Komerční prezentace
Registrace uživatele

Přihlašte se k odběru informací, novinek, získejte přístup do diskuzního fóra.

Vesmír č. 10
Vesmír č. 10
Toto číslo vychází
2. 10. 2017
Novinky
Zdarma jedno celé číslo Vesmíru v pdf.
• Říjnové číslo Vesmíru
reklama

Fotbalisté, operní sólisté a vědci

Publikováno: Vesmír 88, 691, 2009/11
Obor: Medicína
Rubrika: Úvodníky

S výchovou vědců je to ještě daleko komplikovanější, než s výchovou operních zpěváků či špičkových sportovců, řekněme fotbalistů. V případě vědců se začíná později, často v době, kdy hvězda fotbalistů či operních zpěváků nejenže vyšla, ale už zřetelně září. Výchova trvá často stejně dlouho, ne-li déle. Člověk se nestává vědcem v užším slova smyslu absolvováním magisterského, ba ani doktorského studia na vysoké škole. Jsou sice známy případy objevů učiněných lidmi v jejich třetím či čtvrtém decenniu, většinou to ještě nějaký rok trvá. Vědec podobně jako zpěvák či fotbalista potřebuje mezinárodní zkušenost. Proto v dobrém případě tráví rok či více v dobrém zahraničním týmu. Potom se v lepším případě vrací do týmů domácích, snad někdy i s vědomím toho, že by chtěl posílit národní reprezentaci.

Stovky fotbalistů, hokejistů a dalších sportovců mají pak významně jiné podmínky ve srovnání s mladými vědci. Nemluvím ani tak o podmínkách hmotných, i když i ty stojí za porovnávání, jako o podmínkách pro vlastní práci. Fotbalové kluby si své špičkové hráče hýčkají obdobně, jako si operní domy hýčkají své sólisty. I vědecké instituce se snaží vytvářet dobré podmínky pro své vědce. Věda je však pod vlivem zevního prostředí ještě mnohem více než kopaná či operní zpěv. Potřebuje peníze, ale nejen je. Potřebuje, aby se ve společnosti dobře vědělo, k čemu je věda potřeba. Potřebuje supervizi a vizionáře nejen mezi vědci, ale také mezi politiky, dokonce nejen mezi těmi, kteří mají segment vědy na starosti. Potřebuje mít svou společenskou váhu. Nemusí ale nic předstírat, vždyť má své významné výsledky.

Problém není v tom, zda vědu můžeme měřit celkem dosti odpovědně podle počtu článků, které vyprodukuje. To alespoň v přírodních a technických vědách umíme. Složitější je to ve vědách humanitních. Ve vědách přírodních, které jsou našemu časopisu bližší, umíme i porovnávat. Prakticky stejně, jako porovnáváme počty vstřelených či inkasovaných branek nebo počty vyprodaných představení či délku potlesku po představení. Problém je v dlouhodobém užitku – u sportu ho nikdo nehledá, snad jen nepřímo v ovlivnění zdraví (nejen pozitivním). V kultuře se měří podobně složitě jako ve vědě. U vědy se však často očekává nějaký praktický dopad. Problém je v tom, že hodně z toho, na co přijde vědecký tým v základním výzkumu, se uplatní v zlepšení života až po desetiletích. Než ze základních poznatků fyziologie vznikne nový lék, ze základních poznatků fyziky nový způsob přenášení energie či z elektrochemických znalostí vzniknou baterie dovolující dojezd automobilu na 450 kilometrů, uplyne vždycky spousta času. Pozor – vesměs se ale uplatní především výsledky vzniklé v takzvaném základním výzkumu, nebo poznatky na tento výzkum navázané. To platí i o firemním výzkumu – ty největší firmy mají dokonce takový základní výzkum, který získává nejvyšší vědecká světová ocenění. Všimněte si, že píši o základním výzkumu a jeho praktickém uplatnění. Totiž téměř vše z toho, co pozitivně ovlivnilo náš život v posledních desetiletích, vyšlo z výzkumu, který můžeme označit jako základní. Povzdechy těch, kteří ve výzkumu na českých univerzitách či v ústavech pracují, budí smutný fakt, že bezprostřední podpora výzkumu na vysokých školách průmyslem je v našich zemích významně nižší, než je tomu v Německu, Holandsku či Francii.

Prostředí, ve kterém se věda provozuje, je skoro stejně důležité, jako finance, které do vědy přicházejí. Radost z objevování, zvídavost či schopnost si všimnout neobvyklého je to, co charakterizuje vědce, kteří měli úspěch. Jablka padající ze stromu viděly před Isaakem Newtonem jistě desetitisíce lidí. Inhibiční zóny růstu bakterií okolo rostoucích ložisek plísně musel vidět jistě leckdo. Všiml si jich právě až Alexander Fleming. Právě ta chvíle, kdy to vědci sepne a řekne si „aha“ je moment, který posouvá vědu a často i svět. Budu-li se držet hlavního tématu dnešního čísla – odnětí slinivky (pankreatektomii) provedl u psa již více než dvě stě let před Oskarem Minkowskim a Josephem von Mehringem švýcarský lékař Johann Conrad Brunner (1653–1727), jehož jméno je dodnes spojeno se žlázkami v dvanáctníku. Brunner studoval v Paříži anatomii se zvláštním zaměřením na slinivku. Po dalších studiích v Oxfordu se stal praktickým lékařem, později v roce 1686 získal nově ustanovenou katedru anatomie v Heidelbergu. Od roku 1673 provedl sedm pankreatektomií u psa, které popsal v knize Experimenta nova circa pancreas. Všiml si, že psi více močí, mají větší žízeň i zvýšenou chuť k jídlu (polyfagii). Nespojil to však s tehdy již dávno známým příznakem zvýšeného výdeje moči (polyurie) u diabetiků.1) Chybělo mu možná jen trochu, aby vykřikl „aha!“. Kdyby tak učinil, možná by věda či alespoň medicína rozuměla diabetu již mnohem dříve.

Podmínky k tomu, abychom měli nejen více vědců a více prostředků na výzkum, ale také abychom měli klima, ve kterém stále více z nich bude potřebovat vykřiknout „aha!“’ jsou pro budoucnost nás všech určitě hodně důležité. Nejen pro nějaké lepší výrobky obecně, ale také pro lepší prostředí, ve kterém žijeme či pro lepší zdraví a koneckonců i pro radost ze života. Radost z bádání do toho spadá jaksi samozřejmě.

Poznámky

1) F. S. Keck a L. H. Duntas: Brunner’s missing ’Aha experience’ delayed progress in diabetes research by 200 years. Hormones 6, 251–254, 2007

Soubory

článek ve formátu pdf: 200911_691.pdf (71 kB)

Diskuse

Žádné příspěvky