeří na našem území do země mnoho tisíc blesků, ale přesto jsou nálezy fulguritů velmi vzácné – vlastně jich od nás známe jen několik. Naproti tomu horolezci či přírodovědci, kteří poměrně často pozorují údery blesku do skal, popisují, že blesk se buď vybije jakousi koronou kopírující povrch skály, anebo kus skály prostě urazí, aniž by po sobě zanechal natavenou horninu.

Vypadá to tak, že náhlé zvýšení teploty až na těch 30 000 K (pro srovnání bod varu oxidu křemičitého je 2 950 oC) způsobí náhlou explozivní expanzi vodních, či dokonce silikátových par, aniž by došlo k vlastnímu natavení. Blesk, který v minulém roce udeřil do země vedle vysoké věže na vrcholu Libína u Prachatic, po sobě zanechal jen nenatavené asi 30 cm hluboké rourky do země. „Jako kdybys píchal do země tužkou,“ popsal jev J. Pekárek. Je obtížné odhadnout, co se mohlo stát, ale i v tomto případě se zdá, že se „jen“ odpařila půdní voda, nebo dokonce samotná půda, aniž by se natavila. Nedivil bych se, kdyby fulgurity zanechávaly jen výjimečně líné a studené blesky.

V posledních dvou letech pracuji s I. Zvelebilem na výzkumu stability Pravčické brány, kde on měří pohyby skalního masivu a ujišťuje kolemjdoucí, že podle jeho výpočtů musela Pravčická brána dávno spadnout a já se zabývám tvorbou skalních kůr a solným zvětráváním. Při velmi detailním ohledávání povrchu brány a jejího okolí jsme nalezli dva fulgurity v podobě tenkých, špatně patrných hvězdic o průměru asi 30 cm. Jádra „hvězdic“ o průměru 1–2 cm jsou protavena do velmi čistého křemenného skla–lechatelieritu. Některé bublinky v křemenném skle obsahují výplně tvořené uhlíkem, jehož zdrojem mohou být např. lišejníky nebo i vzdušný oxid uhličitý. Pokud někde v Čechách existují přírodní fullereny, tak to pravděpodobně je na Pravčické bráně. Bylo by jistě možné odebrat další vzorek fulguritu, ale tím by se ony u nás jediné známé stopy po úderu blesku (i když se občas dozvídám o dalších fulguritech, např. na Drábských světničkách v Českém ráji, nepodařilo se mi další lokality nalézt) tak výrazně poškodily, že jsem se rozhodl celou věc odložit.

Co se týče stop po úderu blesku, tak existuje ještě jedna značně tajemná stopa. Václav Sojka, strážce Chráněné krajinné oblasti Labské pískovce, nalezl na tajeném místě poblíž Křinice (vandalové dnes ničí i skalní útvary – prasklý blok Malé pravčické brány nesl stopy po páčení železnou tyčí) útvar zvaný Ohnivec. Jde o skalní jizvu o rozměrech 130×50 cm, ze které do vzdálenosti až 160 cm vybíhá přes 30 radiálně uspořádaných žlábků. Po třech letech diskusí a vyhledávání literárních zdrojů, po několika sondách provedených v okolí, po řadě analýz povrchu skal se domníváme, že jde o fosilní, zvětráváním rozšířenou stopu po úderu mimořádně silného lineárního či kulového blesku.

Ohnivec je umístěn nad nízkým, ale hlubokým, velmi vlhkým převisem. Vůdčí kanál blesku často sleduje zdánlivě iracionální dráhy. Jsou blesky, které opakovaně udeří do dna údolí nebo kopírují skalní stěnu, aby v pravém úhlu vstoupily do ústí jeskyně, v níž putují desítky metrů od vchodu. Lidé by se za bouřky neměli schovávat v jeskyních, protože proud ionizovaného, vlhkého a tím i vodivého vzduchu představuje dobrý hromovsvod. Vlhký převis pravděpodobně ovlivnil i dráhu blesku, který dal vznik Ohnivci. Pára explodující na vlhké skále narušila pískovec, který při zvětrávání dále zvýraznil původní strukturu. Podle stupně navětrání a vývoje skalních kůr můžeme stáří Ohnivce odhadnout na nejméně několik set let, ale pravděpodobně několik tisíc let.

Přednášel jsem o stopách po úderech blesku mezi specialisty a strážci z pískovcových skalních oblastí. Nikdo, a to ani z německé či polské strany, podobný útvar jako je Ohnivec nikdy neviděl. Nevíme jak vznikl, ale domníváme se, že „blesková“ hypotéza je to nejlepší řešení.

Poznámky

1) Pozn. aut.: Uvítám jakoukoli informaci o útvarech podobných Ohnivci anebo o stopách blesků.

Soubory

Článek ve formátu PDF: 1997_V628-629.PDF (280 kB)

Diskuse

Žádné příspěvky