Komerční prezentace
Registrace uživatele

Přihlašte se k odběru informací, novinek, získejte přístup do diskuzního fóra.

Vesmír č. 10
Vesmír č. 10
Toto číslo vychází
2. 10. 2017
Novinky
Zdarma jedno celé číslo Vesmíru v pdf.
• Říjnové číslo Vesmíru
reklama

Freudova Vídeň

Publikováno: Vesmír 85, 297, 2006/5

Pochopit Sigmunda Freuda a nežít alespoň nějakou dobu ve Vídni je trudné, ba skoro nemožné. Teprve na místě samém člověk vidí, jak perfektně je Freudova nauka adjustována na vídeňskou duši a jak málo se vídeňská duše, pochopitelně ta ze středních a vyšších kruhů, jíž se Freud zabýval, podnes změnila. Také je zvláštní pomyslet, jak lokálně proměnlivé lidské psýchy jsou – už na ty pražské se mnohem lépe hodí Jung a jeho koncepce. Co si asi odnesou z překladů Freuda v Pekingu? Jak se asi všechna ta nevědomí, libida, vytěsnění, projekce a sublimace překládají do čínštiny? A co by asi vzniklo, kdyby se překlad převedl zase nazpět? Raději ani nepomyslit. Přitom byl Freud skálopevně přesvědčen, že je exaktním vědcem a jeho pohled na lidskou duši je univerzální. Nebylo a podnes není nad Vídeň vědečtějšího a k jiným pohledům na svět skeptičtějšího města. Osvícenský duch Gerarda van Swietena, lékaře a konzultanta Marie Terezie importovaného z Belgie, jako by podnes obcházel ulicemi. Freudův ostentativní ateizmus a antiklerikalizmus je přesně z tohoto kadlubu a jeho pasáže o náboženství a jeho vzniku patří k podivně umanutým a zabedněným pasážím Freudova jinak velmi sofistikovaného díla (k Vídni samozřejmě patřily i božítělové průvody, mše za zdraví císaře pána a okázalé oslavy prvních svatých přijímání, ale to se chápalo jako výraz státní rezóny a unie oltáře a trůnu). Mohu se opatrně chlubit tím, že jsem s velikým Sigmundem Freudem publikoval několikrát ve stejném časopise, v Rozpravách Rakouské akademie věd, pouze zhruba o sto let později – dnes málokdo ví, že první Freudovy práce se týkaly neuroanatomie ryb a lidé jej začali zajímat až později. Konec 19. století byl, nejen ve Vídni, typický pozdně karteziánskou představou, že lidská duše, toť čisté vědomí, a Freudova teze o tom, že „jsme žiti neznámými, temnými silami“, vyvolávala u většiny společnosti hrůzu, jen u malé menšiny nadšení. C. a k. dědictví s idylickými představami o rodině, možnosti sebekontroly a obecné transparenci duší i mezilidských vztahů se podobné možnosti obávalo ještě dlouho. „Ty a ty tvý frojdi…“ říkávala jedna starší dáma z mého příbuzenstva a dodávala, že jiní snad možná nějaké nevědomí mají, ale ona sama zcela určitě ne. Těžko si představit krystaličtější výpověď o obtížích starorakouské duše s přijetím základních poznatků či věr psychoanalýzy. Psychoanalýza totiž není věda obvyklého typu, řekněme jako mechanika kapalin. Je to zvláštní syntéza empirické vědy, prorockého náboženství, umění a budování nové mocenské struktury. To nikterak nesnižuje její význam, v praxi jej to naopak velmi upevňuje. S vědou má společný zejména redukcionizmus, redukuje ovšem na něco pikantního, na sexuální energii, na rozdíl třeba od emočně fádního atomizmu.

Před časem jsem na hledači Google zadal heslo „Sigmund Freud“, vypadlo hodně přes 900 000 citací. Zda je Freud skutečně nejcitovanějším autorem všech dob, je poněkud těžko posoudit (při zadání hesla „Karl Marx“ se mi Google zasekl, a to dvakrát – jsa si vědom obecné zhoubnosti jmenovaného Marxe, už jsem to z obav o počítač nezkoušel). Už současníci Freudovi naklonění prohlašovali psychoanalýzu spíše za umění a řekněme Výklad snů těžko označit za něco jiného než soubor vhledů konaný s mimořádnou dávkou umělecké svobody či, chceme-li, svévole. Mocenský aspekt psychoanalýzy připomíná čímsi lichvu – analytik analyzovanému sice pomůže z naléhavých obtíží, ale uvede jej do dlouhodobé závislosti, která je svou podstatou existenciální – tolik zdůrazňované vysoké platby ji mohou sice umenšit, ale nikdy odstranit zcela a jako nechtěná feudální vazba už mistra a analyzovaného spojuje navždy. Obvykle bývají podceňovány excelentní literární a jazykové kvality Freudova díla, které neobdrželo nadarmo Goethovu cenu a jeho lingvistické postřehy z prací O opačném významu původních slov a Vtip a jeho vztah k nevědomí patří k tomu nejlepšímu, co bylo k těmto tématům napsáno. Freud měl intuici a statečnost proroka i srovnatelnou tvrdost v zacházení s nepřáteli, a zejména „zrádci“ z vlastních řad, byl to rozený patriarchální vládce, vtipný společník a hezký a impozantní člověk od dětství až do pozdního stáří. Jeho Vídeň se mu mohla stát osudnou – přátelé na Západě jej jako nemocného starce jen horko těžko dostali z rukou nacistů po připojení Rakouska k Říši. S jízlivostí sobě vlastní napsal gestapákům po vybídnutí, aby potvrdil, že s ním bylo dobře zacházeno, na papír větu: „Gestapo mohu každému vřele doporučit.“ I Freudův málo známý bratr Alexander, profesor mezinárodního obchodu, zemřel v kanadském exilu. Hořkou ironií osudu nacisté zplynovali tři více než osmdesátileté a zcela bezvýznamné Freudovy sestry, na jejichž evakuaci z Vídně nikdo nepomyslil, neboť ani největší pesimisté se nenadáli podobných konců. Freud sám finální pogrom tušil už dlouho – Vídeň byla po léta lénem Hitlerova „učitele“ Luegera – a to bylo i jedním z důvodů, proč tak nadšeně protežoval mezi svými žáky C. G. Junga: byl to nejen učedník nejvěrnější, ale i jediný „árijský“, který měl nauku pro futuro zachránit. Jak by asi po více než sto letech Freud reagoval na svou Vídeň, jejíž hlavní budovy stále stojí a jejímuž jazyku by dále rozuměl, ale z níž už vyprchala většina blahých i neblahých napětí a s nimi i většina tvořivosti? Snad by jej aspoň potěšilo, že duše vídeňského měšťana zůstala podnes tatáž.

My, kteří víme už od Freuda, že ten, kdo se pokouší vytěsnit přirozené pudy z vědomí, se jich tím v žádném případě nezbaví, nýbrž je pouze nebezpečně posune do podvědomí, se dnes můžeme nad bezúčelností oné utajovací techniky usmívat. Celé devatenácté století bylo však v zajetí klamné představy, že člověk může všechny konflikty vyřešit rozumem, a čím více potlačuje přirozenost, tím více zmírňuje její anarchistické síly; jestliže se tedy mladým lidem existence sexuality nebude připomínat, zapomenou na ni. V této iluzi, že ignorováním se tyto problémy zmírní, se sjednotily všechny instance ke společnému bojkotu hermetickým mlčením. Škola a církevní péče o duši, salon a justice, noviny a knihy, móda a mravy se zásadně vyhýbaly každé zmínce o tomto problému, a dokonce věda, jejímž vlastním úkolem by přece mělo být, aby ke všem problémům přistupovala nezaujatě, se trapně připojila k tomuto „naturalia sunt turpia“. Také ona kapitulovala pod záminkou, že není důstojno vědy, aby se zabývala takovými choulostivými tématy. Ať listujete v jakýchkoli knihách oné doby, filosofických, právnických, dokonce lékařských, všude naprosto shodně zjišťujete, že každý se probírání těchto otázek úzkostlivě vyhýbal. Když znalci trestního práva diskutovali na kongresech o metodách humanizace ve věznicích a o morální újmě způsobené životem ve vězení, plaše se problému, který byl vlastně ústřední, vyhýbali. Právě tak málo se odvažovali přiznat pravý stav věcí nervoví lékaři, ačkoli jim v mnohých případech příčiny hysterických onemocnění byly naprosto jasné; a přečtěte si u Freuda, jak mu dokonce jeho vážený učitel Charcot soukromě přiznal, že skutečnou příčinu onemocnění zná, ale nikdy ji nezveřejnil. Nejméně se upřímných zobrazení odvažovala – tehdy tak nazývaná – „krásná“ literatura…

Stefan Zweig: Svět včerejška, TORST, Praha 1994, s. 65–66

Nenechme se mýlit sentimentálními romány nebo novelami oné epochy; pro mládež to byla zlá doba, která mladé dívky neprodyšně uzavírala životu, uvrhla pod kontrolu rodiny, brzdila v jejich svobodném tělesném i duševním rozvoji; mladí muži zase byli tlačení k tajnůstkaření a zdrženlivosti morálkou, jíž ve skutečnosti nikdo nevěřil a nedodržoval ji. Nepředsudečné, opravdové vztahy, tedy právě to, co by podle zákonů přírody mělo být pro mladé lidi štěstím a obveselením, byly dopřány jen několika z nich. […]

Neboť kromě společenského útlaku, jenž neustále nutil k opatrnosti a utajování, skličoval tehdy duši, a to v těch nejcitlivějších okamžicích, ještě jiný prvek: strach z nákazy. Také zde byla tehdejší mládež ve srovnání s dnešní v nevýhodě, neboť se nesmí zapomínat, že před čtyřiceti lety byly sexuální nákazy rozšířeny stokrát více než dnes, a především stokrát nebezpečnější a strašlivější byly jejich následky, protože tehdejší praxe jim ještě nedokázala klinicky čelit. Ještě neexistovaly žádné vědecké možnosti, které by je odstranily radikálně a rychle jako dnes a učinily z nich pouhou epizodu. Zatímco dnes na klinikách menších a středních univerzit, díky terapii Paula Ehrlicha, často uběhnou týdny, než profesor může svým studentům ukázat případ čerstvé infekce syfilidy, statistika ve velkoměstech a v armádě tehdy udávala, že mezi deseti mladými lidmi už nejméně jeden nebo dva padli nákaze za oběť. Toto nebezpečí se tehdy mládeži neustále připomínalo; když jste šli vídeňskými ulicemi, mohli jste na každém šestém či sedmém kroku číst tabuli: „Odborný lékař pro choroby pohlavní a kožní“, a ke strachu z infekce se ještě přidávala hrůza z nepříjemností a ponižujícího způsobu tehdejších kúr, o nichž dnešní svět už také nic neví. Týdny a týdny se celé tělo člověka nakaženého syfilidou potíralo rtutí, což mělo za následek, že vypadávaly zuby a docházelo k jiným újmám na zdraví; nešťastná oběť zlého případu se necítila pošpiněna jen duševně, ale i fyzicky…

Stefan Zweig: Svět včerejška, TORST, Praha 1994, s. 80–81

Soubory

článek ve formátu pdf: 200605_V293-298.pdf (278 kB)

Diskuse

Žádné příspěvky